Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

122. Co je modlitba? Rozhovor s Bohem, vysekne evangelík. A už sis někdy s Bohem povídal? Ne, Bůh mlčí. – Že takový rozhovor vyrůstá ze spočinutí před Bohem, to mu ovšem taky nic neříká.

121. "Tu levou nohu má od Boha." - Mistrovství světa ve fotbale.

120. Zdržela mě na ulici cigánka, že mi chce povědět, co mě čeká. Když jsem ji řekl, že jsem křesťan, požehnala mi a ustoupila z cesty. Vida.

119. "Vzal její hřích na sebe" u G. Greena znamená, že "si nasadil kondom při souloži s katoličkou".

118. Poznal jsem dalšího člověka, který se ujímá zatoulaných koček. Stále však neznám nikoho, kdo by se nezištně ujímal zbloudilých lidí.

117. Při výstupu na Svatý kopeček se bavili komentováním jednotlivých zastavení křížové cesty: "Hele, zase o něco zakopl."...

DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Chovám se klidně a tiše



Ž 131 1 Poutní píseň, Davidova. Nemám, Hospodine, domýšlivé srdce ani povýšený pohled. Neženu se za velkými věcmi, za divy, jež nevystihnu, 2nýbrž chovám se klidně a tiše. Jako odstavené dítě u své matky, jako odstavené dítě je ve mně má duše. 3Čekej, Izraeli, na Hospodina nyní i navěky.
Iz 66,10-13a; Mt 11,25-30; Fp 4,4-7

Přátelé v Kristu,
slova, která jsem právě přečetl, jsou pro věřícího člověka velmi vzácná. Ze dvou důvodů. Jsou to slova přímo ze srdce, a to navíc slova ze srdce člověka velmi výjimečného, slova Davidova. David nám dává naslouchat, o čem přemýšlí jeho vlastní srdce. Ve Starém zákoně je přitom napsáno, že si Davida Hospodin vyvolil „podle svého vlastního srdce“ (1S 13,14). Jako bychom tedy v dnešním žalmu mohli naslouchat ozvěně samotného srdce Božího. A zároveň můžeme doufat, že jsme v těchto slovech blízko vnitřním myšlenkám Ježíše Krista. Jeho srdce přece bylo Bohu nejblíže. – A ještě z jednoho důvodu jsou dnešní slova velmi vzácná. Vždyť to, o čem někdo druhý přemýšlí v srdci, běžně neslyšíme. I v tomto žalmu jde o situaci velmi intimní, Davidova slova jsou velmi ztišená, bylo by tak snadné je přeslechnout. Zde jsme však k poslouchání a k poslušnosti výslovně pozváni. David chce, abychom ta slova slyšeli a abychom se z nich poučili. Poznáme to podle toho, že v posledním 
verši nás přímo oslovuje, oslovuje: Takto „čekej, Izraeli, lide Boží, na Hospodina, nyní i navěky.“ 

 A podívejme se, jaké části má ta Davidova výpověď. Jsou zde tři části, jako jsou ostatně i tři verše tohoto žalmu. Hlavní výpovědí jistě je, že David dospěl k velkému vnitřnímu, duchovnímu pokoji. K pokoji, který přesahuje lidský rozum. A v první části popisuje, jak ten pokoj vypadá, jak se projevuje: Nemám, Hospodine, domýšlivé srdce ani povýšený pohled. Neženu se za velkými věcmi, za divy, jež nevystihnu. Nejdříve tedy popsal výsledek, svůj vnitřní stav, ke kterému dozrál. – V druhé části mluví o tom, jak ke svému vnitřnímu pokoji dospěl. Nestalo se to jen tak, samo od sebe. Je za tím úsilí, úsilí víry. David říká, že se naučil chovat určitým způsobem: chovám se klidně a tiše. Jako odstavené dítě u své matky, jako odstavené dítě je ve mně má duše. – A v třetí části pak David poví, jaký účel to celé má, k čemu má ten pokoj sloužit, k čemu nás má vést: Čekej, Izraeli, na Hospodina nyní i navěky.

A teď si to rozříkejme ještě podrobněji, po částech. Vraťme se nejprve k první části, k tomu, jak se vnitřní pokoj věřícího člověka projevuje. David řekne nejdříve: Nemám domýšlivé srdce. A tak je zde už na počátku ta nejdůležitější věc. Víra nás vysvobozuje z našeho největšího problému, z pýchy. Abych si o sobě moc nemyslel, abych nemusel věřit jen sebe sama, jen ve svou sílu a schopnosti. To je základní chyba v myšlení člověka, když si myslí, že si sám vystačí, že je sám svůj. A zakládá svůj život na svém sebevědomí a svých výkonech. David však řekne, že takto domýšlivé srdce nemá. A odtud pokračuje: nemám povýšený pohled. Nemusím se povyšovat nad druhými. Nemusím čerpat své sebevědomí z toho, že vidím druhé jako ubožejší než jsme sám. A potom David říká: Neženu se za velkými věcmi, za divy, jež nevystihnu. Přemýšlejme, co myslí těmito slovy. Možná nejsme pyšni. Možná se nepotřebujeme povyšovat nad druhými. Ale možná si přejeme, aby naše já rostlo aspoň tím, že stále více poznáváme, že ovládáme a zvládáme stále více věcí. Ale není i toto často jen prázdná bublina? „Já“, které je jen nabubřelé? Vždyť kolik toho člověk může skutečně zvládnout? Vždyť ani ten denní chléb, tu věc úplně nejpotřebnější, si nedovedeme obstarat s jistotou. Vždyť proto i o něj nás Ježíš učil prosit: „chléb náš vezdejší dej nám dnes“. Jak by si naše „já“ mohlo myslet, že zvládá věci větší: že opravdu poznáme druhého člověka? Vždyť ani sebe dobře neznáme. Že prohlédneme divy přírody? Že jsme svým rozumem schopni poznat smysl života? Každopádně David říká, že za ničím takovým se nežene. Žádné takové touhy nepůsobí rozruch v jeho srdci. Chová se klidně a tiše.
             
To byl tedy první krok. A teď krok druhý: jak tedy David ke svému pokoji dospěl? Jak se mu naučil? Někdo si myslí, že vnitřního pokoje dosáhne bojem. Když bude bojovat sám se sebou. Když si bude zakazovat nepokoj. „Už se nebudu nikdy vztekat!“ David ke svému pokoji dospěl naopak pokorou. Ale i tady pozor. Protože někdy i rostoucí pokora může mít za výsledek zase pýchu. A leckterý věřící člověk je pak pyšný na to, jak on je pokorný. Sami si prostě nepomůžeme, ani bojem se sebou, ani pokorou. Pomoc může přijít jen zvenčí. A na tomto místě David oživí svůj výklad krásným příměrem. Řekne, že se chová jako odstavené dítě u své matky. A my si představme: dítě, než ho matka začne kojit, je neklidné. Kope a křičí. Vzteká se, pokud není hned uspokojeno. Když ho však matka nakojí, když je jeho hlad utišen, je také dítě pokojné. A mléko znamená pro malé dítě totéž, co v dnešním žalmu: život, zdraví, uspokojení, radost. Jaký je to rozdíl v chování mezi dvěma situacemi, kdy je dítě na matčině klíně: mezi dítětem, které touží po mléku, a je velmi neklidné, má o sebe strach, touží po uspokojení, ale nedovede tu touhu projevit jinak, než že křičí a kope kolem sebe, nebo se až dusí vztekem a nemohoucností – a dítětem, které už dostatek mléka dostalo. Chová se klidně a tiše. - Milí přátelé, naše duše je jako malé dítě.
           
Celá ta řeč je o duchovním pokoji, to jsme jistě pochopili. A tak si ještě dopovězme, k čemu ten pokoj má vést. Čteme tady: Čekej, Izraeli, na Hospodina nyní i navěky. Čekej. Neboť „u něj je milosrdenství, hojné je u něj vykoupení, on vykoupí Izrael ze všech jeho nevěrností“, jak říká žalm 130, předcházející před tímto naším dnešním. Čekej na Hospodina, jako Ježíš dovedl čekat. Čekej, čekej pokojně. Máme si ten dnešní žalm opakovat sami u sebe, v tichosti, přeříkávat si jej v soukromí. A věřím, že u prostředního verše si vždycky konkrétně uvědomíme, jakého mléka se nám od Boha v tom kterém dni dostalo. Mléka k duchovnímu růstu, k radosti. K pokoji, který převýší každé pomyšlení.

Vyznáváme svůj vnitřní nepokoj, svůj stálý sklon k pýše.
Věříme, Pane, že ty jsi zdrojem pokoje, že ty můžeš utišit náš neklid.
A chceme nyní i sklonit své pohledy ke sdílené lidské bídě. Odpouštíme těm, kdo se provinili proti nám.

Žádné komentáře: