Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

122. Co je modlitba? Rozhovor s Bohem, vysekne evangelík. A už sis někdy s Bohem povídal? Ne, Bůh mlčí. – Že takový rozhovor vyrůstá ze spočinutí před Bohem, to mu ovšem taky nic neříká.

121. "Tu levou nohu má od Boha." - Mistrovství světa ve fotbale.

120. Zdržela mě na ulici cigánka, že mi chce povědět, co mě čeká. Když jsem ji řekl, že jsem křesťan, požehnala mi a ustoupila z cesty. Vida.

119. "Vzal její hřích na sebe" u G. Greena znamená, že "si nasadil kondom při souloži s katoličkou".

118. Poznal jsem dalšího člověka, který se ujímá zatoulaných koček. Stále však neznám nikoho, kdo by se nezištně ujímal zbloudilých lidí.

117. Při výstupu na Svatý kopeček se bavili komentováním jednotlivých zastavení křížové cesty: "Hele, zase o něco zakopl."...

DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Syn člověka nemá, kde by hlavu složil

Mt 8,18-20 Když Ježíš viděl kolem sebe zástup, rozkázal odjet na druhý břeh. Jeden zákoník přišel a řekl mu: „Mistře, budu tě následovat, kamkoli půjdeš.“ Ale Ježíš mu odpověděl: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.“
Ž 84,2-6a; Ex 20,8-11; Fp 2,5-11

Přátelé v Kristu,
Ježíš pobýval v městě Kafarnaum. Tam také uzdravoval nemocné. Když se lidé dověděli, že uzdravuje nemocné duševně i tělesně, přivedli jich k němu mnoho. A Ježíš jich mnoho uzdravil. Ale oni k němu přinášeli stále další a další. Mnoho nemocí a slabostí je mezi lidmi. Příliš mnoho i na Ježíše. Když Ježíš viděl kolem sebe zástup, rozkázal odjet na druhý břeh - tak začíná náš dnešní text. Ježíš je unaven a potřebuje si odpočinout. Potřebuje pryč od lidí, aspoň na chvíli si vydechnout, načerpat síly. Pomodlit se. On stojí obklopen zástupem před domem Petrovým, kde ho jako hosta přijali a pohostili, ale aby se nyní uchýlil tam a zavřel za sebou dveře, to jaksi nestačí. Proto Ježíš přikazuje svým učedníkům, aby s ním odpluli na druhou stranu jezera. Snad ta plavba a potom pobyt na protějším břehu, kde nebude tolik lidí, snad to Ježíši pomůže.

Co jeho rozkaz, aby pluli na druhý břeh, znamená? Utíká zde Ježíš před lidmi? Myslí si snad, že před slabostí světa se můžeme někde ukrýt? To určitě ne. A ukáže se to hned v následujících slovech, která řekne. Když se totiž Ježíš chystá k odplutí, přistoupil k němu jeden zákoník a řekl mu: „Mistře, budu tě následovat, kamkoli půjdeš.“ Ale Ježíš mu odpověděl: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.“ Ježíš ví, že ani na druhém břehu jezera nenajde žádné konečné útočiště, žádné definitivní spočinutí. Chce si tam odpočinout jen na chvíli, načerpat síly. Potřebuje se modlit, a v modlitbě si připomenout, jaké je jeho poslání a Boží vůle. Uvědomí si jistě také to, že i nadále bude jeho život vypadat stejně jako v tuto chvíli. Že jeho život je duchovním bojem, kdy na něho mnoha způsoby naléhá ten Zlý, a že je to namáhavé a vyčerpávající. Až ke smrti. A vyhnutí zde ve světě není. Strkat hlavu do písku může pštros, ne člověk Boží.

Podívejme se ještě jednou, co v tom krátkém rozhovoru mezi zákoníkem a Ježíšem zaznělo. Abychom mohli sestoupit ještě na další rovinu pochopení. A všimněme si pořádně také těch slov, která říká zákoník. On oslovuje Ježíše: „Mistře, budu tě následovat, kamkoli půjdeš.“ A nejdříve můžeme konstatovat, že onen zákoník je tady vykreslen jako kladná postava. Zaujalo ho Ježíšovo učení. A nespokojí se s tím, že viděl Ježíše jako lidového léčitele, který ohromuje zástupy. On ví, že to takto nemusí být stále, že Ježíš nemůže zůstat na místě a užívat si popularity. On ví, že víra je cesta, a k tomu použije docela přesné slovo: Budu tě následovat. A ještě nadto, považme, ten zákoník pochopil, že ani cesta v Boží moci nemusí znamenat vždy cestu úspěchu a zdaru, že může vést i různými úzkými či temnými cestami, a proto říká: budu tě následovat, kamkoli půjdeš. Je v tom velká připravenost, velká odvaha, velká pokora. A když mu teď Ježíš odpovídá, tak to není odmítnutí. Spíše velmi svérázné pozvání: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.“

V Ježíšově odpovědi máme 2 věci, a těm může nejdříve porozumět i obyčejný, i nevěřící člověk. Vypadají jako obecná moudrost. Nejprve je tu řeč o moudrosti a řádu přírody, řeč o zvířatech. Lišky mají doupata a ptáci hnízda. Jsou ve světě zabydlení, mohou být. To jen my lidé jsme ztratili harmonii se světem a přirozený řád. Když někdy sledujete zvířata, a zrovna ptáky pozoruji velmi rád, můžete až žasnout, jak vědí, co mají dělat. Mají svůj dokonalý vnitřní program, který jim pomáhá zařídit se ve světě. Jestlipak jste už někdy viděli, jak nějaký pták své hnízdo staví? Už v té jeho vytrvalosti a pečlivosti a pak i ve výsledné podobě hnízda můžete vidět, že se ve světě zabydlet umí, a taky že umí najít rovnováhu mezi usilovnou prací a radostí ze života. Jak ptáci dovedou zpívat! I žalmista nad tím žasne, a až závidí, jak si ptáci dovedou snadněji najít své místo, zde ve světě, a zároveň místo u Boha. Svět pro ně je místem dobrým, místem od Boha. Vždyť i vrabec přístřeší si najde, vlaštovka si staví hnízdo u tvých oltářů, aby svá mláďata zde uložila, Hospodine zástupů, můj Králi a můj Bože!

Druhá část té Ježíšovy věty říká, že na rozdíl od zvířat Syn člověka nemá, kam by hlavu složil. Také tahle výpověď, že my lidé na světě nemůžeme najít žádné spočinutí, žádný trvalý pokoj, je obecně srozumitelná. Například se vypráví se jedna anekdota, kterou byste mohli najít v oněch dnešních sbírkách instantní moudrosti. Ta historka je o americkém turistovi, který v nějaké cizí zemi zjistí, že někde za městečkem je poustevna. A on by rád viděl živého poustevníka. Vypraví se za ním, a je dokonce pozván do poustevny. Prohlíží si ji a žasne, že tam poustevník téměř nic nemá, žádný nábytek, žádné přístroje, žádné knihy. „Ale vždyť vy sebou taky skoro nic nemáte“, odpovídá turistovi poustevník. „No jo, ale já jsem tady jenom na návštěvě“, vysvětluje turista. „Ale vždyť já taky“, říká poustevník. – Jsme zde ve světě jen na návštěvě. Tohle tuší většina lidí, ne-li všichni.

Ale nenechme to slovo Ježíšovo rozpustit v přírodní a obecné moudrosti. Podívejme se, co ono znamená uprostřed evangelia. Tím Synem člověka, který nemá, kam by hlavu složil, tím je pro nás nejdříve Ježíš Kristus. A další děj evangelia je drsným výkladem toho, co Ježíš těmi slovy myslel. Ježíše budou ještě po nějaký čas následovat a pronásledovat zástupy, aby všem pomohl, všechny nasytil, všechny uzdravil. Ale pak se to zlomí a on se znelíbí, a zase ho budou pronásledovat a vyštvávat ven ze společnosti, od lidského společenství pryč. Až k osamělosti za městem, na golgotském kříži. Až zde jeho hlava spočine, dalo by se říct. A nám to ukazuje, že čím je člověk duchovnější, odkázaný na Boha, tím více zakusí neklid a nepokoj světa. Tím více si bude vědom a bude želet toho, že ve světě není žádné pravé a trvalé spočinutí.

Ta věta však v Ježíšově příběhu nabývá ještě jeden smysl, a zdálo by se, že skoro opačný. Ježíš dnes před odplutím řekl, že nemá, kam by hlavu složil. Ale pak, o pár okamžiků později, během plavby po jezeře usne a bude spát, na podušce na zádi lodi, tak dobře a hluboce, že nad tím budou učedníci až překvapeni. Vždyť ho neprobudí ani prudká bouře. A toto zase znamená: ten, kdo žije s Bohem, právě u něj může najít svůj pokoj. I uprostřed neklidu lidského, i uprostřed nepřízně světa. – Když dáme ty dvě teď nakonec řečené věci dohromady, můžeme říct: zaprvé - nemáme zde ve světě žádné spočinutí trvalé, a křesťan si tu uvědomuje snad nejbolestněji. Ale platí také zadruhé - odpočinout a odpočívat můžeme, také to by měl křesťan vědět plněji než jiní.

Pane Ježíši, jsme zde na světě jen poutníci a přistěhovalci.
Jsme součástí mohutného Božího lidu, který kráčí dějinami k Božímu království.
Uč nás, prosíme, nad čím se zneklidňovat, i tomu, jak můžeme najít pokoj.

Žádné komentáře: