Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

109. Vidíš, člověče, jak jsi skončil. Je psáno: "Bohu jedinému se budeš klanět a jemu sloužit", a teď se v parku ponižuješ před svým psím miláčkem, abys sebral jeho hovna.

108. Obdivuji jehovisty pro jejich mučednickou odvahu.

107. Co by vlastně se mnou bylo, kdybych se nemodlil? Neumím si to představit. Jak bych vůbec žil?

106. Západ rád všechno odlehčuje, od jogurtu po batérie. Nejvíce se mu to ovšem myslím daří s křesťanstvím.

105. Kontranaděje doby požitkářské podle nápisu v kavárně: "Spát můžete v hrobě."

104. Na tureckém letišti vedle sebe čtvery dveře: pánské WC, prayer room for men, prayer room for women, WC dámské. Otázka mě k tomu napadla židovská: a to se nemůžu modlit rovnou na záchodku?

103. Dovolená s all inclusive - předjímka nebeské blaženosti. Pokušení k přežírání a opíjení.

102. "Hell dance strip", klub v Ostravě, "přehlídka lidské krásy". Jó, bývaly doby, kdy ďábel to, že lidi ovládá, spíše skrýval.

101. K eucharistii nesmíme asi proto, že patronkou jednoty církve jmenovali katolíci Pannu Marii, a ta má dost důvodů být na neuctivé evangelíky naštvaná.

100. Hádám se se svým rádoby chytrým mobilem. Když do sms napíšu „modlím“, opraví mi to na „myslím“, a já ho musím přesvědčovat, že se opravdu i „modlím“.

99. Modernisté v evangelické církvi si myslí, že víno se při večeři Páně dětem nepodává proto, že je v něm alkohol.

98. Jako evangelík to v katolickém prostředí dost schytávám. Snad mi to Bůh připočte jako zásluhu.

97. Prý "progresivní přístup koupališť", která umožňují pohyb naháčů. Kdyby novináři znali první stránky Bible, psali by o regresi, a to extrémní

96. V bráně arcibiskupství nějaký uslintaný obejda, potlouká se tady mnoho bezďáků, ale tohoto podpírali a laskavě na něj mluvili, takže asi bývalý nejméně kněz.

95. Nejhnusnější na evangelících je, že pijí z jednoho kalicha. Katolíci to nedělají - dnes jsem se dověděl dokonce, že jeden katolický kněz svým farníkům zdůvodňoval, že tohle by přece nechtěli.

94. Zamilovanost - nekritická fáze lásky - trvá maximálně dva roky. Kdyby byli kazatelé ochotni střídat sbory s takovou frekvencí, byly by před námi éra nádherného souznění kazatelů s jejich sbory.

93. „A teď vám povím něco, co vás velmi pobaví: v 70. létech býval tady v budově arcibiskupství kněžský seminář a zde v Trůnním sále stával pingpongový stůl.“ Tak to je tedy pecka. Až doteď si asi nikdo z nás, účastníků prohlídky, neuměl představit, že by kandidáti kněžství mysleli na něco jiného než na modlení.

92. Jediným náboženským pořadem, který se v České televizi prosadil do prime-timu, je losování Šťastných 10. Vždy na začátku moderátor divákům slibuje přízeň Štěstěny - a je to takové malé misijní kázáníčko.

91. V katolickém kostele na Bílou sobotu ukazují Ježíšův hrob, pak na chvíli zamknou, tělo někam odnesou, a v neděli ráno tvrdí, že se stal zázrak, že byl Ježíš vzkříšen.

90. Chválíme tě, Ježíši, že jsi nám svou obětí zajistil nejdelší víkend v roce.

89. Farář, s ordinací a po instalaci, je něčím mezi lékařem a trubkou.

88. Na dveřích kříž. Červený.

87. "Ježíš miluje chudé a potřebné, ale zdá se, že Ježíšek má raději děti bohatých rodičů."

86. "Ptala jsem se dětí, jestli znají nějaké písničky o zvířátkách, a on začal: "Beránku Boóžíí....""

85. Nájemný klaun Hopsalín dělá při Vánočních besídkách mezi dětmi v mateřských školách (sic!) sexistické narážky na Marii a způsob, jakým otěhotněla. Rád bych mu vzkázal: "Pane, dě*ka jste vy."

84. "Pane faráři, budou Vánoce. Můžete nám přinést kousek toho duchovna?"

83. Tělo hyne, přežívá duše a fejsbukový profil.

82. Na úpatí Hostýna stojí socha Panny Marie, kterou "zhotovili studenti Arcibiskupského semináře". Snad si to chlapci celibátníci v rukodílně pěkně užili.

81. Zasténala: "Ó Bože", a tak jsem věděl, že ze všech přítomných se mám právě já zeptat, co ji trápí.

80. Na Hané znamená "podobojí": že pijete bílé víno i červené.

79. Za chvíli začíná mše - a lidé se v kostele modlí. Pro evangelíka dost nepochopitelný zážitek. (Evangelická tradice totiž učí v tomto punktu jinak: lidé před bohoslužbami spolu kecají a je marné snažit se je to odnaučit.)

78. Protivný týpek, ten Vinnetou, jak nesleze z koně a všude vede důležité řeči, že jsou všichni lidi bratři. Nemohl jsem se dočkat, až ho zabijí. - Šikovně ho parodoval Ježíš, když jel na oslu.

Ať vidím

Mk 10, 46-52 Přišli do Jericha. A když Ježíš se svými učedníky a dosti velikým zástupem vycházel z Jericha, seděl u cesty syn Timaiův, Bartimaios, slepý žebrák. A když uslyšel, že je to Ježíš Nazaretský, začal křičet: „Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou!“ Mnozí mu přísně domlouvali, aby zmlkl, ale on o to víc křičel: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ Ježíš se zastavil a řekl: „Zavolejte ho.“ Zavolali toho slepého a řekli mu: „Vzchop se, vstaň, volá tě!“ On odhodil svůj plášť, vyskočil a přišel k Ježíšovi. Ježíš mu odpověděl: „Co chceš, abych ti učinil?“ Slepý mu řekl: „Rabbuni, ať vidím! “ A Ježíš mu řekl: „Jdi, tvá víra tě uzdravila.“ A hned prohlédl a šel tou cestou za ním.


Přátelé v Kristu,
na začátku tohoto příběhu má Ježíš kolem sebe následovníků už celý houf. Se svými učedníky a dosti velikým zástupem vycházel z Jericha. Je snad zapotřebí ještě toho jednoho člověka, který se k nim připojí na konci příběhu, onoho slepce, který prohlédl a šel tou cestou za Ježíšem? Je snad tento jediný také nějak důležitý? Dosavadní Ježíšovi následovníci na to mají svůj názor. Když ten chudý slepec začal křičet, mnozí mu přísně domlouvali, aby zmlkl. Nezdržuj. Ty teď důležitý nejsi a důležitým se nedělej. Ten slepec však o to víc křičel. A sám Ježíš ho teď slyší, a Ježíš se zastaví. A mezi ním a tím slepcem se vytvoří naprosto zvláštní vztah, jakási pavučina vztahu, velmi jemná, uprostřed všeho toho hrubého dění, co ty dva obklopuje. Oni si rozumí, i když jim okolní lidé nerozumí. Ježíšovu poslání nerozumí a slepcově touze nerozumí. - My máme v dnešním příběhu zachováno jméno onoho uzdraveného slepce, a už to je v příbězích o uzdravení dost ojedinělé. Je pravděpodobné, že onen Bartimaios byl známý a činný v církvi ještě v době sepsání evangelia. Znamená to, že od okamžiku svého uzdravení při Ježíši vydržel navzdory všemu, co následovalo. Že to nebyla jen dočasná epizoda, o které dnes čteme, že tady nejde „jen“ o uzdravení jeho slepoty, ale že jeho uzdravení bylo spásou, totiž uzdravením celého života. Novým nasměřováním životní cesty. Rozhodnutím Ježíše následovat, ať už to bude znamenat cokoliv. Bartimaios je uprostřed tohoto hlučícího zástupu jedním z mála lidí, kteří chápou, o co na této cestě za Ježíšem jde. Pochopil to nějak intuitivně, už na počátku, když začal usilovně volat. A uzdravením se mu pak dále projasní, jaké důsledky to má mít v jeho životě – jak si hned povíme. Je to opravdu zvláštní - na počátku je to slepý žebrák, nese si sebou hned dvě postižení, je chudý a ještě k tomu slepý, slepý - a přece je tento u cesty sedící Bartimaios jaksi vidoucí a vědoucí, je jakoby o krok napřed v následování Ježíše. O krok napřed před těmi, kdo Ježíše viditelně následují. A my můžeme přemýšlet, ke které pozici máme blíže – k těm, kdo Ježíše zjevně následují, nebo k tomu žebrákovi, který zná svou slepotu a touží po milosrdenství?

Vraťme se ještě jednou do onoho okamžiku, kdy se zástup a slepec přetahovaly o Ježíšovu blízkost. Blíže Ježíši byl zástup, který ho obklopoval. Bartimaios seděl dále, na okraji cesty. A chtěl se skrze ty lidi Ježíšovy pomoci dovolat: Začal křičet: „Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou!“ A mnozí mu přísně domlouvali, aby zmlkl. To napomínání mohlo mít vlastně dva důvody. Tím prvním mohl být strach: buď zticha, nevykřikuj nic o Synu Davidovu, ať tě neslyší římští vojáci nebo římští agenti, kteří asi byli v každém židovském srocení lidu. Ať nás všechny neuvedeš v nebezpečí. Nás, kteří Ježíše následujeme, ale snažíme se to dělat bezpečně a nenápadně. Milí přátelé, nepřipomíná vám to doby, které jsme ještě mnozí zažili? V minulém režimu to byl častý postoj křesťanů: Ježíše následovat, ale aby to nebylo nebezpečné, aby nás to neohrozilo. - Anebo je ještě jeden možný důvod, proč ostatní Bartimaia okřikují: nezdržuj. Na milosrdenství není čas. Na starost o jednotlivce není čas. Na pozornost k ubožákům není čas. A zase tohle: nepřipomíná nám to dnešek? Kdy se staráme, aby především to klopýtavé stádečko následující Ježíše drželo jakž takž pohromadě, a nemáme dost času a síly, abychom se zajímali o druhé potřebné. - Ale Bartimaios se přes obojí možnou námitku Ježíšova milosrdenství domáhá, jemu jde o zdraví, jemu jde o spásu. O život. 

Řekli jsme si, že Bartimaios je už na počátku příběhu jakoby na krok dopředu před ostatními Ježíšovými následovníky. Byť slepý, vnitřním zrakem víry rozpoznal, že Ježíš je Mesiáš, Spasitel, že má moc se smilovat. A teď ho Ježíš přitahuje k sobě ještě blíže. On odhodil svůj plášť, vyskočil a přišel k Ježíšovi. Jaksi vidí, zrak jeho srdce ho neomylně k Ježíši přivádí. A také my jsme teď skrze čtení evangelia vtaženi do jejich mikrosvěta, můžeme pozorovat, co se odehrává mezi nimi dvěma. A Ježíš se Bartimea nejdříve ptá, zvláštně, protože jakoby zbytečně: „Co chceš, abych ti učinil?“Ale to není otázka zjišťovací. Slepec si má ujasnit: „Víš, co chceš? Opravdu to chceš? Není ti jako slepci nakonec dobře?“ A on odpovídá: „Rabbuni, ať vidím! A teď už to je ráz na ráz. Ježíš mu řekl: „Jdi, tvá víra tě uzdravila.“ V řečtině je tam sloveso, které znamená: uzdravila, ale také „zachránila, spasila“. Uzdravila jakoby v malém: uzdravila tvé tělesné neduhy. Anebo uzdravila ve velkém: uzdravila celý tvůj život. A tady skutečně jde o ten druhý případ. U tohoto teď už bývalého slepce vidění znamená zároveň i prohlédnutí, co má dělat. Bartimeus jde tou cestou za Ježíšem.

On jde za Ježíšem, odchází z Jericha a jde s Ježíšem do Jeruzaléma. Hned následující příběh, kdybyste četli evangelium dále, je o Ježíšově vstupu do Jeruzaléma. Bartimaios tak bezprostředně vstoupil na cestu, která vede k utrpení, na cestu kříže. Pašije navazují hned na tento příběh. Polepšil si vůbec ten Bartimaios? Z jednoho trápení vysvobozen, z toho svého slepého trápení. A teď musí svýma uzdravenýma očima přihlížet utrpení druhému, utrpení svého rabbuniho, na kterého spoléhal. Někdo by řekl, že se Bartimaios dostal „z deště pod okap“. Anebo: z vlastní temnoty do temnoty Ježíšova utrpení. Možná právě proto se ho Ježíš v onom klíčovém okamžiku ptal, jestli Bartimaios ví, co chce, co očekává. Nazval jsem to jejich mikrosvětem, protože mezi nimi toho proběhlo více, než se dá popsat slovy, než mohou pochopit lidi okolo. - Bartimai, co chceš? Kriste, staň se mi ty sám světlem mé životní cesty. - A co chceš ty - Jane, Markéto, Miroslave, Anno, Aleši? Necháš se zaplést do té jemné pavučiny víry, osobní víry v Ježíše? 

Pane, já nejsem slepý, a přece často nevidím. A mám málo víry,toho světla, které tebe provedlo i největšími temnotami, temnotami utrpení a smrti. Ale vždyť i ty sám jsi přece byl v ty chvíle jako slepý. Když jsi visel a kříži, byla temnota po celé zemi. A ty ses ptal Boha, proč tě opustil. Představuji si, jak ses modlil ke svému nebeskému Otci slova žalmu (36,10): Když ty jsi nám, Bože, světlem, spatřujeme světlo. - A když jsi pak před Velikonočním ránem vstával z mrtvých, zase si představuji, jak tě napadají jiná slova jiného žalmu. Slova žasnoucí vděčnosti vůči Bohu (139,12): Žádná tma pro tebe není temná, noc jako den svítí.

Žádné komentáře: