Mt 28,2-7a A hle, nastalo velké zemětřesení,
neboť anděl Páně sestoupil z nebe, odvalil kámen a usedl na něm.
Jeho vzezření bylo jako blesk a jeho roucho bílé jako sníh.
Strážci byli strachem z něho bez sebe a strnuli jako mrtví. Anděl
řekl ženám: „Vy se nebojte. Vím, že hledáte Ježíše, který
byl ukřižován. Není zde; byl vzkříšen, jak řekl. Pojďte se
podívat na místo, kde ležel. Jděte rychle povědět jeho
učedníkům, že byl vzkříšen z mrtvých.“
Přátelé v Kristu,
celý dnešní příběh začíná
zázračně a nadlidsky. Z nebe sestupuje anděl a působí
zemětřesení. Skály pukají. Kdyby šlo o vyprávění mýtické,
mohli bychom se přitom až bát, co zemětřesení udělá s
Ježíšovým hrobem. Kdyby se zřítil, nebo kdyby se ve skále
otevřela puklina a země pohltila Ježíšovo tělo, sestoupil by
doslova až do podsvětí. - Ale my nejsme v mýtu. Podstatný rozdíl
mezi mýtem a Biblí je v tom, že v Bibli jde o člověka. Zde je
dění přiměřené člověku, i ono nadzemské dění. Protože
člověk je v ohnisku těchto dějů, této Boží pozornosti. Síly,
které uvádějí do pohybu náš dnešní příběh, jsou nadlidské,
mocné zemětřesení a ještě mocnější anděl, který je
vyvolal - ale kvůli člověku se to děje. Člověk je zde mírou
všeho dění. Je to krásná naděje pro nás, kteří máme tak
často pocit, že nás věci světa přesahují. A především se
nám zdá, že nade vším, co je ve světě, vítězí zmar a smrt.
Podle příběhu velikonoční neděle je tomu jinak: sice člověk
umírá, i Ježíš zemřel, ani neživý člověk však nesplývá s
neživou hmohou. Platí sice, když jednou zemřeme, že náš prach
přijde k prachu země. Nad mým prachem se však v poslední den
postaví Vykupitel, říká už Job (19,21) ve Starém zákoně. A
proto ani rozpad povrchu země v dnešním vyprávění neznamená
zkázu lidskou, obojí nesplývá. Právě naopak. Zemětřesení zde
slouží k tomu, aby se ukázalo, co je skutečně pevné, co je díky
Boží moci skutečně pevné. Země se třese, aby se život odloupl
a osvobodil od toho, co propadá zkáze. - Ostatně: tento motiv
zemětřesení byste u evangelisty Matouše našli už jednou dříve
(27,51nn), ve vyprávění o Velkém pátku, tedy v příbězích o
tom, co se stalo o necelé dva dny dříve. V okamžiku Ježíšova
skonu „se země zatřásla a skály pukaly. Hroby se otevřely a
mnohá těla zesnulých byla vzkříšena; vyšli z hrobů a po jeho
vzkříšení vstoupili do svatého města a mnohým se zjevili.“
V okamžiku Božího zásahu, Božím zatřesením je podobně také
v dnešním evangeliu odděleno to, co je mrtvé - jako skála, a to,
co je živé, byť se to mrtvé zdálo - Ježíšova mrtvola. To, co
se zdálo pomíjivé a už mrtvé, se probouzí - vzpomeňte také na
rozpadlé kosti z vidění proroka Ezechiele. V okamžiku Ježíšovy
smrti na kříži byli vzkříšení mnozí z těch, kdo zemřeli
před ním. Vstali z mrtvých, a vejdou do Jeruzaléma, do svatého
města. Tento velkopáteční zázrak zaznamenaný Matoušem odvážně
naznačuje, že nejenom Ježíš byl vzkříšen. Tato první zpráva
o zemětřesení a vzkříšení nás spojuje s nadějí obecnou
biblickou, s nadějí na vzkříšení, která byla už před
Ježíšem. Vždyť Hospodin není Bohem mrtvých, ale živých. - A
jak už to v Bibli bývá, ten velkopáteční zázrak ukazuje také
dopředu, vždyť to, že vzkříšení vejdou do toho pravého
svatého města, do nebeského Jeruzaléma, ta naděje je teprve před
námi.
O vzkříšení je
tedy u Matouše řeč už při vyprávění o Velkém pátku.
Překvapilo nás to? Matoušovi asi záleží, aby naději vzkříšení
ukázal i pro další lidi, i pro ty, kdo zemřeli už před Ježíšem.
Byli dokonce vzkříšeni před Ježíšem. A přece je jejich
vzkříšení spojeno se Ježíšem, podmíněno a způsobeno
Ježíšem. Právě on dává té širší naději impuls. Matouš to
vyjádří také tím, že napíše, že ti jiní vzkříšení
Ježíše nepředejdou, nepředběhnou. Do svatého města vstoupí
až po ježíši, po jeho vzkříšení. - A proto ani my nemusíme
spěchat, abychom vyhlíželi další vzkříšené, a můžeme se
ještě zastavit u oné scény před hrobem Ježíšovým. Hle: Anděl
Páně sestoupil z nebe, odvalil kámen a usedl na něm. Jeho
vzezření bylo jako blesk a jeho roucho bílé jako sníh. A
vojáci, kteří ten hrob hlídali, jsou teď pochopitelně zděšeni.
Oni, římští vojáci, kteří měli zajišťovat, aby se všechno
dělo tak jak má, teď neručí ani sami za sebe, jsou strachy bez
sebe, ani sami sebe nemohou uhlídat. Doposud jim všechno vycházelo:
oni Ježíše zatkli, ukřižovali, zabili, svým hlídáním u hrobu
měli zajistit, aby byl Ježíš spolehlivě uvnitř a tedy
prokazatelně mrtvý. Teď jsou však sami vojáci mrtví strachem.
Anděl převrátil jejich plány. Teď oni jsou jakoby mrtví,
strachem mrtví. Ženám však anděl říká: vy se nebojte.
Anděl povzbuzuje ženy, které jsou slabé a které by jinak byly v
tuto chvíli dvojnásob bezmocné. Samy by asi asi bezradně stály
před uzavřeným hrobem a před vojáky, kteří hrob střežili.
Teď však, zásahem andělovým, jsou vojáci strnulí, hrob
otevřený, a anděl ženy povzbuzuje, aby ony se nebály. Protože
anděl převrátil skutečnost, jsou vojáci nehybní, ženy se však
hýbat mají. Pojďte, říká anděl ženám – a pak půjdete.
Pojďte se podívat na místo, kde Ježíš ležel. A pak jděte a
řekněte učedníkům, že byl vzkříšen. Anděl tedy nejprve
pozval ženy, aby vstoupily do hrobu a přesvědčily se, že tam
Ježíš není. - Snadno si celou scénu představíme: z vojáků, z
těch, kdo měli této scéně původně vládnout, se stávají
pouhé nehybné kulisy. Vojáci jsou strnulí, ale ženy jdou,
nejdříve dovnitř do vnitřku hrobu a pak cestou za učedníky.
Jakoby anděl zastavil běžný běh světa, kterému navenek vládnou
mocní, zastavil běžící film světového dění. A potom pozval
ženy, aby si prohlédly útroby tohoto světa. Vnitřek hrobu.
Uvnitř není mrtvý, není smrt. Nakonec není smrt. Anděl zastavil
běh světa, jenž se jinak řídí svými zákonitostmi: že prý
ten, kdo provokuje, ten to schýtá. A špatně skončí, kdo usiluje
ve světě o dobro. To všechno anděl na chvíli zastavil, a dal
těmto ženám, které měly Ježíše rády, nahlédnout pod povrch
věcí – Ježíš, ten, který lidi do konce miloval a miluje, byl
vzkříšen.
A teď jděte,
slyšely ty ženy tehdy. A máme to slyšet i my dnes a tady. Jděte.
Ať se dá tahle Boží pravda do pohybu. Vy se nebojte, nebuďte
strnulí jako mrtví. Ale jděte a zvěstujte. Tu Boží pravdu -
Ježíš byl vzkříšen. Pokud se vám dostalo vhledu pod povrch
věcí a poznali jste, že poslední slovo nemá smrt, jděte a žijte
touto vírou.
Pane
Bože náš, vyznáváme
svou slabost, že mnohdy víru nemáme, že jsme pak často mrtví
strachem.
Vyznáváme
svou víru, že jsi v Ježíši zjevil nový život.
Tím
novým životem chceme žít i my, svou proměnu začínáme tím, že
odpouštíme
těm, kdo se proti nám provinili.
Žádné komentáře:
Okomentovat