L 4,14-21 Ježíš se vrátil v
moci Ducha do Galileje a pověst o něm se rozšířila po celém okolí. Učil v
jejich synagógách a všichni ho velmi chválili. Přišel do Nazareta, kde vyrostl.
Podle svého obyčeje vešel v sobotní den do synagógy a povstal, aby četl z
Písma. Podali mu knihu proroka Izaiáše; otevřel ji a nalezl místo, kde je
psáno: ‚Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým
radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění
a slepým navrácení
zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti
Hospodinovy.‘ Pak zavřel knihu, dal ji sluhovi a posadil se; a oči všech v
synagóze byly na něj upřeny. Promluvil k nim: „Dnes se splnilo toto Písmo,
které jste právě slyšeli.“
Přátelé
v Kristu,
držím
se dnes čtení, které je pro tuto neděli předepsáno rozpisem, který platí už
několik staletí. A přiznám se, že jsem si musel ověřovat, že nejde o nějakou
úpravu moderní. Text je totiž vymezen tak, aby bylo jeho vyznění kladné, jen
pozitivní – a mě to připomnělo, že se podobně dělá duchovno na moderní způsob,
že všechno má být pozitivní a povznášející. Přitom tomu úryvku, který jsem
právě přečetl, předchází a po něm následují texty dost drsné. Předchází příběh
o Ježíšově pokušení na poušti. S jeho odstřižením žádný problém nemám, ten
je od dnešního příběhu oddělen dost zřetelně. Více mě ovšem zarazí, že tak, kde
jsme čtení ukončili, je vlastně teprve v půlce přerušen průběh popisu těch
bohoslužeb v Nazaretu. A my se už nedovídáme o tom, co v nazaretské synagóze
těsně následovalo, totiž že se počáteční obdiv posluchačů brzy zvrátil
v jejich pochybnosti a pak dokonce v hněv, namířený proti Ježíši.
Dnešní evangelium tak zůstává dobrou
zprávou bez problémů, bez těžkostí. Ježíš
se vrátil v moci Ducha do Galileje
a pověst o něm se
rozšířila po celém okolí. Učil v jejich synagógách a všichni ho velmi chválili.
Přichází
také do Nazareta, kde vyrostl. Není to pěkné? Znovu vidí svého rodáka, kterého
znali už od dětství, teď už slavného. Ježíš také ve zdejší synagóze káže, a my
se dovídáme, že i tito posluchači na jeho kázání nejdříve reagovali velmi
příznivě: Všichni mu přisvědčovali
a divili se slovům milosti, vycházejícím z
jeho úst.
Ta zpráva, kterou jim Ježíš říká, je
dobrá proto, že Ježíš posluchačům nezvěstuje pravdu, ale právě slova milosti.
Mohlo by to znít divně: nezvěstuje pravdu. Chci tím říct, že jim neříká
a
nevysvětluje: „žijete ve vězení; třeba ve vězení hříchu, jste slepí a bloudíte;
před Bohem nemáte nic v rukou“. Místo toho zvěstuje milost, zvěstuje to,
co není: chudým radost, vězněným propuštění a slepým prohlédnutí. Zvěstuje jim
to, co dnes ještě ve světě není, jako to, co v Kristu už mezi námi je.
A ještě jedním a ještě zvláštnějším
kazatelským jakoby „fíglem“ dociluje Ježíš toho, že vyznění jeho kázání je jen
dobré. Můžeme si všimnout, že také on Bibli ořezává. Nečekaně končí biblické
čtení z Izajáše tak, aby jeho vyznění bylo kladné. Končí slovy, že přišel,
aby vyhlásil léto milosti Hospodinovy.
Zamlčí to, čím prorok Izajáš pokračuje, že totiž vedle léta Hospodinovy přízně měl vyhlásit také den pomsty našeho Boha (Iz 61,2). Snad
tím Ježíš chce naplnit, co o něm říká evangelium na jiném místě, že totiž
nepřišel, aby svět soudil. A že kdo v něj nevěří, sám se odsuzuje. Takový
soud bychom mohli vidět, kdybychom četli ten příběh o nazaretském kázání dále. Příkrá
slova vůči svým posluchačům tam Ježíš řekne, ale až poté, co se víra
nazaretských rozdrolí, až poté, co oni Ježíše odmítnou. Ale to vše je až potom.
Dnes tu máme evangelium jako čistou milost. Jako uzdravení
a
vysvobození.
Ježíš
v Nazaretu přečte čtení z proroka Izajáše, vlastně úryvek
z prorocké výpovědi. Ukončí jej slovy o vyhlášení milosti Hospodinovy. A
přidá k tomu jedinou větu svou: „Dnes
se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“ Posluchači dychtivě
naslouchali těm prorockým zaslíbením, která slyšeli, hltali ta slova. Ocenili,
že to byla slova milosti. A Ježíš ten zážitek pojmenuje: takto se ta slova mezi
vámi naplnila. Doslova: toto slovo se naplnilo ve vašich uších. Ta slova se
právě teď a mezi vámi stala skutečností. Všechno to pěkné, co jsem vám teď
četl: ‚Duch Hospodinův jest nade mnou;
proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych
vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané
na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.‘
A my se můžeme ptát sami sebe: Je to tak,
že při slyšení těch slov se také v nás cosi uzdravuje? Napravuje? Je možné
říct, že
i
já dnes mezi vámi jsem, abych přinesl
chudým radostnou zvěst, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku,
abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.?
Něco z toho se má stát už tehdy, když ta slova slyšíme. Už při slyšení
biblického čtení. Byl bych teď v pokušení rozříkávat, jak přesněji to
působení vypadá, jako bych měl Izajáše a Ježíše obhajovat, aby ty výpovědi
nezněly jako slova prázdná. Ale Ježíš nic nevysvětluje, jeho kázání je o důvěře,
že to slovo samo se stalo, uskutečnilo. „Dnes
se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“
Někdy se nám křesťanům vyčítá, že sice
chodíme do kostela a posloucháme kázání, ale nic to s námi nedělá. Možná,
ale o tom dnes mluvit nebudu. V dnešním evangeliu je důraz na tom, jak
působí slyšené Boží slovo samo o sobě, ze své strany. Dříve než my něco děláme,
nebo neděláme. Ono je působivé. Že se proměna, kterou v nás působí, děje
často jen pozvolna a skoro neznatelně? Kdo by se tomu divil? Z nás, kteří
víme, jak obtížné je změnit člověka, to neudivuje určitě nikoho. A pokud
v nás toto slyšené slovo rezonuje aspoň nějak, není to málo. Mnoha dnešním
lidem už taková zkušenost chybí úplně. Nemají žádnou naději, nevěří vůbec
ničemu. A proto jsem vděčný za všechny lidi v církvi, kteří dychtivě
naslouchají evangeliu, pěstují si citlivost na tento životadárný a proměňující hlas.
Slyšené je pro ně hlubinou bezpečnosti uprostřed nepokojného světa. Je
nejskutečnější realitou uprostřed mnoha věcí, které se skutečné jen zdají. Oni
naslouchají, čekají na slovo, slyší a jsou poslušni. Tak zažívají plnost. – Obrazně
si to naslouchání podle Bible představujeme tak, že k nám mluví náš
Pastýř. Oslovuje nás jménem, svým hlasem lásky tiší náš strach. Vede nás, a
proto „nebudu míti nedostatku“. - Určitě někdy jindy/brzy uslyšíte kázání o
tom, co máte jako křesťané dělat, rukama a nohama, co říkat ústy. Dnešní kázání
má však svůj konec dobrý tehdy, když dobře posloucháme, když se slovo evangelia
naplnilo ve vašich uších.
Žádné komentáře:
Okomentovat