Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

151. Bude ateistická rebelie? Výjimku z nočního zákazu vycházení dostaly půlnoční Vánoční mše, ale ne Silvestrovské oslavy.

150. Roky jsme řešili, jaké to je, když muslimské ženy nosí zahalené obličeje. S koronavirem a rouškami jsme teď do toho experimentu byli vtaženi všichni.

151. Nazval svou firmu Boží střecha, chce tím naznačit, že staví střechy fakt skvělé. A když se to nepovede nebo nestihne, máte z postele výhled na boží střechu v pojetí trampském.


DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Poušť



A Duch Ježíše hned vyvedl na poušť. Byl na poušti čtyřicet dní a satan ho pokoušel; byl mezi dravou zvěří a andělé ho obsluhovali.

Oz 2, 9-22; Ž 32,1-8; Jk 4,7-10

Přátelé v Kristu,
hned na začátku svého veřejného působení, hned po svém křtu byl Ježíš veden na poušť. Tam se postil 40 dní a nocí. Podle evangelisty Marka a jeho nejstaršího evangelia je už těchto pár slov podstatnou částí jeho zprávy o pokušení. Když říká prostě jen to, že Ježíš pobývá na poušti. - My možná máme v mysli a před vnitřním zrakem spíše delší a barvitější verze, které sepsali Matouš a Lukáš, a kde se příběh hned rozjede do bohatých obrazů, kdy ďábel ukazuje Ježíšovi kameny, aby z nich udělal chleby, atd., atd. Ale dnes už brzdím. Protože tuhle představivost tentokrát rozjíždět nechci. Krátká Markova verze nám může pomoci, abych nepřehlédli to, co je podstatné už při popisu celé situace. Ježíš byl vyveden na poušť. Především o poušti dnes budeme uvažovat. - Abychom pochopili už tuto úvodní poznámku, potřebovali bychom si i sami prožít poušť. Aspoň v té symbolické formě, kdy církev mluví o 40 dní postu. Máme k tomu příležitost. I kdyby jen v odlehčené light verzi. V Ježíšově době totiž půst znamenal, že nic nejedl a nepil. Prostě poušť, pustina. Místo, kde není voda a není jídlo. - V biblických mapách naleznete toto místo oranžovohnědé. Nejsou tam žádné potůčky a žádná zeleň. Nemusíme si ji představovat jako Saharu s dunami, velbloudy a palmami. Spíše jako pustinu se suchou půdou, kde nic neroste, šedou, vybledle okrovou. Ježíš zde vyhladověl a vyprahl žízní.

Přesto pro něj bylo nějak dobré, že tady v poušti byl. Vždyť ho sem vyvedl Duch svatý. Takže za tím určitě byl Boží záměr. A Ježíš se tady na poušť vyvést dal. Pochopil, že to má mít nějaký dobrý účel. A proti Duchu svatému tady hned stojí satan. Vlastně ne hned. Mezi zmínkou o Duchu, který Ježíše do pouště vyvedl, a zmínkou o satanovi, který Ježíše v poušti pokoušel, tady stojí právě ta poušť. Ježíš v poušti pobýval. Poušť jako jakési herní pole, či bitevní pole? 
  
Jaké to je, být na poušti? Jaké by to bylo, být na poušti 40 dní? - Jestli můžeme, představme si teď 3 věci spojené s pouští. Nejprve – pasivitu.  Poušť je místo bez života. Která i člověku bere sílu a chuť do života. Jen se tu drobně přesívá prach, suchá zem. Jinak se nic nehýbá, takže ani běh času není zřetelný. V poušti se nedá nic dělat. Poušť na vás působí pasivně. Tím, že je pouští, že je tu málo života, málo podnětů pro smysly, málo k dělání. A vy se snažíte prostě jen přežít, být. Skoro bych řekl, že až bude Ježíš zápasit s pokušeními, že to bude snazší. Bude aktivní, bude přemýšlet, bude čelit Pokušiteli tváří v tvář, bude diskutovat. Aktivita sedí nám lidem více než pasivita. I ta těžká práce a problémy jsou lepší než nicnedělání a prázdno. Jak chcete čelit poušti? Určitě víte, o čem mluvím. Jak je to těžké vydržet nicnedělání, snést nudu. Vydržet sám se sebou. Je to až nebezpečné! Samotka je nejhorší druh vězení, a samota může být jako vězení.
             
Člověk prý začne v trvající samotě rozmlouvat sám se sebou. A není to rozhovor nijak příjemný. Člověku se mohou zjevovat jeho vlastní vnitřní běsy. Všimli jste si někdy, kolik hlasů v nás mluví i v běžných situacích? Natožpak kdyby zmizely vnější podněty, které poutají velkou část naší pozornosti, a jediné, co by se dělo, by byly naše vnitřní pochody? Jak by na nás křičely, jak by si vynucovaly naší pozornost? - Ve filmu Poslední pokušení, který zfilmovává i tento příběh o pokušení na poušti, jsou scény se satanem znázorněny jako vnitřní halucinace, které Ježíš zažil. „Byl mezi dravou zvěří“, řekne evangelista Marek, a třeba to byly Ježíšovy vnitřní vize, šelmy, které jsou v lidském srdci. Nepřál bych si, aby vám z dnešního kázání zůstalo jen to, že jsem tady tvrdil, že měl Ježíš halucinace. Ale jako druhého motivu pouště se toho trochu přidržet chci. Poušť, a postní období v nás mohou vyvolat změněné stavy vědomí. A takové změněné stavy vědomí nejsou jen něco škodlivého. I my bychom něco takového potřebovali. Potřebujeme jiné náhledy na skutečnost kolem nás. Potřebujeme se vymknout z našich běžných a už zaběhlých způsobů vnímání, myšlení, mluvení, jednání. Vždyť to, jestli věříme v Boha, vlastně je právě takovým změněným stavem vědomí. K víře nestačí, že si žijeme běžně, světsky, a to si zpestřujeme křesťanskými prvky. Zkusme si představit naši pozici takto: Kéž bychom dovedli být sami se sebou, jakoby v poušti, a přes ty běsy, které nás možná brzy obkrouží, čekat a volat na Boha, který k nám chce a může přijít.
           
 Jak krásně končí příběh pokušení Ježíšova, když k němu nakonec přicházejí andělé. Konečně mu dávají najíst a napít. Andělé ho obsluhovali. A tady jsem už u třetího a posledního motivu pouště. Ježíšovi muselo moc chutnat. Každé jídlo a každý nápoj by pro něj v tuto chvíli byl andělský. V poušti, a v postním období si totiž člověk může zažít to, že má nedostatek, že nemá všeho nadbytek. Jak to může být i dobré, když člověku zakručí v břiše, když dokonce trochu vyhladovíme. Jak si pak dovedeme lépe vychutnat první sousta jídla, jak za ně být znovu vděčni. Už ve Starém zákoně se vyskytuje několik míst, kde lidé, usídlení v zaslíbené zemi, vzpomínají na roky prožité putováním v poušti. Byly to doby jistě těžké, ale přesto nějak opravdovější, než ty u plných hrnců masa. Nepůjdeme do pouště. Postní období pro nás může být takovou příležitostí.

Žádné komentáře: