Elegie Jiřího Ortena

Nevím, jak to Orten dělal, že dovedl psát tak silné básně. 

Obdivuji jeho hluboké vhledy pod povrch skutečnosti a do souladu mezi věcmi. 

Nejsem básník a mohu nad jeho verši jen žasnout. 

Jsem teolog a snažím se jeho intuici srovnat s obrazy biblickými.

Přečtu úvod jeho třetí Elegie. 

Elegie jsou jeho poslední básnickou sbírkou, napsal ji ve dvaceti jedna letech.

Sen touhy zdá se mi. A vím, že zapomenu,
ještě než procitnu. Království za kořist.
Bolestně prozpíván k všeobsažnému jménu,
odnáším píseň svou z těchto slunečných míst
do krajin bezčasých, kde mizí přirovnání,
kde nahým nitrem svět je třeba ze tmy rvát,
kde, běda, zmenšuje se vše, čím zde jsme zváni,
kde nelze propasti již s pádem rýmovat.

Je zde řeč o dvou světech – o světě snovém

a o světě, ve kterém bdíme

Sen touhy zdá se mi, říká Orten.

A vím, že zapomenu, ještě než procitnu.

Pamatujete si své sny? Co jsou sny?

Jsou to jen zbytky dne, jak říká Freud, Tagesreste?

Pro Ortena jsou něco vzácného,

něco, co by si chtěl udržet i do prožitku bílého dne:

Království bych dal za takovou kořist,

kdybych dovedl štěstí, které prožívám ve snu, vynést do bílého dne.  

Svůj snový zážitek přitom popisuje takto:

Bolestně prozpíván k všeobsažnému jménu.

To znamená, že spal těžce, že se modlil,

tak jak to na mnoha místech popisuje žalmista.

„Na svém lůžku tě hledám, Bože.“

Tato jeho touha je bolestná.

Než konečně dospěje k všeobsažnému jménu.

K Bohu, který je „jméno nad každé jméno“.

K Bohu, kterému „patří nebesa i nebesa nebes, země a všechno, co je na ní.“

Co takovým zážitkem básník získal?

Odnáším píseň svou z těchto slunečných míst, říká Orten.

To znamená, že jeho snový zážitek byl slunečný, prosluněný, plný světla.

Přicházel na to místo s písní bolestnou

a odnáší si taky píseň proměněnou, z těchto slunečných míst.

Zase to připomíná žalmistu, který vyzná:

„Hospodin je moje píseň.“

A teď se básník musí probudit.

My bychom řekli, že se vrací do reality.

Oproti snu, který je jen stínem skutečnosti,

do skutečnosti skutečné.

Orten to však vidí opačně,

říká, že se ze snu vrací do krajin bezčasých.

My prožíváme běh času jako neodbytnou realitu,

čas nás honí a nedá se odbýt.

Zatímco věčnost si možná představujeme, že tam už čas nebude.

Básník naše vnímání převrací.

Věčnost bude plností všeho, i naplněním času,

zatímco v našem světě vládne bezčasí.

Nic se tady neděje, nic podstatného.

Kolem nás je bezčasí – nic nového není pod sluncem. 

A dále o naší realitě poví, že zde mizí přirovnání.

Náš svět by mohl být podobenstvím Boží krásy, Boží moci a dobroty,

ale takové vnímání se nám ztratilo.

Svět se nedá už ani přirovnat k plnosti Boží, je vyprázdněný.

- Vše bude obnoveno až nakonec,

„co oko nevidělo, to Bůh připravil těm, kdo ho milují,“ čteme v Bibli.

Vnímavý básník dovedl takovou plnost zahlédnout už ve svém snění.

Najdeme mnohokrát v kultuře a různých náboženstvích myšlenku,

že pěkné sny jsou vzpomínkou naší duše na skutečnost, která někde existuje.

Do které se třeba jednou vrátíme.

Ale teď je tedy básník už probuzen.

A dále popisuje naše denní životy drsně,

jsou místem, kde nahým nitrem svět je třeba ze tmy rvát.

Takže: naše nitro je prázdné. A obklopuje nás temnota.

Nebudu ty příměry rozvádět,

pusťme si je k tělu, zkusme, jestli jsou pravda o nás.

Bible to říká podobně.

Naše životy mohou být prázdné,

a pracně dolujeme z prázdnoty a temnoty svůj svět.

Jen iluzorní a náhražkovou skutečnost.

Je náhražková, pokud to děláme bez Boha, vlastními silami. 

 V našem světě také, říká dále básník,

běda, zmenšuje se vše, čím zde jsme zváni.  

V Boží realitě jsme zváni Božími dětmi.

Ale co je člověk v realitě našeho světa?

Zase zdánlivě má velkou hodnotu.

Skutečně?

Orten svýma očima pozoruje,

jak se hodnota člověka a smysl lidského života snižuje.

Asi ve smyslu slov apoštola Pavla:

„jak ubohý jsem to člověk, kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti?“

A poslední řádek našeho úryvku a poslední charakteristika lidského světa:

zde nelze propasti již s pádem rýmovat.

„Propast“ a „pád“ už se nerýmují.

Co to znamená?

Už se ztratila harmonie mezi věcmi.

„Propast“ a „pád“, jak spolu souvisejí?

Vlastně ano, slovně ano.

„Pád“ a „propast/propadání“ jsou od stejného slovního základu.

I fyzikálně mohou obě slova souviset, lze spadnout do propasti.

Ale souvisejí co do smyslu?

My padáme, ale nic hlubokého v tom nevidíme.

Kolikrát ve svých životech padneme,

ale chceme se rychle postavit zase na své nohy.

Ale co když je Bůh propast?

Například podle filosofa Kierkegaarda

je víra skokem do propasti.

S nadějí, že mě Bůh zachytí.

A podobně to popisuje i Anselm Gruen:

„Cestou k Bohu je sestup do vlastní skutečnosti.

Skok do vlastní hloubky.

Vlastní nedokonalost, slabost a hřích mě nutí,

abych opustil své vlastní vykonstruované ideály

a abych skočil do propasti své duše.

Tam se setkám se svým srdcem a zároveň s Bohem.“