Nedovoloval démonům mluvit, protože věděli, že je Mesiáš

L 4,40n Když slunce zapadlo, všichni k Ježíši přiváděli své nemocné, kteří trpěli rozličnými neduhy; on vzkládal ruce na každého z nich a uzdravoval je. Z mnohých vycházeli i démoni a křičeli: "Ty jsi Boží Syn!" Hrozil jim a nedovoloval jim mluvit, protože věděli, že je Mesiáš.

Přátelé v Kristu,
začíná to jako poklidný večer v městě Kafarnaum. Asi to byl večer po teplém dni. Pokud jste někdy byli u Středozemního moře, třeba na Jadranu, dovedete si to představit. Lidé čekali na večer, aby mohli pohodlněji vyjít ven. Večerní chládek vybízí lidi, aby vyšli z domu a udělali, co potřebují udělat venku. Je to také příležitost k vzájemnému setkávání. A v Kafarnaum ten večer, když slunce zapadlo, všichni přicházeli k Ježíši a přiváděli taky své nemocné. – Ti lidé už o Ježíši mnoho slyšeli. Mnozí viděli, jak uzdravoval různé postižené, mnozí slyšeli jeho učení. A pověst o něm se rychle roznesla po celé krajině. Kafarnaumští věří, že je Ježíš schopen pomoci i jiným, dalším lidem. I těm, na kterých jim osobně záleží. A proto k němu přiváděli každý své nemocné. Své nemocné, kteří trpěli rozličnými neduhy. Věřili, že jim Ježíš může a chce pomoci. Všimněte si: o takovou víru se tady jedná. Docela obyčejnou: slyšeli o Ježíši, nebo sami slyšeli přímo jej, jak učí, viděli, jak uzdravuje, a z toho se domysleli, že může pomoci i jim. Je to víra jako očekávání, že je může uzdravit. Víra jako spolehnutí, že Ježíš má tu moc. Víra jako důvěra k Ježíši. K tomuto člověku Ježíši. Který za nimi přišel a s kterým se mohou potkat. Víra je nejprve mezilidský vztah. I když je pravda, že v takovém vztahu k Ježíši mnozí brzy poznali, že Ježíš není jen mocný člověk. Čteme v jiných příbězích o uzdravení, že lidé vyznávají, že jeho moc je to moc Boží (L 9,43). A jindy přímo vyznají, že on je Syn Boží (Mt 14,33).- Syn Boží. To je silné vyznání. Jestliže lidé o tomto potulném kazateli, který měl nohy špinavé od palestinského prachu, a který se zdržoval s jejich nemocnými, vyznávali, že on je Syn Boží, je to vlastně vyznání dost odvážné. A nečekané. Důvěřovali Ježíši, a v setkání s ním jejich srdce zaplesalo tak, že byli skrze něj schopni vnímat působení Boží, a rozpoznat, že zde Bůh sám je při díle.

V naší dnešní zprávě to však o Ježíši prozrazují také démoni. Z mnohých uzdravovaných vycházeli i démoni a křičeli: "Ty jsi Boží Syn!" Ježíš uzdravuje i duševně nemocné, vyhání z nich démony, ale ti ještě i při vyhánění křičí. Ještě i touto poslední věcí chtějí uškodit. Jak škodí? Tím, že nabízejí rychlé poznání, hotové poznání. Ježíš je Kristus, a ten titul je jako nálepka. Hotovo. Ježíš je Syn Boží. A už prý je to jasné. – Jenže to je právě to špatné. To je cesta, jakou k poznání Ježíše dojít není možno. Takový titul nebo pojmenování mohou taky zůstat jenom prázdnými slovy, pokud k nim člověk nedospěje vnitřním poznáním, vlastní zkušeností. Znáte křesťanství jako vznešené odpovědi, ale nemáte s nimi žádnou vlastní zkušenost? Pak ty odpovědi zahoďte, jsou k ničemu. V evangeliu samotném roste vyznání Krista mezi lidmi postupně. Ježíš se potkává s mnohými, a oni s ním mají zkušenosti, tvoří si na něj názor. Poznávají jeho moc – jako teď při těch uzdravováních. Budou muset poznat i jeho bezmoc – na kříži. A nakonec poznají i boží pomoc – při vzkříšení. Jen takto postupně a složitě se lidé dopracují k poznání, že Ježíš je skutečně Boží syn. Hned a rychle to v evangeliu hlásají jen démoni, jakoby věděli, že takto mohou mnoho lidí svést. – Představme si, jak se tvořila víra lidí v Kafarnaum. Slyšeli o Ježíši, protože pomohl někomu v jejich okolí. Skutečně pomohl, a proto o něm ti lidé svědčili, doporučovali ho. A při tom svědectví si i další řekli, že by mohl pomoci i jim v jejich nouzi. A přicházeli k němu, a Ježíš v nich vzbudil důvěru, a oni se mu svěřovali se svými potřebami, a on jim pomáhal. – Jen takto postupně je to možné. Jestliže však máme dříve odpověď než otázky, je to často k ničemu. - Abych nezapomněl. Hotovou odpověď měli v evangeliu vedle démonů i ti, kdo se vysmívali Ježíši na kříži: „Jsi-li syn Boží, sestup z kříže.“ Oni „věděli“, že jestli je Syn Boží, měl by si poradit i v této situaci. A on nesestoupil. Takže byl pro ty posměvače vyřízený.

Milí přátelé, jak často je křesťanství i dnes prezentováno jako hotová odpověď: Ježíš je Kristus, Boží syn. Někdy dokonce jako by to bylo jméno a příjmení: Ježíš Kristus. Všichni lidé to vědí, ale málokdo tomu věří. Jako by to všechno byl posledním pokusem ďábla, jak škodit. Tím, že udělá křesťanství jako něco hotového, etablovaného. Pokladnici hotových odpovědí. Poznáním, ke kterému není nutné hledání a námaha i pochybování. Ježíš prý je Mesiáš. A hotovo. Ale je to pak ještě vůbec o mně? Vždyť já potřebuji někoho, kdo by mi rozuměl, kdo by byl nejdříve otevřený mým otázkám, potřebám, taky mým pochybnostem. Někoho, za kým můžu přijít. – U slovenského Prešova budují sochu Ježíše, nejvyšší v Evropě, bude mít na výšku 33 m. Má ukázat, že Ježíš je Pánem nad Slovenskem. Docela bych se takového monstrózního Ježíše hrozil. Myslím, že potřebujeme spíše tu kafarnaumskou zkušenost. Pokornější. Zvěst o Ježíši se předává jako mezi sousedy a lidmi blízkými. Ten, kdo zakusil jeho moc, kdo byl uzdraven, radostně to předává dále. A další k němu přicházejí, zda by i oni mohli být uzdraveni: od rozličných neduhů. V jeho blízkosti vidí a slyší, jak on jedná. Docela nesamozřejmě se v nich rodí důvěra, že on může pomoci. – Taky my můžeme k němu přicházet, a ptát se, a modlit se. A pokud nám pomůže, pak o něm svědčit. Jak bychom mohli dávat hotové odpovědi? Vždyť ani my křesťané přece nejsme s poznáním Ježíše hotovi. Ještě stále se nemůžeme zbavit své omezenosti. Mnoho nemocí je stále mezi námi. A také démonů. Nemůžeme dál jinak než cestou důvěry a spoléhání. Trpělivosti. Odpovídá to tomu, že i Ježíš zažil po dobách úspěchů období, kdy musel trpět. Nakonec umřít. Druhé uzdravil, sám sebe uzdravit nemohl. Učil se poslušnosti vůči Bohu, pokorně a trpělivě. – A na úplný závěr krátké poučení: Zkratkám se na cestě víry vyhýbejme. Často jsou od ďábla.

Pane Ježíši Kriste, k tobě přicházíme, všelijak slabí a nemocní.
Vyznáváme svoji nedůvěru a netrpělivost ve víře. Vyznáváme, že naše vyznání víry jsou někdy jenom prázdná slova. – Kdo se chcete a můžete upřímně připojit, povězte: Vyznávám.
Ne tak, jak bychom měli, ale jak to umíme, spoléháme na tvou moc. Věříme, že ty můžeš uzdravit životy naše i našich blízkých. – Věřím.
Ty nám, Pane, odpouštíš naše viny a tím nás od nich vysvobozuješ. Nemůžeme si tuto uzdravující moc nechat sami pro sebe, a proto i my odpouštíme těm, kdo se proti nám provinili. – Odpouštím.

Reptali: "On je hostem u hříšného člověka!"

L 19,1 Ježíš vešel do Jericha a procházel jím. 2 Tam byl muž jménem Zacheus, vrchní celník a veliký boháč; 3 toužil uvidět Ježíše, aby poznal, kdo to je, ale poněvadž byl malé postavy, nemohl ho pro zástup spatřit. 4 Běžel proto napřed a vylezl na moruši, aby ho uviděl, neboť tudy měl jít. 5 Když Ježíš přišel k tomu místu, pohlédl vzhůru a řekl: "Zachee, pojď rychle dolů, neboť dnes musím zůstat v tvém domě." 6 On rychle slezl a s radostí jej přijal. 7 Všichni, kdo to uviděli, reptali: "On je hostem u hříšného člověka!" 8 Zacheus se zastavil a řekl Pánu: "Polovinu svého jmění, Pane, dávám chudým, a jestliže jsem někoho ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně." 9 Ježíš mu řekl: "Dnes přišlo spasení do tohoto domu; vždyť je to také syn Abrahamův. 10 Neboť Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo."

Přátelé v Kristu,
Zacheus byl vrchní celník a velký boháč. Kdyby se takový dnes vyskytl někde venku, na cestě, mezi běžnými lidmi, skončil by stejně jako tehdy, v době Ježíšově? Tehdy si ten zástup Zachea nevšímal. Otočili se k němu zády, vytěsnili ho, protože svou pozornost věnovali jenom tomu, že tudy měl projít Ježíš. - Představuji si Zachea, jak tam trochu trapně poskakuje za špalírem těch, kdo čekají, až Ježíš přijde. Zacheus se snaží procpat mezi lidmi a aspoň skulinku si vydobýt, ale nic. Je malý postavou a lidé na něj kašlou. Šuškají si jenom o Ježíši, a těší se, že ho uvidí. – To dneska, kdyby se takový Zacheus v zástupu běžných lidí vyskytl, myslím si, že by mu věnovali větší pozornost. Hele, podívejte se, to je ten boháč Zacheus. Celebrita. Velký boháč. My víme, že je to vyděrač a tak trochu mafián. Ale když už přišel mezi nás, běžné lidi, tak si ho prohlídneme, aspoň se vrtneme v jeho blízkosti. Zajímá nás, jak je oblečený, vyfotíme si ho, nebo sebereme odvahu a zeptáme se ho, jestli by nepřispěl na naší nadaci.

V našem příběhu z evangelia si lidé Zachea nevšímali. Hvězdou a slavnou osobností pro ně byl Ježíš. Už o Ježíši leccos slyšeli, jeho pověst ho předcházela, a lidé v Jerichu se na něj těšili. - Měli bychom možná sklon říct, že lidé tenkrát ještě uměli holt lépe rozlišit, kdo je skutečně významný a důležitý, a kdo je bohatý jen penězi. Možná bychom to chtěli vidět tak, že lidé v dávných dobách měli ještě lepší citlivost pro věci duchovní, na rozdíl od současné doby materialistické. Očekávali Boží království, zatímco dnes vládnou všemu peníze. – Bohužel, zase takový rozdíl mezi tehdejšími a současnými lidmi není. Ano, ti lidé tenkrát u Jericha se možná méně starali o to, aby byli bohatí. Byla to možnost jen pro některé, pro pár z nich. Byli chudší než my, a v té obyčejnosti měli k sobě navzájem blíže. Ano, navíc ta doba byla napjatá očekáváním Mesiáše. Zřejmě i ten nejobyčejnější řemeslník nebo i žebrák se staral, co kde který prorok řekl. Ano, v tomto všem byli jiní než my. Ale byli skutečně otevřenější Božím věcem? - Dnešní příběh ukazuje, že ne. V tom hlavním byli dnešním lidem velmi podobní. Byli podobní jako většina lidí ve všech dobách. Ke skutečnému Božímu jednání necitliví. - V příběhu o Zachovi to nejdříve vypadá, že lidé v Jerichu jsou na Ježíše zvědaví. Že se zajímají o to, co nového přináší. Ale když pak Ježíš udělá něco skutečně vlastního – setká se s hříšníkem Zacheem – ti kolem to vůbec nejsou schopni pochopit a přijmout. Všichni, kdo to uviděli, reptali: "On je hostem u hříšného člověka!" Oni byli zvědaví na Ježíše, ale na tohle opravdu zvědaví nejsou. Oni vypadali, že čekají, co Ježíš udělá, jak se zachová, co poví, vypadali, že se těší, co Ježíš přináší nového, ale teď se ukazuje, že oni už předem věděli, jak se má zachovat, co má dělat. Nějaké Ježíšovy novoty je nezajímají. Vnímali to jako provokaci. Otevřenost vůči hříšníkům! Kdo to kdy viděl? Ti okolostojící zůstávají v zajetí svých vlastních schémat. Sami by se označili za zbožné, ale o tom, jak Bůh jedná, mají své vlastní představy. Jak Bůh může jednat, na to mají pevný názor. A cokoliv jiného je pro ně nepochopitelné a nepřijatelné. Vidíme dnes, že opravdové milosrdenství je pro ně nepřijatelné. Je pro ně kamenem úrazu. - Mezi Zachem a Ježíšem se tady odehrává něco nádherného, něco skutečně osvobodivého, ale lidé kolem to nechtějí vidět. Oni raději zůstanou při svých pravdách. A předsudcích. Jen Ježíš a Zacheus v tuto chvíli vědí, jak krásný a mocný a milostivý je Bůh.

Někdy my, lidé církevní, slyšíme od různých blouznivců, že víra je záležitost jednotlivce, že je individualistická. A hlavně my faráři pak máme v náplni práce se takovým větám bránit. Vždyť jsme povoláni k tomu, abychom budovali sbory a církev. Záleží nám na počtech, jsme rádi, když do kostela přijde více lidí. A opakovaně zdůvodňujeme těm, kdo jsou vůči církvi skeptičtí, a chtějí si věřit po svém, proč už tady na zemi Pán Bůh chce mít nejen jednotlivé věřící, ale také společenství – protože je to symbol toho, jak to bude jednou, v Božím království, kde budeme mít otevřené společenství s Bohem i mezi sebou navzájem. Ano, to bude krásné, těším se. – Zároveň však chápu, že je někdo „na větvi“ z toho, jak to tady na zemi v církvi vypadá, jací lidé tady jsou. V dnešním příběhu vidíme, kde vznikají právě ony pochybnosti o církvi. Vidíme zde, kde má svůj počátek ono defektní řešení, že víra je záležitost jednotlivce, že je individualistická. Protože i Zacheus je tady sám. Sám na to, aby pochopil, co je Ježíš zač. A lidé kolem něj mu v tom nepomáhají, naopak se na něho dívají skrz prsty. Oni, lidé zbožní, a zároveň neschopni pochopit Boží jednání na záchranu člověka. To, co je pro Zachea důvodem k radosti - Ježíš neodmítá ani mne, velkého hříšníka - je pro lidi okolo příčinou reptání – vždyť je to velký hříšník, a Ježíš by s ním neměl nic mít. Zacheova víra nenachází žádnou oporu ve společenství okolo. – Chápu to, že si leckterý člověk, který se snaží o opravdové poznání Ježíše, připadá v církvi osamocený. Jako ten Zacheus. Mezi mnoha lidmi, a přece sám. - Myslím, že je v pořádku, když si každý z nás sám představí, že při bohoslužbách sedí na moruši. Čekám na Ježíše. Má jít touto cestou. Osloví mne? Na něm záleží, a na mém srdci. Na jeho oslovení a mé otevřenosti. To hlavní se stane mezi námi. Tohle je záležitost skutečně veskrze osobní.

Teď však ale poslouchejme, jak ten příběh pokračuje. Protože pokud mě Ježíš skutečně osloví, nenechá nás sedět na té větvi. Ježíš říká: Slez rychle dolů. Sestup a postav se tady na zem. Sestup taky ze své povýšenosti. Chci s tebou mít společenství. A taky s druhými lidmi. Když mě Ježíš osloví, pak si to nemohu nechat jen pro sebe. Pak se má víra projeví i tak, že se budu snažit napravovat a léčit i vztahy kolem sebe. Možná zůstane většina lidí kolem mne necitlivá, zabedněná. Možná mi to tak bude dále připadat. Ale já mám kolem sebe tvořit prostředí, kde se odpouští, kde se lidé navzájem přijímají: Neboť Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo. A když sám přijmu Boží odpuštění, možná budu tím, kdo bude k druhým mnohem vstřícnější, dokonce více než je slušné a než se očekává. Jak to tady říká Zacheus: Jestliže jsem někomu ublížil, nahradím mu to čtyřnásobně." - A pak možná nakonec prožijeme to, o čem se tady píše, že je to možné s Ježíšem prožít. Už tady na zemi, už teď: Dnes přišlo spasení do tohoto domu. Do tohoto sboru, do vaší rodiny, a podobně.

Pane, čteme o tvé lásce k lidem, o tvé vnímavosti k lidské slabosti.
Jako hříšníci na tebe čekáme.
Přáli bychom se, aby se s námi stal takový zázrak jako se Zachem.