Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

147. Tak jsem se ve 146 trochu spletl. Mnohé parodie sice vznikají, ale premiér sám v takových hlášeních pokračuje: "Astrologický svět nám říká, že novoluní v raku s sebou přináší rozpor v politické oblasti..." Nepodezírám ho, že by si dělal legraci sám ze sebe. Prostě jen testuje, na jaký jazyk lidé slyší.

146. Babiš se radil s astrologem. A protože je to lidem pro srandu a protože je on sám lidem pro srandu, očekávám, že budou českým prostorem létat spousty parodických předpovědí.

145. Líbí se mi život rorýsů. Celý život prožijí na nebi. Na zemi se jen rozplodí a pak zase šup nahoru.

144. Dav boří sochy velikánů. Neobstojí žádný. - A tak stavíme své modly a zase je boříme. Když znovu a znovu s překvapením zjišťujeme, že "nikdo není spravedlivý, není ani jeden." (Ř 3,10).

143. Modlit se neumíme. Protože předpovídali další velmi suchý rok, modlili jsme se za pořádný déšť. A máme tady povodně.

142. "Vězeňkyně s ďáblem v těle křivě obvinila dozorkyni." Titulek v Moravskoslezském deníku šestého šestý 2020.

141. Mezi místopisnými názvy v Česku je sedmkrát Peklo, Nebe jedinkrát. - Za značkou omezující rychlost je v jedné té obci vtipná doplňková tabule: "I v Pekle si hrají děti." Připomnělo mi to starou píseň od Katapultu: "A co děti? Mají si kde hrát?" - A Martu Kubišovou: "Mamá, skončí panenky v ráji? A s kým si tam hrají?" ...

140. Jogín, který prý 80 let nejedl, se jmenoval Prahlad.

DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Usměvavý v krematoriu

Pohřbíval jsem matku jednoho muže, který jinak žil ve Spojených státech. On sám byl nevěřící, ale bylo vidět, že má k církvi vztah aspoň slušný. Začal v kanceláři mluvit něco o tom, že jakousi víru v posmrtný život má, ale takovou nejasnou. Nedostali jsme se však od organizačních věcí k delšímu rozhovoru. Taky mi přinesl pěkná osobní slova, která jsem měl při obřadu přečíst. – Jenže když jsem přijel do krematoria, zjistil jsem, že jsem ten papír zapomněl doma na stole. Co teď? Pozůstalí už čekali před budovou, a já vevnitř bezradný. Ale řekl jsem si: syn je Američan, bude to zřejmě taky praktický a přímý muž, a tak jsem vyšel k němu, a řekl mu, co se stalo. Bez váhání začal jednat, potvrdili jsme si, že na faru je to jen pár kilometrů a že se to dá stihnout, a už jsme šli k jeho autu. Všechno klaplo na minutu. V autě jsme si celou dobu povídali o naději ve vzkříšení. Byl to krásný přátelský rozhovor, na který jsme takto získali čas. Jakoby to takto naplánoval Bůh! Ke krematoriu jsme se vrátili bez nervozity, talár jsem si oblékal ještě potěšen tím rozhovorem, dokonce i do obřadní místnosti jsem vstoupil celý usměvavý. Až po chvíli jsem si uvědomil, kde jsem, a rychle jsem změnil tvář na důstojnou.

Žádné komentáře: