Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

123. A jeho jméno je Rouhání. Iránský muslimský prezident.

122. Co je modlitba? Rozhovor s Bohem, vysekne evangelík. A už sis někdy s Bohem povídal? Ne, Bůh mlčí. – Že takový rozhovor vyrůstá ze spočinutí před Bohem, to mu ovšem taky nic neříká.

121. "Tu levou nohu má od Boha." - Mistrovství světa ve fotbale.

120. Zdržela mě na ulici cigánka, že mi chce povědět, co mě čeká. Když jsem ji řekl, že jsem křesťan, požehnala mi a ustoupila z cesty. Vida.

119. "Vzal její hřích na sebe" u G. Greena znamená, že "si nasadil kondom při souloži s katoličkou".

118. Poznal jsem dalšího člověka, který se ujímá zatoulaných koček. Stále však neznám nikoho, kdo by se nezištně ujímal zbloudilých lidí.

117. Při výstupu na Svatý kopeček se bavili komentováním jednotlivých zastavení křížové cesty: "Hele, zase o něco zakopl."...

DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Abrahamovy příběhy 10

Gn 18,1-15 Je to snad pro Hospodina nějaký div?
1 I ukázal se Hospodin Abrahamovi při božišti Mamre, když seděl za denního horka ve dveřích stanu. 2 Rozhlédl se a spatřil: Hle, naproti němu stojí tři muži. Jakmile je spatřil, vyběhl jim ze dveří stanu vstříc, sklonil se k zemi 3 a řekl: "Panovníku, jestliže jsem u tebe nalezl milost, nepomíjej svého služebníka. 4 Dám přinést trochu vody, umyjte si nohy a zasedněte pod strom. 5 Rád bych vám podal sousto chleba, abyste se posilnili; potom půjdete dál. Přece nepominete svého služebníka." Odvětili: "Učiň, jak říkáš." 6 Abraham rychle odběhl do stanu k Sáře a řekl: "Rychle vezmi tři míry bílé mouky, zadělej a připrav podpopelné chleby." 7 Sám se rozběhl k dobytku, vzal mladé a pěkné dobytče a dal mládenci, aby je rychle připravil. 8 Potom vzal máslo a mléko i dobytče, jež připravil, a předložil jim to. Zatímco jedli, stál u nich pod stromem. 9 Pak se ho otázali: "Kde je tvá žena Sára?" Odpověděl: "Tady ve stanu." 10 I řekl jeden z nich: "Po obvyklé době se k tobě určitě vrátím, a hle, tvá žena bude mít syna." Sára naslouchala za ním ve dveřích stanu. 11 Abraham i Sára byli staří, sešlí věkem, a Sáře již ustal běh ženský. 12 Zasmála se v duchu a řekla si: "Když už jsem tak sešlá, má se mi dostat takové rozkoše? I můj pán je stařec." 13 Tu Hospodin Abrahamovi řekl: "Pročpak se Sára směje a říká: »Což mohu opravdu rodit, když už jsem tak stará?« 14 Je to snad pro Hospodina nějaký div? V jistém čase, po obvyklé době, se k tobě vrátím a Sára bude mít syna." 15 Sára však zapírala: "Nesmála jsem se", protože se bála. On však řekl: "Ale ano, smála ses."

Přátelé v Kristu,
vracím se po nějaké době k příběhům Abrahamovým. A když jsem si ujasnil, kam jsme se až dostali, a že dnes budeme pročítat právě tento oddíl o Abrahamových hostech, zaradoval jsem se. Ten příběh je krásný. Kéž by nám Duch svatý dal, abychom z něho pochopili to důležité.

Ten příběh je nejprve pozváním do tajemství. Představte si tu situaci: Abraham seděl za letního horka ve dveřích stanu. I ukázal se Hospodin Abrahamovi. Abraham se rozhlédl a spatřil: Hle, naproti němu stojí tři muži. Abraham vidí tři muže a poznává, že ho navštívil Hospodin. Běží k nim a říká: Panovníku, jestliže jsme u tebe nalezl milost, neodcházej, pobuď se mnou. Abraham poznává, že k němu v podobě této trojice přichází Bůh. A starozákonní kniha Genesis toto setkání takto zapíše, a nedodává k němu žádné vysvětlení, a neříká, jak je to možné, že jeden Bůh jsou zde tři postavy. Starozákonní člověk prostě asi měl zkušenost, že se Bůh může zjevit mnoha způsoby, mnoha nečekanými. Když si budeme tu scénu představovat, prohlížet si ji svým vnitřním zrakem, ocitneme se ve společenství Boha, který je nepochopitelný a nepopsatelný, ale kterému zároveň nebudu klást podmínku, že ho přijmu, až ho pochopím. On je ten první, kdo se chápe iniciativy, a pro člověka je to vždycky dobré, když jeho navštívení přijme. Abraham to okamžitě vytušil: Panovníku, jestliže jsme u tebe nalezl milost, neodcházej. – S tom představou jednoho Boha ve třech bychom se mohli vyrovnat tím, že bychom řekli: zde je řeč o Boží trojici, Svaté trojici ve starém zákoně. Toto vysvětlení je mi blízké. Ale znovu říkám: nemysleme si, že takovým pojmenováním jsme už Boha uchopili, že ho dobře známe, snad proto, že se o Boží trojici dají psát tlusté učebnice. Není tomu tak. Více toho o Bohu pochopíme tehdy, když budeme spolu s Abrahamem prostě sedět ve dveřích stanu a dívat se, co on dělá a co říká. Protože Bůh přichází často nečekaně: v nečekanou chvíli a nečekaným způsobem.

Hospodin se zjevil Abrahamovi. Ze své vůle přišel. A co dělá Abraham. Sledujme ho pozorně. Probudí se v něm velká radost a velká touha pobývat v Boží blízkosti. "Panovníku, jestliže jsem u tebe nalezl milost, nepomíjej svého služebníka. Dám přinést trochu vody, umyjte si nohy a zasedněte pod strom. Rád bych vám podal sousto chleba, abyste se posilnili; potom půjdete dál. Přece nepominete svého služebníka." Abraham se chápe příležitosti pobývat v Boží blízkosti. S velkou touhou chce Bohu sloužit. (Právě slovo „bohoslužba“ ukazuje, oč tady jde. Člověk - zde Abraham - slouží Bohu, který ho navštěvuje, člověk chce připravit vše pro možnost společenství s Bohem. Dělá to s radostí, protože chápe, že Bůh přichází, aby posloužil člověku. Slovo „bohoslužba“ tedy zahrnuje toto dvojí: lidskou službu Bohu, ale to až zadruhé, pravá bohoslužba je možná až ve víře, že nejprve Bůh chce posloužit člověku. Je proto bohoslužba, i tato naše dnešní bohoslužba, především Boží služba pro nás.) Co na tom, že máme tento kostel, že jsme museli dnes ráno poměrně brzy vstát a dát přednost bohoslužbám před jinými věcmi? Kdyby Bůh sám mezi nás nepřicházel, byly by všechny naše přípravy k ničemu. A tak Abraham sice nachystá všechno, co je potřeba k službě Bohu, dost se u toho naběhá, běží k Sáře a běží pro dobytek, rychle nese toto vše hostům, aby se najedli – pak však zůstává stát. Abraham stál u nich pod stromem a čekal. Na co čekal? Čekal snad od Hospodina pochvalu za svou dobrou službu? Nějakou odměnu? Abraham čeká na to, co Hospodin chce říci nebo udělat. A odměnu dostává ve formě Božího slova, Božího zaslíbení. – Abraham byl pohostinný, pohostinný i nad tu hojnou míru, která je na Blízkém východě dodnes požadovaná a prý praktikovaná. Abraham je v tomto případě nadmíru pohostinný, protože se u něj pohostinnost spojila s velkou touhou pobývat v Boží blízkosti a slyšet Boží slovo. Teď je chvíli zticha a čeká. Neví, o čem Boží řeč bude. Možná kdyby se ptal první, kdyby naléhal, všechno by pokazil. Někdy totiž děláme tu chybu, že dáváme Bohu otázky, spoustu otázek, a nechceme slyšet tu otázku, kterou klade Bůh nám. Abraham tiše čeká. Je tiše vděčný za Boží blízkost. Neví, čím teď Bůh začne a kudy chce vést své dílo s ním dále. Ale Abraham čeká trpělivě.

A ti muži se ptají na Sáru, Abrahamovu ženu, a mluví dále o tom, že Sára bude rodit, že se přece jen skrze ni naplní zaslíbení dané už dříve Abrahamovi, a narodí se mu potomek, syn požehnání. To slovo, které Hospodin přinesl jako odplatu Abrahamovi, tedy zní: brzy budeš mít syna. – A co teď přichází jako lidská odpověď? Sářin smích. Sára nevěří tomu, co slyší. Zasmála se v duchu a řekla si: "Když už jsem tak sešlá, má se mi dostat takové rozkoše? I můj pán je stařec." Tu Hospodin Abrahamovi řekl: "Pročpak se Sára směje? Je to snad pro Hospodina nějaký div?“ Ta Boží otázka je vážná a můžeme nad ní přemýšlet: Proč se Sára směje? Proč nevěří Božímu slovu? Ona je účastna tohoto navštívení, kdy se jim Hospodin zjevil v podobě člověka a promlouvá s nimi, jí se to slovo týká, a přece mu může neuvěřit a vysmát se mu. Může nevěřit a najde pro to i jasný argument: Sára nevěří, že by mohla ještě mít syna, vždyť ji už ustal běh ženský. Zažívá sice zrovna v tuto chvíli větší zázrak, než bude ono narození syna - všemocný Bůh je ji nablízku a mluví s ní -, ani Hospodin ji však nemůže zabránit, aby pochybovala. „Proč se Sára směje?“ Proč se člověk může vysmát i sebejasnějšímu Božímu slovu? To je tajemství lidské nevěry, možná dokonce překvapivější než tajemství Božího konání. – Teď se Sára vysmívá Božímu slovu. To za určitou dobu, až ji Hospodin navštíví znovu, to se bude smát jinak. Bude se smát radostí, že se Boží dílo naplnilo. Její syn bude nazván Izák (to znamená Smíšek) a Sára řekne: „Bůh mi dopřál, že se mohu smát“ (21,6). Těžko však říci, podle kterého z obou smíchů dostal Izák své jméno: zda podle výsměchu Bohu, který byl dříve, nebo podle smíchu radosti z Božího díla, který přišel později. Obojí se bude také v jeho životě mísit, jako v životě každého člověka: nevěra a víra, výsměch a smích. Izák bude po svých rodičích: v jeho srdci se bude střídat radost z Boha a distance vůči němu, skvělé záblesky víry i propasti nevěry. – Vzpomeňme vedle toho na Marii, jak jsme o ni četli z evangelia. Jak je její situace podobná: ona slyší Boží zvěst, ona je vyzvána, aby se spolehla, že se s ní stane Boží div a narodí se ji dítě. Také Maria má dost důvodů nevěřit: „Jak se to může stát, vždyť nežiji s mužem?“ I ona slyší jako odpověď zvěst o Boží všemohoucnosti: „u Boha není nic nemožného.“ A tady se začíná velká nepodobnost s chováním Sáry i s běžným lidským chováním každého z nás: Maria přičiní k Boží všemohoucnosti své spolehnutí, svou poslušnost. Říká: „Hle, jsem služebnice Páně, staň se mi podle tvého slova.“ Proto se v ní může narodit Spasitel, Ježíš Kristus. Maria je příkladem, jak tomu může být také v našem životě. Věřme jako Maria, ne jako Sára. Nenechme v sobě převládnout lidskou pochybnost, ale svěřme se Božímu zaslíbení, Boží věrnosti a Boží milosti. Apoštol Pavel naznačuje, že i v nás se má takto narodit Kristus: „Prosím, aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích.“ (Ef 3,17)

Pane Bože náš, děkujeme ti za to, že k nám přicházíš. Jestli jsme u tebe nalezli milost, prosíme, nepomíjej nás. Chceme u tebe pobývat ve ztišení, chceme před tebe předložit svou víru, abys nás posílil, abychom se dovedli spolehnout na tvá zaslíbení.
Děkujeme ti za tvého syna Ježíše Krista, děkujeme, že jsme dědici tvých zaslíbení, že se může mezi námi naplňovat tvá láska, že máme naději tvého království.