Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

122. Co je modlitba? Rozhovor s Bohem, vysekne evangelík. A už sis někdy s Bohem povídal? Ne, Bůh mlčí. – Že takový rozhovor vyrůstá ze spočinutí před Bohem, to mu ovšem taky nic neříká.

121. "Tu levou nohu má od Boha." - Mistrovství světa ve fotbale.

120. Zdržela mě na ulici cigánka, že mi chce povědět, co mě čeká. Když jsem ji řekl, že jsem křesťan, požehnala mi a ustoupila z cesty. Vida.

119. "Vzal její hřích na sebe" u G. Greena znamená, že "si nasadil kondom při souloži s katoličkou".

118. Poznal jsem dalšího člověka, který se ujímá zatoulaných koček. Stále však neznám nikoho, kdo by se nezištně ujímal zbloudilých lidí.

117. Při výstupu na Svatý kopeček se bavili komentováním jednotlivých zastavení křížové cesty: "Hele, zase o něco zakopl."...

DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Abrahamovy příběhy 13

Gn 19,12-17ab.23-29 Uteč, jde ti o život
(L 9,57-62 O rozhodnutí k následování)

12 I řekli poslové Boží Lotovi: "Máš-li zde (v Sodomě) ještě někoho, zetě, syny, dcery, všechny, kteří v tomto městě patří k tobě, vyveď je z tohoto místa. 13 My přinášíme tomuto místu zkázu, protože křik z něho je před Hospodinem tak velký, že nás Hospodin poslal, abychom je zničili." 14 Lot tedy vyšel a promluvil ke svým zeťům, kteří si měli vzít jeho dcery. Řekl jim: "Vyjděte hned z tohoto místa, poněvadž Hospodin chystá tomuto městu zkázu." Ale zeťům to připadalo, jako by žertoval. 15 Když vzešla jitřenka, nutili poslové Lota: "Ihned vezmi svou ženu a obě dcery, které tu máš, abys pro nepravost města nezahynul." 16 Ale on váhal. Ti muži ho tedy uchopili za ruku, i jeho ženu a obě dcery - to shovívavost Hospodinova byla s ním -, vyvedli ho a dovolili mu odpočinout až za městem. 17 Když je Hospodin vyváděl ven, řekl: "Uteč, jde ti o život. Neohlížej se zpět a v celém tomto okrsku se nezastavuj.“
23 Slunce vycházelo nad zemí, když Lot vešel do Sóaru. 24 Hospodin začal chrlit na Sodomu a Gomoru síru a oheň; od Hospodina z nebe to bylo. 25 Tak podvrátil ta města i celý okrsek a zničil všechny obyvatele měst, i co rostlo na rolích. 26 Lotova žena šla vzadu, ohlédla se a proměnila se v solný sloup. 27 Za časného jitra se Abraham vrátil k místu, kde stál před Hospodinem. 28 Vyhlížel směrem k Sodomě a Gomoře a spatřil, jak po celé krajině toho okrsku vystupuje ze země dým jako dým z hutě. 29 Ale Bůh, když vyhlazoval města toho okrsku, pamatoval na Abrahama: poslal Lota pryč ze středu zkázy, když vyvracel města, v nichž se Lot usadil.


Přátelé v Kristu,
tak to všechno „visí“ na Abrahamovi, celá rodina. Hospodin zachránil Lota, protože pamatoval na Abrahama. A kvůli Lotovi zase vyvedl ze Sodomy také jeho ženu a dcery. A kvůli dcerám chtěl zachránit také jeho zetě. Celá rodina je závislá na Abrahamovi, jejich záchrana visí na něm. – Pamatoval Hospodin na Abrahama a proto vyvedl Lota ze zkázy. Co to znamená, že Bůh pamatoval na Abrahama? Byl snad Lot zachráněn proto, že byl Abrahamův příbuzný? Byla by to zvláštní představa, že by byli lidé zachraňováni jenom proto, že mají v rodině někoho zbožného. Anebo byl Lot zachráněn kvůli Abrahamové modlitbě? Víme přece, že se Abraham přimlouval za záchranu Sodomy: nepromineš snad Hospodine tomuto místu, vyhladíš snad i těch několik spravedlivých, kteří ve městě jsou? Je tedy možné, že se v tomto vyvedení Lota do bezpečí naplňuje Abrahamova přímluva, že Hospodin na ni pamatoval, že měl totiž Lot mezi všemi těmi zlými sodomskými nejblíže k tomu, aby mohl být vysvobozen jako spravedlivý. A přece si myslím, že Lotovi pomohlo obojí zároveň: i příbuznost s Abrahamem, i Abrahamova přímluva. Je přece pochopitelné, že když ležel Abrahamovi na srdci osud Sodomy, musel nejprve pomyslet na svého synovce, který tam bydlel. Když se přimlouval za sodomské, musel to myslet jako přímluvu především za Lota a pak za mnohé kolem něj. Je jasné, že když se modlíme a přimlouváme za jiné lidi, že nejprve pomyslíme na potřebné mezi svými nejbližšími. Nemůžeme je přeskočit nebo úplně pominout a myslet nejdříve na lidi jiné nebo na lidi obecně. Když se modlíme za lidi kolem sebe, vytváříme jakousi duchovní síť. Tak neseme na modlitbách nejprve ty, kdo jsou nám blízko, a o jejichž nouzi konkrétně víme, pak jistě mnohé další, na které si vzpomeneme, a síť se rozšiřuje, a jsou i obecnější potřeby a nouze až tam, kdy apoštol poví, že se máme přimlouvat za všechny lidi. To si připomínáme z kazatelny častěji, že se naše přímluvy mají konat takto obsáhle. Dnes však chci zdůraznit právě onen počátek: že se máme modlit nejprve za lidi nám blízké, a že si takovými modlitbami a duchovním potěšením máme pomáhat doma mezi sebou. Taková duchovní síť má držet pohromadě rodinu věřících lidí. – V rodině Abrahama byl právě tento praotec velkým přímluvcem. A Hospodin pamatoval na Abrahama, a proto poslal Lota pryč ze středu zkázy. Na Abrahamovi duchovně visel Lot, na Lotovi jeho manželka a dcery, na nich zeťové. A tady se nám najednou začíná ta síť trhat. Když má být rodina zachráněna, nejprve odmítnou zeťové. Lot je přemlouvá, ale jim připadalo, jako by žertoval. Pak začne překvapivě váhat i Lot, a musí být se svými dcerami a ženou z města doslova vyvlečen za ruce. A nakonec ještě cestou ztratí Lot manželku, která se s městem nedovedla rozloučit, a ohlížela se, a proměnila v solný sloup. - Ta síť záchrany se potrhala. Vše viselo na Abrahamovi, ale on nedovedl svou pevnou víru v Hospodina předat Lotovi, Lot už má víru jen takovou váhavou, a když ji pak má předat zeťům, tak ti se mu už rovnou vysmáli. - Jestli nám tyto potíže s předáváním víry připomínají situaci v našich vlastních rodinách, tak jistě nejde o podobnost náhodnou. Ve chvílích těžkých se i mezi námi odhalí to, co v časech pokoje nebylo tak vidět, totiž zda je naše vlastní spolehnutí na Boha pevné a zda svoji víru předáváme svým nejbližším. Snad jsme už někdy sami poznali, že nám víra v těžkých chvílích pomáhá. Možná bychom si přáli, aby podobně pomáhala našim blízkým. Pak se ovšem musíme dlouhodobě a vytrvale snažit jim víru zprostředkovat. Když se spokojíme s tím, že o nás přece vědí, že chodíme do kostela, je to jen nicotná nitka, která se snadno přetrhne. V sodomské ohrožení mělo Abrahamovy příbuzné vést a zachránit Boží slovo. Skončilo to však tragicky. Těžko můžeme mít uspokojení z toho, že už v rodinách praotců předávání víry fungovalo špatně.

A proč se vlastně Lotově rodině ze Sodomy nechtělo? To je jasné: byli tady doma. Ani sodomská špatnost už jim nevadila. Když člověk někde dlouhou dobu žije, zvykne si a aspoň částečně se přizpůsobí. Když člověk nemá odstup, mnohé zlé věci ani nevidí. Odstup od Sodomy si udržoval Abraham, a proto mu bylo jasné, že zkaženost Sodomy je téměř úplná a že mu nezbývá nic jiného, než se za sodomské usilovně přimlouvat. Odstup od Sodomy měl tím spíše Hospodin, a svrchovaný nadhled. Lot s rodinou si však mohli v Sodomě žít docela spokojeně. Už je tady nic nezaráželo, alespoň ne natolik, aby se vystěhovali. To už je ten stav, o kterém zpíváme v jedné známe písni: „bojím se, že hřích mi bude příliš milý.“ (EZ 500,1) Ano, nějaký hřích nám může být milý, můžeme mít z hřešení radost, a přestaneme si všímat, jak nás takový hřích zároveň ničí. V německé televizi mají například pořad „Liebe Suende“, to znamená právě: „Milý hřích“, je to pořad erotický, a zrovna erotika je myslím dobrým příkladem toho, co je do určité míry radostí života, ale když přerůstá přes tuto míru v pornografii, tak z člověka vyčerpává síly a ničí ho. V té písni zpíváme: „Já chtěl bych Bože můj, mít srdce plné síly, když slyším pozvání, ať za tebou se dám. Však bojím se, že hřích mi bude příliš milý.“ Může se totiž stát, že jsme v nějakém hřešení tak moc, že už ani nevíme, že už ani nevíme, že je to hřích. Vždyť tak žijí i lidé kolem nás. Anebo si ještě uvědomuji, že to či ono je špatnost, ale bylo by pro mne velmi nepohodlné se ji zříci, asi jako bylo nepohodlné se přestěhovat ze Sodomy. Možná je naše okolí špatné, ale Sodoma to snad ještě není, řekneme si. A vůbec je ten dnešní příběh nějaký přehnaný, vždyť kde se to stává, aby na hříšníky padala síra a oheň? – Není myslím v evangelické církvi zvykem mluvit moc radikálně. Jak byste pak však chtěli vzít vážně tento příběh? Vždyť my to přece víme, že máme z některých věcí vyjít, že jsou špatné a že nás ničí. Víme, co je naší „sodomou“. Jestliže jedeme v nějakých podvodech, jestli se zamotáváme do nějakých lží, jestli neumíme krotit svou hněvivost, všechno tohle nás ubíjí. Tady pomůže jen radikální obrat od hříchu. Můžeme se sice vymlouvat, že to s námi snad ještě není tak špatné, že jsme prostě takoví, a že jsou na tom stejně i druzí: všechna váhavost tady však hříchu nahrává, a on to dovede udělat tak, aby nám po čase přestal vadit a snad nám i začal být milý. Milý hřích, milé zahynutí. – My však slyšíme: „Vyjdi ze Sodomy.“ „Uteč, jde ti o život.“ A ještě užitečná duchovní rada navíc. „Neohlížej se nazpět.“ – Podobně to o své cestě vysvobození říká i Pán Ježíš: ten, kdo ví, kam má jít, a přitom „se ohlíží zpět, není způsobilý pro království Boží.“ (L 9,62)

Apoštolské vyznání víry