Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

122. Co je modlitba? Rozhovor s Bohem, vysekne evangelík. A už sis někdy s Bohem povídal? Ne, Bůh mlčí. – Že takový rozhovor vyrůstá ze spočinutí před Bohem, to mu ovšem taky nic neříká.

121. "Tu levou nohu má od Boha." - Mistrovství světa ve fotbale.

120. Zdržela mě na ulici cigánka, že mi chce povědět, co mě čeká. Když jsem ji řekl, že jsem křesťan, požehnala mi a ustoupila z cesty. Vida.

119. "Vzal její hřích na sebe" u G. Greena znamená, že "si nasadil kondom při souloži s katoličkou".

118. Poznal jsem dalšího člověka, který se ujímá zatoulaných koček. Stále však neznám nikoho, kdo by se nezištně ujímal zbloudilých lidí.

117. Při výstupu na Svatý kopeček se bavili komentováním jednotlivých zastavení křížové cesty: "Hele, zase o něco zakopl."...

DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Abrahamovy příběhy 1

Gn 12,1-9 Odejdi
(evangelium: Mt 4,18-22 Povolání učedníků; epištola: Žd 11,8-10 Abraham uvěřil)

1 I řekl Hospodin Abramovi: "Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. 2 Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! 3 Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země." 4 A Abram se vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal. Šel s ním také Lot. Abramovi bylo sedmdesát pět let, když odešel z Cháranu. 5 Vzal svou ženu Sáraj a Lota, syna svého bratra, se vším jměním, jehož nabyli, i duše, které získali v Cháranu. Vyšli a ubírali se do země kenaanské a přišli tam. 6 Abram prošel zemí až k místu Šekemu, až k božišti Móre; tehdy v té zemi byli Kenaanci. 7 I ukázal se Abramovi Hospodin a řekl: "Tuto zemi dám tvému potomstvu." Proto tam Abram vybudoval oltář Hospodinu, který se mu ukázal. 8 Odtud táhl dál na horu, která je východně od Bét-elu, a postavil svůj stan mezi Bét-elem na západě a Ajem na východě. Také tam vybudoval Hospodinu oltář a vzýval Hospodinovo jméno. 9 Pak se vydal na další cestu směrem k Negebu.


Přátelé v Kristu,
Abraham slyší krátký a jasný příkaz: „Odejdi.“ Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce. To znamená: odejdi ode všeho, co znáš, odejdi ze všeho, na co jsi za svůj život přivykl. Opusť všechno, co je ti drahé. A my si dovedeme jen málo představit, jak tvrdý je tento příkaz. Vzpomeňme jen na vyprávění různých emigrantů a exulantů, kteří museli opustit svou zem: jak těžké to je, když člověk má opustit místo, ve kterém vyrostl, krajinu, kterou si oblíbil, kde, jak se říká, zná každé zákoutí a každou pěšinu. Snad až v tu chvíli odchodu si člověk uvědomí, kolik věcí kolem něj je mu vzácných, jak přivykl tomu, co ho obklopuje, jak lpí na známých tvářích a na své rodné zemi a třeba i na svých oblíbených knížkách, které má na polici. Němci na to mají jedno slovo, které my musíme přeložit slovy třemi: říkají „Heimweih“, a znamená to „touha po domově, stýskání po vlasti“. A Abram, který tento příkaz slyší, Abram, kterému je v tuto chvíli 75 let, se má vydat na cestu a jít do neznámé země. Je to pro něj těžká zkouška.

Abram slyšel „odejdi“, a tento příkaz byl pro něj jasný. On hned věděl co má udělat a my tady nečteme o žádném otálení, jen o tom, že se Abram vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal. Abram slyšel: „odejdi!“ Ale co s tím my? Asi v tom není v tuto chvíli vzor pro nás. Není to tak, že bychom všichni v tuto chvíli měli přetrhat všechny vazby a jít někam pryč. Ne každého k tomu Bůh volá. To slovo možná pro nás neplatí ve své doslovnosti. (Pro některé z nás ovšem možná ano.) V životech nás všech však musí zůstat jako otevřená možnost. Jako křesťané bychom měli mít blíže ke změně našich životních způsobů než k setrvávání v těch navyklých. Nemusíme přijímat stav světa tak, jak je kolem nás. Vždyť Nový zákon řekne, že my křesťané vlastně nemáme domov nikdo ve světě. Jsme v tomto světě jen „cizinci, bez domovského práva.“ (1Pt 2,11). Pravé „občanství máme v nebesích“. (Fp 3,20). Ještě nemůžeme být nikde zcela spokojeni, nikde zcela uvyklí. Jsme stále nasměrováni směrem odtud, stále hledající. Na jiném městě epištola řekne, že my všichni jsme poutníky, stále na cestě do Božího království (Žd 4,9-11). Abram musel vyjít a nám se to může stát podobně. Nemysleme si, že tomu musí být jen tak, že si budeme spokojeně žít v to, co už máme a dožívat. Že je Bůh garantem našeho současného stavu, „státu guo“, že je ručitelem našeho stále rostoucího blahobytu a pokoje. A nemysleme si, že každý otřes a každá změna je pohromou. To, co Bůh udělal v životě Abrama, může udělat v životě každého z nás. Protože tam, kde se člověk příliš zabydlí, kde si myslí, že už všechno dobře zná, tam se může snadno stát, že se jeho život svává už jen okoráváním a mdlením. Myslím, že Abram nebyl jedinečný v tom, že takové povolání. Dostáváme ho my všichni v různých situacích a v různých mírách toho, co máme opustit. Jedinečný je Abram v rozhodnosti, s jakou Boží příkaz přijal a poslechl.

„Vyjdi odtud.“ To je silné téma také v literatuře posledních desetiletí. Hrdina se vydává na cestu, odchází do světa, ze své zajištěnosti, ze svého zaběhaného životního stylu. Jde tam, kde ho nohy nesou. Je „on the road“, řeknou Američané. (Už to vypadá, jako bych chtěl dneska předvádět svou jazykovou znalost.) Podobně jako mnozí moderní hrdinové vycházel kdysi do světa na zkušenou český Honza, podobně vyšel do širého světa malý hobit Bilbo. Ti bohatýři mají mnoho společného. Na své cestě sbírají zážitky, střádají nové životní zkušenosti, a to je obohacuje. Procházejí mnoha těžkostmi a ty je zocelí, setkávají se s novými lidmi a předávají si s nimi zkušenosti. Když vyjdou ze svého domova, umožní jim to, aby se na svůj život podívali z nových zorných úhlů. Už nikdy nebudou stejní, jako když žili v zápecí domova. - A přece se Abram s tímto motivem shoduje jen vnějšně, jen tím, co dělá navenek, co lze vidět. Že vychází do světa. On vychází do neznáma, do země, kterou nezná, a přece: Bůh mu tu zemi ukáže. Nevychází do nejistoty. Abram opouští své stávající jistoty, a přece: dostává jistotu novou: Bůh je s ním. A tato hodnota a tato jistota se u něj v tuto chvíli dostane na první místo, a všechny ostatní se musí podřídit. Abram chce být především poslušný Bohu, a všechny ostatní jistoty proto může rozvázat. Abram musí nechat padnout mnoho svých dosavadních jistot, ale udělá to tak odhodlaně, že je zřejmé, že našel jistotu novou, pevnější, trvalejší. – A tak vypadá z abrahamovského pohledu velmi pochybně i mnohé z toho, na co my se spoléháme. To, co považujeme běžně za jisté. To, co máme, v čem žijeme. O cokoliv z toho můžeme tak či tak během pár chvil přijít, o rodinu, o domov, o majetek. Nejsou to vůbec ojedinělé případy lidí, kteří se dověděli o své vážné nemoci, kterým zahynul někdo blízký při autonehodě, kdo přišli o celé životní úspory při krachu banky. Křehké jsou ty jistoty, v kterých žijeme běžně. A Abram nám tady ve svém rozhodnutí ukazuje jistotu pevnější: jisté je to, co zaslibuje Bůh. Abram vychází ve velké jistotě. On ví, co hledá. Neví, jak to bude vypadat, neví, co všechno ho čeká. Ale ví, co hledá: hledá poslušnost Bohu.

Bůh k Abramovi promluvil. Ale jak k němu promluvil, jakým způsobem? Slovem z nebe nebo slovem skrze jiného člověka? Promluvil s ním pomoci nějakého znamení nebo s ním mluvil ve snu? Podle Bible si Bůh může použít kterýkoli z těchto způsobů a věřím, že také k nám takto rozmanitě promlouvá. Jak promluvil zrovna k Abramovi, o tom se tady nic nedočteme, jen to, že to byl příkaz srozumitelný a jasný. Snad by nám mohl více napovědět velmi podobný příběh z evangelia, ten o povolání učedníků. Tam slyšíme obdobný příkaz z úst Ježíšových, když povolává své učedníky. Přichází například k rybářům a říká jim: „Následujte mě“. A oni nechávají na břehu všechno své, sítě a loďky, opouštějí dokonce svého otce a jdou za Ježíšem. Tady opět máme onen abramovský úkon, ono vykročení, a zde je způsobeno slyšitelným slovem. Ježíš je povolává tak, že to mohou zřetelně slyšet. Ale pochopení nám to stejně neusnadní. Zůstává ta podstatná otázka: proč to udělali? Jak to, že byli schopni odejít? Ježíš měl asi osobní kouzlo, jeho slova byla velmi přesvědčivá, ale stejně to k vysvětlení nestačí. Ještě stále se oni měli možnost rozhodnout, jít za Ježíšem nebo nejít. A v tom oddíle zase nenajdeme ani slůvko vysvětlení, co se s učedníky stalo, že byli ochotni a schopni poslechnout. Prostě se stal zázrak. S lidmi, s Abrahamem, Petrem a Ondřejem, s Jakubem a Janem se stal zázrak. Vzácné semínko Božího slova se uchytilo v srdci člověka. A zrodila se víra. Toto je víra: že se spolehneme na Boží slovo všem okolnostem navzdory. Že věříme, i když ještě nevíme a nevidíme. A že odhodlaně jednáme, i když dobrý výsledek ještě dlouho, dlouho nebude vidět.

Pane Bože náš,
děkujeme ti za Abrama, za jeho skvělý příklad, když poslechl tvé povolání,
a děkujeme ti za Pána Ježíše, který šel podle tvého povolání věrně až do smrti,
a nám dává sílu, abychom šli za ním.

Žádné komentáře: