Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

97. Prý "progresivní přístup koupališť", která umožňují pohyb naháčů. Kdyby novináři znali první stránky Bible, psali by o regresi, a to extrémní

96. V bráně arcibiskupství nějaký uslintaný obejda, potlouká se tady mnoho bezďáků, ale tohoto podpírali a laskavě na něj mluvili, takže asi bývalý nejméně kněz.

95. Nejhnusnější na evangelících je, že pijí z jednoho kalicha. Katolíci to nedělají - dnes jsem se dověděl dokonce, že jeden katolický kněz svým farníkům zdůvodňoval, že tohle by přece nechtěli.

94. Zamilovanost - nekritická fáze lásky - trvá maximálně dva roky. Kdyby byli kazatelé ochotni střídat sbory s takovou frekvencí, byly by před námi éra nádherného souznění kazatelů s jejich sbory.

93. „A teď vám povím něco, co vás velmi pobaví: v 70. létech býval tady v budově arcibiskupství kněžský seminář a zde v Trůnním sále stával pingpongový stůl.“ Tak to je tedy pecka. Až doteď si asi nikdo z nás, účastníků prohlídky, neuměl představit, že by kandidáti kněžství mysleli na něco jiného než na modlení.

92. Jediným náboženským pořadem, který se v České televizi prosadil do prime-timu, je losování Šťastných 10. Vždy na začátku moderátor divákům slibuje přízeň Štěstěny - a je to takové malé misijní kázáníčko.

91. V katolickém kostele na Bílou sobotu ukazují Ježíšův hrob, pak na chvíli zamknou, tělo někam odnesou, a v neděli ráno tvrdí, že se stal zázrak, že byl Ježíš vzkříšen.

90. Chválíme tě, Ježíši, že jsi nám svou obětí zajistil nejdelší víkend v roce.

89. Farář, s ordinací a po instalaci, je něčím mezi lékařem a trubkou.

88. Na dveřích kříž. Červený.

87. "Ježíš miluje chudé a potřebné, ale zdá se, že Ježíšek má raději děti bohatých rodičů."

86. "Ptala jsem se dětí, jestli znají nějaké písničky o zvířátkách, a on začal: "Beránku Boóžíí....""

85. Nájemný klaun Hopsalín dělá při Vánočních besídkách mezi dětmi v mateřských školách (sic!) sexistické narážky na Marii a způsob, jakým otěhotněla. Rád bych mu vzkázal: "Pane, dě*ka jste vy."

84. "Pane faráři, budou Vánoce. Můžete nám přinést kousek toho duchovna?"

83. Tělo hyne, přežívá duše a fejsbukový profil.

82. Na úpatí Hostýna stojí socha Panny Marie, kterou "zhotovili studenti Arcibiskupského semináře". Snad si to chlapci celibátníci v rukodílně pěkně užili.

81. Zasténala: "Ó Bože", a tak jsem věděl, že ze všech přítomných se mám právě já zeptat, co ji trápí.

80. Na Hané znamená "podobojí": že pijete bílé víno i červené.

79. Za chvíli začíná mše - a lidé se v kostele modlí. Pro evangelíka dost nepochopitelný zážitek. (Evangelická tradice totiž učí v tomto punktu jinak: lidé před bohoslužbami spolu kecají a je marné snažit se je to odnaučit.)

78. Protivný týpek, ten Vinnetou, jak nesleze z koně a všude vede důležité řeči, že jsou všichni lidi bratři. Nemohl jsem se dočkat, až ho zabijí. - Šikovně ho parodoval Ježíš, když jel na oslu.

Izákovy příběhy 4

Gn 25,1n.5-11 Abraham všechno, co měl, odkázal Izákovi
25:1 Abraham si vzal opět ženu; jmenovala se Ketúra. 2 Porodila mu Zimrána a Jokšána, Medána a Midjána, Jišbáka a Šúacha. 5 Abraham však všechno, co měl, odkázal Izákovi. 6 Synům svých ženin, které měl, dal dary a ještě za svého života je poslal od svého syna Izáka pryč na východ, do země východní. 7 Toto jsou léta Abrahamova života, jichž se dožil: sto sedmdesát pět let. 8 I zesnul Abraham a zemřel v utěšeném stáří, stár a sytý dnů, a byl připojen k svému lidu. 9 Jeho synové Izák a Izmael ho pochovali do makpelské jeskyně na poli Efróna, syna Chetejce Sóchara, naproti Mamre. 10 To pole koupil Abraham od Chetejců. Tam byl pochován Abraham i jeho žena Sára. 11 Po Abrahamově smrti požehnal Bůh jeho synu Izákovi. A Izák sídlil u Studnice Živého, který mě vidí.

Ž 115,11-15 Hospodin ať vás rozmnoží, vás i vaše syny!
Mt 10,34-36 34 'nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina'.
+ Mt 5:44-45 Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují.
Ř 12,16-21Vůči všem mějte na mysli jen dobré. Je-li možno, pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji.

(482 Jak rozkošné a milé; 433 Otče náš, milý Pane; 392 Z pravé víry vzchází; 702 Mír na zemi)

Přátelé v Kristu,
Abraham ovdověl, jeho manželka Sára zemřela. Četli jsme posledně, že jeho syna Izák byl po smrti své matky Sáry dlouhou dobu smutný, a že byl utěšen až tehdy, když se sám oženil. Podle tohoto dnešního textu se zdá, že také Abrahamovi se po manželce stýská, a byť je sám vysokého věku, žení se znovu. Bere si Ketúru. A teď považte, s Ketúrou má syny, prvního a druhého, nakonec celkem šest. Je to překvapivé. Vždyť se svou první ženou Sárou tak dlouho čekali, než se jim narodí aspoň syn jeden jediný. Jejich manželství bylo dlouhou dobu bezdětné, a pak skoro ani nebyli schopni uvěřit božímu zaslíbení, že se jim Izák narodí. A teď najednou s Ketúrou má Abraham synů rovnou šest. Všechno jde mnohem jednodušeji. Snad je Abraham svou novou ženou v pozdním věku utěšen, snad má radost ze synů svého stáří. A přece Abraham ví, že teď je to něco jiného než bylo se Sárou. Prožili se Sárou těžké roky, museli toho hodně vydržet, jediný syn z jejich manželství vzešel, ale byl to syn zaslíbení. Tak namáhavé to všechno bylo, protože se zároveň učili spoléhat na Hospodina. Izák je syn vymodlený, plod dlouhého očekávání a zkoušek víry. Ovšem synové, které měl s Ketúrou, a synové, které měl se svými ženinami, to je pro Abrahama jiná historie…
Možná se nám nelíbí, že Abraham takto rozlišuje mezi svými syny, že z nich dělá jakoby dvě kategorie. Izák je upřednostněn, zatímco všichni ostatní synové odsunuti. Abraham všechno, co měl, odkázal Izákovi. Synům svých ženin, které měl, dal dary a ještě za svého života je poslal od svého syna Izáka pryč na východ, do země východní. Možná nám to připadá zvláštní a asi bychom to nechtěli dělat mezi svými vlastními dětmi, že bychom některé vyvyšovali nad druhé. Když je to však napsáno tady o Abrahamově rodině, chce se tím říci důležitá věc. Že totiž není jedno, jaký má kdo vztah k Bohu. Že je zásadní rozdíl mezi člověkem, který se spoléhá na Pána Boha, a tím, kdo si žije podle svého, podle lidského rozumu. Izák byl pro Abrahama syn zaslíbení, a Izák se skutečně bude ve svém životě řídit tím, co mu Bůh řekne. Zatímco ostatní Abrahamovi synové si budou žít jaksi po svém, jaksi pohansky – aspoň tak to z pohledu izraelského národa později vypadalo, když pozorovali své sousedy, národy, které vzešly z ostatních Abrahamových synů. Je zásadní rozdíl mezi člověkem, který se spoléhá na Pána Boha, a tím, kdo si žije podle svého, podle lidského rozumu. To je pravda bolestná, zvláště pokud platí i o naší rodině, ale je to pravda i zde: není jedno, jestli jsou lidé kolem nás věřící nebo nevěřící. Máme mít svou rodinu rádi, jsou to naší nejbližší bližní, ale nemůže nám být lhostejné, jestli naší příbuzní věří v Pána Boha nebo ne. A připomínám, že o takovém rozlišování uvnitř rodiny mluví také Ježíš v evangeliu. Říká slova, která skutečně mohou znít velmi divně a tvrdě (L 12, 51-53): „Myslíte, že jsem přišel dát zemi pokoj? Ne, pravím vám, ale rozdělení! Neboť od této chvíle bude rozděleno v jednom domě pět lidí: tři proti dvěma a dva proti třem, budou rozděleni otec proti synu a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně proti snaše a snacha proti tchyni." Tohle říká Ježíš, který přišel na zem ukázat, že mnohé rozdíly mezi lidmi nemají žádnou váhu. Nezáleží na tom, jestli je člověk žid nebo řek, jestli je muž nebo žena, jestli má pleť černou nebo bílou. Ježíš upokojuje mnohé protiklady, a na mnoho způsobů nám říká, že nemáme mezi lidmi dělat rozdíly. Tím se však stává ještě zřetelnějším onen jeden rozdíl, který zůstává platit: rozdíl ve vztahu k Božím zaslíbením, nebo, novozákonně řečeno, k Božímu království. Zda na ně spoléháme, zda tímto směrem míří naše naděje, anebo jsou nám lhostejné a máme jen své vlastní naděje lidské. Také Ježíš mluví o bolestné zkušenosti, že taková hranice mezi lidmi může vést i prostředkem rodiny, že se může stát, že odděluje lidi, kteří jsou jinak spojeni nejtěsnějšími lidskými pouty, jako sourozenci, jako rodiče a děti. Je to smutné, když tomu tak je, a zůstává to smutné, nemá nám to být jedno, že s námi naší pokrevně nejbližší nesdílejí naší víru. K čemu nás to má vést? Jistě ne k tomu, abychom nevěřícími lidmi pohrdali. Ne k tomu, abychom se nad ně povyšovali. Ježíš nás však chce motivovat, abychom se i toto rozdělení snažili překovat, svědectvím svého života, často dlouhotrvajícím a trpělivým, když slovy to většinou nejde. Aby v rodině nezapadlo, že my víru považujeme za podstatnou pro život.
Vlastně ani Abraham své ostatní syny neponižuje. Vlastně se k nim chce zachovat co možná spravedlivě. Když je posílá, aby se usídlili jinde, dává jim dary. Stará se o to, aby jejich život byl zajištěn. Myslí také na jejich dobro, nejenom na dobro pro Izáka. A když pak Abraham umře, hned vidíme, že jeho syny nemůžeme posuzovat černobíle. Čteme tady krásnou poznámku, že Abrahama pochovali společně Izák a Izmael. Také Izmael se dostavil, když se dověděl, že jeho otec zemřel, a pomáhá Izákovi. Přitom Izmael je tím z Abrahamových synů, který je Starým zákonem nahlížen jako nejostřejší protivník Izáka (Gn 16,12). Izmael je praotcem arabských muslimů. Po věky bude mezi Izákem a Izmaelem vládnout rozdělení. Ale základ tohoto rozdělení je ve víře, bude to rozlišení, že víra biblická není totéž co víra muslimů. Je zde zásadní rozdíl. Nesmiřitelný rozdíl věr. To však neznamená, že by takto odlišní lidé nemohli spolu žít. Snášet se v pokoji. Že by křesťané a židé a muslimové nemohli žít spolu. Mohou si navzájem pomáhat, jako se zde v dnešním textu schází Izák a Izmael, aby spolu udělali, co je potřeba. Máme se i s lidmi odlišnými ve víře snažit vyjít, podle Ježíšova požadavku je dokonce máme mít rádi. I lidi, kteří věří jinak než my, i lidi, kteří jsou z našeho pohledu nevěřící. I kdyby se ve své víře nebo ve své nevěře stavěli proti nám, máme pro ně chtít dobro a modlit se za ně. Vždyť náš příběh říká, že jsme nakonec jedna rodina. Jako židé i křesťané i muslimové jsme dětmi Abrahamovými.
A tak v dnešním textu platí toto dvojí: na začátku je zdůrazněno, že není jedno, jestli někdo věří v Boží zaslíbení nebo nevěří, že dokonce taková víra nebo její nedostatek vytváří zásadní rozdíl mezi lidmi. Za druhé ovšem text dospívá k poučení, že ani takový rozdíl nebrání tomu, abychom s odlišnými lidmi spolupracovali a snad se i měli rádi.

Pane Bože, posiluj nás, když usilujeme o dobro pro všechny lidi,
a odtud ať máme také sílu ke svědectví o tobě.

Žádné komentáře: