Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

123. A jeho jméno je Rouhání. Iránský muslimský prezident.

122. Co je modlitba? Rozhovor s Bohem, vysekne evangelík. A už sis někdy s Bohem povídal? Ne, Bůh mlčí. – Že takový rozhovor vyrůstá ze spočinutí před Bohem, to mu ovšem taky nic neříká.

121. "Tu levou nohu má od Boha." - Mistrovství světa ve fotbale.

120. Zdržela mě na ulici cigánka, že mi chce povědět, co mě čeká. Když jsem ji řekl, že jsem křesťan, požehnala mi a ustoupila z cesty. Vida.

119. "Vzal její hřích na sebe" u G. Greena znamená, že "si nasadil kondom při souloži s katoličkou".

118. Poznal jsem dalšího člověka, který se ujímá zatoulaných koček. Stále však neznám nikoho, kdo by se nezištně ujímal zbloudilých lidí.

117. Při výstupu na Svatý kopeček se bavili komentováním jednotlivých zastavení křížové cesty: "Hele, zase o něco zakopl."...

DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Izákovy příběhy 3

Gn 24:62 Izák právě přicházel od Studnice Živého, který mě vidí, neboť sídlil v Negebu. 63 Vyšel totiž k večeru na pole a byl zamyšlen. Tu se rozhlédl a spatřil přicházet velbloudy. 64 I Rebeka se rozhlédla a spatřila Izáka. Sesedla z velblouda 65 a otázala se služebníka: "Kdo je ten muž, který nám jde po poli vstříc?" Služebník odvětil: "To je můj pán." Vzala tedy roušku a zahalila se. 66 Služebník podal Izákovi zprávu o všem, co vykonal. 67 Izák pak uvedl Rebeku do stanu své matky Sáry. Vzal si ji a stala se jeho ženou. A zamiloval si ji. Tak našel útěchu po smrti své matky.

Ž 65,2n Ztišením se sluší tebe chválit, Bože; L 5,12-16 Ježíš odcházíval na pustá místa a tam se modlil.; 2Te 2,16n
65 Na Siónu se čest ti dává; 166 Pán Bůh je přítomen; 554 Kdo Bohu ve všem oddává se; 691 Tak málo přímých cest


Přátelé v Kristu,
vracíme se k příběhům praotce Izáka. Naposledy jsme o něm slyšeli, jak šel s otcem smutnou cestou na horu, kde ho měl otec obětovat. Ten příběh nakonec skončil dobře, Izák přežil. Skoro celou další kapitolu však není o Izákovi ani slovo. Izák dospěl, shání se pro něj nevěsta, ale děje se to bez něj. Jeho otec Abraham poslal svého služebníka do země, odkud sám pocházel, aby odtamtud přivedl ženu vhodnou pro Izáka. Muselo to trvat celé měsíce, než služebník dojde tam a zase zpátky, plus čas strávený hledáním nevěsty a vyjednáváním s její rodinou.
A tak Izák nemohl vědět, kdy a jak jeho čekání na nevěstu skončí. V té době on sám sídlil ve městě Negeb, čteme už v dnešním textu. Dnešní čtení je krátkým obrázkem o setkání Izáka a jeho nevěsty. Hledání nevěsty pro Izáka skončilo dobře, Hospodin mu požehnal, a my tady dnes čteme jakoby v drobnokresbě několik obyčejných poznámek o prvním setkání Izáka s jeho budoucí ženou Rebekou. Přenesme se dnes na chvíli v představách to toho času kdysi dávno, do krajiny, která je nám vzdálená geograficky. Snad opět uvidíme, že starosti a radosti těch lidí nám tak vzdálené nejsou. A co je nejdůležitější: jejich vírou se můžeme poučit. – Začalo to tedy tak, že Izák nevěděl, kdy a jak jeho čekání skončí. Na scénu dnešního vyprávění přicházel od studny, která se jmenovala Studnice Živého, který mě vidí. Studny v té době byly významnými místy už proto, že zdroje vody byly životně důležité pro lidi i pro dobytek. Tahle studna však měla ještě zvláštní význam. Byla pojmenována po Živém, který mě vidí, totiž po Bohu, který nepřehlíží ty, kdo se na něj obracejí a k němu volají. To jméno té studnici dala Hagar, Abrahamova otrokyně, když byla vyhnaná z domu svého pána. Hagar dlouho prchala do stepi, než našla tuto studnu, tento zdroj vody pro své napojení. Zde ji pak zastihl Boží posel, zde k ní promluvil a potěšil ji, zde ji dal naději do budoucna. A Hagar z vděčnosti pojmenovala tuto studnu po Živém Bohu, který mě vidí. (Jsou totiž na zemi zvláštní místa, spojená s konkrétními Božími činy, kde určití lidé znatelně prožili Boží pomoc. Není na tom nic divného, že jsou konkrétní místa jako svědectví o konkrétní pomoci Boží. Taková místa pak mohou sloužit jako připomínka i jako posila pro další lidi, kteří Boží pomoc hledají.) Dnes čteme, že také Izák pobýval u této studnice. Snad také on zde hledal potěšení. Možná také on si zde připomínal Hospodina, který vidí naše trápení a může nám pomoci. - Pak Izák vyšel od Studnice Živého na pole. Na nějaké pole, na nějaké obyčejné pole, není tady napsáno, o jaké pole šlo. Vyšel k večeru na pole a byl zamyšlen. Modlil se, anebo přemýšlel. Využil poklidu večera a vydal se na pole, aby zde v tichosti pobyl. Není totiž důležité, kde se modlíte, není k tomu potřeba nějakého zvláštního místa, modlit se můžete kdekoliv. Ústraní k tomu však pomáhá, když poodejdete od lidí a ruchu na nějaké osamělé místo. Abychom mohli být sami, sami s Bohem. Abychom mohli lépe soustředit svou mysl. Izák vyšel na pole, a my si na to můžeme někdy vzpomenout, když budeme venku v přírodě. Ježíš nám podobně radí odejít pro čas modlitby do ústraní (Mt 6,6), říká: „když ty se modlíš, vejdi do svého pokojíku a zavři za sebou dveře“. To můžeme kdykoliv udělat doma.
Když byl Izák na poli, stalo se to, nač dlouho čekal. Ale vlastně se toho nestalo zas tak moc. Všechno je to jen jemná hra, hra pohledů a gest. Izák na poli přemýšlí a modlí se. Jeho zrak možná směřoval k zemi, nebo byl tak soustředěný, že se spíše, dalo by říci, díval do svého nitra. V jednu chvíli však svůj zrak pozvedl. A to byla ta pravá chvíle. Tu se rozhlédl a spatřil přicházet velbloudy. Na těch velbloudech přijížděla Rebeka. Pozornost vypravěče teď přeskakuje na ni. Také Rebeka se v tu chvíli rozhlédla. Spatřila muže, který ji zaujal. Tamhle, osamělá postava na poli. Seskočila z velblouda, protože už asi tušila, že cíl její cesty je blízko. Otázala se služebníka, který jel na druhém velbloudovi: "Kdo je ten muž, který nám jde po poli vstříc?" Služebník odvětil: "To je můj pán." Rebeka se dovídá, že toto je Izák, její budoucí manžel. A první věc, co udělá, je, že si vezme roušku a zahalí se. (Je to malé gesto, kterému my už možná ani nerozumíme. Žena v tehdejší kultuře si zahaluje svůj obličej ze studu, styděla by se chodit odhalená. Její krása patří jen jejímu manželovi. A tak se nestará, a taky nemusí starat o to, zda se líbí ostatním mužům. Možná nám takové zahalování rouškou připadá jako omezení, nesvoboda pro tu ženu – musí svou krásu skrývat. Ale srovnejme to se stavem, kam jsme to dopracovali my: i z běžných novinových stánků se na nás usmívají ženy úplně nahé a s roztaženýma nohama. Ty ženy jsou novodobými otrokyněmi. Ale i na slušnějších časopisech vidíte, jak se řídí ideálem krásy ženského těla. Takové ženy jsou sotva svobodnější než Rebeka.)
Rebeka je zahalená rouškou, když ji Izák uvádí do stanu své matky Sáry. Jeho matka už před časem zemřela, a tak je zde volné místo pro tuto ženu. A vzal si Izák Rebeku a stala se jeho ženou. A zamiloval si ji. Tak našel útěchu po smrti své matky. Dovídáme se tady o Izákovi jeho intimnosti. On až do teď byl smutný, protože mu zemřela jeho matka. A jeho nevěsta je pro něj náhradou jeho matky. Izák u ni hledá a nachází útěchu po smrti Sáry. Izák tady možná vypadá jako slaboch. Hledá u své manželky útěchu pro své smutné srdce. Hledá útěchu teď nakonec u Rebeky. Poté, co ji na začátku dnešního příběhu hledal v modlitbě k Bohu. I to se dneska někdy považuje za slabost, když se někdo modlí k Bohu a hledá u něj útěchu. Ale Bible to takto nevidí. Nedělá z lidí supermany, kteří nepotřebují potěšení, kteří nesmí ukázat svou slabost. Izák hledal potěšení u Boha i u lidí, a to, že dostal Rebeku, můžeme vidět jako naplnění jeho touhy. Bůh ho potěšil tím, že mu dal ženu jako potěšení.
Když teď chci dovést dnešní zvěst k evangeliu, rád bych ještě jednou připomněl, že jsme na začátku příběhu zastihli Izáka, jak byl na poli a přemýšlel. To slovo, které je zde použito, je v celém Starém zákoně jen jedinkrát, a to právě tady. Latinská Bible překládá, že Izák meditoval. Přemýšlel, modlil se k Bohu. Byl soustředěný v hledání Boží vůle pro svůj život. - A také o Ježíšovi v evangeliu opakovaně čteme, že takovým způsobem čerpal sílu. „Odcházíval na pustá místa a tam se modlil.“ - Ani my nezanedbávejme tento způsob duchovního čerpání, nezůstávejme u zbožnosti kostelové. Udělejme si někdy čas a udělejme si místo pro rozjímání. To podstatné pro můj život mohu někdy dostat zcela v ústraní, a stane se to mezi mnou a Bohem.

Apoštolské vyznání víry

Žádné komentáře: