Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

122. Co je modlitba? Rozhovor s Bohem, vysekne evangelík. A už sis někdy s Bohem povídal? Ne, Bůh mlčí. – Že takový rozhovor vyrůstá ze spočinutí před Bohem, to mu ovšem taky nic neříká.

121. "Tu levou nohu má od Boha." - Mistrovství světa ve fotbale.

120. Zdržela mě na ulici cigánka, že mi chce povědět, co mě čeká. Když jsem ji řekl, že jsem křesťan, požehnala mi a ustoupila z cesty. Vida.

119. "Vzal její hřích na sebe" u G. Greena znamená, že "si nasadil kondom při souloži s katoličkou".

118. Poznal jsem dalšího člověka, který se ujímá zatoulaných koček. Stále však neznám nikoho, kdo by se nezištně ujímal zbloudilých lidí.

117. Při výstupu na Svatý kopeček se bavili komentováním jednotlivých zastavení křížové cesty: "Hele, zase o něco zakopl."...

DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

A za koho mne pokládáte vy?"

L 9,18 Když se Ježíš o samotě modlil a byli s ním jeho učedníci, otázal se jich: "Za koho mne zástupy pokládají?" 19 Oni mu odpověděli: "Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše a někteří myslí, že vstal jeden z dávných proroků." 20 Řekl jim: "A za koho mne pokládáte vy?" Petr mu odpověděl: "Za Božího Mesiáše." 21 On jim však důrazně přikázal, aby to nikomu neříkali, a pravil jim: 22 "Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží i zákoníků, být zabit a třetího dne vzkříšen."

Přátelé v Kristu,
poslyšme toto evangelium k první neděli postní, k neděli, když jsme navyklí více přemýšlet, co jsme my osobně zač a jak žijeme, k neděli, kterou jsme si dobře navykli spojovat se zamyšlením nad vlastními hříchy. Ale než se budeme ptát sami na sebe, ptejme se nejprve po Ježíši. Protože v něm je jediná naděje pro náš život. V něm je základ naší totožnosti. U něj máme hledat odpověď na otázky, co jsme my vlastně zač? Každý z nás jednotlivě, jací vlastně jsme? V čem je hodnota našeho života? Odpověď na takové otázky pro nás křesťany vyplývá z toho, co je Ježíš zač. To ať si připomínáme od samého začátku. A tak čtěme náš dnešní text po malých krocích. -Takto to začíná: Ježíšovou modlitbou a pak otázkou.
Za koho mne lidé pokládají?, ptal se Ježíš svých učedníků tenkrát, a jeho otázka tady znamená: Jaké naděje ve mne vkládají? Co si ode mne slibují? A učedníci už mezi lidmi kolem sebe leccos zaslechli, a tak mohou odpovědět: Jedni v tobě vidí Jana Křtitele. Jan Křtitel byl sice popraven, ale v tobě se mohl znovu vtělit, věří. Jiní v tobě vidí Eliáše, a ještě jiní jednoho z dávných proroků. Různé naděje si s tebou spojují, chtěli by, abys jim přinesl pokoj a štěstí a dobro a lásku. - Co lidské zástupy očekávají? Bylo to snad v době Ježíšově tak odlišné od doby dnešní? Myslím, že ne. Znovu a znovu se mezi lidmi probouzejí naděje, tehdy jako dnes, vyhlídky, že bude lépe, že se podaří vyřešil velké problémy lidstva, že lidé budou moci žít v míru, že zmizí neštěstí a ohrožení. Různým prorokům lidé naslouchají a doufají, že uslyší, co je řešením lidských problémů, že získají návod na dobrý život. A takových receptů není nikdy málo, nebylo jich málo v době Ježíšově a není jich málo ani dnes. Ale mít recepty jaksi nestačí. Jaksi nestačí mít proroky.
A za koho mě pokládáte vy?, ptá se Ježíš učedníků. Vy už se mnou máte niternou zkušenost, slyšeli jste má slova, viděli mé činy, co ode mne tedy očekáváte vy?, ptá se Ježíš svých nejbližších. A rozčísne to Petr: Ty jsi Mesiáš, ty jsi Kristus, ty jsi Boží. To znamená: my víme, že ty, Ježíši, nejsi jen prorok, že ty jsi Bůh naplno.
Ježíš jim však důrazně přikázal, aby to nikomu neříkali. Není to překvapivé, že jim to Ježíš přikazuje? Vždyť oni už to mohli začít mezi lidmi rozhlašovat, mohli lidi poučit, že Ježíš přináší více, než jsou jejich očekávání, mohli lidi vést, aby se už učili vyslovovat celé jméno „Ježíš – Kristus“. Už se z lidí mohli stávat takovíto křesťané, kteří vědí, že Ježíš je Kristus. Ale Ježíš učedníkům zakázal, aby to lidem říkali. On přináší lidem to, po čem touží, pokoj, radost štěstí. To je pravda. Přináší dokonce více, než lidé dovedou očekávat. Ale cesta k této pravdě není přímočará, že teď vstaneme a řekneme, že Ježíš je Kristus a hotovo, tady nás máš a ať už jsme v Božím království, to bychom si přáli. Cesta k té pravdě, že Ježíš je Kristus, není přímočará. Ona vede smrtí a hrobem. Není to cesta rovnou ke slávě. Nejprve to bude cesta ponížení a zborcení všech lidských nadějí.
A pravil jim Ježíš: "Syn člověka musí mnoho trpět.“ Bude trpět, protože utrpení je ve světě běžné. Protože my lidé si navzájem ubližujeme. Tím, že se nedovedeme mít pořádně rádi, tím, že jsme sobci a často jednáme podle toho, co přinese prospěch zrovna nám. Na mnoho způsobů si způsobujeme navzájem bolest. Jako ti ježci z podobenství, na které jsem si znovu vzpomněl, kteří chtějí a potřebují být spolu, ale čím jsou si blíže a čím více se navzájem otvírají, tím častěji ze zraňují svými bodlinkami. A ten, kdo přichází k druhým s láskou, ten trpí ještě více. Nepochopením, zneužíváním, odmítnutím. Tak to Ježíš zakusil, když lidé od něj chtěli vidět zázraky, ale nechtěli slyšet jeho učení. Když ho ani jeho nejbližší nechápali, příbuzní si mysleli, že se pomátl, a nakonec ho i jeho učedníci opustili.
A pravil jim teď Ježíš dále: "Syn člověka musí být zavržen od starších, velekněží i zákoníků.“ To je tvrdé slovo. Ježíš bude zavržen od náboženských vůdců, od těch, kdo vynikali ve víře. Právě oni ho vůbec nepochopí, právě s nimi se střetne nejhůře. Proč tomu tak muselo být? Přemýšlím nad tím jako farář, jako ten, kdo by měl být jakousi duchovní autoritou. Přemýšlím nad tím pokorně, protože také já mám dnes spolu s vámi se všemi konat pokání. Co je naší prací jako kazatelů? Dá se to říct i takto: naší prací prostě je dělat náboženství. Mít každou neděli hotové kázání. Produkovat naději. Být profesionál, nenechat se vykolejit. A teď do toho přijde někdo takový, jako Ježíš. Z pohledu náboženského profíka je to provokatér, neřízená střela. Farizeové ho nepochopili, nebyli schopni ho přijmout. – A my faráři to dodnes zvládáme jen obtížně. Jak to udělat, jak nepotlačovat to, co chtěl Ježíš říci, nezabíjet jeho zvěst? Jak nechat promluvit evangelium v jeho nové síle? Jak ho nezavrhovat?
Je jen jediná možnost pro nás pro všechny. Máme být radikálně otevřeni tomu, co koná Bůh. Jeho lásce, která se zdá tak obtížná a náročná, když vede přes kříž a hrob. Ale naše předporozumění, naše projekty a pochopení musí ustoupit, zemřít. Máme uznat svou vlastní neschopnost pravé lásky. Máme uznat právě to, že je nám evangelium nepohodlné, že se tolik věcí v nás jemu vzpírá, že ho přijímáme jen naoko, ale ve skutečnosti že si přejeme žít po svém. Jen si běž Ježíši na kříž, tak mluví naše hříšná přirozenost. Přirozenost, která se vzpírá cestě kříže, snaží se vyhnou utrpení, a proto je pro ni Ježíšova zvěst protivná. - Dnes však máme příležitost konat nově pokání, obrátit se. Od cesty hříšné k cestě Ježíšově. A následovat ho. Ano, i my máme být ukřižováni, se svou samospravedlností, se svou iluzí, že své životy naplníme sami, že se zachráníme. Ano, i my máme být Božím slovem ukřižováni. Protože platí, že ten, kdo nezemřel, neumí žít. Ten, kdo nepoznal svou naprostou slabost a odkázanost na Boha, kdo neklesl na dno, kdo nezemřel ve spoléhání na svůj rozum a své schopnosti, neumí žít.
A pravil jim Ježíš dále: "Syn člověka musí být zabit – ano, to je lidské dílo, takové jsou zákonitosti světa, takhle to chodí, ale to ještě není konec - a pravil jim Ježíš nakonec "Syn člověka musí být třetího dne vzkříšen." A jen s ním budeme žít i my.

Žádné komentáře: