Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

97. Prý "progresivní přístup koupališť", která umožňují pohyb naháčů. Kdyby novináři znali první stránky Bible, psali by o regresi, a to extrémní

96. V bráně arcibiskupství nějaký uslintaný obejda, potlouká se tady mnoho bezďáků, ale tohoto podpírali a laskavě na něj mluvili, takže asi bývalý nejméně kněz.

95. Nejhnusnější na evangelících je, že pijí z jednoho kalicha. Katolíci to nedělají - dnes jsem se dověděl dokonce, že jeden katolický kněz svým farníkům zdůvodňoval, že tohle by přece nechtěli.

94. Zamilovanost - nekritická fáze lásky - trvá maximálně dva roky. Kdyby byli kazatelé ochotni střídat sbory s takovou frekvencí, byly by před námi éra nádherného souznění kazatelů s jejich sbory.

93. „A teď vám povím něco, co vás velmi pobaví: v 70. létech býval tady v budově arcibiskupství kněžský seminář a zde v Trůnním sále stával pingpongový stůl.“ Tak to je tedy pecka. Až doteď si asi nikdo z nás, účastníků prohlídky, neuměl představit, že by kandidáti kněžství mysleli na něco jiného než na modlení.

92. Jediným náboženským pořadem, který se v České televizi prosadil do prime-timu, je losování Šťastných 10. Vždy na začátku moderátor divákům slibuje přízeň Štěstěny - a je to takové malé misijní kázáníčko.

91. V katolickém kostele na Bílou sobotu ukazují Ježíšův hrob, pak na chvíli zamknou, tělo někam odnesou, a v neděli ráno tvrdí, že se stal zázrak, že byl Ježíš vzkříšen.

90. Chválíme tě, Ježíši, že jsi nám svou obětí zajistil nejdelší víkend v roce.

89. Farář, s ordinací a po instalaci, je něčím mezi lékařem a trubkou.

88. Na dveřích kříž. Červený.

87. "Ježíš miluje chudé a potřebné, ale zdá se, že Ježíšek má raději děti bohatých rodičů."

86. "Ptala jsem se dětí, jestli znají nějaké písničky o zvířátkách, a on začal: "Beránku Boóžíí....""

85. Nájemný klaun Hopsalín dělá při Vánočních besídkách mezi dětmi v mateřských školách (sic!) sexistické narážky na Marii a způsob, jakým otěhotněla. Rád bych mu vzkázal: "Pane, dě*ka jste vy."

84. "Pane faráři, budou Vánoce. Můžete nám přinést kousek toho duchovna?"

83. Tělo hyne, přežívá duše a fejsbukový profil.

82. Na úpatí Hostýna stojí socha Panny Marie, kterou "zhotovili studenti Arcibiskupského semináře". Snad si to chlapci celibátníci v rukodílně pěkně užili.

81. Zasténala: "Ó Bože", a tak jsem věděl, že ze všech přítomných se mám právě já zeptat, co ji trápí.

80. Na Hané znamená "podobojí": že pijete bílé víno i červené.

79. Za chvíli začíná mše - a lidé se v kostele modlí. Pro evangelíka dost nepochopitelný zážitek. (Evangelická tradice totiž učí v tomto punktu jinak: lidé před bohoslužbami spolu kecají a je marné snažit se je to odnaučit.)

78. Protivný týpek, ten Vinnetou, jak nesleze z koně a všude vede důležité řeči, že jsou všichni lidi bratři. Nemohl jsem se dočkat, až ho zabijí. - Šikovně ho parodoval Ježíš, když jel na oslu.

J 20,19-23 Přijměte Ducha svatého

19 Téhož dne večer - prvního dne po sobotě - když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš a postavil se uprostřed nich a řekl: "Pokoj vám."
20 Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána.
21 Ježíš jim znovu řekl: "Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás."
22 Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: "Přijměte Ducha svatého.
23 Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, a komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou."


Přátelé v Kristu,
dnes jsou Letnice, svatodušní svátky. Svatodušní neděle jako zakončení velikonočního období. Letnice navazují na Velikonoce. V našem příběhu je to vyjádřeno tím, že vzkříšený Ježíš, který vzkládá na učedníky ruce a dává jim Ducha svatého, má na těch rukou ještě rány po hřebech. Dar Ducha je zde Plodem Ježíšovy smrti a zmrtvýchvstání. - Co tato teologická věta znamená pro nás? Nejdříve to, že není žádné duchovno bez kříže a bez hrobu. Někdo vás bude ohromovat svými duchovními schopnostmi, třeba řekne, že umí zázračně uzdravovat od různých nemocí. Nebo vám bude vykládat, jaké má zjevení o budoucnosti, nebo o jiných světech. Anebo vám nabídne, že vám řekne pravdu o vás, že má hluboký vhled do lidských duší. Se všemi takovými případy se často setkávám. A běžní lidé před takovými divotvorci žasnou: tihle výjimeční jsou prý skutečně duchovní a mají velkou moc. Právě proto, abychom my dovedli takové činy správně poměřovat, jsem řekl tu teologickou větu:: v evangeliu Letnice souvisejí s Velikonocemi. Ducha svatého udílí učedníkům Ježíš, který přišel přes kříž a hrob. Křesťanské duchovno není nějaké spirituálno povznesené nad svět. Duch svatý je těžce vydobytý bolestí kříže a smutkem smrti. Duch svatý stále svědčí o lidské slabosti a o Boží síle dané z pouhé milosti. Nám křesťanům by měly připadat hodně divné a podezřelé všechny řeči o duchovnu, které neberou vážně lidský hřích a lidskou slabost. Podívejte se, čím je dneska oblepená Ostrava, jakými plakáty. Podívejte se, co se dneska vydává v různých časopisech jako duchovno. Jsou to různé řeči, jak je možné se přenést do jiných světů, jak lze uniknout z pouhé tělesné člověčiny. Blbosti, hlouposti. Pokud jsme poznali Krista, poznáme taky hned, že kdo si myslí, že z naší člověčiny je snadné uniknout, nebere vážně realitu života. Kdykoliv uslyšíte mluvit o duchovnu, o duchu, o duchovní síle, připomeňte si toto: Ježíš, když učedníkům předával Ducha svatého, měl na svých rukou ještě rány po ukřižování. Připomínku své vlastní bezmoci a ponížení od lidí. On poznal lidskou zlobu a nenávist až do konce. On zakusil i své vlastní utrpení až k bolestem umírání. Ano, teď dává ducha svatého. Ale dává ho jako moc, která má tu naší člověčinu oživit, ne nás z člověčiny vyrvat. Duch svatý má stále co dělat s lidskou omezeností a slabostí.
A k této člověčině se taky vztahuje první dar Ducha svatého, o kterém mluví dnešní oddíl z evangelia. Tím darem není nic okázalého a už vůbec nic extatického. Tím darem je odpuštění hříchů. Přesněji: odpuštění či neodpuštění hříchů. Schopnost rozlišit, kdy máme odpustit a kdy odpustit nemáme. – Ano, zase je tady řeč o hříchu. Ani apoštolové, kteří do světa ponesou velkolepou zvěst o slavném vzkříšení, nebudou osvobození od toho, aby hřích nebyl jejich denním chlebem. Stále se na ně bude lepit. A také my se musíme hříchem každodenně zabývat. Kéž bychom to uměli dělat moudře, podle moudrosti dané Duchem svatým. – Mám obavu, že my se souzením druhých a s odpuštěním běžně zacházíme velmi lehkovážně. Jako by na tom moc nezáleželo, co si o druhém myslíme, jak ho posuzujeme, jako by to byly „pouhé“ myšlenky. Nevidíme v tom problém, když máme někoho v mysli zapsaného s kladným znaménkem a někoho se záporným. Jako by nezáleželo na těch slůvkách: „odpouštím ti“, anebo „promiň“. Často odpustit opomineme, jako by to nebylo důležité, prostě to přejdeme. A jako by nezáleželo na tom rozhodování, co odpustit máme a co nemáme. Někdy jsme tolerantní k věcem velmi závažným a škodlivým, které poškozují vztahy mezi lidmi, a jindy se zase urazíme nad věcí, která vůbec závažná nebyla a která třeba ani nebyla zle míněna. Velmi ledabyle někdy zacházíme s odpuštěním a neodpuštěním.
A Ježíš chce nejdříve říci, že to jedno není, jestli někomu odpustíme nebo neodpustíme. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, a komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou. Komu odpustíte hříchy, tomu je odpouští i Pán Bůh. A komu je neodpustíte, tomu nejsou odpuštěny ani před Bohem. Vaše rozhodnutí odpustit či neodpustit má závažnost. Když někomu hříchy skutečně odpustíte, hned se stane něco s velkým dosahem, hned zakusíte svobodu a uvolnění, ty hříchy se už nebudou nikdy připomínat. Ani před Bohem. Co odpustíte, je jednou pro vždy vymazáno. Na zemi i v nebi. - Zatímco když neumíte nebo nechcete odpustit, provinění zůstává platit, a táhnete je dále jako zátěž, oba, ten, kdo neodpouští a ten, komu nebylo odpuštěno. Hřích tady zůstává se svou závažností i důsledky. Naše rozhodnutí neodpustit má svou závažnost, platí pro celou budoucnost. A rozhodnutí se odkládá až na Boží soud.
Je to pěkné a silné, když umíme odpustit. Skutečně odpustit, už se na druhého nehněvat, už nezatěžovat vzájemné vztahy nenávistí a podezříváním a výčitkami. I věci skutečně špatné a závažné, ano, mnohé hříchy skutečně jsou hnusné a protivné, se dají odpuštěním odstranit, vyčistit, vymazat. Jsem přesvědčen, že Bůh na to pohlíží s radostí, kdekoliv najdeme odvahu a sílu odpustit.
Ale i ta druhá možnost tady je: neodpustit. Když někomu hříchy zadržíme. Když si řekneme: tohle přece nemohu odpustit. Ano, i takto uvažovat můžeme, i tuhle možnost máme, někdy je správné neodpustit. Také Ježíš řekne, že křesťané tuhle pravomoc mají. „Komu hříchy neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ Ale dávejme si tady velký pozor! Dnes nám připadá, že odpustit nemůžeme, že vina toho druhého je jasná a jeho hřích tak odporný. Urazil mne! Jednal zákeřně! Ublížil bezmocnému člověku! Až jednou před Pánem Bohem však pochopíme, jak to ten druhý myslel, co prožíval, jaká byla jeho motivace. Možná poznáme, že jeho úmysly nebyly tak nečisté, jak se nám dnes zdá. Možná jednal s dobrým záměrem, jen mu to nevyšlo. Anebo byla jasnost jeho rozhodování utlumena jeho únavou, úzkostí, nedostatkem inteligence. „Ale to jsme nevěděli“, chtěli bychom možná jednou říct na posledním soudu před Pánem Bohem. „Nevěděli jsme, že to ten člověk nemyslel špatně.“ Při lepším poznání bychom měli pro toho člověka, pro viníka, více pochopení a odpuštění. Ano, je to tak, že dnes nevidíme do druhého člověka, do jeho úmyslů. Nepoznáme, nakolik je jeho srdce skutečně zlé.
Je to těžké, poznat pravdu o lidském srdci. Když se tomu chceme učit, měli bychom začít u srdce svého. Vždyť u sebe samých nejprve můžeme vědět, že jsme my lidé velcí hříšníci, plní chyb. Jen si pro sebe obyčejně najdeme omluvu snadněji než pro ty druhé. Ježíš říká v jednom příběhu: „Ty, kdo jsi bez hříchů, ty hoď první po ženě hříšníci kamenem.“ A ani ti farizeové tenkrát nebyli tak zabednění, aby si nepřiznali, že sami jsou hříšníci, a raději se rozešli a kameny neházeli. Nejsme my někdy farizejštější než farizeové? Že své vlastní hříchy vidět nechceme, a držíme se příležitosti, když můžeme někoho odsoudit, a držíme, a užíváme si toho? Protože byl Ježíš velký znalec lidských srdcí, protože znal i nejskrytější myšlenky lidí, s kterými se setkal, proto hodně odpouštěl. A proto se odvážil tvrdit, že i my máme především odpouštět. Hodně odpouštět. S porozuměním a láskou odpouštět. Jako to říkáme v Otčenáši: „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.“ Nebojme se toho, nebojme se odpouštět. „Pokoj vám“, říká Ježíš vystrašeným učedníkům.

Apoštolské vyznání víry

Žádné komentáře: