Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

97. Prý "progresivní přístup koupališť", která umožňují pohyb naháčů. Kdyby novináři znali první stránky Bible, psali by o regresi, a to extrémní

96. V bráně arcibiskupství nějaký uslintaný obejda, potlouká se tady mnoho bezďáků, ale tohoto podpírali a laskavě na něj mluvili, takže asi bývalý nejméně kněz.

95. Nejhnusnější na evangelících je, že pijí z jednoho kalicha. Katolíci to nedělají - dnes jsem se dověděl dokonce, že jeden katolický kněz svým farníkům zdůvodňoval, že tohle by přece nechtěli.

94. Zamilovanost - nekritická fáze lásky - trvá maximálně dva roky. Kdyby byli kazatelé ochotni střídat sbory s takovou frekvencí, byly by před námi éra nádherného souznění kazatelů s jejich sbory.

93. „A teď vám povím něco, co vás velmi pobaví: v 70. létech býval tady v budově arcibiskupství kněžský seminář a zde v Trůnním sále stával pingpongový stůl.“ Tak to je tedy pecka. Až doteď si asi nikdo z nás, účastníků prohlídky, neuměl představit, že by kandidáti kněžství mysleli na něco jiného než na modlení.

92. Jediným náboženským pořadem, který se v České televizi prosadil do prime-timu, je losování Šťastných 10. Vždy na začátku moderátor divákům slibuje přízeň Štěstěny - a je to takové malé misijní kázáníčko.

91. V katolickém kostele na Bílou sobotu ukazují Ježíšův hrob, pak na chvíli zamknou, tělo někam odnesou, a v neděli ráno tvrdí, že se stal zázrak, že byl Ježíš vzkříšen.

90. Chválíme tě, Ježíši, že jsi nám svou obětí zajistil nejdelší víkend v roce.

89. Farář, s ordinací a po instalaci, je něčím mezi lékařem a trubkou.

88. Na dveřích kříž. Červený.

87. "Ježíš miluje chudé a potřebné, ale zdá se, že Ježíšek má raději děti bohatých rodičů."

86. "Ptala jsem se dětí, jestli znají nějaké písničky o zvířátkách, a on začal: "Beránku Boóžíí....""

85. Nájemný klaun Hopsalín dělá při Vánočních besídkách mezi dětmi v mateřských školách (sic!) sexistické narážky na Marii a způsob, jakým otěhotněla. Rád bych mu vzkázal: "Pane, dě*ka jste vy."

84. "Pane faráři, budou Vánoce. Můžete nám přinést kousek toho duchovna?"

83. Tělo hyne, přežívá duše a fejsbukový profil.

82. Na úpatí Hostýna stojí socha Panny Marie, kterou "zhotovili studenti Arcibiskupského semináře". Snad si to chlapci celibátníci v rukodílně pěkně užili.

81. Zasténala: "Ó Bože", a tak jsem věděl, že ze všech přítomných se mám právě já zeptat, co ji trápí.

80. Na Hané znamená "podobojí": že pijete bílé víno i červené.

79. Za chvíli začíná mše - a lidé se v kostele modlí. Pro evangelíka dost nepochopitelný zážitek. (Evangelická tradice totiž učí v tomto punktu jinak: lidé před bohoslužbami spolu kecají a je marné snažit se je to odnaučit.)

78. Protivný týpek, ten Vinnetou, jak nesleze z koně a všude vede důležité řeči, že jsou všichni lidi bratři. Nemohl jsem se dočkat, až ho zabijí. - Šikovně ho parodoval Ježíš, když jel na oslu.

Pravá bohoslužba

Ř 12,1 Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba.

Přátelé v Kristu,
je neděle ráno a my jsme se sešli na bohoslužbách. Většinou jsme prostě zvyklí přicházet v neděli ráno do kostela. A na takovém návyku není nic špatného. Dělejte to, řekne Pavel důrazně, vybízím vás. Účastněte se bohoslužeb a přinášejte Bohu oběti. Takhle to křesťané dělají od nepaměti: neděli co neděli chodí na bohoslužby. A skutečně při bohoslužbách taky přinášejí Bohu oběti. Ano, vlastně je to oběť: dáváme Bohu část svého času – vždyť jsme mohli doma spát, nebo dělat něco praktického, nebo se už od rána dívat na televizi. Dáváme Bohu prostor ve svém myšlení a mluvení – vždyť jsme taky mohli myslet jen na to, co asi dobrého budeme mít k nedělnímu obědu, a mluvit o tom, jak jsme spokojení s počasím. Je to i viditelná oběť: odevzdáváme Bohu něco ze svých peněz – na závěr je při vycházení postaven košíček na sbírku. A tak by tohle nedělní konání mohlo být takovým pěkným plněním toho, co tady od nás Pavel žádá: přinášejte oběti, to ať je vaše bohoslužba.

Jenže Pavel řekne, že Bůh po nás chce více. Abychom přinášeli sami sebe jako oběť Bohu. Sami sebe, svá těla, své životy. Abychom se cele odevzdali Bohu. Pavel řekne, že Bůh od nás očekává více - protože nám taky sám více dává. Dává nám více, než my si běžně uvědomujeme. A dává nám více, dříve než my vůbec můžeme dát něco jemu. Takové je správné pořadí: Bůh nám dal a dává, a pokud my něco dáváme jemu, tak je to jen důsledek, druhý krok, a má to být výraz vděčnosti za to, že rozpoznáváme, jak štědře nás obdarovává. Takové je pořadí: Bůh nám dává, a pak my lidé z toho, co jsme dostali, přinášíme oběť Bohu. Všimněte si: u slova „bohoslužby“ není nejdříve jasné, zda se myslí na Boží službu člověku, nebo zda slovo „bohoslužby“ znamená, že lidé slouží Bohu. Křesťansky správné je pochopení, že nejprve Bůh slouží člověku, dokonce se v lásce pro člověka obětuje, v Ježíši Kristu. Až potom, když my to rozpoznáme a Boží oběť přijmeme, můžeme správně přinášet sami své životy jako oběť Bohu. - To pořadí je podobné, jako když se dítě učí kupovat dárky rodičům. Prý ze svých peněz kupuje dárky. Ale vždyť dítě ještě nemá své vlastní peníze, všechny, které má, dostalo od rodičů. Když jsou teď uspořené peníze jeho, dítě si je pečlivě schraňuje. Může se samo rozhodnout, jak je použije. Může je třeba všechny utratit. Správné však je, když se naučí něco z těch peněz použít, aby udělalo radost rodičům. Na oplátku, z vděčnosti. To patří v vzájemné lásce.

Dva kroky tedy: Boží služba člověku, potom naše služba Bohu. A to pochopení, že Boží služba předchází naší službě, je silně vyjádřena i v dnešním verši z Pavlova dopisu. Začíná takto: „Vybízím vás pro Boží milosrdenství.“ Boží milosrdenství je základem toho, že tu apoštol křesťany k něčemu vybízí. Boží milosrdenství předchází všemu, co my můžeme vůbec udělat. Boží milosrdenství jako něco, co se už stalo. Pavel tady jistě myslí na milosrdenství, které Bůh nám hříšníkům prokázal v Ježíši Kristu. Jsme hříšníci a zasloužili bychom si mnohem spíše trest. Bůh však jednal a jedná jinak. Slitovává se nad námi. – Představme si, jak otec v rodině má na vybranou, jak se zachová vůči neposlušnému dítěti. Může ho zbít, potrestat. I z lásky ho může potrestat, v naději, že trest bude dítěti k poučení a k dobrému. Nebo ho může, to je druhá možnost, k sobě přivinout a ukázat mu svou lásku. Doufat, že takové jednání bude pro dítě lepší. Že kvůli křehkosti lásky bude dítě příště více hledět na to, co po něm otec chce. Je v tom objetí jistě nebezpečí, že dítě ho nepochopí, že lásku zneužije. Ale je tom objetí taky krásná naděje, že se podaří obnovit vztah, budovat zralejší lásku mezi oběma. – Tak čekal otec v Ježíšově podobenství na marnotratného syna. vyhlížel ho, jestli se nevrátí zpátky domů. A když ho pak spatřil, vyšel mu vstříc, a objal ho, než stačil syn cokoliv říci. To je obraz milosrdenství Božího. A když visí Ježíš na kříži, a místo aby proklínal svůj osud anebo hromoval nad těmi, kdo ho nepochopili, se za ně přimlouvá – to je milosrdenství Boží. Proto jsme křesťané. Jako ti, kdo žasnou nad tím milosrdenstvím.

A až teď, po připomenutí Božího milosrdenství, mluví Pavel o tom, co můžeme udělat my lidé. „Abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť.“ Svá těla přinášejte, říká Pavel doslova. A to znamená: odevzdejte Bohu sami sebe celé, celé své životy, své srdce i s svůj rozum, své ruce i nohy. Sami sebe. Někdy se říká, že Bůh nemá ve světě jiné ruce, než ty naše. A naše těla už zde nejsou jen pro nás, pro sebeuspokojování, už nepatřím sám sobě, ale mám se dát Bohu k dispozici, zapojit se do díla spravedlnosti, které se z jeho vůle ve světě děje. Do budování Božího království. – Dovedeme se tedy obětovat Bohu? Možná řekneme, že ano, že chceme. Možná nás však naše těla prozradí, že tak nežijeme. Že žijeme po svém a pro sebe. Náš životní způsob nás prozradí a naše jednání a mluvení nás prozradí. Jak tedy na to? Máme zvýšit své úsilí? Být více aktivní? Více se snažit žít řádně? Ale dobré skutky nejsou dobrým počátkem. Připomeňme si: jen díky Božímu milosrdenství můžeme dobře jednat. Počátkem dobrého života je víra, spolehnutí na Boha. Přijetí toho, že se on nejdříve pro nás obětoval. On pak i od nás očekává oběť - ale je to vlastně vůbec ještě oběť, když vše, co máme, máme od něj? Co Bohu vůbec můžeme dát? Vždyť je to jen vrácení, dávání zpět části toho, co jsme od Boha dostali. – Ještě jeden příměr z rodinného života řeknu: je to s námi jako s dětmi, když se učí do školy nebo když pomáhají v kuchyni. Připadá jim, že to dělají pro rodiče. Malé dítě si myslí, že pomáhá v kuchyni, aby rodičům pomohlo. Myslí si, že se musí učit, aby se rodiče nezlobili. Až později pochopí, že z pomáhání v kuchyni i z učení do školy má nakonec největší užitek ono samo. A podobně i my se zráním víry poznáváme, že to, co Bohu dáváme, není jako oběť ztraceno, náš čas a naše schopnosti a naše peníze tak nejsou ztraceny, ale naopak dostávají smysl a své pravé místo. Náš život tak není zmařen, ale naplňován.

To ať je vaše pravá bohoslužba, řekne Pavel nakonec. Když všechno co děláte, vkládáte do dobrého kontextu Boží vůle. Pak naší bohoslužbou nebude ta hodina strávená v kostele, ale celý náš život.

Vyznáváme, Bože, že nežijeme podle tvé vůle. Je v nás sobectví a soběstřednost. Nevydáváme své životy tobě, žijeme si podle svého. Kdo toto poznáváte, vyznejte to:
Věříme, že ty jsi pro nás vydal svého Syna, který nás miloval až k oběti kříže. Chceme jen následovat a tím proměňovat naše životy. Kdo v takovou cestu věříte, odpovězte: Věříme
Počátkem takové cesty v tuto chvíli je to, že spoléháme na odpuštění Boží, a že také sami odpouštíme těm, kdo se provinili na nás. Kdo takto odpouštíte, řekněte to nahlas:

Slovo milosti: Milostí jsme spaseni skrze víru. Jsme Boží dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.

Žádné komentáře: