Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

122. Co je modlitba? Rozhovor s Bohem, vysekne evangelík. A už sis někdy s Bohem povídal? Ne, Bůh mlčí. – Že takový rozhovor vyrůstá ze spočinutí před Bohem, to mu ovšem taky nic neříká.

121. "Tu levou nohu má od Boha." - Mistrovství světa ve fotbale.

120. Zdržela mě na ulici cigánka, že mi chce povědět, co mě čeká. Když jsem ji řekl, že jsem křesťan, požehnala mi a ustoupila z cesty. Vida.

119. "Vzal její hřích na sebe" u G. Greena znamená, že "si nasadil kondom při souloži s katoličkou".

118. Poznal jsem dalšího člověka, který se ujímá zatoulaných koček. Stále však neznám nikoho, kdo by se nezištně ujímal zbloudilých lidí.

117. Při výstupu na Svatý kopeček se bavili komentováním jednotlivých zastavení křížové cesty: "Hele, zase o něco zakopl."...

DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

L 4,42-44 Zdržovali ho, aby od nich neodcházel

Když nastal den, vyšel z domu a šel na pusté místo; zástupy ho hledaly. Přišly až k němu a zdržovaly ho, aby od nich neodcházel. Řekl jim: "Také ostatním městům musím zvěstovat Boží království, vždyť k tomu jsem byl poslán." A kázal v judských synagógách.

Přátelé v Kristu,
Ježíš kázal o Božím království. To byl hlavní důraz v jeho kázání. „Přiblížilo se Boží království.“ A vedle toho i uzdravoval nemocné. – Takto přišel i do města Kafarnaum. Jako potulný kazatel. Brzy se stal velmi populárním. Vždyť uzdravoval všechny jejich nemocné, kteří trpěli rozličnými neduhy. On vzkládal ruce na každého z nich a uzdravoval je. Jak museli být ti lidé šťastní! Vždyť byli uzdraveni, zbavení svých nemocí, i svých postižení, i svých posedlostí. A když jim k tomu Ježíš povídal o Božím království, nebylo pro ně obtížné se domyslet: v tomhle člověku k nám Boží království přišlo. To, co se děje kolem něj, co on koná, to už je Boží království. Už ho zažíváme, už ho máme mezi sebou. V Ježíši se k nám přiblížilo Boží království. A máme ho teď tady a teď. Tady v Kafarnaum království Boží. Všechno je tu najednou jiné než obvykle. Můžeme přijít za Ježíšem s jakoukoliv starostí a on nám pomůže. On má tu moc zbavit nás veškerého trápení. Jak je to silné, jak je to dobré. Až do pozdního večera Ježíš takto uzdravoval, a lidé pak mohli jít spát s pocitem, že jsou jako v ráji.

Když nastal den, vyšel Ježíše z domu a šel na pusté místo; zástupy ho hledaly. Přišly až k němu a zdržovaly ho, aby od nich neodcházel. Pro lidi to bylo hned ráno jako rána palicí. Rozčarování. Ježíš od nich odešel. Jak jim tohle mohl udělat? Jejich zachránce, jejich uzdravovatel. Proč od nich odešel? A co by si oni počali bez něj? Cítíme v tuto chvíli jejich bezradnost: Království Boží od nich odešlo! A cítíme jejich jakousi oddanost: Přišli až k němu a zdržovali ho, aby od nich neodcházel. – Tomu, proč tam přišly ty zástupy, tedy dobře rozumíme. Ježíš jim scházel. Měly strach, že ho ztratí. Ale proč tam tedy Ježíš potřeboval být, sám hned ráno, na pustém místě. Co tam dělal? Určitě se modlil. A přemýšlel o království Božím. Aby o něm mohl vyprávět zase dál. – Přemýšlel o království Božím. Protože ono je ještě stále budoucností. Ještě stále v plnosti nepřišlo. A není uskutečnitelné tady na světě, v téhle naší omezenosti, v pozemských podmínkách. Ježíš učil lidi, aby království Boží vyhlíželi, aby po něm toužili, aby ho čekali. Ale často si musel připadat jako ta matka, která se snaží svému dítěti ukázat měsíc na obloze. Zvedne ruku a ukazováčkem ukazuje: „Podívej se, tamhle je měsíc.“ A kam se dívá její dítě? Dívá se na tu ukazující ruku. A matka se snaží: „Ne, na ruku se nedívej, tamhle se podívej, kam ukazuji.“ Ale bude to nějakou dobu trvat, než to dítě dospěje a než pochopí, co to znamená „ukazovat, odkazovat“. A tak nějak to bylo s lidmi kolem Ježíše. Oni viděli skvělé a velké věci, které konal. A mysleli si hned: tak tohle je tedy to Boží království. A nemohli nebo nechtěli pochopit, že Ježíš je jenom tím prstem, který je odkazuje někam dále, do budoucnosti, do nitra, k podstatě jejich náboženství nebo k podstatě všeho. Nepochopili, že Ježíš je prstem, který ukazuje k Bohu. Protože u Boha bude naplnění a završení všeho. Ve světě to možné není. Zde zažíváme jen okamžiky štěstí, jen záblesky krásy, jen ochutnávku dobra.

Lidé kolem Ježíše se spokojili s tím, co viděli, co slyšeli, co prožili v jeho blízkosti, a protože to bylo hodně silné, řekli si hned: aha, to je tedy ono Boží království. Ale Ježíš ví, že Boží království se ještě nenaplňuje. Proto se nespokojí s tím, že je mu dobře mezi lidmi, proto nemůže pořád jen kázat a uzdravovat. Potřebuje i někde dobít svou energii. Proto odchází na pusté místo, aby se modlil k Bohu. Ta poznámka je důležitá: že odešel na pusté místo. Odešel na místo, kdy nebyli žádní lidé, kde se toho navenek moc nedělo, a kde nebyla ani krásná příroda. A přesto právě takové místo může být užitečné k přemýšlení o Božím království. Protože nám taky někdy věci a lidé, které máme kolem sebe, spíše překážejí než pomáhají, abychom poznali něco o Božím království. Pomůže nám, když se do modlitby pohroužíme. „Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, to připravil Bůh těm, kdo ho milují.“ (1K 2,9) A když nemáme poblíž pusté místo, radí nám Ježíš, abychom vešli do svého pokojíku a zavřeli za sebou dveře. A nemyslí tím, že si v tom pokojíku máme pustit televizi nebo počítač, nebo otevřít knížku. Říká: modli se. „Modli se ke svému Otci, který je skryt.“ (Mt 5,6)

Kdybych se vás zeptal na otázku, kdy zažíváte největší štěstí, co byste odpověděli? Někdo by řekl, že tehdy, když se dobře nají a napije. – Někdo jiný by odpověděl, že tehdy, když je v kruhu své rodiny, nebo mezi přáteli. – Ještě někdo jiný zažívá největší chvíle blaha, když je na dobrém koncertě nebo v divadle. – A ještě čtvrtou možnost ji uvedu, často ji slýchávám: když jsem v přírodě, když kolem sebe vidím krásy Božího stvoření. - Žádná z těch odpovědí není špatná, žádnou nemůžeme odmítnout jako povrchní. I dobré jídlo a pití může patřit k životním radostem. Nebudeme pochybovat, že radost, kterou máme, když jsme s druhými lidmi, patří k těm nejcennějším v životě. Podobně je to se zážitky z kultury a přírody. Ale: všechno tohle se nám může stát úskalím, pokud to považujeme už za naplnění života. Pokud v těchto hodnotách nevidíme pouhý odkaz ke skutečnosti vyšší, k Bohu, k naplnění, které teprve nastane. Například apoštol Pavel napsal stroze, že z krás přírody ještě nikdo Boha nepoznal, nevyčetl, nevyluštil. Pavel tvrdí, že kdo se rozplývá nad krásou stvoření, zbožšťuje si přírodu (Ř 1,19-23). To pak člověk dává věcem světa vyšší hodnotu než jim přísluší. Jsme ve stálém pokušení zbožštit si - své pobyty v přírodě, své návštěvy divadla, své rodinné oslavy. Ale Boží království přece jen bude jiné: „co oko nevidělo a ucho neslyšelo.“ Proto je někdy důležité zůstat na místě pustém, a myslet nejdříve a především na Boha. Na jeho moc, spravedlnost, krásu. A odtud, z tohoto ústředního poznání, snad vyplyne, že budeme poznávat Boha ve všech věcech. Střípky pravého dobra, záblesky Boží moci, ochutnávku skutečné spravedlnosti. Stvoření opravdu oceníme až tehdy, když poznáme slávu Stvořitele.

A pokud je mezi námi někdo, kdo by odpověděl, že nejlépe se cítí ve společenství církve, při bohoslužbách, pak je to dobrá odpověď. Nejlepší. Ale i tady musíme vědět, že tohle ještě není Boží království. Církev ještě není Boží království. Pomysleme naposledy na kafarnaumské, jak si chtěli Ježíše zavázat, až ovázat kolem prstu. Jak Ježíše hledali, ale jen proto, aby si ho odvedli tam, kam potřebovali. A my odtud už víme, že nemůžeme přitáhnout Ježíše tam, kam chceme sami, mít ho pro sebe jako jakýsi automat na spásu. K dispozici, kdy se nám zachce. Naopak se máme my jím nechat vést a poučit. Učit se modlitbě. Být s ním ještě stále na cestě. K Božímu království.

Pane Ježíši, kéž bychom to uměli, hledat tě proto,
abychom se nechali tebou vést.
Abychom vydrželi to, že jsme ještě stále na cestě.
Abychom přemýšleli především o Bohu,
aby v nás rostla touha po Božím království.

Žádné komentáře: