Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

109. Vidíš, člověče, jak jsi skončil. Je psáno: "Bohu jedinému se budeš klanět a jemu sloužit", a teď se v parku ponižuješ před svým psím miláčkem, abys sebral jeho hovna.

108. Obdivuji jehovisty pro jejich mučednickou odvahu.

107. Co by vlastně se mnou bylo, kdybych se nemodlil? Neumím si to představit. Jak bych vůbec žil?

106. Západ rád všechno odlehčuje, od jogurtu po batérie. Nejvíce se mu to ovšem myslím daří s křesťanstvím.

105. Kontranaděje doby požitkářské podle nápisu v kavárně: "Spát můžete v hrobě."

104. Na tureckém letišti vedle sebe čtvery dveře: pánské WC, prayer room for men, prayer room for women, WC dámské. Otázka mě k tomu napadla židovská: a to se nemůžu modlit rovnou na záchodku?

103. Dovolená s all inclusive - předjímka nebeské blaženosti. Pokušení k přežírání a opíjení.

102. "Hell dance strip", klub v Ostravě, "přehlídka lidské krásy". Jó, bývaly doby, kdy ďábel to, že lidi ovládá, spíše skrýval.

101. K eucharistii nesmíme asi proto, že patronkou jednoty církve jmenovali katolíci Pannu Marii, a ta má dost důvodů být na neuctivé evangelíky naštvaná.

100. Hádám se se svým rádoby chytrým mobilem. Když do sms napíšu „modlím“, opraví mi to na „myslím“, a já ho musím přesvědčovat, že se opravdu i „modlím“.

99. Modernisté v evangelické církvi si myslí, že víno se při večeři Páně dětem nepodává proto, že je v něm alkohol.

98. Jako evangelík to v katolickém prostředí dost schytávám. Snad mi to Bůh připočte jako zásluhu.

97. Prý "progresivní přístup koupališť", která umožňují pohyb naháčů. Kdyby novináři znali první stránky Bible, psali by o regresi, a to extrémní

96. V bráně arcibiskupství nějaký uslintaný obejda, potlouká se tady mnoho bezďáků, ale tohoto podpírali a laskavě na něj mluvili, takže asi bývalý nejméně kněz.

95. Nejhnusnější na evangelících je, že pijí z jednoho kalicha. Katolíci to nedělají - dnes jsem se dověděl dokonce, že jeden katolický kněz svým farníkům zdůvodňoval, že tohle by přece nechtěli.

94. Zamilovanost - nekritická fáze lásky - trvá maximálně dva roky. Kdyby byli kazatelé ochotni střídat sbory s takovou frekvencí, byly by před námi éra nádherného souznění kazatelů s jejich sbory.

93. „A teď vám povím něco, co vás velmi pobaví: v 70. létech býval tady v budově arcibiskupství kněžský seminář a zde v Trůnním sále stával pingpongový stůl.“ Tak to je tedy pecka. Až doteď si asi nikdo z nás, účastníků prohlídky, neuměl představit, že by kandidáti kněžství mysleli na něco jiného než na modlení.

92. Jediným náboženským pořadem, který se v České televizi prosadil do prime-timu, je losování Šťastných 10. Vždy na začátku moderátor divákům slibuje přízeň Štěstěny - a je to takové malé misijní kázáníčko.

91. V katolickém kostele na Bílou sobotu ukazují Ježíšův hrob, pak na chvíli zamknou, tělo někam odnesou, a v neděli ráno tvrdí, že se stal zázrak, že byl Ježíš vzkříšen.

90. Chválíme tě, Ježíši, že jsi nám svou obětí zajistil nejdelší víkend v roce.

89. Farář, s ordinací a po instalaci, je něčím mezi lékařem a trubkou.

88. Na dveřích kříž. Červený.

87. "Ježíš miluje chudé a potřebné, ale zdá se, že Ježíšek má raději děti bohatých rodičů."

86. "Ptala jsem se dětí, jestli znají nějaké písničky o zvířátkách, a on začal: "Beránku Boóžíí....""

85. Nájemný klaun Hopsalín dělá při Vánočních besídkách mezi dětmi v mateřských školách (sic!) sexistické narážky na Marii a způsob, jakým otěhotněla. Rád bych mu vzkázal: "Pane, dě*ka jste vy."

84. "Pane faráři, budou Vánoce. Můžete nám přinést kousek toho duchovna?"

83. Tělo hyne, přežívá duše a fejsbukový profil.

82. Na úpatí Hostýna stojí socha Panny Marie, kterou "zhotovili studenti Arcibiskupského semináře". Snad si to chlapci celibátníci v rukodílně pěkně užili.

81. Zasténala: "Ó Bože", a tak jsem věděl, že ze všech přítomných se mám právě já zeptat, co ji trápí.

80. Na Hané znamená "podobojí": že pijete bílé víno i červené.

79. Za chvíli začíná mše - a lidé se v kostele modlí. Pro evangelíka dost nepochopitelný zážitek. (Evangelická tradice totiž učí v tomto punktu jinak: lidé před bohoslužbami spolu kecají a je marné snažit se je to odnaučit.)

78. Protivný týpek, ten Vinnetou, jak nesleze z koně a všude vede důležité řeči, že jsou všichni lidi bratři. Nemohl jsem se dočkat, až ho zabijí. - Šikovně ho parodoval Ježíš, když jel na oslu.

'Bůh s námi'

Mt 1, 23 'Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel', to jest přeloženo 'Bůh s námi'.

Přátelé v Kristu,
mám rád tyto štědrovečerní bohoslužby. Oblíbil jsem si jejich poklidnou atmosféru. Dočkali jsme se Vánoc, už jsou za dveřmi, zřejmě už máte doma všechno připravené, a teď na chvíli nemusíme spěchat. O Vánocích se stalo něco pro náš život naprosto podstatného, to tušíme, tomu věříme. A my se můžeme teď v podvečerní čas na chvíli zastavit, a přemýšlet, jaký smysl mají Vánoce pro nás. „Rozjímat“, to je snad ještě vhodnější slovo.

A dnes si z Bible připomínáme jednu starou předpověď. Řekl ji prorok Izajáš někde v 7. století před Kristem. 'Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel'. Je to slovo naděje, slovo velkého očekávání. Ale mohli bychom z toho nejdříve dělat spor. Proč se tady mluví o zrození z panny? Jak si to máme představit? Copak je to možné? A mohli bychom ten spor chvíli i přiživovat: vždyť u Izajáše v původním hebrejském znění o panně řeč není. Tam, kde evangelista Matouš cituje „panna počne“, tam je v originále „mladá dívka počne“. To už je přece výpověď mnohem střízlivější. Takto se už to děje běžně, že mladé dívky počnou děti. Ale nepodezírejme Matouše, že z toho až on dělá tajemství. Ani ta původní Izajášova předpověď nemluví o běžném narození. On předpovídá, velmi krásně, že tady se narodí někdo, kdo „bude jíst smetanu a med, aby dovedl zavrhnout zlé a volit dobré.“ Tajuplného Zachránce tady už Izajáš předpovídá, to nebude narození jen tak obyčejné. A až v Ježíši se naplní, to chce říci zase Matouš.

'Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel', to jest přeloženo 'Bůh s námi'. V něm, v Ježíši, bude Bůh s námi. A na téhle krátké větě vyrostl pěkný kus teologie. Tolik myslitelů spekulovalo, co se to vlastně stalo. Jak to, že v Ježíši je přítomen Bůh. Už tady v Betlémě, v jeslích, neleží jen lidské pachole, tady už jaksi leží Bůh. Tady se rodí Bůh v lidské podobě, a ten, kdo dostává od matky Marie pleny, je zároveň tím, kterého ani nebesa nebes nemohou obsáhnout. A vánoční koledy to opěvují jako největší div Vánoc, kdy se spojilo lidství s božstvím. Z Vánoc se tak stávají jakési svátky metafyziky a spekulativní filosofie. Ale mně to takto není blízké, odpusťte.

My evangelíci chceme všechno poměřovat Biblí. Můžeme odmítnout tradici, pokud Bibli neodpovídá. A dnes chci říci, že na otázku, co je Ježíš zač, se dá odpovědět i jinak, než složitou spekulací. Jinak než složitým přemýšlením, jak pak se asi v jeho přirozenosti mísilo božství s lidstvím. On bude nazván „Bůh s námi“, tak to říká dnešní prorocká předpověď. Ale to nemusí znamenat, že on je Bůh, který je s námi. Může to znamenat, a tak tomu rozumím já, že Ježíš je připomínkou, že Bůh je s námi, s námi lidmi. Představuji si malého Ježíše, jak chodí po Nazarétu, a už jako chlapec mluví o tom, že Pán Bůh je přece s námi. Tak známe Ježíše v evangeliích, jak vlastně o ničem jiném nemluví, než pořád o tomto: Bůh s námi. A tak to mohl brzy dostat od lidí jako přezdívku. Nejdříve si na něho ukazovali, a říkali, podívejte, to je ten, který pořád mluví o Bohu, o tom, že je nám Bůh blízko, že je s námi. A pak už říkali jenom: on je Immanuel, to znamená: „Bůh s námi“.

Ale nejen přezdívka. Nejen mluvení o Bohu. Ježíš takto vystupoval a takto mluvil proto, že Bůh byl s ním a on to věděl. První význam toho jména „Bůh s námi“ pro nás křesťany je: „Bůh s ním“. Bůh s Ježíšem. Bůh s ním byl plně a mocně. Když Ježíš o Boží blízkosti mluvil, lidé poznávali, že Pán Bůh je s ním. A on mluvil jako „moc maje“. Bůh byl s ním, a proto, když mluvil k lidem, že Bůh je s nimi, bylo to pro ně nejenom vyučování, oni poznávali, že Bůh je mezi nimi přítomen.

Ježíš je prostě připomínka toho, že Bůh je s námi. A vy jste už určitě někdy ode mne slyšeli, že když se v Bibli řekne připomínka, že to neznamená jen vzpomínka, vzpomínání na něco co se stalo a co už je odbyto. Připomínání něčeho znamená, že se to mezi námi znovu odehrává. Připomínání znamená aktualizaci, novou přítomnost. A tak když Ježíš mluví o tom, že Bůh je s námi, lidé to zároveň v jeho přítomnosti prožívají. Když jeho slovo čteme a vykládáme, můžeme prožít, že Pán Bůh je s námi. Byl s ním a je s námi. Ježíš byl svědek věrný a pravý, on to dosvědčil celým svým životem, svým konáním i svým utrpením, svými slovy i svým mlčením: Bůh je s námi.

Bůh je s námi. Je to tak prosté a obyčejné. Jako vzduch, který dýcháme, jako voda, kterou pijeme. Tak všední, že máme sklon na to zapomínat. Jako zapomínáme na svou závislost na vzduchu a vodě, pokud nám ji nepřipomene špinavé ovzduší, které nás dusí ke kašli, nebo velká žízeň. Bůh je s námi a podle Bible je toto základní skutečnost našeho života. Bůh nás stvořil, a je s námi, jedná dokonce v náš prospěch, abychom my byli s ním. Ne až v Ježíši je Bůh s námi! Jenže kvůli naší slabosti je Ježíšovo narození revolučním převratem. Protože my máme sklon na Boha zapomínat a žít si, jako bychom si mohli žít sami pro sebe. Jako bychom byli zde na světě sami a dokonce každý sám pro sebe. A tak je pro toho, kdo pozná Ježíše, toto poznání úchvatné. Jak plně odkazuje a připomíná, že Bůh je s námi. Jak se na tento základní vztah spoléhá. Jak Bohu důvěřuje v každé situaci. A jak tuto svou víru pronesl i svou smrtí a ve vzkříšení se mohlo znovu ukázat nic jiného, než že Bůh je s ním.

Přišli jste si asi poslechnout trochu více vánočního mluvení. Trochu více k tomu malému Ježíši, ležícímu v betlémských jeslích. Myslím, že všichni ho máme v srdcích jako působivý obraz. Malebný, hřejivý. Co se to tady stalo? V jeslích na slámě leží Boží syn. Podobenství našeho života. Rodí se v chudobě. Je slabý jako každé dítě, je snadno přehlédnutelný, vždyť se rodí kdesi v malém městečku na okraji velké říše, je zranitelný, a to se ukáže v jeho dospělosti ještě zřetelněji. My všichni jako Boží děti v tomto světě jsme slabí, přehlédnutelní, zranitelní. Jsme chudáci. A přece kreslíme Betlém v hřejivých barvách, přece jen je ten obraz pro nás útěšný. Tušíme nebo věříme, že to není jen podobenství naší lidské ubohosti. Bůh je s Ježíšem. On vdýchává do té scény naději. On dává krásu. On je posilou. A chce být taky s námi v naší ubohosti. - Skončím biblickým veršem, který mám sklon dávat na konec většiny mých kázání. Ale dnes se tady hodí obzvlášť. Bůh byl s Ježíšem, s tím, který je připomínkou, že „Bůh s námi“. A „je-li Bůh s námi, kdo proti nám?!

Žádné komentáře: