Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

97. Prý "progresivní přístup koupališť", která umožňují pohyb naháčů. Kdyby novináři znali první stránky Bible, psali by o regresi, a to extrémní

96. V bráně arcibiskupství nějaký uslintaný obejda, potlouká se tady mnoho bezďáků, ale tohoto podpírali a laskavě na něj mluvili, takže asi bývalý nejméně kněz.

95. Nejhnusnější na evangelících je, že pijí z jednoho kalicha. Katolíci to nedělají - dnes jsem se dověděl dokonce, že jeden katolický kněz svým farníkům zdůvodňoval, že tohle by přece nechtěli.

94. Zamilovanost - nekritická fáze lásky - trvá maximálně dva roky. Kdyby byli kazatelé ochotni střídat sbory s takovou frekvencí, byly by před námi éra nádherného souznění kazatelů s jejich sbory.

93. „A teď vám povím něco, co vás velmi pobaví: v 70. létech býval tady v budově arcibiskupství kněžský seminář a zde v Trůnním sále stával pingpongový stůl.“ Tak to je tedy pecka. Až doteď si asi nikdo z nás, účastníků prohlídky, neuměl představit, že by kandidáti kněžství mysleli na něco jiného než na modlení.

92. Jediným náboženským pořadem, který se v České televizi prosadil do prime-timu, je losování Šťastných 10. Vždy na začátku moderátor divákům slibuje přízeň Štěstěny - a je to takové malé misijní kázáníčko.

91. V katolickém kostele na Bílou sobotu ukazují Ježíšův hrob, pak na chvíli zamknou, tělo někam odnesou, a v neděli ráno tvrdí, že se stal zázrak, že byl Ježíš vzkříšen.

90. Chválíme tě, Ježíši, že jsi nám svou obětí zajistil nejdelší víkend v roce.

89. Farář, s ordinací a po instalaci, je něčím mezi lékařem a trubkou.

88. Na dveřích kříž. Červený.

87. "Ježíš miluje chudé a potřebné, ale zdá se, že Ježíšek má raději děti bohatých rodičů."

86. "Ptala jsem se dětí, jestli znají nějaké písničky o zvířátkách, a on začal: "Beránku Boóžíí....""

85. Nájemný klaun Hopsalín dělá při Vánočních besídkách mezi dětmi v mateřských školách (sic!) sexistické narážky na Marii a způsob, jakým otěhotněla. Rád bych mu vzkázal: "Pane, dě*ka jste vy."

84. "Pane faráři, budou Vánoce. Můžete nám přinést kousek toho duchovna?"

83. Tělo hyne, přežívá duše a fejsbukový profil.

82. Na úpatí Hostýna stojí socha Panny Marie, kterou "zhotovili studenti Arcibiskupského semináře". Snad si to chlapci celibátníci v rukodílně pěkně užili.

81. Zasténala: "Ó Bože", a tak jsem věděl, že ze všech přítomných se mám právě já zeptat, co ji trápí.

80. Na Hané znamená "podobojí": že pijete bílé víno i červené.

79. Za chvíli začíná mše - a lidé se v kostele modlí. Pro evangelíka dost nepochopitelný zážitek. (Evangelická tradice totiž učí v tomto punktu jinak: lidé před bohoslužbami spolu kecají a je marné snažit se je to odnaučit.)

78. Protivný týpek, ten Vinnetou, jak nesleze z koně a všude vede důležité řeči, že jsou všichni lidi bratři. Nemohl jsem se dočkat, až ho zabijí. - Šikovně ho parodoval Ježíš, když jel na oslu.

Celou noc se tam modlil k Bohu

L 6,12 V těch dnech vyšel Ježíš na horu k modlitbě; a celou noc se tam modlil k Bohu. 13 Když nastal den, zavolal k sobě své učedníky a vyvolil z nich dvanáct, které také nazval apoštoly: 14 Šimona, kterému dal jméno Petr, jeho bratra Ondřeje, Jakuba, Jana, Filipa, Bartoloměje, 15 Matouše, Tomáše, Jakuba Alfeova, Šimona zvaného Zélóta, 16 Judu Jakubova a Jidáše Iškariotského, který se pak stal zrádcem.

Přátelé v Kristu,
sledujeme dnes Ježíše, jak nejprve vystupuje na horu k celonoční modlitbě. A potom, po té modlitbě, k sobě volá své učedníky, a vybírá z nich 12 apoštolů. Abychom lépe rozuměli tomu, jaký to má smysl, bylo by potřebné, abychom i my sami měli zkušenost s modlitbou, s vytrvalou a trpělivou modlitbou. Máme? S modlitbou, kdy člověk hledá, co má udělat, co je před ním, kdy se snaží podívat na věci Božím pohledem, kdy se ptá, co je nejlepší? Taková modlitba je důležitá, abychom se zorientovali ve svém životě, abychom si připomínali, kde je naše místo, co je naším úkolem.

Ježíš čerpá z vytrvalé modlitby svou víru, svou moudrost. V dnešním příběhu můžeme sledovat, k čemu jej jeho modlitba přivedla. Nejprve: zavolal k sobě své učedníky. Volá k sobě ty, kdo se rozhodli jej následovat. A dvanáct z nich vyvolil, aby se stali apoštoly, to znamená těmi, kdo jsou vysláni. Vysláni k tomu, aby spolu s ním zvěstovali evangelium, aby konali mocné činy. Z mnoha učedníků vybral Ježíš dvanáct. Rozpoznal jejich obdarování, vnitřní schopnosti, charismata. To je první užitek z jeho modlitby. Ježíš rozpoznává, jací jsou lidé kolem něj, dovede poznat, co je pod povrchem, co je v nitru člověka.

Dvanáct ze svých učedníků vybral a nazval je apoštoly, to znamená svými vyslanci. Pojmenoval je apoštoly. Ale tím z nich ještě apoštoly neudělal! Naopak, bude to docela dlouho trvat, než se z nich vyslanci skutečně stanou. Než budou mít víru a odvahu a vytrvalost, aby skutečně vyšli do světa s Ježíšovou zvěstí. Oni už tady jsou nazváni apoštoly, ale ještě si budou muset pořádně svá ústa natlouct. Ještě budou Ježíše zapírat, ještě mnohokrát přiznají, že Ježíšovým slovům nerozumí. Když je Ježíš už dnes nazývá apoštoly, tak je to mnohem spíše vyjádření naděje než skutečnosti. Ještě dlouho se to neukáže, že jsou to Ježíšovi vyslanci. Spíše mu budou dělat ostudu. A přece jim Ježíš toto pojmenování dává. Ukazuje, že on má naději, že se apoštoly skutečně stanou. Vidí je podle jejich nejlepších schopností. Nahlíží je z nejlepší stránky. Chce je povzbudit, dát jim důvěru a nadějný úkol. Budou ještě dlouho selhávat. Bude to trvat, než se jejich poslání rozbalí, než rozkvete. Ale už dnes ho dostávají jako jméno, jako úkol. Nazval je apoštoly. - Milí přátelé, je to tak podobně i s námi. Například, když si říkáme křesťané. Ale co to znamená, že jsme křesťané? Žijeme skutečně jako křesťané? Často je to taky, jak se říká „přání otcem myšlenky“. Často je to spíše pojmenování toho, co teprve máme uskutečnit. Když řeknu: „jsem křesťan“, je to výraz naděje, že se mohu kristovcem, Kristovým stát. A Ježíš nás už nazval přáteli, nazval svými. On je schopen v nás vidět ty nejlepší schopnosti. Semínka toho, co může vyrůst a přinést dobré plody. To je druhý užitek, který má Ježíš ze své modlitby: je schopen vidět u svých učedníků ty nejlepší možnosti, které jsou v nich skryty. Vidět je nadějně.

A podívejme se konkrétněji na těch dvanáct, které si vyvolil tenkrát na té hoře. Jak pestrá směsice lidí to je. Je tu dvanáct jmen. Jen takový strohý seznam. Kdybychom šli po těch jménech, a dohledali v evangeliích další zmínky o nich, složily by se nám třeba i do náznaků životních příběhů. A tady bychom zjistili, že ti apoštolé vůbec nebyli lidmi svatými, že nebyli nijak zasloužilí, že to asi nebyly ani silné charaktery. Začíná to Šimonem, prvním z apoštolů. Je tu o něm napsáno, že od Ježíše dostal jméno Petr. Petr znamená Skála. Ale s tím druhým Šimonovým jménem je to stejně jako s pojmenováním apoštol. Bude to ještě dlouho trvat, než se Šimon Petr prokáže jako „skála“, než získá pevnost a stálost. Než se to stane, bude to ještě několik pádů a selhání. Šimon ještě selže ve svém úmyslu Ježíše následovat, Šimon Ježíše zapře. Až později se stane „apoštolem“ „Petrem“. Podobné věci bychom mohli říci i o dalších, kteří byli vyvoleni do té dvanáctky. Jsou ještě nezralí, nehotoví. A když dnes vidíme Ježíše, jak si dnes tyto lidi vybírá mezi své apoštoly, můžeme za tím tušit už třetí užitek, který načerpal ze své modlitby: on má sílu snést realitu takovou jaká je. On má sílu přijímat lidi kolem sebe takové, jací jsou. Modlitba neznamená únik z reality, že bychom mohli bloudit do světech vysněných a neskutečných. Naopak, od modlitby můžeme očekávat, že nám dá sílu, přijmout život s jeho těžkostmi, a lidi s jejich omezeností. S jejich někdy až protivnými, nepochopitelnými slabostmi. Oceňuji u Ježíše tento smysl pro realitu: takovéto apoštoly si vybral, ne žádné bezchybné, hotové světce. Ale lidi s potenciálem zrání, dalo by se říct.

A kým ten seznam dvanácti končí? Samozřejmě: Jidášem. Na posledním místě, ale ještě stále mezi apoštoly, je tady jmenován Jidáš Iškariotský, který se pak stal zrádcem. Taky jej si Ježíš vyvolil. Asi i v něm vězely dobré možnosti, potence. Proto byl nazván apoštolem. Že se neprobudily? Že nakonec převládly ty zrádné? Zkázonosné? Škoda, ale určitě to mohlo dopadnout i jinak. Taky v Jidáše Ježíš doufal. Taky Jidáše si Ježíš vyvolil. A i v tomto se projevila jeho moudrost, vyrostlá z modlitby, už čtvrtá: Ježíš přijímá své učedníky navzdory jejich nejhorším sklonům. I jejich vnitřní vady a slabosti jsou zastřešeny nadějí, kterou o nich má.

A to všechno můžeme aktualizovat. To všechno platí i o našem vlastním křesťanském povolání. Možná bychom se každý z nás poznali v někom z těch dvanácti apoštolů, dvanácti charakterů. Jistě mezi nimi byli lidé výrazní i nenápadní, lidé rozvážní i zbrklí. Lidé hněviví i pokojní. A když pomyslíme znovu alespoň na prvního a posledního z jmenovaných. Petr se stane „skálou“, Jidáš skončí jako zrádce. Není snad obojí také v nás? Taky v každém z nás dřímají obě tendence – na jedné straně naděje, že vyzrajeme, staneme se pevnými. Na druhé straně nebezpečí, že zradíme, selžeme. Co v nás převáží, převládne? Je to zápas o charakter, často celoživotní. – Vezměme si z dnešního příběhu potěšení, že ten boj není jenom na nás. Ježíš na nás spoléhá, on nám fandí, on je na straně dobra v nás. On má o nás naději, proto si nás povolal.

Pane Ježíši, často se setkáváme s nedůvěrou mezi lidmi,
někdy se nemůžeme spolehnout ani sami na sebe,
děkujeme, že ty nám důvěřuješ.

Žádné komentáře: