Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

122. Co je modlitba? Rozhovor s Bohem, vysekne evangelík. A už sis někdy s Bohem povídal? Ne, Bůh mlčí. – Že takový rozhovor vyrůstá ze spočinutí před Bohem, to mu ovšem taky nic neříká.

121. "Tu levou nohu má od Boha." - Mistrovství světa ve fotbale.

120. Zdržela mě na ulici cigánka, že mi chce povědět, co mě čeká. Když jsem ji řekl, že jsem křesťan, požehnala mi a ustoupila z cesty. Vida.

119. "Vzal její hřích na sebe" u G. Greena znamená, že "si nasadil kondom při souloži s katoličkou".

118. Poznal jsem dalšího člověka, který se ujímá zatoulaných koček. Stále však neznám nikoho, kdo by se nezištně ujímal zbloudilých lidí.

117. Při výstupu na Svatý kopeček se bavili komentováním jednotlivých zastavení křížové cesty: "Hele, zase o něco zakopl."...

DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Je-li učedník zcela vyučen, bude jako jeho učitel

L 6,39n Ježíš svým učedníkům řekl také toto podobenství: Může vést slepý slepého? Nepadnou oba do jámy? Žák není nad učitele. Je-li zcela vyučen, bude jako jeho učitel.
Ž 1; Ez 34,9-16; Žd 12,1-6
EZ 1; 417; 196; 176

Přátelé v Kristu,
dnešní Ježíšovo slovo mluví o životě jako o cestě. Je tomu tak v Bibli často. Ale nejenom v Bibli. Podobný příměr byste našli ve většině duchovních tradic. Že se lidský život podobá cestě, která má svůj počátek, svůj směr, svá lehčí i těžší místa, a také svůj konec. Většina náboženství je vlastně hledáním dobré životní cesty. Jednou ze zvláštností biblické tradice je ovšem důraz, že po takové cestě nejdeme sami. Není to jen má osobní cesta, nejsem první, kdo po ní jde, nejsem ani poslední. Je to cesta, po které jde celé společenství církve. Tohle musíme mít na paměti, než začneme vykládat dnešní Ježíšova slova. Jsme společenství poutníků. A k tomu nám dnešní text klade dvě otázky. Ta první je: jak po té cestě vedeme druhé? A druhá otázka: jak se po ní necháme vést sami?

Nejdříve tedy pojďme k té první otázce: jak po dobré životní cestě vedeme druhé? Když jsme sami cestu evangelia rozeznali jako dobrou pro svůj život, mělo by být samozřejmé, že se po ní pokusíme vést také další lidi, ty, na kterých nám záleží. Jak by to ostatně mohlo být jinak? Jestliže totiž věříme, že je dobré jít tudy, žít takto, přece nenecháme ty druhé kolem sebe jen tak bloudit, jít přes výmoly nebo úplně opačným směrem? Jestliže věříme, že je dobré žít podle Bible, a zvláště podle evangelia, pak taková víra v sobě přímo zahrnuje, že se o znalost této cesty sdílíme s těmi, které máme rádi. – Přitom je nám jasné, že takové svědčení o cestě evangelia sebou nese hodně těžkostí. Pokud bychom chtěli někde ve společnosti povídat, že křesťanská víra je tou nejlepší cestou, těžko můžeme očekávat vlídné naslouchání a přijetí. Přičemž přiznávám, že chyba je spíše na naší straně: lidé mimo církev by nám řekli, že pokud chceme mluvit o jediné správné cestě, ať nejdříve my sami podle toho žijeme. A tak jsme většinou vnitřně rozervaní: přejeme si, aby křesťanství více formovalo společnost, aby o nás křesťanech bylo více slyšet, ale zároveň se ostýcháme svědčit osobně. Bojíme se výsměchu, odmítnutí. Bojíme se, že nám řeknou: co ty mi budeš povídat, vždyť se podívej, jak církev sama vypadá. – A tak aspoň mezi lidmi, které osobně známe, si snad někdy uvědomíme: tady a tady by pomohlo, kdyby se ti lidé zařídili podle evangelia. Kdyby si například ti dva rozhádaní sousedi dovedli odpustit. Kdyby si naší přátelé, manželé, na které moc myslíme, dovedli být věrni. Kdyby ten můj zoufalý kolega v práci poznal, že ho má Pán Bůh rád. Víra by jim mohla pomoci. Ale jak je k tomu vést? Vždyť my si ani o své vlastní víře moc nemyslíme. Jak bychom cestou víry měli vést druhé? - A snad úplně nejtěžší je to u těch, kteří jsou nám nejblíže – u vlastních dětí, u manžela, manželky. Jak vedeme je? Vždyť ti na nás nejlépe vidí, jak důsledně, a většinou nedůsledně, sami jdeme tou cestou, o které říkáme, že je nejlepší. Kolikrát na cestě víry padáme. Sami bloudíme. Sami nejsme vidoucí, abychom cestu života viděli a znali. A proto se tady Ježíš tak drsně ptá: Může vést slepý slepého? Nepadnou oba do jámy? – Je tedy jakási jáma, jakýsi příkop na naší cestě víry. Příkop mezi tím, čemu věříme a co vyznáváme jako dobré pro život, o čem bychom rádi poučovali druhé, a mezi tím, co sami žijeme. A nemysleme si, že ten příkop se objevil až v dnešní době.  Vzpomeňme například na zbožné židy v době novozákonní. Ti měli vysloveně ambice být životními vzory pro druhé – vždyť znali Boží zákon jako cestu života. Mohli se povyšovat nad pohany. Ale apoštol Pavel jim napíše (Ř 2:17-24): Ty se tedy nazýváš židem, spoléháš na zákon, chlubíš se Bohem a tím, že znáš jeho vůli a vyučován zákonem dovedeš rozpoznat, na čem záleží. Myslíš si, že jsi vůdcem slepých, světlem těch, kteří jsou ve tmách, vychovatelem nevzdělaných, učitelem nedospělých, protože máš v zákoně ztělesnění všeho poznání a vší pravdy. Ty tedy poučuješ druhého, a sám sebe neučíš? Hlásáš, že se nemá krást, a sám kradeš? Říkáš, že se nesmí cizoložit, a sám cizoložíš? Zakládáš si na zákoně, a sám přestupováním zákona zneuctíváš Boha? 'Jméno Boží je vaší vinou v posměchu mezi národy' - To byla tedy první otázka, o které mluví dnešní Ježíšovo slovo: jak vedeme druhé po cestě víry? Vidíme, že tato otázka je spojena s velkou nesnází, s lidskou slabostí.

A jaká je tady pro nás křesťany pomoc? Jak to konečně udělat, abychom dovedli druhé vést po cestě, o které věříme, že je cestou života? Zkusme nejdříve odpovědět ještě na druhou otázku, ukrytou v dnešním Ježíšových slovech: jak se my sami necháme po cestě víry, po cestě života vést? Protože tak to je - my sami se máme nejdříve nechat cestou víry vést, Ježíšem vést. A Ježíš nám řekne: Žák není nad učitele. Ježíš sám je učitelem, od něj se máme učit, jej následovat na cestě života. Nemáme si myslet, že té cestě rozumíme lépe. Protože v to je, obávám se, náš základní problém. My naoko vyznáváme Ježíše, ale máme strach ho následovat – pokud by nám to mělo přinést výsměch a třeba i utrpení. Bojíme se podle jeho příkladu spolehnout ve všem jen na Boha. Přece jen bychom chtěli tu cestu života vykoumat jinak. Chtěli bychom být chytřejší než Ježíš, náš Mistr. A tak hledáme laciné kompromisy, ustupujeme před výsměchem, jiným do života raději nemluvíme. Potom musíme vyznávat, že jsme slepí, a že náš život víry připomíná spíše jámu, do které jsme upadli. – Jsme na tom ostatně stejně jako Ježíšovi první učedníci, ke kterým on svá slova mluvil původně. Víme všichni, jak to těmi s učedníky bylo. Oni Ježíše poslouchali, ale asi si mysleli svoje. Když Ježíš předpovídá svou cestu kříže, učedník Petr ho poučuje: „To se ti nesmí stát.“ Petr si myslí, že ví lépe než Ježíš, jaká je Boží vůle. První učedníci Ježíše následovali, ale jen do určité míry. Když na té cestě začalo být těžko, tak Ježíše opustili. A jáma jejich pádu byla hluboká: zažili své naprosté selhání, úplný konec svých nadějí. – Museli si uvědomit svou vlastní slabost a odkázanost na Ježíše. A až když poznali Vzkříšeného, až když je znovu povolal k následování, dovedli jít i s nasazením vlastního života. V jeho síle, v důvěře v Boha, získané skrze utrpení a nový život. Dovedli se také stát apoštoly, tedy těmi, kdo mají vést druhé k cestě následování. Pochopili a přijali, co to znamená „nést svůj vlastní kříž“. Až tehdy byli zcela vyučeni, až tehdy byli jako jejich učitel. (kříž jako cesta i přes životní jámy - obrázek I. Steigera)



- To slovo o nesení vlastního kříže platí i pro nás. Dokud toto i my neuděláme, bude naše křesťanství jako když slepí vedou slepé. Až když to uděláme, půjdeme po cestě pravého života. Po cestě, která ve spolehnutí na Boha překonává všechny překážky. Budeme jako Ježíš, náš učitel.

Pane Ježíši, vyznáváme, že nejsme dobrými učedníky ve tvé škole.
Neochotně se necháváme tebou vést a pak neumíme vést ani druhé.
Někdy pozorujeme, jak si útěkem před jedním trápením způsobujeme druhé,
a pak i zklamání nad sebou i beznaději.
Prosíme, skrze svého Ducha to s námi zkus znovu.

Žádné komentáře: