Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

122. Co je modlitba? Rozhovor s Bohem, vysekne evangelík. A už sis někdy s Bohem povídal? Ne, Bůh mlčí. – Že takový rozhovor vyrůstá ze spočinutí před Bohem, to mu ovšem taky nic neříká.

121. "Tu levou nohu má od Boha." - Mistrovství světa ve fotbale.

120. Zdržela mě na ulici cigánka, že mi chce povědět, co mě čeká. Když jsem ji řekl, že jsem křesťan, požehnala mi a ustoupila z cesty. Vida.

119. "Vzal její hřích na sebe" u G. Greena znamená, že "si nasadil kondom při souloži s katoličkou".

118. Poznal jsem dalšího člověka, který se ujímá zatoulaných koček. Stále však neznám nikoho, kdo by se nezištně ujímal zbloudilých lidí.

117. Při výstupu na Svatý kopeček se bavili komentováním jednotlivých zastavení křížové cesty: "Hele, zase o něco zakopl."...

DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Zdalipak půst, který já si přeji, není toto:

Iz 58,6-7 Zdalipak půst, který já si přeji, není toto: Rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít? Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší? Vidíš-li nahého, obléknout ho, nebýt netečný k vlastní krvi?
Mt 25,34-40; Ga 5,13-15
EZ 43; 515; 477; 488

Přátelé v Kristu,
na začátek v jedné větě shrnu, co podle Bible znamená půst. Nejenom to, že nejím, nebo že nejím maso. Půst znamená postoj pokory před Bohem. Znamená poníženost, pokořování. Ale to už jsou možná příliš silná slova. Zůstaňme u toho, že půst prostě znamená pokoru, upřímné vědomí vlastní slabosti. Znamená mé poznání a vyznání, že já sám jsem hříšný, slabý, ubohý. Že jsem odkázaný na Boží pomoc a posilu.

A když takto poznávám, že jsem ubohý před Bohem, mám být zároveň pokorný i k druhým lidem. O to jde také v dnešním textu, o tuto druhou část pokory. V dnešní části svého proroctví Izajáš rozvádí, jak má naše pokora vůči druhým lidem vypadat konkrétně. A mluví o dvou základních projevech takové pokory. Zaprvé: máme druhým lidem dávat volnost, osvobozovat je. Rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít. A zadruhé: máme pomáhat potřebným kolem nás. Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší? Vidíš-li nahého, obléknout ho? – Jsou tedy dvě základní oblasti pokorných dobrých skutků. Dávání svobody a pomoc v nouzi. Zaprvé to, že se něčeho zříkáme – zneužívání, znevolňování druhých lidí. A zadruhé to, že se pro ně angažujeme, pomáháme potřebným.

Dalo by se ovšem říct, že když toto dvojí děláme, neděláme tím nic zvláštního. Nic velkého. Vždyť my tak děláme vlastně jen to, co by mělo být mezi lidmi samozřejmé. Napravujeme jen to, co jsme svou nepokorou pokazili. Vždyť by mělo být samozřejmé, že se my lidé navzájem respektujeme a ctíme. Jak se to vlastně vůbec může stát, že jeden člověk zneužívá druhého? Jak se to vůbec mohlo stát, že někdo považuje jiného člověka za svého otroka? A jsem přesvědčen, že jsou mnohé formy vzájemného otroctví a nevolnictví časté i dnes. Vyskytují se i všelijak skrytě, třeba i v rodinách – mezi manželi, mezi generacemi. Co je to za divné povyšování mezi námi lidmi, že si myslíme, že máme právo na život druhého člověka, že si od něj můžeme něco vynucovat? Že můžeme druhé svádět, podvádět, kupovat si je, zneužívat pro své zájmy? A jsou také různé způsoby, jak se lidé navzájem terorizují. Jak jeden člověk druhým manipuluje. Jsou různé okovy, které dáváme druhým na ruce, aby nemohli dělat to, co chtějí. Jsou různá jha a jařma, kterými je zapřahujeme, aby sloužili našim potřebám. A tohle všechno své nedobré si máme v postním období připomínat, a snažit se toho zbavovat. Máme rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít.

A také ta druhá oblast pokorných dobrých skutků, o kterých tady Izajáš mluví, má napravovat situaci způsobenou běžnou lidskou nepokorou. Vždyť čím jiným je způsobeno, že někdo hladoví? Je to důsledek naší lidské nepokory, která se projevuje jako nesolidarita. Je to důsledek naší vzájemné neúcty, která pak způsobuje, že nechceme nebo neumíme pomoci. Jak je to vůbec možné, že je někdo bez přístřeší, bez střechy nad hlavou, vystavený mrazu a dešťům? Jak je to vůbec možné ve společnosti, kde většina z nás má mnohem více, než potřebujeme? Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší?

A teď sám sebe opravím. Když jsem řekl, že konáním toho, co Izajáš požaduje, nedělám nic velkého, přeháněl jsem. Řekl jsem, že by to mělo být samozřejmé – a přitom to vůbec samozřejmé není. Nikdy nebylo a nebude. Není to vůbec běžné, že lidé vedle sebe žijí ve vzájemné úctě a solidaritě. To nejsou věci malé. Právě naopak. Velké věci to jsou, kde dovedeme toto působit. Kde dovedeme dát druhým lidem svobodu. Kde dovedu druhým pomoci a dát jim sílu a naději do života. - Izajáš řekne, že pravým zdrojem síly k takovému jednání je pokora. Pokora vůči Bohu a vůči lidem. Pokora znamená, že sám sebe ponižuji, umenšuji. Ale výsledkem takového umenšování jsou velké věci. A řeknu to naplno: vlastně tady jednám jako Bůh. Když jsem správně pokorný, když mám k druhým lidem úctu a jsem s nimi solidární, vlastně sám napodobuji ty základní věci, které vyznávám o Pánu Bohu – že on je Vysvoboditel a Zachránce. Pak i já mohu vysvobozovat a zachraňovat druhé lidi.

O třech postních nedělích jsme si tady po částech připomínali Izajášovo kázání o pravém půstu. Chápeme už teď, co Izajáš říká? Co má znamenat půst, jaký je smysl pokory? Jsou totiž dvě špatná pochopení postu, pokořování se před Bohem. Dvě slepé uličky. Ta jedna je zdá se častá v našem evangelickém myšlení. Před Bohem vyznám svou slabost, nemohoucnost. Že ze své síly nejsem ničeho dobrého schopen. A jakoby to už byl konec. Skoro nic dobrého taky neudělám. Stále znovu vyznávám svou hříšnost a ubohost, a u těch slov taky skončím. Je to umenšování, které v lidské malosti zůstane vězet. Chybí zde opravdová důvěra v Boží moc, která pokorného pozvedá. Výsledkem je křesťanství, které je slabé, pasivní, povrchní. Křesťanství jen pro nedělní ráno. – A existuje ještě druhá slepá ulička. Ještě jinak špatně můžeme pokoru pochopit. Tak se to asi stalo Izraelcům, ke kterým mluví Izajáš, ale stejně to hrozí i jiným lidem velmi zbožným. Jsem pokorný před Bohem. Ale na tu pokoru, na svou zbožnost jsem pyšný tak, že mě to pak vede k povyšování nad druhými lidmi. Je to pokora jako jedna strana mince, kde druhou stranou je pýcha a povýšenost. Takoví lidé jsou napohled velmi zbožní, ale jinak zlobní nebo namyšlení nebo tyranští, nebo všechno toto dohromady. – Izajáš,nás však vybízí ještě k jiné cestě postním období. A když shrneme to, co jsme si postupně povídali, vidíme, že v pravém postu nesmí chybět tři věci, tři postoje. Nesmí chybět žádná z těch tří věcí, jako židli trojnožce nesmí chybět ani jedna noha, jinak z ní spadneme. K pravému postu patří tyto tři nohy, opěry, postoje: zaprvé - pokora před Bohem; zadruhé - pokora před lidmi; zatřetí - důvěra v Boží moc, která dává pokornému sílu. A pokud tohle vše je obsaženo v našem postu, potom – jak říká Izajáš dnes - vlastně pokorně napodobuji to, co je Boží vůle s námi lidmi. Pak se mohou dít velké věci. Taková cesta vede k vzájemné úctě a solidaritě mezi lidmi. K velké svobodě Božích dětí.

Pane Bože,
ať se uvolní naše srdce k lásce,
ať se uvolní naše mysl k svobodě,
ať se uvolní naše ruce k dobrým skutkům.

Žádné komentáře: