Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

102. "Hell dance strip", klub v Ostravě, "přehlídka lidské krásy". Jó, bývaly doby, kdy ďábel to, že lidi ovládá, spíše skrýval.

101. K eucharistii nesmíme asi proto, že patronkou jednoty církve jmenovali katolíci Pannu Marii, a ta má dost důvodů být na neuctivé evangelíky naštvaná.

100. Hádám se se svým rádoby chytrým mobilem. Když do sms napíšu „modlím“, opraví mi to na „myslím“, a já ho musím přesvědčovat, že se opravdu i „modlím“.

99. Modernisté v evangelické církvi si myslí, že víno se při večeři Páně dětem nepodává proto, že je v něm alkohol.

98. Jako evangelík to v katolickém prostředí dost schytávám. Snad mi to Bůh připočte jako zásluhu.

97. Prý "progresivní přístup koupališť", která umožňují pohyb naháčů. Kdyby novináři znali první stránky Bible, psali by o regresi, a to extrémní

96. V bráně arcibiskupství nějaký uslintaný obejda, potlouká se tady mnoho bezďáků, ale tohoto podpírali a laskavě na něj mluvili, takže asi bývalý nejméně kněz.

95. Nejhnusnější na evangelících je, že pijí z jednoho kalicha. Katolíci to nedělají - dnes jsem se dověděl dokonce, že jeden katolický kněz svým farníkům zdůvodňoval, že tohle by přece nechtěli.

94. Zamilovanost - nekritická fáze lásky - trvá maximálně dva roky. Kdyby byli kazatelé ochotni střídat sbory s takovou frekvencí, byly by před námi éra nádherného souznění kazatelů s jejich sbory.

93. „A teď vám povím něco, co vás velmi pobaví: v 70. létech býval tady v budově arcibiskupství kněžský seminář a zde v Trůnním sále stával pingpongový stůl.“ Tak to je tedy pecka. Až doteď si asi nikdo z nás, účastníků prohlídky, neuměl představit, že by kandidáti kněžství mysleli na něco jiného než na modlení.

92. Jediným náboženským pořadem, který se v České televizi prosadil do prime-timu, je losování Šťastných 10. Vždy na začátku moderátor divákům slibuje přízeň Štěstěny - a je to takové malé misijní kázáníčko.

91. V katolickém kostele na Bílou sobotu ukazují Ježíšův hrob, pak na chvíli zamknou, tělo někam odnesou, a v neděli ráno tvrdí, že se stal zázrak, že byl Ježíš vzkříšen.

90. Chválíme tě, Ježíši, že jsi nám svou obětí zajistil nejdelší víkend v roce.

89. Farář, s ordinací a po instalaci, je něčím mezi lékařem a trubkou.

88. Na dveřích kříž. Červený.

87. "Ježíš miluje chudé a potřebné, ale zdá se, že Ježíšek má raději děti bohatých rodičů."

86. "Ptala jsem se dětí, jestli znají nějaké písničky o zvířátkách, a on začal: "Beránku Boóžíí....""

85. Nájemný klaun Hopsalín dělá při Vánočních besídkách mezi dětmi v mateřských školách (sic!) sexistické narážky na Marii a způsob, jakým otěhotněla. Rád bych mu vzkázal: "Pane, dě*ka jste vy."

84. "Pane faráři, budou Vánoce. Můžete nám přinést kousek toho duchovna?"

83. Tělo hyne, přežívá duše a fejsbukový profil.

82. Na úpatí Hostýna stojí socha Panny Marie, kterou "zhotovili studenti Arcibiskupského semináře". Snad si to chlapci celibátníci v rukodílně pěkně užili.

81. Zasténala: "Ó Bože", a tak jsem věděl, že ze všech přítomných se mám právě já zeptat, co ji trápí.

80. Na Hané znamená "podobojí": že pijete bílé víno i červené.

79. Za chvíli začíná mše - a lidé se v kostele modlí. Pro evangelíka dost nepochopitelný zážitek. (Evangelická tradice totiž učí v tomto punktu jinak: lidé před bohoslužbami spolu kecají a je marné snažit se je to odnaučit.)

78. Protivný týpek, ten Vinnetou, jak nesleze z koně a všude vede důležité řeči, že jsou všichni lidi bratři. Nemohl jsem se dočkat, až ho zabijí. - Šikovně ho parodoval Ježíš, když jel na oslu.

Zdalipak půst, který já si přeji, není toto:

Iz 58,6-7 Zdalipak půst, který já si přeji, není toto: Rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít? Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší? Vidíš-li nahého, obléknout ho, nebýt netečný k vlastní krvi?
Mt 25,34-40; Ga 5,13-15
EZ 43; 515; 477; 488

Přátelé v Kristu,
na začátek v jedné větě shrnu, co podle Bible znamená půst. Nejenom to, že nejím, nebo že nejím maso. Půst znamená postoj pokory před Bohem. Znamená poníženost, pokořování. Ale to už jsou možná příliš silná slova. Zůstaňme u toho, že půst prostě znamená pokoru, upřímné vědomí vlastní slabosti. Znamená mé poznání a vyznání, že já sám jsem hříšný, slabý, ubohý. Že jsem odkázaný na Boží pomoc a posilu.

A když takto poznávám, že jsem ubohý před Bohem, mám být zároveň pokorný i k druhým lidem. O to jde také v dnešním textu, o tuto druhou část pokory. V dnešní části svého proroctví Izajáš rozvádí, jak má naše pokora vůči druhým lidem vypadat konkrétně. A mluví o dvou základních projevech takové pokory. Zaprvé: máme druhým lidem dávat volnost, osvobozovat je. Rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít. A zadruhé: máme pomáhat potřebným kolem nás. Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší? Vidíš-li nahého, obléknout ho? – Jsou tedy dvě základní oblasti pokorných dobrých skutků. Dávání svobody a pomoc v nouzi. Zaprvé to, že se něčeho zříkáme – zneužívání, znevolňování druhých lidí. A zadruhé to, že se pro ně angažujeme, pomáháme potřebným.

Dalo by se ovšem říct, že když toto dvojí děláme, neděláme tím nic zvláštního. Nic velkého. Vždyť my tak děláme vlastně jen to, co by mělo být mezi lidmi samozřejmé. Napravujeme jen to, co jsme svou nepokorou pokazili. Vždyť by mělo být samozřejmé, že se my lidé navzájem respektujeme a ctíme. Jak se to vlastně vůbec může stát, že jeden člověk zneužívá druhého? Jak se to vůbec mohlo stát, že někdo považuje jiného člověka za svého otroka? A jsem přesvědčen, že jsou mnohé formy vzájemného otroctví a nevolnictví časté i dnes. Vyskytují se i všelijak skrytě, třeba i v rodinách – mezi manželi, mezi generacemi. Co je to za divné povyšování mezi námi lidmi, že si myslíme, že máme právo na život druhého člověka, že si od něj můžeme něco vynucovat? Že můžeme druhé svádět, podvádět, kupovat si je, zneužívat pro své zájmy? A jsou také různé způsoby, jak se lidé navzájem terorizují. Jak jeden člověk druhým manipuluje. Jsou různé okovy, které dáváme druhým na ruce, aby nemohli dělat to, co chtějí. Jsou různá jha a jařma, kterými je zapřahujeme, aby sloužili našim potřebám. A tohle všechno své nedobré si máme v postním období připomínat, a snažit se toho zbavovat. Máme rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít.

A také ta druhá oblast pokorných dobrých skutků, o kterých tady Izajáš mluví, má napravovat situaci způsobenou běžnou lidskou nepokorou. Vždyť čím jiným je způsobeno, že někdo hladoví? Je to důsledek naší lidské nepokory, která se projevuje jako nesolidarita. Je to důsledek naší vzájemné neúcty, která pak způsobuje, že nechceme nebo neumíme pomoci. Jak je to vůbec možné, že je někdo bez přístřeší, bez střechy nad hlavou, vystavený mrazu a dešťům? Jak je to vůbec možné ve společnosti, kde většina z nás má mnohem více, než potřebujeme? Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší?

A teď sám sebe opravím. Když jsem řekl, že konáním toho, co Izajáš požaduje, nedělám nic velkého, přeháněl jsem. Řekl jsem, že by to mělo být samozřejmé – a přitom to vůbec samozřejmé není. Nikdy nebylo a nebude. Není to vůbec běžné, že lidé vedle sebe žijí ve vzájemné úctě a solidaritě. To nejsou věci malé. Právě naopak. Velké věci to jsou, kde dovedeme toto působit. Kde dovedeme dát druhým lidem svobodu. Kde dovedu druhým pomoci a dát jim sílu a naději do života. - Izajáš řekne, že pravým zdrojem síly k takovému jednání je pokora. Pokora vůči Bohu a vůči lidem. Pokora znamená, že sám sebe ponižuji, umenšuji. Ale výsledkem takového umenšování jsou velké věci. A řeknu to naplno: vlastně tady jednám jako Bůh. Když jsem správně pokorný, když mám k druhým lidem úctu a jsem s nimi solidární, vlastně sám napodobuji ty základní věci, které vyznávám o Pánu Bohu – že on je Vysvoboditel a Zachránce. Pak i já mohu vysvobozovat a zachraňovat druhé lidi.

O třech postních nedělích jsme si tady po částech připomínali Izajášovo kázání o pravém půstu. Chápeme už teď, co Izajáš říká? Co má znamenat půst, jaký je smysl pokory? Jsou totiž dvě špatná pochopení postu, pokořování se před Bohem. Dvě slepé uličky. Ta jedna je zdá se častá v našem evangelickém myšlení. Před Bohem vyznám svou slabost, nemohoucnost. Že ze své síly nejsem ničeho dobrého schopen. A jakoby to už byl konec. Skoro nic dobrého taky neudělám. Stále znovu vyznávám svou hříšnost a ubohost, a u těch slov taky skončím. Je to umenšování, které v lidské malosti zůstane vězet. Chybí zde opravdová důvěra v Boží moc, která pokorného pozvedá. Výsledkem je křesťanství, které je slabé, pasivní, povrchní. Křesťanství jen pro nedělní ráno. – A existuje ještě druhá slepá ulička. Ještě jinak špatně můžeme pokoru pochopit. Tak se to asi stalo Izraelcům, ke kterým mluví Izajáš, ale stejně to hrozí i jiným lidem velmi zbožným. Jsem pokorný před Bohem. Ale na tu pokoru, na svou zbožnost jsem pyšný tak, že mě to pak vede k povyšování nad druhými lidmi. Je to pokora jako jedna strana mince, kde druhou stranou je pýcha a povýšenost. Takoví lidé jsou napohled velmi zbožní, ale jinak zlobní nebo namyšlení nebo tyranští, nebo všechno toto dohromady. – Izajáš,nás však vybízí ještě k jiné cestě postním období. A když shrneme to, co jsme si postupně povídali, vidíme, že v pravém postu nesmí chybět tři věci, tři postoje. Nesmí chybět žádná z těch tří věcí, jako židli trojnožce nesmí chybět ani jedna noha, jinak z ní spadneme. K pravému postu patří tyto tři nohy, opěry, postoje: zaprvé - pokora před Bohem; zadruhé - pokora před lidmi; zatřetí - důvěra v Boží moc, která dává pokornému sílu. A pokud tohle vše je obsaženo v našem postu, potom – jak říká Izajáš dnes - vlastně pokorně napodobuji to, co je Boží vůle s námi lidmi. Pak se mohou dít velké věci. Taková cesta vede k vzájemné úctě a solidaritě mezi lidmi. K velké svobodě Božích dětí.

Pane Bože,
ať se uvolní naše srdce k lásce,
ať se uvolní naše mysl k svobodě,
ať se uvolní naše ruce k dobrým skutkům.

Žádné komentáře: