Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

97. Prý "progresivní přístup koupališť", která umožňují pohyb naháčů. Kdyby novináři znali první stránky Bible, psali by o regresi, a to extrémní

96. V bráně arcibiskupství nějaký uslintaný obejda, potlouká se tady mnoho bezďáků, ale tohoto podpírali a laskavě na něj mluvili, takže asi bývalý nejméně kněz.

95. Nejhnusnější na evangelících je, že pijí z jednoho kalicha. Katolíci to nedělají - dnes jsem se dověděl dokonce, že jeden katolický kněz svým farníkům zdůvodňoval, že tohle by přece nechtěli.

94. Zamilovanost - nekritická fáze lásky - trvá maximálně dva roky. Kdyby byli kazatelé ochotni střídat sbory s takovou frekvencí, byly by před námi éra nádherného souznění kazatelů s jejich sbory.

93. „A teď vám povím něco, co vás velmi pobaví: v 70. létech býval tady v budově arcibiskupství kněžský seminář a zde v Trůnním sále stával pingpongový stůl.“ Tak to je tedy pecka. Až doteď si asi nikdo z nás, účastníků prohlídky, neuměl představit, že by kandidáti kněžství mysleli na něco jiného než na modlení.

92. Jediným náboženským pořadem, který se v České televizi prosadil do prime-timu, je losování Šťastných 10. Vždy na začátku moderátor divákům slibuje přízeň Štěstěny - a je to takové malé misijní kázáníčko.

91. V katolickém kostele na Bílou sobotu ukazují Ježíšův hrob, pak na chvíli zamknou, tělo někam odnesou, a v neděli ráno tvrdí, že se stal zázrak, že byl Ježíš vzkříšen.

90. Chválíme tě, Ježíši, že jsi nám svou obětí zajistil nejdelší víkend v roce.

89. Farář, s ordinací a po instalaci, je něčím mezi lékařem a trubkou.

88. Na dveřích kříž. Červený.

87. "Ježíš miluje chudé a potřebné, ale zdá se, že Ježíšek má raději děti bohatých rodičů."

86. "Ptala jsem se dětí, jestli znají nějaké písničky o zvířátkách, a on začal: "Beránku Boóžíí....""

85. Nájemný klaun Hopsalín dělá při Vánočních besídkách mezi dětmi v mateřských školách (sic!) sexistické narážky na Marii a způsob, jakým otěhotněla. Rád bych mu vzkázal: "Pane, dě*ka jste vy."

84. "Pane faráři, budou Vánoce. Můžete nám přinést kousek toho duchovna?"

83. Tělo hyne, přežívá duše a fejsbukový profil.

82. Na úpatí Hostýna stojí socha Panny Marie, kterou "zhotovili studenti Arcibiskupského semináře". Snad si to chlapci celibátníci v rukodílně pěkně užili.

81. Zasténala: "Ó Bože", a tak jsem věděl, že ze všech přítomných se mám právě já zeptat, co ji trápí.

80. Na Hané znamená "podobojí": že pijete bílé víno i červené.

79. Za chvíli začíná mše - a lidé se v kostele modlí. Pro evangelíka dost nepochopitelný zážitek. (Evangelická tradice totiž učí v tomto punktu jinak: lidé před bohoslužbami spolu kecají a je marné snažit se je to odnaučit.)

78. Protivný týpek, ten Vinnetou, jak nesleze z koně a všude vede důležité řeči, že jsou všichni lidi bratři. Nemohl jsem se dočkat, až ho zabijí. - Šikovně ho parodoval Ježíš, když jel na oslu.

Postíte se jenom pro spory a hádky

Iz 58:3b-5 Právě v den, kdy se postíváte, hovíte svým zálibám a honíte všechny své dělníky. 4 Postíte se jenom pro spory a hádky, abyste mohli svévolně udeřit pěstí. Nepostíte se tak, aby bylo slyšet váš hlas na výšině. 5 Což to je půst, který si přeji? Den, kdy se člověk pokořuje, kdy hlavu sklání jako rákos, žínici obléká a popelem si podestýlá? Dá se toto nazvat postem, dnem, v němž má Hospodin zalíbení?
L 18,9-14 o farizeu a celníkovi; 1K 1,26-31

Přátelé v Kristu,
díval jsem se znovu do biblického slovníku, co vlastně znamená slovo půst, odkud pochází. A dověděl jsem se, že hebrejské slovo, které překládáme jako půst, vlastně znamená: „ponižování se před Bohem“. „Pokoření se před Bohem.“ Půst míval jako svou součást to, že se člověk při něm zříkal jídla, ale k postu patřily i další zbožné projevy. Také ty, o kterých čteme v dnešním textu. Postní je takový den, kdy se člověk pokořuje, kdy hlavu sklání jako rákos, žínici obléká a popelem si podestýlá. Vidíme tedy, že starobylé prožívání postu bylo mnohem bohatší než asi praktikuje kdokoli z nás. Nepohodlí se týkalo nejenom žaludku, ale i těla navenek: člověk nepohodlně skláněl hlavu, nepohodlně se oblékal, nepohodlně uléhal. Všemi těmi způsoby chtěl především před Bohem projevit, že si uvědomuje, že je ubohý, slabý, nicotný, pomíjivý. Na Boha odkázaný. Vlastně vyznával: k čemu je všechno nacpávání žaludku, kdybys Bože ty, nesytil můj život svým dobrem a milostí? Jak bych mohl po světě chodit s hlavou vztyčenou, kdybys Hospodine ty mě nenapřimoval? K čemu pěkné šaty, ne-li člověk duchovně krásný? Atd. Věřící lidé se pokořují, protože takto mají k Bohu nejblíže. Zní to paradoxně, ale podle Bible je to tak. Když se budeme sami povyšovat, když budeme pyšní, je to postoj falešný a patří nám Boží soud. člověk ve svém velikášství nemá blízko k velikosti Boží. Právě naopak. Podle Bible se Bůh sklání k těm, kdo jsou nejubožejší, má nejblíže k těm, kdo jsou úplně na dně. A toto pokorné vyznání: vím, že jsem ubohý člověk, chtěli lidé v Bibli vyjádřit všemi těmi postními dny. Postem vyznával: přes všechno co mám, co si mohu dovolit, vím, Bože, že bez tvé milosti jsem jen ubožák. - Izraelské prožívání půstu asi opravdu bylo hodně intenzivní. To jim upřít nemůžeme, ani prorok jim to neupírá. Oni opravdu nejedli, dlouze se modlili, snášeli nepohodlí, vše v touze po Boží blízkosti. Dobře, a když člověk tohle všechno dělá, to už se dá nazvat postem? Ptám se, protože prorok Izajáš klade svoji otázku přesně tak: Dá se toto nazvat postem, dnem, v němž má Hospodin zalíbení? A od Izajáše je to otázka řečnická. Odpověď je: postem před Bohem se ani toto všechno ještě nazvat nedá. Něco podstatného tady stále chybí.

Co to je? Co Izraelcům chybělo? Co měli ještě udělat? Měli být pokorní nejen před Bohem, ale také k lidem. Půst před Bohem se totiž netýká jen Boha samého. Když chceme napravit svůj vztah k Bohu, nejde to samo o sobě. Vždycky k tomu musí patřit, že odtud napravujeme i svůj vztah s druhými lidmi. Jistě znáte ty trapné případy, kdy je někdo jakoby zbožný, ale jinak protivný, zlostný, falešný. Dlouze prodlévá před Bohem, ale lidé mají problém s ním vydržet. A o tom mluví Izajáš. Mluví o těch, kdo se pokořují před Bohem, ale povyšují se nad druhými lidmi. Hledají Boží vůli, ale do vztahů k druhým lidem se to nepromítá, zde uplatňují vůli svou, svévoli. K Bohu směřují pokorné modlitby, ale ty jsou přehlušeny zlobným boucháním jejich pěsti. Nepostíte se tak, aby bylo slyšet váš hlas na výšině. Hlas upřímné modlitby, hlas z hlubin srdce až k Bohu dospěje. Teď však Bůh slyší spíše váš hněv, spory a hádky.

A ještě silnější obvinění Izajáš použije. Vy se postíte právě proto, abyste mohli ubližovat lidem. Postíte se jenom pro spory a hádky, abyste mohli svévolně udeřit pěstí. Pokora před Bohem je pro vás přípravou, abyste byli drsní na lidi. Pokořováním se vyzbrojujete, abyste byli silní v lidských sporech a hádkách. - Zbožný Izraelec přitom věděl, že nesmí být pyšný na svou lidskou sílu. A tak mnozí začali být pyšní na svou pokoru. Věděli, že se nesmí povyšovat pyšně, a tak se povyšovali alespoň svou pokorou. Lidské srdce nějakou lest vždy vymyslí. – Jsme Izraelcům podobni i my, když si myslíme, že nám naše víra dává oprávnění, abychom druhé odsuzovali. Abychom si mysleli, že jsme více než oni. Izajášova slova mluví o mně tehdy, když se nad něčím jakoby zbožně pohoršuji nebo hněvám. Když se například rozčilujeme, jak je dnešní doba bezbožná. Když je nám víra záminkou, abychom se povyšovali nad lidi pyšné. Ani to nejde: pokora znamená prostě taky pokoru před lidskou slabostí, lidskými hříchy. - Prostě mnohé jsou podoby toho paradoxu, o kterém tady Izajáš mluví, že pokorní lidé jsou někdy na svou pokoru pyšní.

A tak na toto dnes mysleme: Pokora je prostě pokora. Není to na jednu stranu pokora a na druhou pýcha. Postíme se sice před Bohem. Nemůže to však znamenat, že jsme před Bohem pokorní, a z toho se pak budeme povyšovat nad druhé lidi. Ponižování před Bohem nemůže být jako stlačení pružiny, která nám umožní, abychom se povyšovali nad druhými. – A jak tedy já sám uvažuji o druhých? Jak s nimi jednám? To promýšlejme každý sám. Možná nás někdy napadne: jsem sice hříšník, ale přece jen lepší než jiní lidé. Pokoru tady napořád mixujeme se zbožnou pýchou. V pokání se sice ponížíme, ale přece jen sami sebe považujeme za lepší, než je většina lidí. – Musíme níže. A tady chci připomenout sebepoznání, ke kterému dospěli mnozí lidé skutečně pokorní. Vyznali o sobě: „Jsem nejubožejší z lidi.“ Nemohu se nad druhé nijak povyšovat. Tak to o sobě řekl v žalmu král David (22,7): „Já jsem červ a ne člověk, jsem potupa lidství.“ A vždyť i Ježíš ve svém utrpení vše snáší, tak, že je nejponíženější z lidí, v pokoře před Bohem, a nad nikoho se nepovyšuje. Podobně nad sebou běduje apoštol Pavel (Ř 7,24): „Jak ubohý jsem to člověk.“ Přitom to není postoj, do kterého bychom se mohli vnutit, který bychom mohli hrát. Nemůže se stát pózou. Ale často je plodem skutečně upřímného a hlubokého pokání. A David následně vyzná, že Hospodin ho z jeho ponížení vysvobodil. A Ježíš byl Boží mocí vzkříšen a vyvýšen. A Pavlovi zjevil Bůh (2K 12,9): „Stačí, když máš mou milost. Vždyť v slabosti se projeví má síla.“

Pane Bože, kdekoliv poznáváme svou slabost a ubohost,

dávej nám moudrost, ať si to neléčíme tím, že se srovnáváme s druhými,
ale ať nás to vede k důvěře ve tvou moc.

Žádné komentáře: