Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

102. "Hell dance strip", klub v Ostravě, "přehlídka lidské krásy". Jó, bývaly doby, kdy ďábel to, že lidi ovládá, spíše skrýval.

101. K eucharistii nesmíme asi proto, že patronkou jednoty církve jmenovali katolíci Pannu Marii, a ta má dost důvodů být na neuctivé evangelíky naštvaná.

100. Hádám se se svým rádoby chytrým mobilem. Když do sms napíšu „modlím“, opraví mi to na „myslím“, a já ho musím přesvědčovat, že se opravdu i „modlím“.

99. Modernisté v evangelické církvi si myslí, že víno se při večeři Páně dětem nepodává proto, že je v něm alkohol.

98. Jako evangelík to v katolickém prostředí dost schytávám. Snad mi to Bůh připočte jako zásluhu.

97. Prý "progresivní přístup koupališť", která umožňují pohyb naháčů. Kdyby novináři znali první stránky Bible, psali by o regresi, a to extrémní

96. V bráně arcibiskupství nějaký uslintaný obejda, potlouká se tady mnoho bezďáků, ale tohoto podpírali a laskavě na něj mluvili, takže asi bývalý nejméně kněz.

95. Nejhnusnější na evangelících je, že pijí z jednoho kalicha. Katolíci to nedělají - dnes jsem se dověděl dokonce, že jeden katolický kněz svým farníkům zdůvodňoval, že tohle by přece nechtěli.

94. Zamilovanost - nekritická fáze lásky - trvá maximálně dva roky. Kdyby byli kazatelé ochotni střídat sbory s takovou frekvencí, byly by před námi éra nádherného souznění kazatelů s jejich sbory.

93. „A teď vám povím něco, co vás velmi pobaví: v 70. létech býval tady v budově arcibiskupství kněžský seminář a zde v Trůnním sále stával pingpongový stůl.“ Tak to je tedy pecka. Až doteď si asi nikdo z nás, účastníků prohlídky, neuměl představit, že by kandidáti kněžství mysleli na něco jiného než na modlení.

92. Jediným náboženským pořadem, který se v České televizi prosadil do prime-timu, je losování Šťastných 10. Vždy na začátku moderátor divákům slibuje přízeň Štěstěny - a je to takové malé misijní kázáníčko.

91. V katolickém kostele na Bílou sobotu ukazují Ježíšův hrob, pak na chvíli zamknou, tělo někam odnesou, a v neděli ráno tvrdí, že se stal zázrak, že byl Ježíš vzkříšen.

90. Chválíme tě, Ježíši, že jsi nám svou obětí zajistil nejdelší víkend v roce.

89. Farář, s ordinací a po instalaci, je něčím mezi lékařem a trubkou.

88. Na dveřích kříž. Červený.

87. "Ježíš miluje chudé a potřebné, ale zdá se, že Ježíšek má raději děti bohatých rodičů."

86. "Ptala jsem se dětí, jestli znají nějaké písničky o zvířátkách, a on začal: "Beránku Boóžíí....""

85. Nájemný klaun Hopsalín dělá při Vánočních besídkách mezi dětmi v mateřských školách (sic!) sexistické narážky na Marii a způsob, jakým otěhotněla. Rád bych mu vzkázal: "Pane, dě*ka jste vy."

84. "Pane faráři, budou Vánoce. Můžete nám přinést kousek toho duchovna?"

83. Tělo hyne, přežívá duše a fejsbukový profil.

82. Na úpatí Hostýna stojí socha Panny Marie, kterou "zhotovili studenti Arcibiskupského semináře". Snad si to chlapci celibátníci v rukodílně pěkně užili.

81. Zasténala: "Ó Bože", a tak jsem věděl, že ze všech přítomných se mám právě já zeptat, co ji trápí.

80. Na Hané znamená "podobojí": že pijete bílé víno i červené.

79. Za chvíli začíná mše - a lidé se v kostele modlí. Pro evangelíka dost nepochopitelný zážitek. (Evangelická tradice totiž učí v tomto punktu jinak: lidé před bohoslužbami spolu kecají a je marné snažit se je to odnaučit.)

78. Protivný týpek, ten Vinnetou, jak nesleze z koně a všude vede důležité řeči, že jsou všichni lidi bratři. Nemohl jsem se dočkat, až ho zabijí. - Šikovně ho parodoval Ježíš, když jel na oslu.

Jazyk je malý úd – jako udidlo v hubě koně, jako kormidlo lodi

Jk 3,2-5a Všichni mnoho chybujeme. Kdo nechybuje slovem, je dokonalý muž a dovede držet na uzdě celé své tělo. Dáváme-li koňům do huby udidlo, aby nás poslouchali, můžeme tak řídit celé jejich tělo. Nebo si představte lodi: Jsou tak veliké a jsou hnány prudkými větry, ale malé kormidlo je řídí, kamkoli kormidelník chce. Tak i jazyk je malý úd, ale může se chlubit velkými věcmi.
Ž 1,1-3; Mt 26,69-75; Jr 15,16

Přátelé v Kristu,
máme před sebou dnes téma, na které jsme zvyklí, které jsme z Bible slyšeli pravděpodobně všichni už víckrát. Jakub tady dnes mluví o nesouladu mezi slovy a skutky, mezi tím, co říkáme a tím, co žijeme. Všichni přece slovy mnoho chybujeme. Jakub mluví o rozporu mezi tím, co řekne jazyk, ten jeden malý úd, a tím, co pak žijí ostatní údy, celé tělo. Jak už jsem řekl, my to téma určitě známe a snadno se v něm poznáme. Například něco slíbíme, a potom nejsme schopni to plnit. Řekneme, že se tomu druhému budeme snažit sehnat pomoc, ale brzy na to zapomeneme. Anebo pro toho druhého máme pěkná slova, ale ve skutečnosti na něho hledíme přezíravě nebo se závistí, a třeba se mu i snažíme uškodit. A nejvýraznější je ten rozpor mezi slovy a činy asi v oblasti víry: vždyť kolikrát jsme už vyznávali, že litujeme svých hříchů, že chceme změnit svůj život, a přitom, jak často se nám zdá, že je to stále stejné, že opakujeme stále stejné špatnosti. Že se naše víra sice skládá na jedné straně sice z velkých slov, ale na straně druhé z života stále tak ubohého. – Mluvíme tedy o rozporu mezi slovy a činy. Ale abych neprodlužoval dnešní téma dlouho na rovině, kterou už známe. Protože Jakub toto téma pojímá jinak a nezvykle. Ano, mluví o nesouladu mezi slovy a činy, Řešení však nevidí v tom, že bychom měli napravovat své skutky. Což je jistě důležité. Jakub však řešení vidí v tom, že napravíme svůj způsob mluvení. Řekne: V tom přece všichni mnoho chybujeme. Kdo nechybuje slovem, je dokonalý muž a dovede držet na uzdě celé své tělo. – Vidíme, že Jakub zde mluví o sebeovládání. O tom, jak udržet na uzdě své tělo. Ale počátek takového sebeovládání není v tom, že ovládneme své tělo. Že budeme cvičit, abychom byli silní a měli silnou vůli. Že budeme asketové, abychom příliš nepovolovali svým choutkám. Že si třeba určíme pevný denní režim a předepíšeme dobré skutky, aby se tak náš život aspoň o něco zlepšil. Znovu říkám, všechno toto jsou asi dobré a užitečné způsoby. A přece Jakub vidí počátek sebeovládání jinde. Říká, že věřící člověk musí nejprve zvládnout svůj jazyk. Ten malý úd, který máme v ústech. Až když dobře zvládneme svůj jazyk, zvládneme celé své tělo. - A Jakub pro lepší pochopení připojuje dvě podobenství, obě velmi názorná. Protože dobře používaný jazyk je jako to malé udidlo, které vkládáme do huby koňům, a můžeme pak řídit celé jejich tělo. Dobře ovládnutý jazyk je jako kormidlo u lodi, které samo o sobě je taky jenom malou součástí třeba velké lodi, a přesto ji dovede řídit a dávat správný směr. Dokonce i navzdory prudkým větrům.

Zní to jako nezvyklá a originální myšlenka. Že svůj život napravíme tím, když napravíme svůj způsob mluvení. Že skrze správná slova, která řekne náš jazyk, budeme řídit i celé své tělo. Možná jsme takovou myšlenku ještě neslyšeli, možná bychom ji od Bible ani nečekali. Že našim slovům bude přiřčena taková moc. Obvyklejší pro nás je, když jsme obviňovaní z prázdnoty a bezmoci vlastních slov. Z toho, že naše slova jsou jedna věc a naše činy druhá. Když jsme usvědčovaní z pokrytectví. Že víru sice vyznáváme, ale podle víry nežijeme. Pokora v těchto věcech je nám asi blízká. - Ale ukážu teď, že i ta myšlenka o řídící moci slov je v Bibli častá, že není jenom u Jakuba. Zastavím se aspoň u dvou známých veršů apoštola Pavla. Prvním z nich je výrok o modlitbě (1Tes 4,17): „v modlitbách neustávejte“. Co ta slova znamenají, to si musíte vyzkoušet. Jak tohle dovede proměnit náš život - když vším procházíme a zároveň se modlíme. Když žijeme v důvěře v Boží přítomnost. Předkládáme vše Bohu jako svému rádci a průvodci. Tady je modlitba jako to udidlo, které nás povede. - Anebo hned následující výrok apoštola: „za všech okolností děkujte.“ I tenhle verš, stejně jako ten předchozí, vypadá na první pohled jako přehánění, přistupujeme k němu s nedůvěrou. Proč bychom si měli do úst vkládat takové udidlo vděčnosti? Vždyť je tolik věcí v životě, které nás spíše naštvou, zabolí. Proč bychom za ně měli děkovat? Ale potom to zkusíme, za všechno děkovat, a objevíme tolik nových věcí, za které můžeme být vděční. Uvědomíme si, jak nás děkování učí důvěře, že jsme hojně obdarovaní, že Bůh je dobrý. A jak je taková důvěra tím dobrým životním směrem, kterým se máme nechat vést.

A k tomu připojím příběh z evangelia. Petr, první z učedníků, jde za Ježíšem. Jde za ním i tehdy, když byl Ježíš zatčen. Vždyť mu to slíbil: „Budu tě následovat, kamkoliv půjdeš.“ A teď se Petrovi zdá, že svůj slib plní. Vždyť se kvůli Ježíši dokonce vydává do velkého nebezpečí. Následuje jej i do veleknězova dvora. Svým konáním je Ježíši věrný a je mu tak nablízku, jak to jen je možné. Co na tom, že ho zrazuje svými slovy? Vždyť jsou to jen slova. To Petr jen tak říká: „Neznám toho člověka.“ To zapření, to je jen nutná úlitba těm, kdo by ho mohli rozpoznat jako Ježíšova učedníka a udat ho a předat vojákům. Petr byl s Ježíšem v tu chvíli také svým srdcem a svými myšlenkami. Jen svými slovy obelhával ty druhé lidi. Celým svým tělem Ježíše následoval. Záleží snad na tom, že svým jazykem, tím malým údem, byl proti němu? A pak si Petr najednou vzpomněl, že právě toto Ježíš předpověděl: „Dříve než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš.“ Petr si musel přiznat, že Ježíše následuje jen naoko, byť celým tělem. Ve skutečnosti měl strach se k Ježíši přiznat. Ukázalo se to na tom, že svůj jazyk ovládnout nedokázal. Petr vyšel z veleknězova dvora ven a hořce se rozplakal. – A jak je to s našimi slovy? Řídíme se podle nich? Bereme svá vlastní slova vážně - své sliby, svá předsevzetí? Žijeme podle toho, co mluvíme, co říká náš jazyk? Nebo jen tak plácáme? Třeba i o své víře plácáme, vyznáváme slova, nepodložená životem? Jakub dnes říká, že naše slova mohou být jako udidlo, které nás dobře povede, jako kormidlo, které bude náš život dobře řídit. Jaká to mohou být slova? Už podle Starého zákona jsou k tomu vhodná především slova biblická, aby nám ukázala cestu. A podle žalmu prvního nad nimi zbožný člověk přemítá, což znamená doslova: přeříkává si je, biblická slova převaluje v ústech. Tak nachází cestu dobrého života. A zadruhé mohou být takto určujícími naše vlastní slova: slova vyznání víry, slova modlitby, slova vděčnosti. To všechno by mohla být udidla, která když si vezmeme do úst, mohou nás dobře vést životem. Jistě přemýšlejme, jaké udidlo si do úst vezmeme. Aby to nebyla slova velkohubá, jako to zakusil Petr. Aby se taková slova do našich úst vešla, abychom jim přivykli a poznali jejich dobrotu. A tak: rozjímejme nad Biblí, modleme se v různých situacích života, buďme vděčnými lidmi.

Vyznání hříchů:
Pane Bože, vyznáváme, že náš jazyk někdy připomíná neovládané kormidlo, a loďka našeho života se pak v bouři zmítá sem a tam. – Vyznávám.
Litujeme spousty prázdných slov, slov, za kterými jsme si nedovedli stát. – Lituji.
A přesto jaksi věříme, a prosíme: Věřím, pomoz mé nedověře.
Zranilo nás mnoho slov, která řekli druzí, a přesto jim nyní chceme odpustit a myslet na ně s láskou. – Odpouštím.

Slova milosti: Toto je smlouva, kterou s nimi uzavřu po oněch dnech, praví Pán; dám své zákony do jejich srdce a vepíšu jim je do mysli; na jejich hříchy a nepravosti už nikdy nevzpomenu.

Žádné komentáře: