Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

97. Prý "progresivní přístup koupališť", která umožňují pohyb naháčů. Kdyby novináři znali první stránky Bible, psali by o regresi, a to extrémní

96. V bráně arcibiskupství nějaký uslintaný obejda, potlouká se tady mnoho bezďáků, ale tohoto podpírali a laskavě na něj mluvili, takže asi bývalý nejméně kněz.

95. Nejhnusnější na evangelících je, že pijí z jednoho kalicha. Katolíci to nedělají - dnes jsem se dověděl dokonce, že jeden katolický kněz svým farníkům zdůvodňoval, že tohle by přece nechtěli.

94. Zamilovanost - nekritická fáze lásky - trvá maximálně dva roky. Kdyby byli kazatelé ochotni střídat sbory s takovou frekvencí, byly by před námi éra nádherného souznění kazatelů s jejich sbory.

93. „A teď vám povím něco, co vás velmi pobaví: v 70. létech býval tady v budově arcibiskupství kněžský seminář a zde v Trůnním sále stával pingpongový stůl.“ Tak to je tedy pecka. Až doteď si asi nikdo z nás, účastníků prohlídky, neuměl představit, že by kandidáti kněžství mysleli na něco jiného než na modlení.

92. Jediným náboženským pořadem, který se v České televizi prosadil do prime-timu, je losování Šťastných 10. Vždy na začátku moderátor divákům slibuje přízeň Štěstěny - a je to takové malé misijní kázáníčko.

91. V katolickém kostele na Bílou sobotu ukazují Ježíšův hrob, pak na chvíli zamknou, tělo někam odnesou, a v neděli ráno tvrdí, že se stal zázrak, že byl Ježíš vzkříšen.

90. Chválíme tě, Ježíši, že jsi nám svou obětí zajistil nejdelší víkend v roce.

89. Farář, s ordinací a po instalaci, je něčím mezi lékařem a trubkou.

88. Na dveřích kříž. Červený.

87. "Ježíš miluje chudé a potřebné, ale zdá se, že Ježíšek má raději děti bohatých rodičů."

86. "Ptala jsem se dětí, jestli znají nějaké písničky o zvířátkách, a on začal: "Beránku Boóžíí....""

85. Nájemný klaun Hopsalín dělá při Vánočních besídkách mezi dětmi v mateřských školách (sic!) sexistické narážky na Marii a způsob, jakým otěhotněla. Rád bych mu vzkázal: "Pane, dě*ka jste vy."

84. "Pane faráři, budou Vánoce. Můžete nám přinést kousek toho duchovna?"

83. Tělo hyne, přežívá duše a fejsbukový profil.

82. Na úpatí Hostýna stojí socha Panny Marie, kterou "zhotovili studenti Arcibiskupského semináře". Snad si to chlapci celibátníci v rukodílně pěkně užili.

81. Zasténala: "Ó Bože", a tak jsem věděl, že ze všech přítomných se mám právě já zeptat, co ji trápí.

80. Na Hané znamená "podobojí": že pijete bílé víno i červené.

79. Za chvíli začíná mše - a lidé se v kostele modlí. Pro evangelíka dost nepochopitelný zážitek. (Evangelická tradice totiž učí v tomto punktu jinak: lidé před bohoslužbami spolu kecají a je marné snažit se je to odnaučit.)

78. Protivný týpek, ten Vinnetou, jak nesleze z koně a všude vede důležité řeči, že jsou všichni lidi bratři. Nemohl jsem se dočkat, až ho zabijí. - Šikovně ho parodoval Ježíš, když jel na oslu.

Když byli Josef s Marií v Betlémě

L 2,6-7 Když byli Josef s Marií v Betlémě, naplnily se dny a přišla její hodina. I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou.
Ž 131

Přátelé v Kristu,
sotva by si kdo pomyslel, že se něco významného může stát v malém městečku Betlémě. I my se přece často domníváme, že významné společenské události se odehrávají jenom ve velkých městech, a v palácích, kdysi i dnes. – Ale pro znalce Bible je tahle věc nastavena jinak. Vzpomenou si na starozákonní příběh (1S 16,1-13), jak je do Betléma poslán prorok Samuel, aby zde pomazal budoucího krále Izraele. Už Samuel si mohl říct: proč mě Bůh posílá do Betléma, do tak nevýznamného města? Odtud že by pocházel král? Ale Samuel poslušně jde, a v Betlémě dostane ještě jednu lekci. Je poslán do rodiny Jišaje. Ten mu představí svých sedm synů, a Samuel čeká na pokyn od Hospodina, kterého z nich si Bůh vyvolil. Ale žádný z těch, kdo stojí před ním, to není. Jiného syna už nemáš, Jišaji? „Mám ještě jednoho, David se jmenuje, ale ten je ještě velmi mladý, a teď zrovna pase stádo.“ Samuel přesto dá pro něj poslat. Když Davida přivedou, Samuel hned pozná, že toho má pomazat, a dostane k tomu od Hospodina poučení: „Nejde o to, jak se dívá člověk. Člověk se dívá očima, Hospodin však hledí srdcem.“

Hledět srdcem, a nejen očima. Toto bychom se měli od Boha učit, toho by nám bylo zapotřebí. A platí to právě i pro sledování zpráv. Kdy je nám vnucováno, které zprávy jsou ty údajně nejdůležitější a která místa a lidé jsou nejvýznamnější. Ale my, když se díváme srdcem, můžeme vidět věci, které jsou důležitější, aspoň pro nás důležitější. Například bychom měli vidět, jak jsou na tom lidé v našem okolí, naší bližní, měli bychom vnímat jejich radosti i starosti, jejich štěstí i jejich nouzi. Snažit se jim porozumět, usilovat o praktickou lásku. Srdcem můžeme vidět, které věci jsou skutečně nejdůležitější v životě, a které jsou jenom pěna dní.

Dívat se očima a dívat se srdcem – o tom je také zápletka dnešního vánočního textu z evangelia. Nejprve se však dovídáme, jak je nastavená situace, čas a místo děje. Josef s Marií jsou v Betlémě, a ne ve svém bydlišti Nazaretu, jak by se vzhledem k Mariinu pokročilému těhotenství spíše slušelo. Takhle to vyžaduje po svých poddaných římský císař. Vyhlásil termíny sčítání lidu, a vyhlásil i požadavek, aby se šel každý zapsat do místa, odkud pochází jeho rod. A vládcové berou málokdy ohledy na obyčejné lidi. – Tato povinnost se však ještě navíc dostane do souběhu s biologickými hodinami, podle kterých probíhá Mariino těhotenství. Právě když byli v Betlémě, tak to na Marii přišlo: naplnily se dny a přišla její hodina. Maria má rodit v nepohodlí, daleko od domova.

A teď se podívejme, jaký tuto situaci vidí lidé, jak se k ní postaví. A jaký je na druhé straně možná pohled Boží. – Nejprve tedy, jaký je běžný pohled lidský. Bývá to často jen pohled vnější, povrchní. Když se běžný člověk sám ocitne v situaci jako Marie s Josefem, nejprve ho určitě napadne, že je to mizérie. Němci tomu říkají „pech“. Česky to nazýváme jako „smůla“ nebo „nešťastný souběh okolností.“ Věřící člověk si možná pomyslí: „proč to Bůh takto dopustil?“ V případě Marie s Josefem v Betlémě si ovšem můžeme všimnout, že větší podíl na bídě této situace mají lidé kolem nich. Josef s Marií nenajdou místo pod střechou. Asi bloudí Betlémem a hledají spočinutí. Ale nenajdou. Všechno je obsazeno. Řekli bychom, že Maria jako těhotná by měla mít dokonce přednostní právo na pohostinství, nebo že by se aspoň nějaké místo najít mělo. Ale ne. Marie s Josefem zažívají, jak vůči sobě my lidé dovedeme být někdy chladní, lhostejní. Dostali přednost ti, kdo lépe zaplatili? Kdo si nocleh dříve objednali? Kdo vypadali vznešeněji? Nevíme. Marii a Josefa však betlémští neviděli jako bližní v nouzi. Neviděli to, co vidět měli. Takový je často pohled očima: vidíme, co se děje, vidíme, kde bychom mohli pomoci, ale k tomu si řekneme: „tohle se nás netýká“. Nebo: „Já pomoci neumím. Na to nemám.“
A teď konečně ten druhý pohled. Jak to vidí Bůh? Jaký je postoj Boží, který s této události dělá Vánoce? Který tu situaci lidské lhostejnosti převrátí ve svátky lidskosti, kdy si srdce mohou být nablízku? – Co hřejivého tu vidíme nejprve, je postoj Marie. Kolem ní je chlad, ale její srdce je horké. Vidíme ji, jak vzdoruje lidské nepřízni: I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí. Zní to velmi něžně a hřejivě. Jsou to slova o mateřské něze a péči. O dítě je postaráno dobře. Kdybychom neznali ten kontext, ani by nám nedošlo, jak nepříznivé jsou okolnosti. Většina matek by se zachovala stejně, o tom nepochybuji. Maria se stará. – A tady chci říct, jak tomu rozumím: to Bůh se stará – skrze Marii. Bůh je v její péči, v její něžnosti. Maria je zde podobenstvím Boží lásky a péče. – Jak to vím? Protože už Starý zákon víckrát popisuje Boží péči mateřským názvoslovím. Bůh se o nás stará jako matka o své děti. Například když chce Hospodin potěšit Izraelce skrze proroka Izajáše, říká jim, jak o ně bude pečovat (Iz 66,12n): „Budete sát nošeni v náručí, hýčkáni na kolenou. Jako když někoho utěšuje matka, tak vás budu těšit.“ Uprostřed různých nepříznivých okolností Bůh se stará o své děti, o nás.

Čemu nás dnes učí Boží pohled? Bůh byl s Marií a Josefem v Betlémě, třebaže lidsky jejich situace vypadala jako mizérie. Bůh byl v něze a lásce Marie, to on se díval na svého Syna Ježíše skrze oči Marie. A ona porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí. Maria vnímá tu situaci srdcem. Slouží svému malému synovi. Je to pohled lásky, blízkosti, angažovanosti. A když říkám, že to dělá srdcem, není to jen o emocích. V Bibli je totiž srdce zároveň sídlem vůle a rozhodování. Bůh je zde s Marií a projevuje se to v její něze i v její praktičnosti, v tom, jak si dovede poradit uprostřed nepříznivých okolností. – A ještě: kde v příběhu Boží pohled chyběl? No přce u těch, kdo nechtěli či nemohli pomoci. Neviděli Josefa a Marii jako své bližní. Možná i nás zamrazí, když se v betlémských poznáme. Kéž Bůh i mezi námi převrací lidskou lhostejnost ve svátky lidskosti, kdy si srdce mohou být nablízku. Kdy v druhém člověku vidíme bližního. Až potom také Ježíše v jeslích můžeme vidět pohledem Božím. Jako Božího Mesiáše a svého bratra.

Pane Bože, prosíme, uzdrav naše oči,
abychom viděli, co vidět máme.

Žádné komentáře: