Položené do jeslí

L 2,8-12 A v betlémské krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. Anděl jim řekl: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.“

Přátelé v Kristu,
četli jsme dnes o tom, co se stalo „v městečku Betlémě“. Dlouho očekávaná událost. Když se budou později mudrci z východu, ti, přivedení hvězdou, ptát u krále Heroda, kde mají hledat nově narozeného Mesiáše, řeknou Herodovi jeho zákoníci, rádcové (Mt 2,5): „Mesiáš se má narodit v judském Betlémě.“ Takže vidíme, že s Betlémem byla u některých znalých spojena velká očekávání. Betlém měl pro toho, kdo znal starozákonní zaslíbení, velký symbolický význam. Na druhé straně, ve skutečnosti to bylo jen malé provinční městečko. Ti, kdo Mesiáše čekali, se tam nikam masově nestěhovali. Zaslíbení to byla velká, ale za přestěhování jim to nestálo. Také oni Herodovi rádcové, ti vědoucí, raději pobývali v Jeruzalémě. Bližší jim byl reálný mocný král Herodes a jeho přízeň, než očekávaný Mesiáš. Asi se jim nedivíme. I my přece raději pobýváme tam, kde máme své jisté, kde nás berou, chápou, přijímají. Žijeme ve společnosti, kde máme své určité postavení, sociální jistoty. Potřebujeme brát ohled na dnešní centra moci. I my potřebujeme držet palec na tepu událostí, jak nám je představuje televize a noviny. Toto považujeme pro svůj život za nezbytné. A tak máme na začátku evangelia velký Jeruzalém a vedle něj, 8 kilometrů vzdálený, malý Betlém. Jeruzalém ovšem svým praktickým významem Betlém naprosto zastiňoval. – A jestli se už Betlém zdál jako bezvýznamná periférie, pak pastviny za Betlémem tím spíše. My lidé v takovém případě rádi řekneme, že je to „Bohem zapomenutá krajina“. A nejen krajina – jako zapomenutí, všemi zapomenuti, Bohem i lidmi zapomenuti, si mohli připadat pastýři, kteří v té krajině byli pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. Pastýři při únavné noční práci, v době, kdy všichni takzvaně „slušní“ lidé už spí. Osamoceni pastýři, vydání napospas nejistotě noci, ohrožováni šelmami. Ostatní lidé, takzvaně spořádaní lidé, jimi navíc pohrdali. - Cítíme se trochu podobně jako oni? Že jsme mimo hlavní proud lidského dění? Jsme ohroženi nějakou temnotou? Ohrožováni nějakými šelmami?

Uvedli jsme si tady jakési odstupňování významů: Jeruzalém – Betlém – pastviny za Betlémem. V době, kdy se stal náš dnešní příběh, byl Jeruzalém místem mnohem slavnějším než jakési betlémské pastviny. S hlavním městem bylo spojováno mnoho praktických, všedních očekávání. Jako si je my dnes spojujeme s našimi vládci a dnešními centry moci. Ale Bůh své reflektory směřuje, jak chce. A v tuhle chvíli budou právě ty pastviny osvíceny mnohem silněji, než královský palác: Náhle při pastýřích stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. A ještě mnoho dalšího světla tady je: pastýři dostanou také světlo do srdce: Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán. A pastýři dostanou také světlo na cestu, na kterou mají vyrazit. Jejich cesta dostává smysl z Božího poslání. Osvětlí se jim cíl, kam mají jít: „Stalo se to v městě Betlémě. Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.“

A pastýři se do Betléma vydají. Oni, z okraje společnosti, se první dostanou do centra dění. Jdou se poklonit malému Ježíši. - I když, dovolte mi malou odbočku, podle staré tradice nejsou prvními, kdo se pokloní u jeslí. Však to znáte, jak se ta scéna běžně maluje. U jeslí ve stáji jsou osel a vůl. Jak se ti tam dostali, když v evangeliu o nich není ani zmínka? Je to taková hříčka s biblickými verši. Podle proroka Izajáše (1,3) si totiž Hospodin stěžuje, že se k němu jeho lid nezná, a říká: Každý „vůl zná svého hospodáře a osel jesle svého pána, mne však Izrael nezná, můj lid je nechápavý.“ – Každé domácí zvíře je vděčné svému hospodáři, zná jej a ví, že je v jeho péči. Boží lid však jakoby Boha a jeho péči neznal. Izajáš řekne: Lidé Boží, měli byste si vzít příklad z těch volů a oslů, kteří žerou seno z jeslí. A vědí, že to seno jim dal jejich hospodář. Už staří křesťané si však spojili onen ojedinělý výraz „jesle“ z proroka Izajáše se zprávou o Spasiteli v jeslích. Vykládali, že i jakýsi betlémský vůl a osel rozpoznali Pána v malém Ježíši.

Konec odbočky. Z dnešního evangelia se nedovídáme, zda u betlémských jeslí skutečně byli osel a vůl. Vidíme jen, že tam směřují pastýři. Ale ani to není náhoda, že pastýři. Taky pastýři a stáj přece patří k tobě. Odtud, ze stáje, zřejmě pastýři se svými stády nejdříve vyšli, pak je pásli na otevřených pastvinách. A teď jsou andělem přivedeni zpátky, k počátku, ke svému počátku. Vracejí se tam, odkud vyšli. Ale to, co běžně znají, co tam ze svých věcí zanechali, to je teď proměněno. Něco tady přibylo. Někdo tady přibyl. Nacházejí zde svého Spasitele, Krista. Připomínají si, že Bůh koná velké věci pro jejich dobro. A nacházejí tuto připomínku v samém centru svého života, pastýřského života. Nacházejí ji v jeslích. Tam, kde běžně je zdroj sycení jejich stád. Těch stád, která pak sytí i je. Pán Bůh se o ně stará. To si teď připomínají na místě jim tak důvěrně známém.

A to už je také to, co bych chtěl z dnešního textu předat nám. Slyšeli jsme andělskou zvěst: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán.“. A také my se brzy vrátíme tam, odkud jsme vyšli. Většinou asi do svých domovů. Do míst, která už dobře známe, která jsou spojena s naším všedním životem. Kde jsme si mysleli, že nás už nic nepřekvapí. Teď však ta svá místa můžeme vidět jinak, obohaceně. Když víme, že je s námi náš Spasitel. Dostáváme šanci, abychom ho nacházeli v místech obyčejných, jako ho pastýři našli v obyčejné stáji. Ta naše stará známá místa teď můžeme rozpoznat jako Bohem požehnaná a prosvětlená. Jestliže pastýři našli Mesiáše ve stáji, opravdu platí, že my můžeme Boha nalézat ve všech věcech. – A pak budeme asi sedět u svátečního stolu, u tohoto zdroje našeho sycení. Kéž bychom byli aspoň jako oslové a volové, kteří znají svého hospodáře, jenž je sytí. Kéž bychom byli jako ti pastýři, kteří našli jesle, zdroj svého živobytí, přeznačeny, s Ježíšem jako pečetí Božího milosrdenství. Když užasli a sklonili se v pokoře. Když pochopili, že zde o Vánocích je sytí Pán Bůh, duchovně a opravdově. Že naplňuje naše životy.

Pane, dej, až zakusíme tu moudrost,
zachycenou v jedné staré modlitbě,
ať se dovedeme vrátit sami k sobě,
a nalezneme tam Krista,
v komůrce svého srdce.