Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

97. Prý "progresivní přístup koupališť", která umožňují pohyb naháčů. Kdyby novináři znali první stránky Bible, psali by o regresi, a to extrémní

96. V bráně arcibiskupství nějaký uslintaný obejda, potlouká se tady mnoho bezďáků, ale tohoto podpírali a laskavě na něj mluvili, takže asi bývalý nejméně kněz.

95. Nejhnusnější na evangelících je, že pijí z jednoho kalicha. Katolíci to nedělají - dnes jsem se dověděl dokonce, že jeden katolický kněz svým farníkům zdůvodňoval, že tohle by přece nechtěli.

94. Zamilovanost - nekritická fáze lásky - trvá maximálně dva roky. Kdyby byli kazatelé ochotni střídat sbory s takovou frekvencí, byly by před námi éra nádherného souznění kazatelů s jejich sbory.

93. „A teď vám povím něco, co vás velmi pobaví: v 70. létech býval tady v budově arcibiskupství kněžský seminář a zde v Trůnním sále stával pingpongový stůl.“ Tak to je tedy pecka. Až doteď si asi nikdo z nás, účastníků prohlídky, neuměl představit, že by kandidáti kněžství mysleli na něco jiného než na modlení.

92. Jediným náboženským pořadem, který se v České televizi prosadil do prime-timu, je losování Šťastných 10. Vždy na začátku moderátor divákům slibuje přízeň Štěstěny - a je to takové malé misijní kázáníčko.

91. V katolickém kostele na Bílou sobotu ukazují Ježíšův hrob, pak na chvíli zamknou, tělo někam odnesou, a v neděli ráno tvrdí, že se stal zázrak, že byl Ježíš vzkříšen.

90. Chválíme tě, Ježíši, že jsi nám svou obětí zajistil nejdelší víkend v roce.

89. Farář, s ordinací a po instalaci, je něčím mezi lékařem a trubkou.

88. Na dveřích kříž. Červený.

87. "Ježíš miluje chudé a potřebné, ale zdá se, že Ježíšek má raději děti bohatých rodičů."

86. "Ptala jsem se dětí, jestli znají nějaké písničky o zvířátkách, a on začal: "Beránku Boóžíí....""

85. Nájemný klaun Hopsalín dělá při Vánočních besídkách mezi dětmi v mateřských školách (sic!) sexistické narážky na Marii a způsob, jakým otěhotněla. Rád bych mu vzkázal: "Pane, dě*ka jste vy."

84. "Pane faráři, budou Vánoce. Můžete nám přinést kousek toho duchovna?"

83. Tělo hyne, přežívá duše a fejsbukový profil.

82. Na úpatí Hostýna stojí socha Panny Marie, kterou "zhotovili studenti Arcibiskupského semináře". Snad si to chlapci celibátníci v rukodílně pěkně užili.

81. Zasténala: "Ó Bože", a tak jsem věděl, že ze všech přítomných se mám právě já zeptat, co ji trápí.

80. Na Hané znamená "podobojí": že pijete bílé víno i červené.

79. Za chvíli začíná mše - a lidé se v kostele modlí. Pro evangelíka dost nepochopitelný zážitek. (Evangelická tradice totiž učí v tomto punktu jinak: lidé před bohoslužbami spolu kecají a je marné snažit se je to odnaučit.)

78. Protivný týpek, ten Vinnetou, jak nesleze z koně a všude vede důležité řeči, že jsou všichni lidi bratři. Nemohl jsem se dočkat, až ho zabijí. - Šikovně ho parodoval Ježíš, když jel na oslu.

Vstaň a volej k svému (B)ohu!

Jon 1, 4-6 I uvrhl Hospodin na moře veliký vítr a na moři se rozpoutala veliká bouře. Lodi, na které se plavil Jonáš, hrozilo ztroskotání. Lodníci se báli a úpěli každý ke svému bohu a vrhali do moře předměty, které měli na lodi, aby jí odlehčili. Ale Jonáš sestoupil do podpalubí, ulehl a tvrdě usnul. Přišel k němu velitel lodi a řekl mu: „Co je s tebou, ospalče! Vstaň a volej k svému bohu! Snad si nás tvůj bůh povšimne a nezahyneme.“

Ž 4; Mk 4,35-41; Ř 5,1-2

Přátelé v Kristu,
dočetl jsem se, že příběh Jonáše, starý skoro 3000 let, nám poskytuje jedinečný pohled na život mořeplavců v době železné. Asi je to pravda, také z tohoto pohledu je ten příběh zajímavý. I když si myslím, že také dnešní moderní lodě by v takové situaci připomínaly pouhou třísku, zmítanou větrem a vlnami. A taky si myslím, že ani ten zmatek mezi námořníky by dnes nebyl jiný. Čteme tady: Lodníci se báli a úpěli každý ke svému bohu a vrhali do moře předměty, které měli na lodi, aby jí odlehčili. – Ani na tomto se za 3000 let mnoho nezměnilo. Když se my lidé ocitneme uprostřed ohrožení, třeba uprostřed velké bouře, nebo třeba záplav, nebo v oblasti zemětřesení, napadne nás rychle myšlenka, že to, co se děje, je projev božího hněvu. A v takové situaci se leckdo začne modlit, i člověk, který by si v běžné situaci na Boha ani nevzpomenul. Většina lidí v takové situaci udělá cokoliv, aby se zachránili. Jako ti námořníci teď do vody shazují i věci cenné, které jsou v tuto chvíli ovšem závažím, jen aby zachránili aspoň svůj holý život.

A teď se nám ten popis běsnění na moři i na palubě trochu zpomalí a promění ve zmínku o dvou konkrétních osobách. Nejprve je zde řeč o Jonášovi. Zmatek mezi námořníky se ho vůbec nedotkne, jako by to nebyla jeho věc. Jonáš sestoupil do podpalubí, ulehl a tvrdě usnul. Je to zvláštní klid, který Jonáš má. A nejenom nás Jonášův přístup překvapí. Do podpalubí za ním přichází velitel lodi a budí ho: „Co je s tebou, ospalče! Vstaň a volej k svému bohu! Snad si nás tvůj bůh povšimne a nezahyneme.“ – Hej, cizinče, jak tady můžeš spát? Na palubě se všichni snaží udělat, co mohou, aby nás všechny zachránili, a ty si tady ležíš. Situace je vážná, tak vážná, že už nám nezbývá než se modlit. A tak každý člověk na palubě úpěnlivě volá k tomu, koho považuje za svého boha. Loď je plná modliteb, to volání směřuje různými směry, námořníci se upínají na různá božstva, a ty, Jonáši se nemodlíš! Tvůj hlas nám chybí, čím více modliteb a čím více zapojených božstev, tím větší naděje na záchranu.

Milí přátelé, možná, že i nás brzy čeká taková doba, kdy naše země bude pestřejší co do způsobů víry a zbožnosti, kdy se budeme více setkávat s příslušníky jiných náboženství, s muslimy, s buddhisty, s hinduisty a s mnoha dalšími. A pravděpodobně nám budou připadat mnohem zbožnější, než jsme my. Mnoho muslimů se například dodnes modlí pětkrát denně v určené časy, i na veřejných místech, kde zrovna jsou. Hinduisté jsou schopni své modlitby drmolit po dlouhé hodiny. A tak dále a tak podobně. Určitě je za tím často představa, že se mají svému bohu často připomínat a jakoby ho stále držet v opratích. A tady nás křesťany napadne poučení Ježíšovo: „nemyslete si, že budete vyslyšeni pro množství svých slov.“ – Tahle mnohomluvnost modliteb asi nebude tou zbožností, ke které bychom se chtěli vracet. A proto by nám mohl být dokonce sympatický ten přístup Jonášův, který se od pohanů teď tak odlišuje. Zdá se, že jeho spolehnutí na Hospodina je hlubší, že on prostě věří, že se nemůže nic stát, že je v Boží ochraně, a proto teď nemusí s ostatními propadat strachu. Modlitba pro něj není magickým prostředkem, jak působit na Boha, aby udělal, co já chci. Jonáš se asi pomodlil před svým usnutím, svěřil se do Boží péče, vyznal své spolehnutí na Boží moc, a proto teď může tvrdě a pokojně spát.

Jonáš prostě jaksi našel svůj vnitřní klid. Nic ho nerozruší, ani bouře, ani ohrožení života. Možná je tohle ten způsob zbožnosti, který bychom i my chtěli hledat spíše. Zbožnost klidnou, neokázalou, která je prostě jen hlubokým spolehnutím na Boha. Spolehnutím v každé situaci, ať se kolem děje cokoliv. – Ale podívejme se konkrétně na Jonáše: je jeho přístup skutečně hodný obdivu? Vždyť jeho klid není založen na víře. Spíše právě naopak, on je právě na cestě od Boha, utíká před plněním Boží vůle. Snaží se Boha vytěsnit ze svého života. Možná se ještě před spaním pomodlil. Ale k čemu je taková modlitba, když Jonáš ve skutečnosti nechce, aby Bůh zasahoval do jeho života, ale chce mít od Boha pokoj? Jeho spoléhání, to už je to jenom gesto, už jen návyk, prázdný rituál, který ho uklidňuje. Jaký smysl může mít spoléhání na Boží věrnost a milost, když mu na straně lidské odpovídá neposlušnost Boží vůli? – Přemýšlejme: jsme v tomto my podobni Jonášovi? Vyznáváme, že Boha známe a Bohu patříme. Taková víra nám dává pocit vnitřního klidu. Ale je to skutečně pokoj Boží? Je naše spolehnutí na Boha skutečné? Není ten náš vnitřní klid náhodou stejně nepatřičný jako to, že tu teď Jonáš tvrdě spí v podpalubí? On z toho potřeboval být vzbuzen. Tak i my potřebujeme být někdy vzbuzeni z neposlušného spoléhání na Hospodina.

Na závěr si ještě jednou zopakujme, že pokud se máme snažit o nějakou obnovu zbožnosti, jistě to nebude zbožnost mnohomluvná. Spíše nám bude bližší taková zbožnost, která je hlubokým, i když navenek třeba nenápadným spolehnutím na Boha. Ale tady je nám Jonáš velkým vykřičníkem a varováním. Podívejme se na něj, s jakým falešným klidem spí v podpalubí. I zdánlivě oddané spolehnutí může být prázdné, a dokonce bezbožné. Jonáš klidně spí, ten klid se zdá až obdivuhodný. Zdá se, že se obrnil proti strachu. Ve skutečnosti se však snaží obrnit proti Bohu. – A teď na skok do evangelia: U Ježíše se ten motiv spánku na lodi v bouři opakuje. Ježíš klidně spí na podušce, zatímco jeho přátelé zápasí s vlnami a větrem, a bojí se o život. A taky oni jsou překvapeni, že on tak klidně může spát. U Ježíše je to ovšem opravdová víra, opravdové spolehnutí na Boží ochranu. – A potom najdeme v Ježíšově příběhu také jistou podobnost s těmi námořníky, kteří se v příběhu proroka Jonáše modlí na palubě. Vždyť i Ježíš přece podobně jako oni volal k Bohu v ohrožení svého života, víme o jeho getsemanské modlitbě. List Židům napíše, že Ježíš za svého pozemského života přinesl s bolestným voláním a slzami oběť modliteb a úpěnlivých proseb Bohu, který ho mohl zachránit před smrtí. To je však modlitba zcela jiná než magická, která chce Bohem manipulovat. Proto Ježíš končí slovy „ne má, ale tvá vůle se staň.“ I toto je výraz hlubokého spolehnutí na Boha. Takovému spoléhání se učme.

Pane Bože, prosíme o vnitřní pokoj.
Ale jestli spíme ve falešné sebejistotě, tak nás probuď
a dej se nám poznat jako mocný Pán.

Žádné komentáře: