Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

122. Co je modlitba? Rozhovor s Bohem, vysekne evangelík. A už sis někdy s Bohem povídal? Ne, Bůh mlčí. – Že takový rozhovor vyrůstá ze spočinutí před Bohem, to mu ovšem taky nic neříká.

121. "Tu levou nohu má od Boha." - Mistrovství světa ve fotbale.

120. Zdržela mě na ulici cigánka, že mi chce povědět, co mě čeká. Když jsem ji řekl, že jsem křesťan, požehnala mi a ustoupila z cesty. Vida.

119. "Vzal její hřích na sebe" u G. Greena znamená, že "si nasadil kondom při souloži s katoličkou".

118. Poznal jsem dalšího člověka, který se ujímá zatoulaných koček. Stále však neznám nikoho, kdo by se nezištně ujímal zbloudilých lidí.

117. Při výstupu na Svatý kopeček se bavili komentováním jednotlivých zastavení křížové cesty: "Hele, zase o něco zakopl."...

DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Volali tedy k Hospodinu

Jon 1,11-16 Zeptali se námořníci Jonáše: „Co teď s tebou máme udělat, aby nás moře nechalo na pokoji?“ Neboť moře se stále více bouřilo. Odpověděl jim: „Vezměte mě a uvrhněte do moře, a moře vás nechá na pokoji. Vím, že vás tahle veliká bouře přepadla kvůli mně.“ Ti muži však veslovali, aby se vrátili na pevninu, ale marně. Moře se proti nim bouřilo stále víc. Volali tedy k Hospodinu: „Prosíme, Hospodine, ať nezahyneme pro život tohoto muže, nestíhej nás za nevinnou krev. Ty jsi Hospodin, jak si přeješ, tak činíš.“ I vzali Jonáše a uvrhli ho do moře. A moře přestalo běsnit. Na ty muže padla veliká bázeň před Hospodinem. Přinesli Hospodinu oběť a zavázali se sliby.

Ž 104,23-43; Mt 27,15-26; Sk 2,38-42

Přátelé v Kristu,
loď, na které se plaví Jonáš, už není schopna odolávat bouři. A tak se námořníci chystají udělat zoufalý čin. Jonáš bude hozen přes palubu. Co tento čin znamená? To rozdílně vysvětluje Jonáš a rozdílně vnímají námořníci. Jonáš řekne: Uvrhněte mě do moře, a moře vás nechá na pokoji. On říká, že se má stát nutnou obětí, přinesenou moři. Tak divně a podezřele to ten zbožný žid Jonáš říká. Jakoby moře bylo nějaká mocnost, jakoby to nějaká ohromná příšera, která vyžaduje lidské oběti. „Hoďte mě do moře, a moře vás nechá na pokoji.“ Zatímco námořníci jako by byli lepší vyznavači Hospodina než Jonáš. Oni už vědí, že největším ohrožením jim není moře, že Hospodin je za tím vším děním, a Boha především že se mají bát. Oni nechtějí Jonáše jen tak hodit přes palubu. Obávají se, že by to byla vražda, za kterou by je mohl Hospodin potrestat. „Prosíme, Hospodine, ať nezahyneme pro život tohoto muže, nestíhej nás za nevinnou krev. Ty jsi Hospodin, jak si přeješ, tak činíš.“ - Jonáš k nim před chvíli mluvil o své víře v Hospodina, který je pánem i nad mořem. A ti námořníci tu víru převzali. Oni jsou teď těmi, kdo se bojí Hospodina. Zatímco Jonáš jako by se stával pohanem.

Ano, o víru v Hospodina zde především jde. A je skutečně zajímavé sledovat, jak rozdílně se tato víra projevuje u Jonáše a jak u námořníků. Ten rozdíl bychom mohli pojmenovat jako rozdíl mezi vírou starou a už přezrálou - a mezi vírou mladou, novou, čerstvou. – Proč nazývám Jonášovu víru jako přezrálou? Podívejme se, co se tady o něm dovídáme. Jestli jste pozorně sledovali o minulých nedělích náš dosavadní výklad Jonáše, možná jste si všimli, že Jonáš se nemodlí. Už jednou byla v první kapitole zmínka o modlitbách námořníků, taky v dnešním textu se oni modlí, tentokrát k Hospodinu, ale že by se modlil samotný Jonáš, (jak bychom to určitě čekali a předpokládali), to tu vůbec zmíněno není. Jonáš se už nemodlí – to je prvním znakem přezrálé víry. Můžeme u něj najít i druhý znak, typický pro přezrálou víru. Pomysleme, s jakou až samozřejmostí se Jonáš chce nechat vyhodit přes palubu. Přitom musí předpokládat, že to bude znamenat jeho smrt. Ale on se smrti nebojí. Jako věřící žid má přece naději, že po smrti bude žít u Boha. Vypadá to jako velká naděje víry, ale takové spoléhání na Boha je ve skutečnosti velkou troufalost a rouháním. Vždyť zde na světě před Bohem utíká a nechce být poslušný. Tohle tedy nazývám starou a přezrálou vírou, a nacházíme ji i mezi námi, v církvi dnes. Jsou lidé, kteří se považují za křesťany, ale už se nemodlí, jako by to nepotřebovali. Spoléhají na život posmrtný, na věčný život u Boha, i když se ve svém životě Bohu vyhýbají a jsou neposlušní Boží vůli. - A pak z toho u Jonáše vyplývá ještě třetí znak takové staré víry. Myslím teď na onen sklon k pohanství. Takový zdánlivě věřící člověk totiž věří spíše na různé síly přírody a na osud než na Hospodina. Setkávám se s tím i mezi námi bohužel často. – Dost už o té staré víře. Platí o ni ona prorocká výtka a výzva k nápravě, kterou známe ze Zjevení Janova (2,4): To mám proti tobě, že už nemáš takovou lásku jako na počátku. Rozpomeň se, odkud jsi klesl, navrať se a jednej jako dřív. - A tak se už podívejme, jaká je v dnešním textu víra námořníků, ta mladá, ta na počátku. Jistě se teprve rodí, Jonáš jim o Hospodinu řekl před chvílí, a oni zažili, že to Hospodin způsobil bouři na moři, že on je skutečně Bohem nebe a země. Ale hned to pro ně má i praktické důsledky. Oni se snaží zachránit Jonášův život, a sami nasazují, aby ho nemuseli hodit do vln. Ti muži veslovali, aby se vrátili na pevninu, ale marně. A když poznají, že jediná možnost je ta, o které mluví Jonáš, vroucně se modlí, aby jim Hospodin odpustil. A nakonec přinesli Hospodinu oběť a zavázali se sliby. To je dost věcí, které se o těch námořnících dovídáme. Vidíme, jak ta víra, která se v nich rodí, je praktická, jak vyžaduje modlitbu, upřímnost, změnu života.

Takže rozdíl mezi starou a mladou vírou, to je naše dnešní téma. A nacházíme toto téma například také v evangeliu, v pašijích, v příběhu o Ježíšově odsouzení. Postavme proto ty dva příběhy vedle sebe: příběh o ukřižování Ježíše, a příběh o utopení Jonáše. Ty příběhy pak mají nečekaně mnoho společného. Dokonce i to, že Ježíš a Jonáš mluví shodně o nutnosti své oběti. Ježíš předpověděl, že musí být obětován za mnohé. Jonáš říká, že musí být vržen do vln, kvůli těm druhým, aby už moře neohrožovalo ostatní námořníky. Jak rozdílně, přímo opačně však v tu chvíli zareaguje jejich okolí. Ježíš je obklopen starou vírou, totiž představiteli židovského náboženství, tou tradicí, která trvá už několik tisíc let. Na rozdíl od něj Jonáš má teď kolem sebe víru novou, námořníky, kteří o Hospodinu slyšeli teprve před několika okamžiky. A protože židé měli víru starou, ve špatném slova smyslu, tedy přezrálou, právě proto Ježíše odsoudili, jako narušitele své víry. A naopak, když se podíváme na ty námořníky v Jonášově příběhu, právě proto, že měli víru novou, čerstvou, tak Jonáše vydat nechtějí. Židé se postavili proti Ježíši, třebaže on byl spravedlivý. Námořníci stojí při Jonáši, i když jeho hřích je zjevný, vědí, že Jonáš je neposlušný Hospodinu, přesto ho chtějí solidárně zachránit. A situace kolem Ježíše nakonec vedla k tomu, že židé troufale volají (Mt 27,26): „Krev jeho na nás a na naše děti!“ …“ Což je přímý protiklad obavy, kterou projevují námořníci: „Hospodine, nestíhej nás za nevinnou krev. Židé si byli tak jistí, že Ježíšovo odsouzení je správné. Nechtějí si jeho novotami nechat narušovat svou starou víru, zbožnost, své životy, jak si je navykli žít. - Stará víra prostě ztrácí citlivost na to, co máme dělat, co je pravda a spravedlnost, co je Boží vůle. Stará víra jenom troufale spoléhá, že nás Bůh jednou zachrání. Pokud máme víru přezrálou, projevuje se tak, jako by se už netýkala našeho života. Neproměňuje ho, nehledá rozhovor s Bohem. - Kéž bychom my všichni měli víru novou, čerstvou, živou!

Žádné komentáře: