Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

151. Bude ateistická rebelie? Výjimku z nočního zákazu vycházení dostaly půlnoční Vánoční mše, ale ne Silvestrovské oslavy.

150. Roky jsme řešili, jaké to je, když muslimské ženy nosí zahalené obličeje. S koronavirem a rouškami jsme teď do toho experimentu byli vtaženi všichni.

151. Nazval svou firmu Boží střecha, chce tím naznačit, že staví střechy fakt skvělé. A když se to nepovede nebo nestihne, máte z postele výhled na boží střechu v pojetí trampském.


DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Kéž políbí mě polibkem svých úst!

Pís 1,2-4a Kéž políbí mě polibkem svých úst!
Vždyť lepší je tvé laskání než víno.
Příjemně voní tvé oleje, nejčistší olej – tvé jméno.
Proto tě dívky milují.
Táhni mne za sebou! Dáme se v běh.
Král uvedl mě do svých komnat.

Ž 133; L 7,36-50; 1Pt 5,14

Přátelé v Kristu,
Píseň písní, starozákonní kniha, kterou právě začínáme číst, je oslavou lidské lásky, velmi konkrétní lásky mezi mužem a ženou. I lásky tělesné, erotické. Možná jste teď zvědaví, jak se na toto dá kázat. Taky já jsem zvědavý. Především jestli bude srozumitelné, co chci říci. Ale doufám, že snad ano. Nebudu totiž mluvit o jiných věcech, než se v kázání patří, jen o nich budeme mluvit jiným jazykem, jiným slovníkem, slovníkem lásky. Protože Píseň písní takovým jazykem mluví. Ale jinak bude vše jako vždy. Vždyť celá Bible mluví o nějakém ideálu, o který se máme snažit, po kterém toužit. Ježíš takový ideál nazývá Božím královstvím, královstvím, které je nám blízko. A Píseň písní totéž nazve milováním, možností, která je nám nablízku. Bible často mluví o zkušenosti Boží blízkosti – a Píseň písní totéž nazve zkušeností lásky. – Ale aby se nám úvod nestal dlouhým, to by bylo na škodu. Skočme rovnou do dnešního krásného textu. Na začátku tady mluví Milá k Milému. Touží po něm: Kéž políbí mě polibkem svých úst! Vždyť lepší je tvé laskání než víno. A my si můžeme představit dva lidi, muže a ženu, jak se spolu líbají, jak se mají spolu rádi a dávají si to najevo, slovně i tělesně. Měla by to pro nás být krásná představa. A přece je jaksi podezřelá. Dodnes musí například televize dávat pozor, aby intimita takové scény nepřekročila určitou mez, nebo aby se to pak nevysílalo před desátou hodinou večerní. A je zajímavé, že v těchto věcech je cenzura přísnější než například v zobrazování násilí. Na ty věci, které člověku škodí, jako jsou vulgarita nebo zabíjení, jsme si zvykli snadněji, a tolerujeme je na obrazovce možná více, než sexualitu, i takovou tu pěknou, mezi lidmi, kteří se milují. – Řekl jsem, že je to zajímavé, ale popravdě se tomu nedivím. Protože Bible má i pro toto vysvětlení. Na počátku dal Bůh Stvořitel Adamovi ženu Evu, aby si byli pomocí, aby si byli nablízku, jak jen to jde. Oni měli zůstat skrze své vzájemné smýšlení jedním tělem. Ale ta jednota se brzy rozpadla. A když je had svede k pokušení, oni se pak vymlouvají jeden na druhého. Adam obviňuje Evu a Eva obviňuje hada. Brzy se rozpadlo společenství důvěry s Bohem i mezi lidmi. A brzy ta nedůvěra přeroste v násilí, ve věci škaredé a sprosté. Vzpomeňme například na vraha Kaina, nebo na opilého praotce Noeho. A je takových věcí i v Bibli více, a pak i v našem životě. Už jsme si na ně jaksi zvykli, nepřekvapí nás.

Více nás překvapí čistá láska. A když tady dnes Milá touží: Kéž políbí mě polibkem svých úst! Vždyť lepší je tvé laskání než víno, ona vlastně touží po obnově té mezilidské jednoty, po obnově ráje. Nebo po nastolení toho ráje, který bude v plnosti až nakonec, po Božím království. A ta její představa a prožívání světa jsou najednou plné barev, plné emocí, plné smyslnosti. Padá šeď, která běžně pokrývá naše vidění světa, a vše je najednou mnohem intenzívnější. Takové, jaké bylo stvoření, když vyšlo z rukou božích, než bylo narušeno hříchem. Tam původně přece bylo všechno dobré, všechno mělo své dobré místo a svůj smysl. Proto je i zde, v řeči zamilované Milé, řeč o plnosti prožívání. Je tu řeč o hmatu, o polibku a laskání. Je tu řeč o chuti, o dobrém a opojném víně. Je tu řeč o vůni, o vonném oleji. A je tu řeč o sluchu, kdy tím nejkrásnějším zvukem je pro Milou, když slyší jméno svého Milého. Milé se tu prostě otevírá vnímání světa, kde je všechno naplno. Ale právě proto, že to ve svém nitru prožívá naplno, jakoby rajsky, přitom obklopená světem, který je tak obyčejný, chce teď Milá utéci z toho, co je obklopuje, do soukromí. Chce si své prožívání lásky uchránit v intimitě. Volá na Milého: Táhni mne za sebou! Dáme se v běh. Utečme od téhle skutečnosti, z této všednosti, která je kolem nás. Utečme od cizích pohledů, ze vztahů, které jsou často banální a povrchní. Utečme se do své lásky - a já znovu doříkávám: je to útěk jakoby do Božího království, zpátky do ráje. A Milá s Milým pak končí spolu v soukromí, sami dva. Milá říká: Král uvedl mě do svých komnat. - A zde vidíme i zdůvodnění, proč věci intimní nepatří na veřejnost. Jsou příliš citlivé, příliš křehké, aby byly vystaveny cizím pohledům. Opravdová láska je ve světě možná podobně vzácná a ojedinělá jako prožitek Božího království. A jestli se vůbec dá Boží království zažít někde už tady na zemi, tak jenom mezi lidmi, kteří se mají rádi. V rodině, někdy, a snad někdy i ve společenství církve, když jsou naše vztahy pročištěny vzájemným odpuštěním, důvěrou, ano, láskou, jejíž zdroj není v nás, ale v lásce boží. – To slovo o komnatě, kde skončili Milý s Milou, mi připomnělo Ježíšovo slovo o pokojíku. Ježíš říká, že když se chceme modlit, máme vejít do svého pokojíku a zavřít za sebou dveře (Mt 6,6). To abychom nebyli světem rušeni, to abychom si chránili ty chvíle největší otevřenosti a upřímnosti. Když voláme ke svému Bohu, k tomu, který nás miluje, můžeme k němu být zcela upřímní, ale to pak také znamená, že se mu vystavíme ve své slabosti a zranitelnosti. A to vyžaduje soukromí, útočiště, pocit bezpečí.

Základem tohoto kázání byla slova o mezilidské lásce. O lásce, která se projevuje ve vzájemné blízkosti milujících, i v projevech tělesných. A teď by možná někdo namítl: evangelium je přece jen jiné, je o věcech duchovních, o lásce duchovní. Ale k tomu vám chci připomenout onen příběh o ženě hříšníci, která pomaže Ježíšovy nohy. Ježíš tehdy večeřel v domě jednoho farizea, a tito dva muži seděli u stolu a rozmlouvali. V jednu chvíli ovšem k Ježíšovi zezadu přistoupí nějaká žena. Ona nic nedá na to, že nebyla pozvána, nehledí na to, že společnost je mužská, že tady asi probíhá důležitá teologická diskuse. Ona si zde vytvoří svůj malý prostor, svůj prostůrek uprostřed cizího prostoru, kde je jen sama s Ježíšem a nic jiného ji nezajímá, kde pláče, líbá Ježíšovy nohy a maže je olejem. Nestydí se, nevšímá si, co se děje kolem. Tady má najednou soukromí s Ježíšem. A Ježíš o ní dobře ví. A zase on se pak nestydí nazvat její jednání láskou. Ta žena mě mnoho miluje, protože je ji mnoho odpuštěno, řekne Ježíš. V této scéně se bez ostychu mluví o lásce, a ta láska zde má i tělesné projevy. Mluví se tu o lásce tak otevřeně, až nás to dodnes udivuje. Je to láska umožněná velkým odpuštěním. - V Bibli jsou takové věci napsány proto, abychom po lásce a vzájemnosti toužili. Po odpuštění, po upřímnosti, po čistotě, po vzájemné blízkosti.

Pane Ježíši Kriste, my všichni děláme chyby v lásce, máme dluhy v lásce. – Vyznávám.
Věříme ve tvou lásku, v to, že nám odpouštíš a že nás přijímáš. – Věřím.
Odpouštíme v tuto chvíli těm, kdo se provinili proti nám. - Odpouštím

Žádné komentáře: