Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

122. Co je modlitba? Rozhovor s Bohem, vysekne evangelík. A už sis někdy s Bohem povídal? Ne, Bůh mlčí. – Že takový rozhovor vyrůstá ze spočinutí před Bohem, to mu ovšem taky nic neříká.

121. "Tu levou nohu má od Boha." - Mistrovství světa ve fotbale.

120. Zdržela mě na ulici cigánka, že mi chce povědět, co mě čeká. Když jsem ji řekl, že jsem křesťan, požehnala mi a ustoupila z cesty. Vida.

119. "Vzal její hřích na sebe" u G. Greena znamená, že "si nasadil kondom při souloži s katoličkou".

118. Poznal jsem dalšího člověka, který se ujímá zatoulaných koček. Stále však neznám nikoho, kdo by se nezištně ujímal zbloudilých lidí.

117. Při výstupu na Svatý kopeček se bavili komentováním jednotlivých zastavení křížové cesty: "Hele, zase o něco zakopl."...

DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Vstaň, má přítelkyně, krásko má, a pojď!

Pís 2,8-12 Hlas mého milého! Hle, právě přichází, hory přeskakuje, přenáší se přes pahorky. Gazele se podobá můj milý nebo kolouškovi. Hle, právě stojí za naší zídkou, nahlíží do oken, dívá se mřížovím. Můj milý se ozval, řekl mi: „Vstaň, má přítelkyně, krásko má, a pojď! Hle, zima pominula, lijavce přešly, jsou tytam. Po zemi se objevují květy, nadešel čas prořezávat révu, hlas hrdličky je slyšet v naší zemi.

Mt 25,1-13; Zj 3,19-20; Ž 45,11-12

Přátelé v Kristu,
pro Milou všechno začíná tím, že zaslechne hlas svého Milého. A ona je jím hned probuzena, postavena na nohy. A nám jako posluchačům by pomohlo, pokud bychom si teď mohli vzpomenout na chvíle, kdy my jsme byli zamilováni, kdy jsme se těšili na někoho, koho máme moc rádi. Protože v takových okamžicích je obrovská síla! Láska jakoby dávala lidem křídla. A dnes je to tady tak skutečně napsáno: Milý spěchá za Milou, a jeho láska nezná překážky. Slovesa pohybu jsou zde stupňovaná až k fantazii: Milý přichází, hory přeskakuje, přenáší se přes pahorky.

Dále pak čteme, že jeho příchod je souběžný s počátkem jara. Milý přichází a jaro přichází. Možná se to tak prostě sešlo. Zima pominula, lijavce přešly, a tak má najednou Milý novou možnost, jak přijít za Milou. – Anebo tomu můžeme rozumět jinak: právě proto, že Milý přišel za Milou, ona má teď novou vnímavost pro všechno, co je okolo. Jinak by si ani nevšimla, co je kolem ní, každý den by pro ni byl jako druhý. Teď se jí však otevřely oči. Je jaro, a kolik krásy ji a Milého obklopuje. S láskou se obnovují smysly, všechno vidíme jako nové a čerstvé. Najednou si všimnete věcí, kterých byste si jinak nevšimli. Tamhle něco raší, jak je ten svět jakoby najednou živě zelený. Po zemi se objevují květy, nadešel čas prořezávat révu, hlas hrdličky je slyšet v naší zemi. A zamilovaní o tom píšou básničky. „Hrdliččin zval ku lásce hlas.“ Oni objevují věci, které vidí jen zamilovanýma očima. A nemusí to být jenom jaro. Také léto se svým horkem k milencům mluví, i podzim s jeho barvami, i zima se svým klidem a bělostí. – Ale ta souběžná řeč o příchodu lásky a příchodu jara může znamenat ještě něco dalšího, něco velmi duchovního. Tam, kde se obnovuje láska, tam to sebou přináší duchovní jaro, duchovní obnovu. Láska je přece největší z duchovních darů. Apoštol Pavel ve svých epištolách o ní často takto píše. Řekne: „usilujte o duchovní dary,“ a potom (1K 12,31;13,13) napíše: „největším z nich je láska.“

Mluvíme tady dnes o lásce, o duchovním probuzení. Ale jak je tomu s námi? Jsme možná spíše jako ta dívka před příchodem Milého. Ještě žádný volající hlas neslyší, a jeden den je pro ni jako druhý. Ještě nemá oči otevřené pro krásu, a srdce otevřené pro radost. Tak to bývá i s námi. A proto je nám možná blízké evangelijní podobenství o družičkách. Mluvím právě o něm, protože jeho situace je v mnohém podobná té dnešní situaci z Písně písní. Družičky čekají na ženicha. Chystá se svatba. Kontextem je tedy láska, a všechny přípravy jsou nasměrovány k tomu, aby vše proběhlo radostně a ve světle. Družičky však brzo přemůže únava, jejich lidská slabost. To je přece o nás. - A připomeňme si také, cože se to semlelo mezi družičkami následně. Ony uslyšely volání, že ženich přichází. A teď se mělo v krátké vypjaté chvíli osvědčit, jaká je láska mezi nimi, jejich láska k bližním. A hned se ukázala chatrnost takové lásky. Žádná z družiček neměla dost oleje. Jedny neměly dost k tomu, aby svítily, druhé dost k tomu, aby se s nimi podělily. Pošetilé prosí o pomoc, ale rozumné je odmítají a posílají jinam. Vymyslí rozumné řešení, protože jim připadá, že se nemohou v lásce rozdělit. A to je obraz naší chudoby, obraz naší takzvané rozumnosti. Tolika lidem bychom měli pomoci, tolik jich žádá o pomoc, a nám připadá, že sami nemáme dost. My víme, že lásky máme málo, i my sami máme lásky málo, a proto si ji chceme střežit. I když zároveň víme i o těch dalších okolnostech z podobenství: že aby se někdo setkal s láskou Kristovou, s láskou širší a vyšší, potřebuje se s ní setkat prostřednictvím naší lásky. Když my ho odmítneme a pošleme pryč, hrozí, že takový člověk se mine s Kristem a nepozná jeho lásku.

Ono podobenství o družičkách by však zdánlivě mohlo poskytnout i omluvu či výmluvu pro náš nedostatek lásky. Vždyť se zdá, že chyba není jenom na straně družiček. Vždyť celá nepříjemná situace vznikla proto, že se zpozdil ženich. Proto jim došel olej, proto teď ani ty rozumnější nemají dost lásky, aby se s těmi druhými podělily. Proto teď ty rozumné nedovedou více, než aby se staraly samy o sebe a o světlo pro sebe. A proto ty ostatní zůstávají bez světla a hlavně mimo cestu, na které by se mohly potkat s Ježíšem. Naplňuje se tu ona hrozná věc, kterou Ježíš předpověděl na jiném místě (Mt 24,11): v posledních dnech světa „vychladne láska mnohých“. Zdálo by se, že je to tím, že Boží láska se zpozdívá, že Ženich naší duše dlouho nepřichází, a na nás je to pak už dlouho, abychom dovedli milovat. To je největší slabina naší lásky, že nevydrží dlouho, byť je to první vlastnost, kterou lásce přisuzuje apoštol Pavel ve svém chvalozpěvu lásky: láska je trpělivá (1K 13,4). A my si musíme přiznat, že na to nemáme, že tady selháváme, že jsme jako ty družičky v temné noci, ať už jako ty rozumnější nebo ty pošetilejší. Máme málo lásky jako světla života. A připadá nám, že Kristus je daleko, když se spoléháme jen na své schopnosti, když si myslíme, že zdar našich životů záleží jen na nás. Když se cítíme odkázáni jen na své vlastní světlo, a pomocí toho hledáme svou životní cestu často ve tmě, která nás obklopuje. - A přece podle Bible zároveň platí: „Ženich přichází“, tak to říká ono podobenství, anebo „Milý přichází“, tak to říká Píseň písní. Vstaňte a jděte mu naproti a jděte s ním. Není nám vzdálen. Je nám svou láskou blízko. Ježíš přece říká na jiném místě (Zj 3,20): „Stojím u dveří a tluču.“ Tady všude to vypadá, jako bychom měli prostě jenom povstat a vyjít za ním.

Milí přátelé, my lidé stále ještě nedovedeme poručit větru a dešti, způsobit, že nastane v přírodě jaro. Stejně tak nedovedeme sami zařídit, aby nastalo duchovní jaro, aby začala obnova v církvi a v našich životech. To nenastane jinak, než přes Boží lásku. Ta nám však není vzdálená. Píseň písní to říká krásně obrazně: Hle, právě stojí za naší zídkou, nahlíží do oken, dívá se mřížovím. Můj milý se ozval, řekl mi: „Vstaň, má přítelkyně, krásko má, a pojď!

Pane Ježíši Kriste, prosíme, osvěť nás svou milostí a láskou.

Žádné komentáře: