Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

109. Vidíš, člověče, jak jsi skončil. Je psáno: "Bohu jedinému se budeš klanět a jemu sloužit", a teď se v parku ponižuješ před svým psím miláčkem, abys sebral jeho hovna.

108. Obdivuji jehovisty pro jejich mučednickou odvahu.

107. Co by vlastně se mnou bylo, kdybych se nemodlil? Neumím si to představit. Jak bych vůbec žil?

106. Západ rád všechno odlehčuje, od jogurtu po batérie. Nejvíce se mu to ovšem myslím daří s křesťanstvím.

105. Kontranaděje doby požitkářské podle nápisu v kavárně: "Spát můžete v hrobě."

104. Na tureckém letišti vedle sebe čtvery dveře: pánské WC, prayer room for men, prayer room for women, WC dámské. Otázka mě k tomu napadla židovská: a to se nemůžu modlit rovnou na záchodku?

103. Dovolená s all inclusive - předjímka nebeské blaženosti. Pokušení k přežírání a opíjení.

102. "Hell dance strip", klub v Ostravě, "přehlídka lidské krásy". Jó, bývaly doby, kdy ďábel to, že lidi ovládá, spíše skrýval.

101. K eucharistii nesmíme asi proto, že patronkou jednoty církve jmenovali katolíci Pannu Marii, a ta má dost důvodů být na neuctivé evangelíky naštvaná.

100. Hádám se se svým rádoby chytrým mobilem. Když do sms napíšu „modlím“, opraví mi to na „myslím“, a já ho musím přesvědčovat, že se opravdu i „modlím“.

99. Modernisté v evangelické církvi si myslí, že víno se při večeři Páně dětem nepodává proto, že je v něm alkohol.

98. Jako evangelík to v katolickém prostředí dost schytávám. Snad mi to Bůh připočte jako zásluhu.

97. Prý "progresivní přístup koupališť", která umožňují pohyb naháčů. Kdyby novináři znali první stránky Bible, psali by o regresi, a to extrémní

96. V bráně arcibiskupství nějaký uslintaný obejda, potlouká se tady mnoho bezďáků, ale tohoto podpírali a laskavě na něj mluvili, takže asi bývalý nejméně kněz.

95. Nejhnusnější na evangelících je, že pijí z jednoho kalicha. Katolíci to nedělají - dnes jsem se dověděl dokonce, že jeden katolický kněz svým farníkům zdůvodňoval, že tohle by přece nechtěli.

94. Zamilovanost - nekritická fáze lásky - trvá maximálně dva roky. Kdyby byli kazatelé ochotni střídat sbory s takovou frekvencí, byly by před námi éra nádherného souznění kazatelů s jejich sbory.

93. „A teď vám povím něco, co vás velmi pobaví: v 70. létech býval tady v budově arcibiskupství kněžský seminář a zde v Trůnním sále stával pingpongový stůl.“ Tak to je tedy pecka. Až doteď si asi nikdo z nás, účastníků prohlídky, neuměl představit, že by kandidáti kněžství mysleli na něco jiného než na modlení.

92. Jediným náboženským pořadem, který se v České televizi prosadil do prime-timu, je losování Šťastných 10. Vždy na začátku moderátor divákům slibuje přízeň Štěstěny - a je to takové malé misijní kázáníčko.

91. V katolickém kostele na Bílou sobotu ukazují Ježíšův hrob, pak na chvíli zamknou, tělo někam odnesou, a v neděli ráno tvrdí, že se stal zázrak, že byl Ježíš vzkříšen.

90. Chválíme tě, Ježíši, že jsi nám svou obětí zajistil nejdelší víkend v roce.

89. Farář, s ordinací a po instalaci, je něčím mezi lékařem a trubkou.

88. Na dveřích kříž. Červený.

87. "Ježíš miluje chudé a potřebné, ale zdá se, že Ježíšek má raději děti bohatých rodičů."

86. "Ptala jsem se dětí, jestli znají nějaké písničky o zvířátkách, a on začal: "Beránku Boóžíí....""

85. Nájemný klaun Hopsalín dělá při Vánočních besídkách mezi dětmi v mateřských školách (sic!) sexistické narážky na Marii a způsob, jakým otěhotněla. Rád bych mu vzkázal: "Pane, dě*ka jste vy."

84. "Pane faráři, budou Vánoce. Můžete nám přinést kousek toho duchovna?"

83. Tělo hyne, přežívá duše a fejsbukový profil.

82. Na úpatí Hostýna stojí socha Panny Marie, kterou "zhotovili studenti Arcibiskupského semináře". Snad si to chlapci celibátníci v rukodílně pěkně užili.

81. Zasténala: "Ó Bože", a tak jsem věděl, že ze všech přítomných se mám právě já zeptat, co ji trápí.

80. Na Hané znamená "podobojí": že pijete bílé víno i červené.

79. Za chvíli začíná mše - a lidé se v kostele modlí. Pro evangelíka dost nepochopitelný zážitek. (Evangelická tradice totiž učí v tomto punktu jinak: lidé před bohoslužbami spolu kecají a je marné snažit se je to odnaučit.)

78. Protivný týpek, ten Vinnetou, jak nesleze z koně a všude vede důležité řeči, že jsou všichni lidi bratři. Nemohl jsem se dočkat, až ho zabijí. - Šikovně ho parodoval Ježíš, když jel na oslu.

Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé

Mt 8,21-22 Jiný z učedníků Ježíši řekl: „Pane, dovol mi napřed odejít a pochovat svého otce.“ Ale Ježíš mu odpověděl: „Následuj mě a nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé.“
Ž 36,6-10; 1Kr 19,19-21; 1Kor 15,51-58


Přátelé v Kristu,
porozumět těmto dvěma veršům z evangelia bylo vždy obtížné. Ale v dnešní době je to obtížné dvojnásobně. K dřívější obtížnosti přibylo to, že dnes Ježíšova slova jakoby naplňovali mnozí lidé bezděčně. Ježíš tady radí svému učedníkovi, ať se nezdržuje s pohřbem svého otce, a dnes to tak mnozí lidé skutečně dělají. Pohřbů ubývá. Lidé na ně buď nemají peníze, nebo se nedovedou k pohřbu sejít, nebo se nechtějí myšlenkami na smrt zatěžovat. A tak stále častěji přenecháváme své mrtvé těm, kteří to mají jako práci. Těm, kdo jsou ochotni se mrtvými zabývat. Mrtvým, kteří pochovávají mrtvé. My sami chceme žít, chceme myslet pozitivně, soustředit se na život. – A tak je pro nás při přemýšlení nad dnešním evangeliem nezbytné, abychom si nejdříve připomněli, jak silný byl význam pohřbu v biblické tradici. Abychom až potom, když nám důležitost tohoto obřadu vystane znovu plasticky před očima, mohli pochopit, co tím vlastně Ježíš myslí, když svého učedníka napomíná, aby se pohřbem nezdržoval. Protože až takto se ukáže, že Ježíš nechtěl smysl tradičního pohřbu snížit. On o důležitosti pohřbu věděl. Vždyť i sám bude jednou pohřben. A když ho pomaže olejem jedna žena v Betánii – možná ten příběh znáte - Ježíš řekne (Mk 14,8), že ho takto už předem pomazala k pohřbu. Ve svém dnešním slově však Ježíš přesto chce něco ještě důležitějšího než je pohřeb.

Takže postupně. Jaký je smysl pohřbu v biblické tradici? Je to poslední služba, poslední projev úcty, který máme zemřelému prokázat. A důstojně pohřbít své rodiče, to je součástí požadavků pátého přikázání: „Cti svého otce a matku.“ Máme povinnosti vůči svým rodičům, a postarat se o jejich pohřeb, to je od dob židovství povinností také náboženskou. Například i kněz ve Starém zákoně, který měl jinak přísný zákaz přibližovat se k mrtvolám, aby se tím neznečistil pro svou posvátnou službu, byl z tohoto zákazu vyvázán, pokud šlo o pohřeb jeho rodičů (Lv 21,1-3). Tohle pro něj v tuto chvíli byla nejsvětější povinnost. - A potom má pohřeb duchovní význam i pro nás pozůstalé. Když někdo zemře, jakoby se zastavil čas. Je to mezní situace, kdy se i já mám na chvíli zastavit. Taky já si mám v takové chvíle připomenout svou určenost ke smrti, svou vlastní smrtelnost. Když se setkáme s něčí smrtí, vytrhne nás to z běžného rytmu a běžného přemýšlení, přivádí nás to na chvíli k hluboké základní pravdě našeho života. Ale podle dobrého důrazu biblické tradice ne proto, abychom byli smrtí uhranuti. Nýbrž proto, aby z toho vzešel život. Abychom si připomenutím smrtelnosti uvědomili, jakým darem je pro nás život. Abychom se snažili lépe žít po ty dny, které nám ještě zbývají. Staří říkali: „memento mori“, „pamatuj na smrt“. A my, pokud význam pohřbů držíme, připadáme si jako moudří oproti mnoha našim současníkům, kteří si pomíjivost všeho připustit a připomínat nechtějí.

Teď však, když jsme si připomněli důstojnost pohřbu podle biblické tradice, musíme slyšet ono překvapivé slovo, které řekl Ježíš jednomu ze svých učedníků. Pojď za mnou a s pohřbem se nezdržuj. Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. Nech ty, kdo jsou duchovně mrtví, kdo mě neznají, kdo nevědí o naději věčného života, ať ti pochovávají mrtvé, ať ti se točí kolem věcí souvisejících se smrtí. – Co to má znamenat? Je jasné, že zde Ježíš mluví o životě, který už nezná smrt, překonal ji. A je jasné, že Ježíš zde vyhrocuje, až přehání všechno to, co jinak v Bibli čteme. Ukážeme si to na dvou biblických příkladech. - Řekli jsme si zaprvé, že starozákonní kněz se musel vyhýbat mrtvolám. Své rodiče však pohřbít mohl a měl, zde pro něj platila výjimka. Ta výjimka ukazuje, jak silný je v Bibli důraz na lidskost, na osobní vztahy. Pak však překvapivě čteme ve Starém zákoně nadto ještě o zvláštní skupině nazírů, zasvěcených, kteří i v případě svých rodičů měli být pohřbu vzdáleni (Nu 6,6-7). Mají žít v jakési nadnesenosti nad smrtí. A Ježíš tady dnes chce po onom učedníkovi chování podobné tomu nazírskému, aby byl zasvěcen myšlence následování, té především. - Řekli jsme si zadruhé také, že i Ježíš sám byl pohřben. A evangelium se zvláštním vděkem zmiňuje jména těch, kdo se o jeho pohřeb dovedli postarat. I v Apoštolském vyznání víry to máme: „byl pohřben“. Na druhou stranu ovšem – k čemu ten pohřeb byl, když Ježíš je vzkříšen, a hrobový kámen byl dokonce rozražen? Andělé u hrobu jako by se ženám o velikonočním ránu až vysmívali (L 24,5), když se jich ptají: „Proč hledáte živého mezi mrtvými?“ Všechno u Ježíše totiž spěje k životu, k novému životu, který už smrt nemůže zadržet. Jistě je to věc, která prozatím přesahuje naše představy, i naše naděje, i naši moudrost. Ale právě kus takové extáze je obsažen i v dnešním Ježíšově výroku, ať necháme mrtvé mrtvým a myslíme na život.

A ještě jedna praktická otázka by nás mohla napadnout. A co tedy s křesťanskými pohřby? Jak mají vypadat? A mají se vůbec konat, když Ježíš řekl ta slova, která jsme dnes četli? Odpověď hledejme znovu u Ježíše. A Ježíš není jen duchovní a povznesený nad svět. Je také lidský a zemitý. Obojí musíme ve svém pochopení svázat, a Ježíšovo jednání nás k tomu vede. Vzpomeňme si například, jak to bylo v příběhu o vzkříšení Lazara. Čteme tam, že když se Ježíš dověděl, že zemřel jeho přítel Lazar, nelitoval času ani námahy – on sám nelitoval času ani námahy, a šel dlouhou cestu do Betánie k Lazarovu hrobu. U hrobu mu pak vstoupily do očí slzy (J 11,35). Židé říkali: „Hle, jak moc Lazara miloval!“ Natolik je to s Ježíšem podobné jako s námi: zajímá se o hrob, o zemřelého, pláče, je na něm vidět, jak zemřelého miloval. Pak ale nechává zvednout hrobový kámen a volá: „Lazare, pojď ven!“ - Křesťanský pohřeb má být připomínkou vzkříšení. Myšlenky na život zde mají převládnout nad myšlenkami na smrt. Křesťanská naděje může jako raznice přeznačit i ty chvíle, kdy nás ovládají silné emoce smutku, kdy nás řídí prastaré rituály, které chtějí pomoci smířit se se smrtí. Ježíš nad mrtvým Lazarem zaplakal, to je pravda, pak však ztratil se smrtí trpělivost a popírá ji. Lazara volá ven z hrobu. Martě, Lazarově sestře, Ježíš poví, že ten, kdo v něj věří, neumře navěky. Protože již vešel ze smrti do života. Ano, to je ono, i když to zůstává obtížně pochopitelné: křesťanská víra vládu smrti popírá. Apoštol Pavel pak má odvahu se ptát až drze (1Kor 15,55): „Kde je, smrti, vlastně tvé vítězství?“

Vyznání vin:
Pane Bože náš, vyznáváme, že nás častěji napadají myšlenky na smrt než na tebe, na vládu smrti než na tvou všemocnost a milost. – Vyznáváme a litujeme toho.
Věříme, že ty jsi moc smrti zlomil. – Věříme.
Chceme jít cestami života, hledat pravý život už zde na zemi a mít naději života věčného. – Ano, s pomocí Ducha svatého.
Chceme pomáhat i druhým spíše k životu než je deptat a soudit, a proto nyní odpouštíme těm, kdo se proti nám provinili. – Odpouštíme.

Slovo milosti
Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna,
aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.
Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil,
ale aby skrze něj byl svět spasen.

Žádné komentáře: