Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

97. Prý "progresivní přístup koupališť", která umožňují pohyb naháčů. Kdyby novináři znali první stránky Bible, psali by o regresi, a to extrémní

96. V bráně arcibiskupství nějaký uslintaný obejda, potlouká se tady mnoho bezďáků, ale tohoto podpírali a laskavě na něj mluvili, takže asi bývalý nejméně kněz.

95. Nejhnusnější na evangelících je, že pijí z jednoho kalicha. Katolíci to nedělají - dnes jsem se dověděl dokonce, že jeden katolický kněz svým farníkům zdůvodňoval, že tohle by přece nechtěli.

94. Zamilovanost - nekritická fáze lásky - trvá maximálně dva roky. Kdyby byli kazatelé ochotni střídat sbory s takovou frekvencí, byly by před námi éra nádherného souznění kazatelů s jejich sbory.

93. „A teď vám povím něco, co vás velmi pobaví: v 70. létech býval tady v budově arcibiskupství kněžský seminář a zde v Trůnním sále stával pingpongový stůl.“ Tak to je tedy pecka. Až doteď si asi nikdo z nás, účastníků prohlídky, neuměl představit, že by kandidáti kněžství mysleli na něco jiného než na modlení.

92. Jediným náboženským pořadem, který se v České televizi prosadil do prime-timu, je losování Šťastných 10. Vždy na začátku moderátor divákům slibuje přízeň Štěstěny - a je to takové malé misijní kázáníčko.

91. V katolickém kostele na Bílou sobotu ukazují Ježíšův hrob, pak na chvíli zamknou, tělo někam odnesou, a v neděli ráno tvrdí, že se stal zázrak, že byl Ježíš vzkříšen.

90. Chválíme tě, Ježíši, že jsi nám svou obětí zajistil nejdelší víkend v roce.

89. Farář, s ordinací a po instalaci, je něčím mezi lékařem a trubkou.

88. Na dveřích kříž. Červený.

87. "Ježíš miluje chudé a potřebné, ale zdá se, že Ježíšek má raději děti bohatých rodičů."

86. "Ptala jsem se dětí, jestli znají nějaké písničky o zvířátkách, a on začal: "Beránku Boóžíí....""

85. Nájemný klaun Hopsalín dělá při Vánočních besídkách mezi dětmi v mateřských školách (sic!) sexistické narážky na Marii a způsob, jakým otěhotněla. Rád bych mu vzkázal: "Pane, dě*ka jste vy."

84. "Pane faráři, budou Vánoce. Můžete nám přinést kousek toho duchovna?"

83. Tělo hyne, přežívá duše a fejsbukový profil.

82. Na úpatí Hostýna stojí socha Panny Marie, kterou "zhotovili studenti Arcibiskupského semináře". Snad si to chlapci celibátníci v rukodílně pěkně užili.

81. Zasténala: "Ó Bože", a tak jsem věděl, že ze všech přítomných se mám právě já zeptat, co ji trápí.

80. Na Hané znamená "podobojí": že pijete bílé víno i červené.

79. Za chvíli začíná mše - a lidé se v kostele modlí. Pro evangelíka dost nepochopitelný zážitek. (Evangelická tradice totiž učí v tomto punktu jinak: lidé před bohoslužbami spolu kecají a je marné snažit se je to odnaučit.)

78. Protivný týpek, ten Vinnetou, jak nesleze z koně a všude vede důležité řeči, že jsou všichni lidi bratři. Nemohl jsem se dočkat, až ho zabijí. - Šikovně ho parodoval Ježíš, když jel na oslu.

Vzal Ježíš s sebou Petra, Jana a Jakuba a vystoupil na horu



L 9,28-32a Za týden po této rozmluvě vzal Ježíš s sebou Petra, Jana a Jakuba a vystoupil na horu, aby se modlil. A když se modlil, nabyla jeho tvář nového vzhledu a jeho roucho bělostně zářilo. A hle, rozmlouvali s ním dva muži – byli to Mojžíš a Eliáš; zjevili se v slávě a mluvili o jeho cestě, kterou měl dokonat v Jeruzalémě. Petra a jeho druhy obestřel těžký spánek.
Iz 6,1-10 celá země je plna jeho slávy; Zj 7,9-17; EZ 419

Přátelé v Kristu,
dnešní příběh se odehrává v době, kdy už je mezi Ježíšovými učedníky velká nervozita. Ježíš předpověděl, že bude muset trpět a být zabit. A oni teď přemýšlejí nad těžkým osudem, který je před nimi. Trápí se nad tím, co slyšeli. - Za týden po této rozmluvě vzal Ježíš s sebou Petra, Jana a Jakuba a vystoupil na horu, aby se modlil. A když se modlil, nabyla jeho tvář nového vzhledu a jeho roucho bělostně zářilo. A najednou to není o utrpení, je to o slávě. Musel to být silný a krásný zážitek. Ježíš se v modlitbě celý proměnil. Jeho tvář nabyla nového vzhledu. On, který říkal, že bude muset mnoho trpět a pak zemřít, vypadá v tuto chvíli už jako oslavený. Vlastně se tady v tuto chvíli ukazuje, co je Ježíš zač. Ukazuje se jeho postata, že je Boží syn. Na jeho tváři se zjevila sláva Boží. – A ještě něco se ukáže. Ukážou se souvislosti jeho životního osudu. Jeho utrpení nebude něco výjimečného a překvapivého. A hle, rozmlouvali s Ježíšem dva muži – byli to Mojžíš a Eliáš. Tohle byli skutečně rádcové a průvodci velmi důležití. Velcí proroci Starého zákona, a jejich osudy byly podobné tomu, co čeká Ježíše. Oba zažili oslnivou kariéru – a přesto ani jeden z nich nebyl ve světě úspěšný. Zažili velké trápení. Mojžíš byl mnohokrát zatracen vlastním lidem. Eliáš pronásledován Baalovými proroky i izraelským králem, který ho chce zabít. A ještě jedno měli ti dva společné, a budou to mít brzy společné i s Ježíšem. Neskončili v hrobě, hrob není jejich posledním místem. Bůh jsi je jaksi vzal k sobě. O Mojžíši je to napsáno ještě jakoby obyčejně: „nikdo až podnes nezná jeho hrob“ (Dt 34,6). O Eliášovi už je to napsáno okázale zázračně: nezemřel, aby byl vzat v ohnivém voze do nebe (2Kr 2,11). Mojžíš a Eliáš byli vysvobozeni ze svého života zde na zemi, který zůstal jakoby neukončený - Mojžíš nedošel do země zaslíbené, v Eliášově boji musí bez přestávky pokračovat jeho žák Elíša. Zdálo by se, že jejich snažení bylo marné, že k ničemu nevedlo. Že žádné proměny svého okolí nedosáhli. A přece tady dnes Mojžíš s Eliášem rozmlouvají o cestě, kterou Ježíš v Jeruzalémě dokoná. To znamená, že ji dovede k cíli. K pozemskému cíli. Tam, kde je v lidských silách. Pravda, užitek ze života člověka, ani toho největšího, nebývá ve světě moc vidět. Cesta člověka zde na zemi nebývá moc dlouhá a životy většiny lidí, a tím spíše těch největších, se jeví jako nedokončené, často jsou to předčasná úmrtí. To však není argumentem pro to, že zlo má největší moc. Ano, ve světě je ještě stále mocné. Ale vše je zároveň v rukou Božích. A Bůh lidské snažení dokoná po svém.

Ježíš vzal na horu sebou i některé z učedníků, aby zážitek jeho proměnění byl i pro ně posilou a potěšením. Před tou těžkou cestou, která je teď čeká. Ježíš se modlí, hledá sílu v modlitbě, a ve své modlitbě se takto proměnil. Ale učedníci u toho usnuli. Ježíš je přecenil. Chtěl je vtáhnout do své vlastní zkušenosti, aby se posílili před tím těžkým, co je všechny čeká – v Jeruzalémě o Velikonocích. Ale Petra a jeho druhy místo zjevení Boží slávy obestřel těžký spánek. - Milí přátelé, to vyprávění je nepochybně také o nás. Kdybychom měli oči otevřené, viděli bychom Ježíšovu slávu, to, že je plný milosti a pravdy – jak to vyzná Jan v úvodu svého evangelia (J 1,14). Možná bychom dokonce aspoň zahlídli, že celá země je plna Boží slávy, jak to řekl už prorok Izajáš. Ale my místo toho zavíráme oči, protože blíže před našima očima a blíže naším myslím je špatnost světa. Jsme unaveni z toho zla, které je kolem nás a které nás možná čeká. Jsme prostě zmoženi, unaveni ze života se všemi jeho těžkostmi. Copak my dovedeme vidět Boží slávu ve světě a u Ježíše? Náš zrak je zatemněn a unaven různými strachy, a pak nám taky připadá, že jen na nás je jejich zvládnutí. Je to náš život a naše trápení.
            
Ježíš si přál, aby se učedníci modlili s ním. A oni místo toho usnuli. Přemohla je jejich slabost. A to je pro nás a pro tuto neděli v kajícím období nejdříve připomínkou i naší vlastní slabosti. Připomenutím, jak jsme na tom. Jak vlastně duchovně spíme. Nejsme schopni vidět Boží slávu.
 
A potom může být dnešní evangelium pro nás zmocněním – protože i s námi je to podle Bible tak, jako s Ježíšem. I my jsme přece boží děti. Jednou budou i naše oděvy zářivě bílé. Už dnes si to můžeme připomínat. – A potom, druhé zmocnění: i my jsme přece součástí velkých dějin Božího lidu. Nejsme asi takovými hrdiny víry, jako byli Mojžíš a Eliáš, už vůbec nemáme být jako Ježíš. A přece se o těch velkých postavách v Bibli píše, že mohou být průvodci pro náš život. Bible není příručkou pro velikány, nýbrž naopak svědectvím o tom, jak široký a rozmanitý je Boží lid. A jestliže řekneme, že jsme křesťané, znamená to: kristovci. Ti, kdo následují Ježíše Krista. V listu Židům (12,1) se píše: Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo, s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle. A proto můžeme pro sebe z dnešního příběhu vyčíst i realistické poznání, že třeba ani my nebudeme mít nikdy v životě pocit, že jsme svůj život ve světě završili, že jsme úspěšní. Vždyť to nezažili ani ti největší svědkové víry – ani Mojžíš ani Eliáš ani Ježíš. Prostě máme jen jít svou cestou, věrně a svědomitě. A když bude naše dokonání zde ve světě zdánlivě takové nějaké neúplné, a často to tak bývá, ve většině lidských životů, můžeme věřit, že pravé dokonání je v rukou Božích.

Žádné komentáře: