Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

122. Co je modlitba? Rozhovor s Bohem, vysekne evangelík. A už sis někdy s Bohem povídal? Ne, Bůh mlčí. – Že takový rozhovor vyrůstá ze spočinutí před Bohem, to mu ovšem taky nic neříká.

121. "Tu levou nohu má od Boha." - Mistrovství světa ve fotbale.

120. Zdržela mě na ulici cigánka, že mi chce povědět, co mě čeká. Když jsem ji řekl, že jsem křesťan, požehnala mi a ustoupila z cesty. Vida.

119. "Vzal její hřích na sebe" u G. Greena znamená, že "si nasadil kondom při souloži s katoličkou".

118. Poznal jsem dalšího člověka, který se ujímá zatoulaných koček. Stále však neznám nikoho, kdo by se nezištně ujímal zbloudilých lidí.

117. Při výstupu na Svatý kopeček se bavili komentováním jednotlivých zastavení křížové cesty: "Hele, zase o něco zakopl."...

DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Vzal Ježíš s sebou Petra, Jana a Jakuba a vystoupil na horu



L 9,28-32a Za týden po této rozmluvě vzal Ježíš s sebou Petra, Jana a Jakuba a vystoupil na horu, aby se modlil. A když se modlil, nabyla jeho tvář nového vzhledu a jeho roucho bělostně zářilo. A hle, rozmlouvali s ním dva muži – byli to Mojžíš a Eliáš; zjevili se v slávě a mluvili o jeho cestě, kterou měl dokonat v Jeruzalémě. Petra a jeho druhy obestřel těžký spánek.
Iz 6,1-10 celá země je plna jeho slávy; Zj 7,9-17; EZ 419

Přátelé v Kristu,
dnešní příběh se odehrává v době, kdy už je mezi Ježíšovými učedníky velká nervozita. Ježíš předpověděl, že bude muset trpět a být zabit. A oni teď přemýšlejí nad těžkým osudem, který je před nimi. Trápí se nad tím, co slyšeli. - Za týden po této rozmluvě vzal Ježíš s sebou Petra, Jana a Jakuba a vystoupil na horu, aby se modlil. A když se modlil, nabyla jeho tvář nového vzhledu a jeho roucho bělostně zářilo. A najednou to není o utrpení, je to o slávě. Musel to být silný a krásný zážitek. Ježíš se v modlitbě celý proměnil. Jeho tvář nabyla nového vzhledu. On, který říkal, že bude muset mnoho trpět a pak zemřít, vypadá v tuto chvíli už jako oslavený. Vlastně se tady v tuto chvíli ukazuje, co je Ježíš zač. Ukazuje se jeho postata, že je Boží syn. Na jeho tváři se zjevila sláva Boží. – A ještě něco se ukáže. Ukážou se souvislosti jeho životního osudu. Jeho utrpení nebude něco výjimečného a překvapivého. A hle, rozmlouvali s Ježíšem dva muži – byli to Mojžíš a Eliáš. Tohle byli skutečně rádcové a průvodci velmi důležití. Velcí proroci Starého zákona, a jejich osudy byly podobné tomu, co čeká Ježíše. Oba zažili oslnivou kariéru – a přesto ani jeden z nich nebyl ve světě úspěšný. Zažili velké trápení. Mojžíš byl mnohokrát zatracen vlastním lidem. Eliáš pronásledován Baalovými proroky i izraelským králem, který ho chce zabít. A ještě jedno měli ti dva společné, a budou to mít brzy společné i s Ježíšem. Neskončili v hrobě, hrob není jejich posledním místem. Bůh jsi je jaksi vzal k sobě. O Mojžíši je to napsáno ještě jakoby obyčejně: „nikdo až podnes nezná jeho hrob“ (Dt 34,6). O Eliášovi už je to napsáno okázale zázračně: nezemřel, aby byl vzat v ohnivém voze do nebe (2Kr 2,11). Mojžíš a Eliáš byli vysvobozeni ze svého života zde na zemi, který zůstal jakoby neukončený - Mojžíš nedošel do země zaslíbené, v Eliášově boji musí bez přestávky pokračovat jeho žák Elíša. Zdálo by se, že jejich snažení bylo marné, že k ničemu nevedlo. Že žádné proměny svého okolí nedosáhli. A přece tady dnes Mojžíš s Eliášem rozmlouvají o cestě, kterou Ježíš v Jeruzalémě dokoná. To znamená, že ji dovede k cíli. K pozemskému cíli. Tam, kde je v lidských silách. Pravda, užitek ze života člověka, ani toho největšího, nebývá ve světě moc vidět. Cesta člověka zde na zemi nebývá moc dlouhá a životy většiny lidí, a tím spíše těch největších, se jeví jako nedokončené, často jsou to předčasná úmrtí. To však není argumentem pro to, že zlo má největší moc. Ano, ve světě je ještě stále mocné. Ale vše je zároveň v rukou Božích. A Bůh lidské snažení dokoná po svém.

Ježíš vzal na horu sebou i některé z učedníků, aby zážitek jeho proměnění byl i pro ně posilou a potěšením. Před tou těžkou cestou, která je teď čeká. Ježíš se modlí, hledá sílu v modlitbě, a ve své modlitbě se takto proměnil. Ale učedníci u toho usnuli. Ježíš je přecenil. Chtěl je vtáhnout do své vlastní zkušenosti, aby se posílili před tím těžkým, co je všechny čeká – v Jeruzalémě o Velikonocích. Ale Petra a jeho druhy místo zjevení Boží slávy obestřel těžký spánek. - Milí přátelé, to vyprávění je nepochybně také o nás. Kdybychom měli oči otevřené, viděli bychom Ježíšovu slávu, to, že je plný milosti a pravdy – jak to vyzná Jan v úvodu svého evangelia (J 1,14). Možná bychom dokonce aspoň zahlídli, že celá země je plna Boží slávy, jak to řekl už prorok Izajáš. Ale my místo toho zavíráme oči, protože blíže před našima očima a blíže naším myslím je špatnost světa. Jsme unaveni z toho zla, které je kolem nás a které nás možná čeká. Jsme prostě zmoženi, unaveni ze života se všemi jeho těžkostmi. Copak my dovedeme vidět Boží slávu ve světě a u Ježíše? Náš zrak je zatemněn a unaven různými strachy, a pak nám taky připadá, že jen na nás je jejich zvládnutí. Je to náš život a naše trápení.
            
Ježíš si přál, aby se učedníci modlili s ním. A oni místo toho usnuli. Přemohla je jejich slabost. A to je pro nás a pro tuto neděli v kajícím období nejdříve připomínkou i naší vlastní slabosti. Připomenutím, jak jsme na tom. Jak vlastně duchovně spíme. Nejsme schopni vidět Boží slávu.
 
A potom může být dnešní evangelium pro nás zmocněním – protože i s námi je to podle Bible tak, jako s Ježíšem. I my jsme přece boží děti. Jednou budou i naše oděvy zářivě bílé. Už dnes si to můžeme připomínat. – A potom, druhé zmocnění: i my jsme přece součástí velkých dějin Božího lidu. Nejsme asi takovými hrdiny víry, jako byli Mojžíš a Eliáš, už vůbec nemáme být jako Ježíš. A přece se o těch velkých postavách v Bibli píše, že mohou být průvodci pro náš život. Bible není příručkou pro velikány, nýbrž naopak svědectvím o tom, jak široký a rozmanitý je Boží lid. A jestliže řekneme, že jsme křesťané, znamená to: kristovci. Ti, kdo následují Ježíše Krista. V listu Židům (12,1) se píše: Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo, s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle. A proto můžeme pro sebe z dnešního příběhu vyčíst i realistické poznání, že třeba ani my nebudeme mít nikdy v životě pocit, že jsme svůj život ve světě završili, že jsme úspěšní. Vždyť to nezažili ani ti největší svědkové víry – ani Mojžíš ani Eliáš ani Ježíš. Prostě máme jen jít svou cestou, věrně a svědomitě. A když bude naše dokonání zde ve světě zdánlivě takové nějaké neúplné, a často to tak bývá, ve většině lidských životů, můžeme věřit, že pravé dokonání je v rukou Božích.

Žádné komentáře: