1. kapitola

kniha Jonáš
má formu souvislého vypravování
zvěstuje, že Bůh má zájem o celý svět, a ukazuje poslání Božího lidu uprostřed světa

1. KAPITOLA
1:1 Stalo se slovo Hospodinovo k Jonášovi, synu Amítajovu:
začíná podobně jako jiné prorocké knihy
ale nedočteme se ani zde, jak se událo ono „stalo se“
jisté je jen, že to bylo slovo Hospodinovo, které člověka překvapí, zasáhne jej, zatřese jim

kdo byl Jonáš?
o jeho původu a osobě se z knihy nedočteme nic než jeho jméno a jméno jeho otce
je o něm zmínka ještě v 2Kr
14:25 (Jarobeám) znovu získal pomezí Izraele od cesty do Chamátu až k Pustému moři podle slova Hospodina, Boha Izraele, které promluvil skrze svého služebníka Jonáše, syna Amítajova, proroka z Gat-chéferu.
Gat-chéfer patřilo pokolení Zabulán

tento Jonáš žil v 8. stol. př. Kr.
Ninive bylo zničeno 612 př. Kr.
je pravděpodobné, že dnešní podoba textu pochází z 5. stol. př. Kr., i když obsahuje mnohé staré motivy

jméno Jonáš znamená „holubice“
v bibli i mimobiblickém prostředí je to častý symbol
holubici vypouští Noe nad vody soudu a ona se stává zvěstovatelkou Boží milosti (Gn 8,8-11)
v prorockých sz knihách je hlas holubice obrazem zármutku a pokání
Iz 38:14 Kvílím jako holubice, zemdlely mé oči upírající se na výšinu. Panovníku, jsem v tísni, zasaď se o mne!
tak se má stát i Jonáš zvěstovatelem nejen soudu, ale i pokání a milosti

snad se má celý Izrael poznat v Jonášovi,
protože od doby proroka Ozeáše se obraz holubice vyskytuje jako označení Izraele
7:11 Efrajim je jako nerozumná holubice, snadno se dá zlákat. Volají k Egyptu, chodí do Asýrie.
11:11 Přilétnou s třesením z Egypta jako ptáče, z asyrské země jako holubice. A já je usadím v jejich domech, je výrok Hospodinův.


2 "Vstaň, jdi do Ninive, toho velikého města, a volej proti němu, neboť zlo, které páchají, vystoupilo před mou tvář."
jasný Boží příkaz – Jonáš má jít do Ninive
Ninive – hlavní město Asýrie, tedy metropole krutých nepřátel Izraele (obrázek Ninive)
Ninive je velké město – co do velikosti i co do významu, a zde uvidíme – i jeho hřích je veliký
bylo to město pyšné, zabezpečené svými hradbami o ochranou svých božstev
Na 3:1 Běda městu, jež se brodí v krvi! Je samá přetvářka, je plné loupeží, kořistění nebere konce.

božskou ochránkyní města byla zejména Ištar (obrázek), bohyně lásky, plodnosti a války
Na 3:4 To všechno pro mnohá smilstva Nevěstky, přesvůdné mistryně kouzel. Svým smilstvem kupčí s pronárody, svými kouzly kupčí s čeleděmi. 5 Chystám se však na tebe, je výrok Hospodina zástupů. Až přes tvář ti vyhrnu sukni a ukáži tvou nahotu pronárodům, královstvím tvou hanbu. 6 Nakydám na tebe neřád, potupím tě, postavím na pranýř. 7 Kdokoli tě spatří, prchne od tebe. Řekne: "Ninive propadlo záhubě, kdo se nad ním ustrne?" Kde vyhledám ty, kdo by tě potěšili?

Sofonjáš (kolem 630) už předpovídá zkázu Ninive (nazývá ji Kráskou)
Sof 2:15 Tohle je město jásotu, které tak bezpečně trůnilo a v srdci si namlouvalo: "Není nade mne." Jak bylo zpustošeno! Jen zvěř tam odpočívá. Každý, kdo přejde kolem, posměšně sykne a mávne rukou.



II. 1,3 Ale Jonáš vstal, aby uprchl do Taršíše, pryč od Hospodina. Sestoupil do Jafy a vyhledal loď, která plula do Taršíše. Zaplatil za cestu a vstoupil na loď, aby se s nimi plavil do Taršíše, pryč od Hospodina.

Jonášovi se nechce jít do místa vyhlášeného svou bezbožností a krutostí
nebyl si jist, jak by tam dopadl
zvěst, se kterou ho Hospodin poslal (volej proti němu!) byla nejen nepopulární,
ale vypadal přímo nesmyslně
uvěří lidé takovému kázání, poznají se v něm?
nebude proto jen terčem posměchu nebo dokonce pronásledování

ale byl tu ještě jeden důvod, proč Jonáš nechtěl poslechout
dovídáme se o něm z Jon 4,2, poté, co se Hospodin nad Ninive smiloval:
"Ach, Hospodine, což jsem to neříkal, když jsem byl ještě ve své zemi? Proto jsem dal přednost útěku do Taršíše! Věděl jsem, že jsi Bůh milostivý a plný slitování, shovívavý a nesmírně milosrdný, že tě jímá lítost nad každým zlem.
tady za začátku tedy Jonáš váhá: splní Hospodin, co mu přikazuje zvěstovat?
zkazí opravdu ty pohanské ukrutníky? neslituje se nad nimi?

vždyť to Jonáš mohl znát z izraelských dějin
kolikrát Izrael jednal proti Bohu, ale pak se Hospodin slitoval
kdyby se toto stalo v Ninive, vypadal by Jonáš jako falešný prorok

tak Jonáš, místo aby se dal na východ do Ninive (na řece Tigris, asi 900 km SV od Izraele,
dává se na západ a pospíchá do přístavu Jafy (mapka)
domnívá se, že se může útěkem vyvléci z Božího poslání
hledá místo, kde by se před Hospodinem skryl
to je tu dvakrát zopakováno: pryč od Hospodina

Taršíš volí promyšleně
bylo to místo vzdálené, podle tehdejších představ až na konci světa
dokonce kolovaly pověsti, že v Taršíši je brána do podsvětí = místa, kde Hospodin nechce přebývat ani mluvit – tam se chce Jonáš ukrýt

neví, že před Božím zrakem není úniku
Ž 139:7 Kam odejdu před tvým duchem, kam uprchnu před tvou tváří?
8 Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš.
9 I kdybych vzlétl na křídlech jitřní záře, chtěl přebývat při nejzazším moři,
10 tvoje ruka mě tam doprovodí, tvá pravice se mě chopí.
11 Kdybych řekl: Snad mě přikryje tma, i noc kolem mne se stane světlem.
12 Žádná tma pro tebe není temná: noc jako den svítí, temnota je jako světlo.

anebo si Jonáš nemyslí, že by v Taršíši nebyl Hospodin,
ale utíká spíše od svého prorockého poslání
jestliže Hospodin bude jednat v Ninive, ať soudem či milostí, Jonáš u toho nebude!
Bůh je všemohoucí, ale my máme možnost mu říci NE

a ten útěk se Jonášovi zpočátku daří
přijde do Jafy a zastihne loď do Taršíše
to mohl považovat za dobré znamení, neboť lodě do Taršíše jezdily zřídka

Jonášův útěk zde je charakterizován jako sestup
sestoupil do Jafy – k moři
vstoupil – doslova „sestoupil“ na loď
sestoupil do podpalubí
je to další signál, že jde o cestu od Hospodina – sestupuje se ve SZ např. do Egypta
vystupuje se do Jeruzaléma
ale bude muset sestoupit ještě mnohem níže: až ke kořenům hor (2,7)
Sestoupil jsem ke kořenům horstev, závory země se za mnou zavřely navěky. Tys však vyvedl můj život z jámy, Hospodine, můj Bože!



III. 1, 4-9 4 I uvrhl Hospodin na moře veliký vítr a na moři se rozpoutala veliká bouře. Lodi hrozilo ztroskotání.
Hospodin proroka dostihuje a volá k odpovědnosti
prudkou bouří dává najevo, že ho nepustil ze zřetele ani ze služby
Jonáš svou neposlušností uvádí v nebezpečí celou posádku lodi

5 Lodníci se báli a úpěli každý ke svému bohu a vrhali do moře předměty, které měli na lodi, aby jí odlehčili. Ale Jonáš sestoupil do podpalubí, ulehl a tvrdě usnul.
bouře – hněv Hospodinův – byla tak silná, že vyděsila zkušené námořníky
jedinou naději vidí námořníci v zásahu svých ochranných bohů
modlí se a zároveň házejí předměty do moře
nejde jen o odlehčení lodi, ale také o oběť moři, moře bylo také považováno za svéprávnou mocnost

Jonáš však odejde a tvrdě spí – je nesolidární, sobecký

6 Přišel k němu velitel lodi a řekl mu: "Co je s tebou, ospalče! Vstaň a volej k svému bohu! Snad si nás tvůj bůh povšimne a nezahyneme."
Bůh nenechá Jonáše klidně spát
pohanský kapitán musel být docela překvapen, když našel při vynášení nákladu spícího Jonáše
oni se dřou, aby zachránili loď a své životy, oni se usilovně modlí – a on tady spí

a ta slova, která mu říká pohanský kapitán, mu mohou nepříjemně připomenout jeho úkol: “vstaň, volej“
podobnými slovy ho posílal Hospodin do Ninive: "Vstaň, jdi do Ninive, toho velikého města, a volej proti němu!“
Jonáš je vyzýván, aby se modlil - ale vždyť on se nemůže modlit, on se nechce Bohu přiblížit, vždyť on od něj naopak prchá!

7 Zatím se lodníci mezi sebou smluvili: "Pojďte, budeme losovat a poznáme, kvůli komu nás postihlo toto neštěstí." Losovali tedy a los padl na Jonáše.
vyhazování nákladu nepomohlo, modlitby nepomáhají
a tak námořníci docházejí k závěru, že příčinou je nějaká skrývaná vina
vidí v bouři trest za něčí provinění
chtějí zjistit viníka nebo toho, kdo by o příčině bouře mohl něco vědět
dělají to losováním, způsobem tehdy běžným

a dobírají se takto pravdy - los padne na Jonáše
(vidíme, že kniha tady nepopírá ani onu myšlenku, že za bouři někdo může
ani onen způsob, že se dá na viníka dojít losováním)

8 Řekli mu: "Pověz nám, kvůli komu nás postihlo toto neštěstí. Čím se zabýváš? Odkud přicházíš? Z které země, z kterého lidu?"
Jonáš je v tuto chvíli obklopen všemi námořníky, udiveně na něj hledí, otázky se jen sypou

těmito otázkami je Jonáš vyzýván, aby odkryl svou totožnost
ale nejenom, aby ukázal svůj „občanský průkaz“,
také aby vyznal svoji víru – především otázka „z kterého lidu“ míří tímto směrem

9 Odpověděl jim: "Jsem Hebrej a bojím se Hospodina, Boha nebes, který učinil moře i pevninu."
Jonáš se nyní už nemůže vytáčet, nemůže se tvářit, že tady vlastně není a se situací nemá nic společného

označuje se jako Hebrej, ne jako Izraelec
tohoto označení se používalo, když Izraelec mluvil s neizraelci

„bojím se“ je tady ve významu „mám úctu, ctím Hospodina“

svou výpověď zpřesňuje přiznáním k Hospodinu, který je Bohem nad pevninou i mořem
tady se i námořníkům ukazuje o co jde: situace má co dělat s vírou tohoto chlapíka
jeho víra či nevěra nás všechny přivedla do ohrožení

IV. Jonáš přes palubu!
10 Tu padla na ty muže veliká bázeň a řekli mu: "Cos to udělal?" Dozvěděli se totiž, že prchá od Hospodina, sám jim to pověděl.
když Jonáš přizná, že od Hospodina, svého Boha utíká, námořníci se zděsí
hned je jim jasná příčina bouře: Hospodin svým hněvem stíhá neposlušného proroka

Jonášova výpověď je pro námořníky neuvěřitelná: jak jsi to mohl udělat, neposlouchat svého Boha?
oni stěží mohou pochopit drzost, s níž je Jonáš neposlušný Hospodina

připomíná to údiv Abímeleka, jeho výtku vůči Abrahamovi, když tento vydával svou ženu za svou sestru:
Gn 20:9 Abímelek tedy zavolal Abrahama a řekl mu: "Jak ses to k nám zachoval? Čím jsem se proti tobě prohřešil, že jsi na mne a na mé království uvedl takový hřích? Dopustil ses u mne něčeho, co se přece nedělá."
zde prorok Jonáš je tak svéhlavý, že dokonce pohané jsou tím šokováni
a ještě jeden případ, z NZ, z Pavlových listů, z korintského sboru – prvotní církve
1Kor 5:1 Dokonce se proslýchá, že je mezi vámi případ smilstva, a to takový, jaký se nevyskytuje ani mezi pohany, že totiž kdosi žije s ženou svého otce.


11 Zeptali se ho: "Co teď s tebou máme udělat, aby nás moře nechalo napokoji?" Neboť moře se stále více bouřilo.
a přesto se obracejí také na něj s prosbou o radu
Jonášova Boha je nyní nutno usmířit – ale jak?
vlastně po Jonášovi chtějí, aby je učil řádům svého Boha
i pro ně je teď Jonáš prorokem, oni ho uznávají, i když prorokem být nechtěl


12 Odpověděl jim: "Vezměte mě a uvrhněte do moře, a moře vás nechá napokoji. Vím, že vás tahle veliká bouře přepadla kvůli mně."
Jonášova rada je překvapí
pravděpodobně se i za těmito slovy skrývá Jonášova pokračující snaha Hospodinu uniknout
když už neunikl plnění Boží vůle skrze svůj útěk, tak skrze smrt se mu to přece podaří
„ponořit se do spánku, z kterého ho už nebude moci vyburcovat nikdo“ – touha zemřít
co Jonášem asi hýbalo, že by raději zemřel, než plnil Boží úkol?
únava? zoufalství? nebo naopak víra, že ve smrti najde spočinutí?

že byla Jonášovi myšlenka na útěk ze života blízká, potvrzuje i jeho přání v kap. 4, poté, co Hospodin upustí od trestu pro Ninive
Jo 4:3 „Nyní, Hospodine, vezmi si prosím můj život. Lépe abych umřel, než abych žil."

proč Jonáš prostě neskočil do moře sám?
zdá se, že námořníci mají jednat, zapojit se
projevit svou poslušnost vůči Boží vůli
tak jako měli Izraelci příkaz zbavovat se těch, kdo zhřešili vůči Bohu
Lv 24:10 Jednou si vyšel syn jedné izraelské ženy a jakéhosi Egypťana mezi Izraelce; v táboře se dostal syn té Izraelky do hádky s nějakým Izraelcem. 11 Syn izraelské ženy lál Jménu a zlořečil. Přivedli ho tedy k Mojžíšovi; jméno jeho matky bylo Šelomít, dcera Dibrího, z pokolení Danova. 12 I dali ho do vazby, až by se jim dostalo jasného pokynu z Hospodinových úst. 13 Hospodin promluvil k Mojžíšovi: 14 "Vyveď toho zlolajce ven z tábora; tam všichni, kdo ho slyšeli, vloží ruce na jeho hlavu a celá pospolitost ho ukamenuje. 15 Izraelcům pak řekneš: Kdokoli by zlořečil svému Bohu, ponese následky svého hříchu. 16 Kdo bude lát jménu Hospodinovu, musí zemřít. Celá pospolitost ho ukamenuje. Jak host, tak domorodec zemře, jestliže bude lát Jménu.
pak je i toto místo pro Izraelce poučením, jsou poučováni skrze pohany,
že jsou poslušnější Boží vůli, než to praktikují oni sami
námořnici mají položit své ruce na Jonáše a odstranit jej
tak se oddálit od vzpoury vůči Bohu a od hříchu

((EXKURS: tak to požaduje ještě i Pavel ve výše zmíněné ostudné kauze
1Kor 5:5 vydejte toho člověka satanu ke zkáze těla, aby duch mohl být zachráněn v den Páně. v praxi pravděpodobně znamenalo, že byl takový člověk vyloučen ze společenství –
v. 2: odstraňte ze svého středu toho, kdo to udělal
aby přestal být pokušením, příkladem, omluvou pro hřích ostatních

Pavlovou starostí je ochrana zbytku společenství,
ale také konečná záchrana života takového člověka: aby duch mohl být zachráněn v den Páně. (v. 5)
vyloučení ze společenství je v tomto chápání naplněním přikázání zcela odstranit zlo,
jako i ve SZ vyloučení z Božího lidu, vyhnání z tábora se rovnalo rozsudku smrti
vždyť společenství církve je životadárné – je to společenství spásy, věčného života

a je třeba při vysvětlování nakonec třeba udělat i tento krok zpět, do SZ
i zde se můžeme domnívat, že se příkaz vyloučit zlo naplňoval často jako vyloučení ze společenství))


13 Ti muži však veslovali, aby se vrátili na pevninu, ale marně. Moře se proti nim bouřilo stále víc.
ale i námořníci nejprve váhají použít jeho rady
podle jejich právního nebo náboženského vědomí (což se často krylo) nezasluhoval trest smrti
ani ho nebylo možno obětovat moři, neboť byl služebníkem Boha nebes (v. 9)

spíše je třeba ho navrátit Bohu živého, ať s ním naloží, jak uzná
proto se pustí s vypětím sil do boje s rozbouřeným živlem
dávají všanc loď i své životy
(v bouři je někdy bezpečnější opustit loď, a skočit do moře)
ve vystupňovaném bouření moře však poznávají potvrzení Jonášových slov (v. 12)


14 Volali tedy k Hospodinu: "Prosíme, Hospodine, ať nezahyneme pro život tohoto muže, nestíhej nás za nevinnou krev. Ty jsi Hospodin, jak si přeješ, tak činíš."
dříve však, než s ním naloží podle jeho rady, obracejí se v úpěnlivé prosbě k Hospodinu
ať je netrestá, zachovají-li se nesprávně
vždyť oni se snaží jednat co nesprávněji podle svého poznání

oni si nejsou jisti, zda rozpoznávají Jonášovu vinu správně
možná je Jonáš před Bohem nevinný – a oni nechtějí prolít „nevinnou krev“

uvědomují si velkou odpovědnost a závažnost rozhodnutí, kdy mají vydat člověka na smrt
nevidí však jiné východisko

dovedeme pochopit, jak složité bylo rozhodování těchto námořníků
oni chtěli zachránit Jonášův život, i když se kvůli němu dostali do nebezpečí vlastního života
teď je sám Jonáš přesvědčuje, aby ho hodili do moře, a okolnosti se zdají jeho slova potvrzovat
oni se však nejdříve vroucně modlí, než tak učiní, prosí o milost a odpuštění


15 I vzali Jonáše a uvrhli ho do moře.



V. 1,15-17 moře se utišilo, námořníci však ne
15 I vzali Jonáše a uvrhli ho do moře. A moře přestalo běsnit.
Bůh potvrdil správnost jejich jednání
když Jonáš zmizel ve vlnách, zmizely také vlny

(co se to tu říká: že je někdy možné obětovat člověka? že si to Bůh žádá?
kniha Jonáš je velmi neskladná až nebezpečná, a vůči Židům především)

16 Na ty muže padla veliká bázeň před Hospodinem. Přinesli Hospodinu oběť a zavázali se sliby.
námořníci zažili Hospodinovu přísnost (vůči neposlušnému prorokovi)
i milosrdenství (vůči sobě)
to je vede k uctivé bázni i k srdečné vděčnosti

poznávají, že to, co Jonáš říkal, je pravda
a tedy i že Hospodin je pravý Bůh

tak Jonáš chtě nechtě posloužil těmto námořníkům
slouží jim svým vyznáním a svou obětí, aby se obrátili k Hospodinu, Bohu živému a všemocnému
a tito lidé, kteří se s Hospodinem doposud nesetkali, se mu poddávají s vroucností, která zahanbuje mnohé z Božího lidu

námořníci jsou setkáním s Jonášem posvěceni,
prorok však ještě stále zůstává na útěku od Boha
a takto končí 1. kapitola

můžeme se k některým věcem z ní vrátit
a snad se i podívat, co nám může říci do našeho života

vůbec tady nefungují stereotypy o tom, jak jedná prorok a jak pohané
„stereotypy židovské zbožnosti jsou zde hozeny přes palubu,
jsme donuceni, abychom nesouhlasili s Jonášovým jednáním
a naopak na pohanské psy abychom hleděli s určitým obdivem a respektem"

všimněme si toho kontrastu mezi Jonášem a námořníky:

námořníci Jonáš
Modlí se Nemodlí se
Soucit s Jonášem Nemá soucit s námořníky
Chtějí žít Chce zemřít
Chtějí najít hřích Chce setrvat v hříchu
Otřeseni Jonášovým hříchem Neotřesen
Zbožní Utíká od Boha
Slouží Hospodinu Žádná služba
Mají bázeň Boží Žádná bázeň

SZ má dvě hlavní zásady víry:
1) poslouchat / milovat Boha
2) milovat bližní
ale Jonáš naprosto selhává: neposlouchá Boha
nemiluje bližní (nemá soucit s ohroženými námořníky)

tato kapitola Jon se nezajímá o původ člověka – i pohané mohou chválit Hospodina,
ani o povolání – námořníci mohou sloužit Hospodinu lépe než prorok
ale o to, jak dobře děláme to, co dělat máme

jak říká apoštol Pavel: před Hospodinem není tak důležité, jestli máme a známe Zákon (jako Židé), ale zda Zákon konáme:
Ř 2:11 Bůh nikomu nestraní. 12 Ti, kteří neměli zákon a hřešili, také bez zákona zahynou; ti, kteří znali zákon a hřešili, budou odsouzeni podle zákona. 13 Před Bohem nejsou spravedliví ti, kdo zákon slyší; ospravedlněni budou, kdo zákon svými činy plní. 14 Jestliže národy, které nemají zákon, samy od sebe činí to, co zákon žádá, pak jsou samy sobě zákonem, i když zákon nemají. 15 Tím ukazují, že to, co zákon požaduje, mají napsáno ve svém srdci, jak dosvědčuje jejich svědomí, poněvadž jejich myšlenky je jednou obviňují, jednou hájí. 16 Nastane den, kdy Bůh skrze Ježíše Krista bude soudit podle mého evangelia, co je v lidech skryto. 17 Ty se tedy nazýváš židem, spoléháš na zákon, chlubíš se Bohem 18 a tím, že znáš jeho vůli a vyučován zákonem dovedeš rozpoznat, na čem záleží. 19 Myslíš si, že jsi vůdcem slepých, světlem těch, kteří jsou ve tmách, 20 vychovatelem nevzdělaných, učitelem nedospělých, protože máš v zákoně ztělesnění všeho poznání a vší pravdy. 21 Ty tedy poučuješ druhého, a sám sebe neučíš?

také Pavel tak říká, že nestačí Zákon znát a hlásat ho,
to dělali Židé a byli na to hrdi, povyšovali se nad druhé
Jonáš je hrdý (jak ještě uvidíme) na svou znalost Boží vůle, ale nejedná podle ni
tak jsou hrdiny této kapitoly právě námořníci,
kteří poslouchali Hospodina natolik, nakolik ho znali

co nám tento oddíl říká k otázce srovnávání křesťanství s jinými náboženstvími?