2Kor 12,1-5 1 Musím se pochlubit, i když to není k užitku; přicházím teď k viděním a zjevením Páně.
2 Vím o člověku v Kristu, který byl před čtrnácti lety přenesen až do třetího nebe; zda to bylo v těle či mimo tělo, nevím - Bůh to ví. 3 A vím o tomto člověku, že byl přenesen do ráje - zda v těle či mimo tělo, nevím, Bůh to ví - 4 a uslyšel nevypravitelná slova, jež není člověku dovoleno vyslovit. 5 Tím se budu chlubit, sám sebou se chlubit nebudu, leda svými slabostmi.
musím se pochlubit: chlubení je tématem kapitol 10, 11 a 12
10,8 pochlubím se pravomocí, kterou mi Kristus dal
10,17 kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu
11,18 mnozí se chlubí vnějšími věcmi
Pavel mluví o chlubení, protože jeho oponenti se vychloubají, a to pošetilým způsobem
Pavel říká nakonec, že jediný způsob, jak se může chlubit křesťan,
je chlubit se slabostmi, protože skrze ně se ukáže síla Kristova
verš 1. Pavlovi oponenti se chlubili, že oni jsou apoštoly (11,13)
oni chtěli korintský sbor podřídit předpisům z Jeruzaléma, od židokřesťanů
mohli se asi odvolávat na pravomoc od apoštolů z Jeruzaléma
Pavel naproti tomu postavil, že jeho autorita se zakládá na tom, co pro Krista vytrpěl (11,16-33)
jeho protivníci se pravděpodobně chlubili svými extatickými zážitky, v kterých se jim zjevil Pán
Pavel za nimi ani v tomto nezaostává, ale i toto téma dovádí ke svému důrazu – slabosti
i když to není k užitku: takovéto chlubení nebuduje církev,
v této chvíli je to téma negativní, vymezovací – vůči druhým (pyšným) apoštolům
„vidění a zjevení“
např. to, že se mu zjevil Ježíš Kristus u Damašku, označuje Pavel nejčastěji jako vidění
naproti tomu slovo zjevení používá nejčastěji s odkrytím posledních věcí
Ř 2,5 v den hněvu se zjeví spravedlivý Boží soud
tak je to nejčastěji, ale někdy mluví o zjevení i v souvislosti se svou konverzí
Ga 1,12 Evangelium jsem nepřevzal od žádného člověka ani se mu nenaučil od lidí, nýbrž zjevil mi je sám Ježíš Kristus.
verš 2. Vím o člověku v Kristu, který byl před čtrnácti lety přenesen až do třetího nebe; zda to bylo v těle či mimo tělo, nevím - Bůh to ví.
z několika možných vysvětlení toho, proč tady Pavel mluví jakoby o komsi jiném, mi připadá nejpochopitelnější toto:
Pavel rozlišuje 2 osoby uvnitř sebe
je v něm vizionář a je v něm Ježíšův apoštol jako pokorný služebník
a Pavel chce být raději považován za slabého muže, který nemá nic jiného, čím by se chlubil, než svou slabost, protože na ní se může zřetelněji projevil Kristova síla
vím o člověku v Kristu = křesťanovi
který byl před 14 lety – historicky tedy asi v r. 40 n. l.
tehdy korintská církev ještě ani neexistovala
je vlastně zajímavé, že se Pavel neodvolává na svou damašskou zkušenost
asi proto, že ji považoval za setkání s Kristem zcela objektivní
zda to bylo v těle… - vizionáři v Korintě pravděpodobně diskutovali o mechanismu svých zjevení, Pavel však svou zkušenost nerozebírá „nevím - Bůh to ví“
(do třetího nebe – představovali si nebe jako mnohost sfér,
není jasné, jestli Pavel považuje třetí nebe už za nejvyšší,
i když v tehdejší literatuře to tak bylo nejčastěji)
verš 3. A vím o tomto člověku, že byl přenesen do ráje - zda v těle či mimo tělo, nevím, Bůh to ví –
přenesen: jediný další výskyt takového slovesa u Pavla je v
1Tes 4:17 potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem.
zde, na našem místě, šlo o zkušenost, která předjímala, dávala už předem zakusit, jaké to bude jednou nakonec, u Boha, v nebi
zdálo by se, že jsou to dva rozdílné druhy náboženské zkušenosti:
a) apokalypticko/eschatologická: jaké to bude jednou
b) a mystická: zakoušení božích věcí dnes
ale jak vidíme v dnešním textu, nejsou si vzdálené
v tomto verši Pavel opakuje to, co už jednou řekl ve v. 2
místo „nebesa“ řekne „ráj“, ale není zde rozdíl ve významu
v tehdejší náboženské literatuře se mluví o mnoha takových uchváleních a viděních nebeských věcí,
helénský (pohanský) mysticismus mluvil o extázi, vytržení
i v apokalyptické literatuře židovské bychom našli mnoho popisů
překvapivé není, že měl Pavel takovou zkušenost
ona pro něj byla silná – vzpomene si na ni v odstupu 14 let
on však zároveň snižuje její význam – jiné věci jsou pro něj důležitější
verš 4. a uslyšel nevypravitelná slova, jež není člověku dovoleno vyslovit.
slyšel Božská tajemství, která jsou nepřevoditelná do lidských slov
přesahují možnosti lidského jazyka, který zná jen slova k označení naších skutečností
není dovoleno = nejsem schopen
verš 5. Tím se budu chlubit, sám sebou se chlubit nebudu, leda svými slabostmi.
tím = tím člověkem (se budu chlubit)
abych byl brán vážně ve srovnání s těmi druhými apoštoly
znovu si připomeňme, že Pavel se považuje za dvojího člověka
Pavel apokalyptik + Pavel člověk a apoštol
Pavel člověk a apoštol říká, že jeho zkušenost vyzvednutí do nebe neměla hodnotu, snižuje ji
stejně jako snižuje své mluvení jazyky
1K 14:18 Děkuji Bohu, že mám dar mluvit jazyky více než vy všichni,19 ve shromáždění však - abych poučil i druhé - raději řeknu pět slov srozumitelně než tisíce slov ve vytržení.
a jako snižuje i jinde svou schopnost extáze
2K 5:13 Když jsme byli ve vytržení, bylo to mezi Bohem a námi, když jsme při smyslech, je to pro vás.
jeho vytržení má význam pro jeho vztah s Bohem (hluboká, silná zkušenost)
(ze stejného důvodu si dnes někteří cení i schopnosti mluvit jazyky)
nemá však význam pro církev, pro budování společenství
proto se jí nechce chlubit a potlačuje ji
(lidé by se rádi orientovali na získávání zážitků,
Pavel je však chce vést k víře)
v korintském sboru tak možná požadovali extatické zážitky od apoštolů, kteří je navštívili,
jako důkaz jejich opravdovosti
možná tak byly zážitky i uměle vytvářeny (vymyšleny)
pro Pavla je jediným platným a viditelným znamením apoštolskosti SLABOST,
a tím připravenost přijmout moc Kristovu, aby se jasněji ukázalo,
že není ze mne
Zobrazují se příspěvky se štítkembiblické. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkembiblické. Zobrazit všechny příspěvky
Ezechiel 1. kapitola
Vidění Hospodinovy slávy
1-3
1 Třicátého roku ve čtvrtém měsíci, pátého dne toho měsíce,
když jsem byl mezi přesídlenci u průplavu Kebaru,
otevřela se nebesa a měl jsem různá vidění od Boha.
2 Pátého dne toho měsíce, byl to pátý rok přestěhování krále Jójakína,
3 událo se slovo Hospodinovo ke knězi Ezechielovi, synu Buzího,
v kaldejské zemi u průplavu Kebaru.
Tam na něm spočinula Hospodinova ruka.
časová a místní situace:
„třicátý rok“ Origenes: 30. rok věku prorokova
(podle Nu 4 začínala právě v tomto věku kněžská služba)
- Ezechiel je tu kněz Boží, ne v chrámu, ale tam, kde ho Bůh chce mít a způsobem,
který si určí Bůh sám
- i L 3,23 „když Ježíš začínal své dílo, bylo mu asi třicet let“
v babylónském zajetí, už pět let po odvedení s mladým králem Jójakínem
museli zápasit o svou víru jako zajatci v pohanské a nepřátelské zemi
velmoc Babylón svou sílu demonstrovala i při velkolepých náboženských slavnostech
kdy byly v průvodu vozeny sochy božstev na nádherných vozech
a bozi a bohyně byli ukazováni ve své majestátní vítězoslávě
Judejce zde mohla jímat bezútěšná malomyslnost
- vždyť co byl jejich Hospodin ve srovnání s babylónskými božstvy?
„otevřela se nebesa“ – taková výpověď se zde v Bibli vyskytuje poprvé
až v NZ se s ní setkáváme častěji: při křtu Ježíše, při odsouzení Štěpána, i jinde
naznačuje Boží svrchovaný akt, který je překvapivý a budí úžas
je způsobený jen Boží vůlí, nebesa jsou totiž lidem nepřístupná (Jr 31,37)
otevřou se proto, aby prorok mohl vidět, co ostatním zůstane utajeno
mimo vidění na něm i „spočine Hospodinova ruka“, která ho od nyní bude vodit
důležité je, že k vidění došlo v cizí, nepřátelské zemi,
která se honosila tím, že se o ni starají mocní místní bohové
ale Hospodin se zjevuje bez ohledu na jejich moc
4-13
4 Viděl jsem, jak se přihnal bouřlivý vítr od severu, veliké mračno a šlehající oheň;
okolo něho byla zář
a uprostřed ohně jakýsi třpyt oslnivého vzácného kovu.
5 Uprostřed něho bylo cosi podobného čtyřem bytostem, které se vzhledem podobaly člověku. 6 Každá z nich měla čtyři tváře a každá čtyři křídla.
7 Nohy měly rovné, ale chodidla byla jako chodidla býčka, jiskřila jako vyleštěný bronz.
8 Ruce měly lidské, a to pod křídly na čtyřech stranách;
měly po čtyřech tvářích a křídlech. 9 Svými křídly se přimykaly jedna k druhé.
Při chůzi se neotáčely, každá se pohybovala přímo vpřed.
10 Jejich tváře se podobaly tváři lidské,
zprava měly všechny čtyři tváře lví
a zleva měly všechny čtyři tváře býčí
a všechny čtyři měly také tváře orlí. 11 Takové byly jejich tváře;
jejich křídla byla rozpjata vzhůru.
Každá se přimykala dvěma křídly k druhé a dvěma si přikrývaly těla.
12 Každá se pohybovala přímo vpřed. Chodily podle toho, kam je vedl duch; při chůzi se neotáčely.
13 Svým vzhledem se ty bytosti podobaly hořícímu řeřavému uhlí. Vypadaly jako pochodně a oheň procházel mezi bytostmi a zářil, totiž z toho ohně šlehal blesk. 14 A ty bytosti pobíhaly sem a tam, takže vypadaly jako blýskavice.
ukazuje se vlastní vidění
smršť, mračno, oheň – a kolem záře
projevem Boží přítomnosti jsou tyto jevy, které se člověku vymykají z rukou
z ohně se prorokovi vynořuje podoba 4 bytostí se vzhledem člověka
každá z nich má 4 tváře – vpředu lidskou
vpravo lví
vlevo býčí
a navíc, nejspíše vzadu, orlí
umožňovaly těmto bytostem pohybovat se na všechny strany bez potřeby se otáčet
jdou vždy přímo podle pokynů Božího Ducha
měly též 4 křídla, 2 z nich vztahovaly navzájem k sobě
zatímco druhými 2 křídly si kryly tělo
nohy měly přímé jako lidské, ale s bronzově jiskřivými chodidly připomínajícími paznehty
býčka
dále 4 ruce pod křídly
podobaly se řeřavému uhlí, pochodním, blýskavicím – to všechno jsou ve SZ průvodní jevy blízkosti Boží, jež vzbuzují hrůzu a posvátnou bázeň
(u církevních otců se rozšířil výklad,
že tyto čtyřtvárné bytosti jsou symbolem čtyřtvárného evangelia,
4 evangelií, která dohromady tvoří jedno evangelium Ježíše Krista
začátek každého evangelia naznačuje symbol evangelisty
Matouš – jeho evangelium začíná lidským rodokmenem Ježíše Krista
jeho symbolem je člověk
Marek začíná kázáním Jana Křtitele na poušti
jeho symbolem je lev, král pouště
Lukáš začíná Zachariášovou obětí, při které je mu zvěstováno narození Jana Křtitele
jeho symbolem je býk, obětní zvíře
Jan se na počátku jakoby vznesl do výšin tajemství Boží Trojice
jeho symbolem je orel)
je zřejmé, že prorokovi se zjevuje „něco“, co má být svědectvím přítomnosti Boží
vidí jasně, ale není schopen to popsat a vysvětlit
stále opakuje: „podobaly se, byly jako“
prorok při svém popisu používá představ, s kterými se setkával v babylónském náboženském světě
(různé božské a polobožské bytosti, božstva s více obličeji)
a které ho trápily a pohoršovaly
babylónská božstva představovala ty síly, na které se Babylóňané spoléhali
(vladařská moc, vojenská síla): „naší bohové jsou mocní a dávají nám naši moc“
a zde má teď prorok poznat, že to, čím se pohané vynášejí,
patří vlastně a jedině Hospodinu
jsou to jen aspekty jeho moci
nad všemi silami, které jsou teď v pohybu a působí
totiž povstává prozatím zcela netušená
přitom však nezrušitelně jistá síla jiná:
síla Hospodina, který má moc nade vším
a použije ji v pravý čas a podle své vůle
božské bytosti Babylóňanů se Ezechielovi zjevují jako služebné a poddané:
ovládá je Boží duch: „chodily podle toho, jak je vedl duch“
v dokonalé pohyblivosti a pohotovosti
v Kralickém překladu je tento úsek takto:
1 Stalo se pak třidcátého léta, čtvrtého měsíce, dne pátého, když jsem byl mezi zajatými u řeky Chebar, že otevřína byla nebesa, a viděl jsem vidění Boží. 2 Pátého dne téhož měsíce, pátého léta zajetí krále Joachina, 3 V pravdě stalo se slovo Hospodinovo k Ezechielovi knězi, synu Buzi, v zemi Kaldejské u řeky Chebar, a byla nad ním ruka Hospodinova.
4 I viděl jsem, a aj, vítr tuhý přicházel od půlnoci, a oblak veliký, a oheň plápolající, a okolo něho byl blesk, a z prostředku jeho jako nějaká velmi prudká světlost, z prostředku toho ohně. 5 Z prostředku jeho také ukázalo se podobenství čtyř zvířat, jejichž takový byl způsob: Podobenství člověka měli. 6 A po čtyřech tvářích jedno každé, a po čtyřech křídlích jedno každé mělo. 7 Jejichž nohy nohy přímé, ale zpodek noh jejich jako zpodek nohy telecí, a blyštěly se podobně jako ocel pulerovaná. 8 Ruce pak lidské pod křídly jejich, po čtyřech stranách jejich, a tváři jejich i křídla jejich na čtyřech těch stranách. 9 Spojena byla křídla jejich jednoho s druhým. Neobracela se, když šla; jedno každé přímo na svou stranu šlo. 10 Podobenství pak tváří jejich s předu tvář lidská, a tvář lvová po pravé straně každého z nich; tvář pak volovou po levé straně všech čtvero, též tvář orličí s zadu mělo všech čtvero z nich. 11 A tváři jejich i křídla jejich pozdvižena byla zhůru. Každé zvíře dvě křídla pojilo s křídly dvěma druhého, dvěma pak přikrývala těla svá. 12 A každé přímo na svou stranu šlo. Kamkoli ukazoval duch, aby šla, tam šla, neuchylovala se, když chodila. 13 Podobnost také těch zvířat na pohledění byla jako uhlí řeřavého, na pohledění jako pochodně. Kterýžto oheň ustavičně chodil mezi zvířaty, a ten oheň měl blesk, a z téhož ohně vycházelo blýskání. 14 Také ta zvířata běhala, a navracovala se jako prudké blýskání.
15-21
15 Když jsem na ty bytosti hleděl, hle, na zemi u těch bytostí, před každou z těch čtyř, bylo po jednom kole. 16 Vzhled a vybavení kol bylo toto: třpytila se jako chrysolit a všechna čtyři se sobě podobala; jejich vzhled a vybavení se jevilo tak, jako by bylo kolo uvnitř kola. 17 Když jela, mohla jet na všechny čtyři strany a při jízdě se nezatáčela. 18 Jejich loukotě byly mohutné a šla z nich bázeň; ta čtyři kola měla loukotě kolem dokola plné očí. 19 Když se bytosti pohybovaly, pohybovala se s nimi i kola, a když se bytosti vznášely nad zemí, vznášela se i kola. 20 Kam je vedl duch, tam šly, tam vedl duch i kola; vznášela se spolu s nimi, neboť duch bytostí byl v kolech. 21 Když ony šly, jela, když se ony zastavily, stála, a když se ony vznášely nad zemí, vznášela se kola spolu s nimi, neboť duch bytostí byl v kolech.
15 nyní prorok ve svém popisu postupuje ke kolům, která jsou spojená s bytostmi
kola jsou pod nimi, prorok tedy klesá s pohledem o úroveň níže
doposud si nevšiml, že jsou zde kola také – bylo to způsobeno ohromností zjevení
nedovedl celé zjevení pojmout najednou
ta kola, to je obraz změn, pohybů, dějů, které se ve světě odehrávají
jako jsou vlny moře hnány větrem, tak jsou děje ve světě působeny takovýmito koly
všechno ve světě je v nestálém pohybu – jako ta kola
ty postavy, to byli služebníci Boží, jejichž prostřednictvím Bůh řídí běh světa
přestože se dění ve světě často jeví jako náhodné, Bůh má své anděly, kteří svět řídí,
tak že nic není zmatené ani neřádné
16 vzhled kol byl jako drahokam, tak nádherné, že poutala pohled
tato kola stála na zemi pod postavami, takže ve srovnání s postavami šlo o něco přízemního
a přece tato kola nejsou ze dřeva nebo jiného pozemského materiálu,
nýbrž z nebeského
ve spojení se 4 bytostmi kola tvoří zřejmě jakési podivuhodné vozidlo
svým vzhledem sice připomínalo vozy babylónských bohů,
ale nesrovnatelně je překonávalo svou pohyblivostí
a tím i uzpůsobeností ke službě
(Babylóňané při svých náboženských slavnostech vozili
na slavnostních vozech sochy svých božstev ze svatyní do hlavního chrámu)
a všechna ta kola byla navzájem podobná
to ukazuje na to, že celé Boží dílo je ve vzájemné harmonii,
třebaže se to tak často nejeví:
když se podíváme na pozemské dění, může nám připadat zmatené,
když však zvedneme své zraky k nebi, začneme to tušit
také to, co nám připadá jako pozemský zmatek, je v širším pohledu souladem
technicky jsou tato kola nevídané konstrukce
zkřížené dvoukolo (nebo kulové kolo)
to kolo je schopné jízdy na všechny 4 strany
to ukazuje na svobodu Boží: Bůh není odkázán na jeden směr, ale má různé možnosti
18 dále je řeč o vzhledu loukotí
jejich výška byla ohromná, a byly plné očí
to znamená: kola se nedávala do pohybu neuváženě
Bůh řídí běh světa různými směry a způsoby
nikdy však nahodile a bez plánu
Boží prozřetelnost nikdy nebloudí
ani nejmenší hnutí ve světě není bez Boží pozornosti
19 tato slova znamenají, že všechny děje na zemi jsou závislé na pohybech nebeských
Bůh vše řídí skrze své anděly a skrze kola – to znamená: nepochopitelným způsobem
my lidé vidíme věci, které se mění,
někdy jsme schopni trochu zahlédnout příčiny těchto změn (kola)
a už ty nám připadají velmi komplikované
když vidíme lidi plánovat kolik věcí, které mohou celý svět uvést ve zmatek,
vězme, že to Bůh řídí celý svět, na způsob, který je nám skrytý
a když vidíme mnoho věcí dít se jakoby nahodile,
vězme, že to andělé tady plní své úkoly
(Mt 10,29n: ani jeden vrabec nespadne na zem bez dopuštění Boha
ano, i vlasy na vaší hlavě jsou sečteny)
když nás zmatky v tomto světě vedou k zoufalství,
připomínejme si, že duch bytostí byl v kolech – události mají ducha, dějí se podle ducha
a přece nedostávají hybnost samy ze sebe, ale z vnějšího impulsu
cíl všeho bude podle Božího rozhodnutí
nic se neděje bez jeho svolení
opět v Kralickém překladu předchozí text:
15 A když jsem hleděl na ta zvířata, a aj, kolo jedno bylo na zemi při zvířatech u čtyř tváří jednoho každého z nich. 16 Na pohledění byla kola, a udělání jich jako barva tarsis, a podobnost jednostejnou měla všecka ta kola, a byla na pohledění i udělání jejich, jako by bylo kolo u prostřed kola. 17 Na čtyři strany své jíti majíce, chodila, a neuchylovala se, když šla. 18 A loukoti své, i vysokost měla, že hrůza z nich šla, a šínové jejich vůkol všech čtyř kol plní byli očí. 19 Když pak chodila zvířata, chodila kola podlé nich, a když se vznášela zvířata vzhůru od země, vznášela se i kola. 20 Kdekoli chtěl Duch, aby šla, tam šla; kde Duch chtěl jíti, i kola vznášela se naproti nim, nebo duch zvířat byl v kolách. 21 Když ona šla, šla, a když ona stála, stála, a když se vznášela od země, vznášela se také kola s nimi, nebo duch zvířat byl v kolách.
22-28
22 Nad hlavami bytostí bylo cosi podobného klenbě jako třpyt oslňujícího křišťálu rozpjatého nahoře nad jejich hlavami. 23 Pod tou klenbou pak byla jejich křídla vztažena jedno k druhému; každá bytost měla dvě křídla, jimiž se přikrývala, a každá měla dvě křídla, jimiž přikrývala své tělo. 24 I slyšel jsem zvuk jejich křídel jako zvuk mnohých vod, jako hlas Všemocného, když se pohybovaly; bylo to jako hřmění, jako zvuk válečného tábora; když stály, svěsily křídla. 25 Zvuk se šířil svrchu nad klenbou, kterou měly nad hlavou; když stály, svěsily křídla. 26 A nahoře nad klenbou, kterou měly nad hlavou, bylo cosi, co vypadalo jako člověk. 27 I viděl jsem, jako by se třpytil oslnivý vzácný kov; vypadalo to jako oheň uvnitř i okolo; směrem od toho, co vypadalo jako bedra, nahoru a směrem od toho dolů jsem viděl, co vypadalo jako oheň šířící záři dokola. 28 Vypadalo to jako duha, která bývá na mračnu za deštivého dne, tak vypadala ta záře dokola; byl to vzhled a podoba Hospodinovy slávy. Když jsem to spatřil, padl jsem na tvář a slyšel jsem hlas mluvícího.
22 a ještě jednou prorokovi „přechází zrak“
a on se dívá na to, co je nad bytostmi
„nad hlavami bytostí bylo cosi podobného klenbě“
jde o srovnání s klenbou nebeskou, oblohou,
která pro nás lidi odděluje svět pozemský od nadzemského
ale tato klenba nebyla oblohou, kterou vidíme běžně
bylo to jen cosi podobného klenbě, a mělo to vzhled
„jako třpyt oslňujícího křišťálu“
bylo to nebe, ve kterém sídlí Bůh
a popisem vzhledu je zřejmé, že je to jiné nebe, než které vidíme lidskýma očima
a technickými prostředky
(už SZ se mnohokrát snaží vyjádřit ten přesah, že Bůh nesídlí v těch nebesích, která vidíme
mluví o nebesích nebes
ale ani „nebesa nebes ho nemohou obsáhnout“ 1Kr 8,27
a musí sestoupit, aby spatřil vše na nebi i na zemi Ž 113,5n
v našem oddíle je toto vědomí přesahu vyjádřeno prostředky estetickými
vzhledovými - leskem)
(takové přesažné nebe také myslíme, když vyznáváme např. v Apostoliku
„vstoupil na nebe, sedí na pravici Boha Otce všemohoucího, odkud přijde soudit…")
také nahoře je tomu tedy podobně jako dole, při zemi
zde se země dotýkají kola, ale také taková, jako jsou na zemi nevídaná
„třpytila se jako chrysolit“ 16
23-25 pod klenbou se pohybovaly ony bytosti připomínající cheruby
mávání jejich křídel vydávalo zvuk podobný hukotu vody
nebo hřmotu vojenského tábora
a dunění hromu
bytosti se mohly stejně snadno vznášet a pohybovat
nebo stát v klidu se spuštěnými křídly
26 nad jejich hlavami se klenula klenba nebes
a nad ní vidí prorok přímo trůn Všemocného
safírový (podobně Ex 24,9n, místo, které je ve SZ naprosto výjimečné:
Pak Mojžíš a Áron, Nádab a Abíhú a sedmdesát z izraelských starších vystoupili vzhůru (na horu Sinaj). Uviděli Boha Izraele. Pod jeho nohama bylo cosi jako průzračný safír, jako čisté nebe.)
a Ezechiel vidí na trůnu kohosi, kdo vypadal jako člověk
zde je z popisu poznat, že tato část zjevení se nejvíce vymyká lidským slovům
(jako by se třpytil oslnivý vzácný kov; jako oheň uvnitř i okolo; co vypadalo jako bedra; co vypadalo jako oheň; jako duha)
prorok vidí duchovním zrakem podobu člověka
ví, že jeho popis není přesný, nemůže být, Hospodina nemůže svými smysly pojmout
přece však je veden k odvaze, aby vyjádřil aspoň náznakově, že se Hospodin blíží člověku „lidsky“
ve SZ jsou i další podobné náznaky
Ex 33:23 (Mojžíšovi) Až dlaň odtáhnu, spatříš mě zezadu, ale mou tvář nespatří nikdo.
(má dlaň a záda, tvář)
Iz 6:1n Spatřil jsem Panovníka. Seděl na vysokém a vznosném trůnu a lem jeho roucha naplňoval chrám. Nad ním stáli serafové: každý z nich měl po šesti křídlech, dvěma si zastíral tvář, dvěma si zakrýval nohy a dvěma se nadnášel.
Jr 1:9 Hospodin vztáhl svou ruku a dotkl se mých úst. Pak mi Hospodin řekl: "Hle, vložil jsem ti do úst svá slova.“
Am 7:7 Toto mi ukázal: Hle, Panovník stojí na hradbách s olovnicí, s olovnicí v ruce.
9:1 Spatřil jsem Panovníka, jak stojí nad oltářem.
Da 7:9 Viděl jsem, že byly postaveny stolce a že usedl Věkovitý. Jeho oblek byl bílý jako sníh, vlasy jeho hlavy jako čistá vlna, jeho stolec - plameny ohně, jeho kola - hořící oheň.
je to překvapivé, při izraelské ostražitosti vůči zobrazování Boha
můžeme zde vidět, že se už naznačuje, že v plnosti času Bůh dokonce přijde na zem
jakožto člověk v Ježíši Kristu
27 vzhůru i dolů od beder na něm
jiskřilo a vířilo s ohnitavým mihotáním
zlatostříbrně oslňující světlo
a šířila se záře vypadající jako duha
28 zmíněno je i mračno a déšť:
to je připomínka Božího hněvu při potopě (Gn 6-8)
zatímco duha zjevuje Boží smířlivost (Gn 9,12-17)
za oslňujícím světlem záře tuší prorok samotného Hospodina,
ale mluví jen o Hospodinově slávě
zřejmě cítí, že se nesmí opovážit „malovat“ Boha lidským způsobem,
(Ex 20,4: nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi…)
neboť Hospodin přesahuje každé lidské poznání
Hospodin na trůnu – nad klenbou nebes a nad cheruby
zjevuje se zde jakožto Pán vyvýšený nad všechen svět,
neomezený hranicemi Izraele ani Babylónie
tento Bůh se sám přihlašuje zdeptanému prorokovi a lidu svým náhlým zjevením
judský lid je zajat, Babylón se pokládá za pána světa,
a neví, že je nad ním mnohem vyšší Pán
Babylón je na vrcholu své moci a vládne
protože je zpit svou mocí,
ještě neví, jak vše skončí
teď však o tom už ví ponížený prorok
ten, přemožený mohutností vidění, padá na tvář k zemi
a Hospodin k němu začíná mluvit,
po vidění zde následuje slyšení
a ještě i nakonec probraný text v Králickém překladu
22 Podobenství pak oblohy bylo nad hlavami zvířat jako podobenství křištálu roztaženého nad hlavami jejich svrchu. 23 A pod oblohou křídla jejich pozdvižená byla, jedno připojené k druhému. Každé mělo dvě, jimiž se přikrývalo, každé, pravím, mělo dvě, jimiž přikrývalo tělo své. 24 I slyšel jsem zvuk křídel jejich jako zvuk vod mnohých, jako zvuk Všemohoucího, když chodila, zvuk hluku jako zvuk vojska. Když pak stála, spustila křídla svá. 25 Byl také zvuk svrchu nad oblohou, kteráž byla nad hlavou jejich, když stála a spustila křídla svá. 26 Svrchu pak na obloze, kteráž byla nad hlavou jejich, bylo podobenství trůnu, na pohledění jako kámen zafirový, a nad podobenstvím trůnu na něm svrchu, na pohledění jako tvárnost člověka. 27 I viděl jsem na pohledění jako velmi prudkou světlost, a u vnitřku jejím vůkol na pohledění jako oheň, od bedr jeho vzhůru; od bedr pak jeho dolů viděl jsem na pohledění jako oheň, a blesk vůkol něho. 28 Na pohledění jako duha, kteráž bývá na oblace v čas deště, takový na pohledění byl blesk vůkol. To bylo vidění podobenství slávy Hospodinovy. Kteréžto viděv, padl jsem na tvář svou, a slyšel jsem hlas mluvícího.
1-3
1 Třicátého roku ve čtvrtém měsíci, pátého dne toho měsíce,
když jsem byl mezi přesídlenci u průplavu Kebaru,
otevřela se nebesa a měl jsem různá vidění od Boha.
2 Pátého dne toho měsíce, byl to pátý rok přestěhování krále Jójakína,
3 událo se slovo Hospodinovo ke knězi Ezechielovi, synu Buzího,
v kaldejské zemi u průplavu Kebaru.
Tam na něm spočinula Hospodinova ruka.
časová a místní situace:
„třicátý rok“ Origenes: 30. rok věku prorokova
(podle Nu 4 začínala právě v tomto věku kněžská služba)
- Ezechiel je tu kněz Boží, ne v chrámu, ale tam, kde ho Bůh chce mít a způsobem,
který si určí Bůh sám
- i L 3,23 „když Ježíš začínal své dílo, bylo mu asi třicet let“
v babylónském zajetí, už pět let po odvedení s mladým králem Jójakínem
museli zápasit o svou víru jako zajatci v pohanské a nepřátelské zemi
velmoc Babylón svou sílu demonstrovala i při velkolepých náboženských slavnostech
kdy byly v průvodu vozeny sochy božstev na nádherných vozech
a bozi a bohyně byli ukazováni ve své majestátní vítězoslávě
Judejce zde mohla jímat bezútěšná malomyslnost
- vždyť co byl jejich Hospodin ve srovnání s babylónskými božstvy?
„otevřela se nebesa“ – taková výpověď se zde v Bibli vyskytuje poprvé
až v NZ se s ní setkáváme častěji: při křtu Ježíše, při odsouzení Štěpána, i jinde
naznačuje Boží svrchovaný akt, který je překvapivý a budí úžas
je způsobený jen Boží vůlí, nebesa jsou totiž lidem nepřístupná (Jr 31,37)
otevřou se proto, aby prorok mohl vidět, co ostatním zůstane utajeno
mimo vidění na něm i „spočine Hospodinova ruka“, která ho od nyní bude vodit
důležité je, že k vidění došlo v cizí, nepřátelské zemi,
která se honosila tím, že se o ni starají mocní místní bohové
ale Hospodin se zjevuje bez ohledu na jejich moc
4-13
4 Viděl jsem, jak se přihnal bouřlivý vítr od severu, veliké mračno a šlehající oheň;
okolo něho byla zář
a uprostřed ohně jakýsi třpyt oslnivého vzácného kovu.
5 Uprostřed něho bylo cosi podobného čtyřem bytostem, které se vzhledem podobaly člověku. 6 Každá z nich měla čtyři tváře a každá čtyři křídla.
7 Nohy měly rovné, ale chodidla byla jako chodidla býčka, jiskřila jako vyleštěný bronz.
8 Ruce měly lidské, a to pod křídly na čtyřech stranách;
měly po čtyřech tvářích a křídlech. 9 Svými křídly se přimykaly jedna k druhé.
Při chůzi se neotáčely, každá se pohybovala přímo vpřed.
10 Jejich tváře se podobaly tváři lidské,
zprava měly všechny čtyři tváře lví
a zleva měly všechny čtyři tváře býčí
a všechny čtyři měly také tváře orlí. 11 Takové byly jejich tváře;
jejich křídla byla rozpjata vzhůru.
Každá se přimykala dvěma křídly k druhé a dvěma si přikrývaly těla.
12 Každá se pohybovala přímo vpřed. Chodily podle toho, kam je vedl duch; při chůzi se neotáčely.
13 Svým vzhledem se ty bytosti podobaly hořícímu řeřavému uhlí. Vypadaly jako pochodně a oheň procházel mezi bytostmi a zářil, totiž z toho ohně šlehal blesk. 14 A ty bytosti pobíhaly sem a tam, takže vypadaly jako blýskavice.
ukazuje se vlastní vidění
smršť, mračno, oheň – a kolem záře
projevem Boží přítomnosti jsou tyto jevy, které se člověku vymykají z rukou
z ohně se prorokovi vynořuje podoba 4 bytostí se vzhledem člověka
každá z nich má 4 tváře – vpředu lidskou
vpravo lví
vlevo býčí
a navíc, nejspíše vzadu, orlí
umožňovaly těmto bytostem pohybovat se na všechny strany bez potřeby se otáčet
jdou vždy přímo podle pokynů Božího Ducha
měly též 4 křídla, 2 z nich vztahovaly navzájem k sobě
zatímco druhými 2 křídly si kryly tělo
nohy měly přímé jako lidské, ale s bronzově jiskřivými chodidly připomínajícími paznehty
býčka
dále 4 ruce pod křídly
podobaly se řeřavému uhlí, pochodním, blýskavicím – to všechno jsou ve SZ průvodní jevy blízkosti Boží, jež vzbuzují hrůzu a posvátnou bázeň
(u církevních otců se rozšířil výklad,
že tyto čtyřtvárné bytosti jsou symbolem čtyřtvárného evangelia,
4 evangelií, která dohromady tvoří jedno evangelium Ježíše Krista
začátek každého evangelia naznačuje symbol evangelisty
Matouš – jeho evangelium začíná lidským rodokmenem Ježíše Krista
jeho symbolem je člověk
Marek začíná kázáním Jana Křtitele na poušti
jeho symbolem je lev, král pouště
Lukáš začíná Zachariášovou obětí, při které je mu zvěstováno narození Jana Křtitele
jeho symbolem je býk, obětní zvíře
Jan se na počátku jakoby vznesl do výšin tajemství Boží Trojice
jeho symbolem je orel)
je zřejmé, že prorokovi se zjevuje „něco“, co má být svědectvím přítomnosti Boží
vidí jasně, ale není schopen to popsat a vysvětlit
stále opakuje: „podobaly se, byly jako“
prorok při svém popisu používá představ, s kterými se setkával v babylónském náboženském světě
(různé božské a polobožské bytosti, božstva s více obličeji)
a které ho trápily a pohoršovaly
babylónská božstva představovala ty síly, na které se Babylóňané spoléhali
(vladařská moc, vojenská síla): „naší bohové jsou mocní a dávají nám naši moc“
a zde má teď prorok poznat, že to, čím se pohané vynášejí,
patří vlastně a jedině Hospodinu
jsou to jen aspekty jeho moci
nad všemi silami, které jsou teď v pohybu a působí
totiž povstává prozatím zcela netušená
přitom však nezrušitelně jistá síla jiná:
síla Hospodina, který má moc nade vším
a použije ji v pravý čas a podle své vůle
božské bytosti Babylóňanů se Ezechielovi zjevují jako služebné a poddané:
ovládá je Boží duch: „chodily podle toho, jak je vedl duch“
v dokonalé pohyblivosti a pohotovosti
v Kralickém překladu je tento úsek takto:
1 Stalo se pak třidcátého léta, čtvrtého měsíce, dne pátého, když jsem byl mezi zajatými u řeky Chebar, že otevřína byla nebesa, a viděl jsem vidění Boží. 2 Pátého dne téhož měsíce, pátého léta zajetí krále Joachina, 3 V pravdě stalo se slovo Hospodinovo k Ezechielovi knězi, synu Buzi, v zemi Kaldejské u řeky Chebar, a byla nad ním ruka Hospodinova.
4 I viděl jsem, a aj, vítr tuhý přicházel od půlnoci, a oblak veliký, a oheň plápolající, a okolo něho byl blesk, a z prostředku jeho jako nějaká velmi prudká světlost, z prostředku toho ohně. 5 Z prostředku jeho také ukázalo se podobenství čtyř zvířat, jejichž takový byl způsob: Podobenství člověka měli. 6 A po čtyřech tvářích jedno každé, a po čtyřech křídlích jedno každé mělo. 7 Jejichž nohy nohy přímé, ale zpodek noh jejich jako zpodek nohy telecí, a blyštěly se podobně jako ocel pulerovaná. 8 Ruce pak lidské pod křídly jejich, po čtyřech stranách jejich, a tváři jejich i křídla jejich na čtyřech těch stranách. 9 Spojena byla křídla jejich jednoho s druhým. Neobracela se, když šla; jedno každé přímo na svou stranu šlo. 10 Podobenství pak tváří jejich s předu tvář lidská, a tvář lvová po pravé straně každého z nich; tvář pak volovou po levé straně všech čtvero, též tvář orličí s zadu mělo všech čtvero z nich. 11 A tváři jejich i křídla jejich pozdvižena byla zhůru. Každé zvíře dvě křídla pojilo s křídly dvěma druhého, dvěma pak přikrývala těla svá. 12 A každé přímo na svou stranu šlo. Kamkoli ukazoval duch, aby šla, tam šla, neuchylovala se, když chodila. 13 Podobnost také těch zvířat na pohledění byla jako uhlí řeřavého, na pohledění jako pochodně. Kterýžto oheň ustavičně chodil mezi zvířaty, a ten oheň měl blesk, a z téhož ohně vycházelo blýskání. 14 Také ta zvířata běhala, a navracovala se jako prudké blýskání.
15-21
15 Když jsem na ty bytosti hleděl, hle, na zemi u těch bytostí, před každou z těch čtyř, bylo po jednom kole. 16 Vzhled a vybavení kol bylo toto: třpytila se jako chrysolit a všechna čtyři se sobě podobala; jejich vzhled a vybavení se jevilo tak, jako by bylo kolo uvnitř kola. 17 Když jela, mohla jet na všechny čtyři strany a při jízdě se nezatáčela. 18 Jejich loukotě byly mohutné a šla z nich bázeň; ta čtyři kola měla loukotě kolem dokola plné očí. 19 Když se bytosti pohybovaly, pohybovala se s nimi i kola, a když se bytosti vznášely nad zemí, vznášela se i kola. 20 Kam je vedl duch, tam šly, tam vedl duch i kola; vznášela se spolu s nimi, neboť duch bytostí byl v kolech. 21 Když ony šly, jela, když se ony zastavily, stála, a když se ony vznášely nad zemí, vznášela se kola spolu s nimi, neboť duch bytostí byl v kolech.
15 nyní prorok ve svém popisu postupuje ke kolům, která jsou spojená s bytostmi
kola jsou pod nimi, prorok tedy klesá s pohledem o úroveň níže
doposud si nevšiml, že jsou zde kola také – bylo to způsobeno ohromností zjevení
nedovedl celé zjevení pojmout najednou
ta kola, to je obraz změn, pohybů, dějů, které se ve světě odehrávají
jako jsou vlny moře hnány větrem, tak jsou děje ve světě působeny takovýmito koly
všechno ve světě je v nestálém pohybu – jako ta kola
ty postavy, to byli služebníci Boží, jejichž prostřednictvím Bůh řídí běh světa
přestože se dění ve světě často jeví jako náhodné, Bůh má své anděly, kteří svět řídí,
tak že nic není zmatené ani neřádné
16 vzhled kol byl jako drahokam, tak nádherné, že poutala pohled
tato kola stála na zemi pod postavami, takže ve srovnání s postavami šlo o něco přízemního
a přece tato kola nejsou ze dřeva nebo jiného pozemského materiálu,
nýbrž z nebeského
ve spojení se 4 bytostmi kola tvoří zřejmě jakési podivuhodné vozidlo
svým vzhledem sice připomínalo vozy babylónských bohů,
ale nesrovnatelně je překonávalo svou pohyblivostí
a tím i uzpůsobeností ke službě
(Babylóňané při svých náboženských slavnostech vozili
na slavnostních vozech sochy svých božstev ze svatyní do hlavního chrámu)
a všechna ta kola byla navzájem podobná
to ukazuje na to, že celé Boží dílo je ve vzájemné harmonii,
třebaže se to tak často nejeví:
když se podíváme na pozemské dění, může nám připadat zmatené,
když však zvedneme své zraky k nebi, začneme to tušit
také to, co nám připadá jako pozemský zmatek, je v širším pohledu souladem
technicky jsou tato kola nevídané konstrukce
zkřížené dvoukolo (nebo kulové kolo)
to kolo je schopné jízdy na všechny 4 strany
to ukazuje na svobodu Boží: Bůh není odkázán na jeden směr, ale má různé možnosti
18 dále je řeč o vzhledu loukotí
jejich výška byla ohromná, a byly plné očí
to znamená: kola se nedávala do pohybu neuváženě
Bůh řídí běh světa různými směry a způsoby
nikdy však nahodile a bez plánu
Boží prozřetelnost nikdy nebloudí
ani nejmenší hnutí ve světě není bez Boží pozornosti
19 tato slova znamenají, že všechny děje na zemi jsou závislé na pohybech nebeských
Bůh vše řídí skrze své anděly a skrze kola – to znamená: nepochopitelným způsobem
my lidé vidíme věci, které se mění,
někdy jsme schopni trochu zahlédnout příčiny těchto změn (kola)
a už ty nám připadají velmi komplikované
když vidíme lidi plánovat kolik věcí, které mohou celý svět uvést ve zmatek,
vězme, že to Bůh řídí celý svět, na způsob, který je nám skrytý
a když vidíme mnoho věcí dít se jakoby nahodile,
vězme, že to andělé tady plní své úkoly
(Mt 10,29n: ani jeden vrabec nespadne na zem bez dopuštění Boha
ano, i vlasy na vaší hlavě jsou sečteny)
když nás zmatky v tomto světě vedou k zoufalství,
připomínejme si, že duch bytostí byl v kolech – události mají ducha, dějí se podle ducha
a přece nedostávají hybnost samy ze sebe, ale z vnějšího impulsu
cíl všeho bude podle Božího rozhodnutí
nic se neděje bez jeho svolení
opět v Kralickém překladu předchozí text:
15 A když jsem hleděl na ta zvířata, a aj, kolo jedno bylo na zemi při zvířatech u čtyř tváří jednoho každého z nich. 16 Na pohledění byla kola, a udělání jich jako barva tarsis, a podobnost jednostejnou měla všecka ta kola, a byla na pohledění i udělání jejich, jako by bylo kolo u prostřed kola. 17 Na čtyři strany své jíti majíce, chodila, a neuchylovala se, když šla. 18 A loukoti své, i vysokost měla, že hrůza z nich šla, a šínové jejich vůkol všech čtyř kol plní byli očí. 19 Když pak chodila zvířata, chodila kola podlé nich, a když se vznášela zvířata vzhůru od země, vznášela se i kola. 20 Kdekoli chtěl Duch, aby šla, tam šla; kde Duch chtěl jíti, i kola vznášela se naproti nim, nebo duch zvířat byl v kolách. 21 Když ona šla, šla, a když ona stála, stála, a když se vznášela od země, vznášela se také kola s nimi, nebo duch zvířat byl v kolách.
22-28
22 Nad hlavami bytostí bylo cosi podobného klenbě jako třpyt oslňujícího křišťálu rozpjatého nahoře nad jejich hlavami. 23 Pod tou klenbou pak byla jejich křídla vztažena jedno k druhému; každá bytost měla dvě křídla, jimiž se přikrývala, a každá měla dvě křídla, jimiž přikrývala své tělo. 24 I slyšel jsem zvuk jejich křídel jako zvuk mnohých vod, jako hlas Všemocného, když se pohybovaly; bylo to jako hřmění, jako zvuk válečného tábora; když stály, svěsily křídla. 25 Zvuk se šířil svrchu nad klenbou, kterou měly nad hlavou; když stály, svěsily křídla. 26 A nahoře nad klenbou, kterou měly nad hlavou, bylo cosi, co vypadalo jako člověk. 27 I viděl jsem, jako by se třpytil oslnivý vzácný kov; vypadalo to jako oheň uvnitř i okolo; směrem od toho, co vypadalo jako bedra, nahoru a směrem od toho dolů jsem viděl, co vypadalo jako oheň šířící záři dokola. 28 Vypadalo to jako duha, která bývá na mračnu za deštivého dne, tak vypadala ta záře dokola; byl to vzhled a podoba Hospodinovy slávy. Když jsem to spatřil, padl jsem na tvář a slyšel jsem hlas mluvícího.
22 a ještě jednou prorokovi „přechází zrak“
a on se dívá na to, co je nad bytostmi
„nad hlavami bytostí bylo cosi podobného klenbě“
jde o srovnání s klenbou nebeskou, oblohou,
která pro nás lidi odděluje svět pozemský od nadzemského
ale tato klenba nebyla oblohou, kterou vidíme běžně
bylo to jen cosi podobného klenbě, a mělo to vzhled
„jako třpyt oslňujícího křišťálu“
bylo to nebe, ve kterém sídlí Bůh
a popisem vzhledu je zřejmé, že je to jiné nebe, než které vidíme lidskýma očima
a technickými prostředky
(už SZ se mnohokrát snaží vyjádřit ten přesah, že Bůh nesídlí v těch nebesích, která vidíme
mluví o nebesích nebes
ale ani „nebesa nebes ho nemohou obsáhnout“ 1Kr 8,27
a musí sestoupit, aby spatřil vše na nebi i na zemi Ž 113,5n
v našem oddíle je toto vědomí přesahu vyjádřeno prostředky estetickými
vzhledovými - leskem)
(takové přesažné nebe také myslíme, když vyznáváme např. v Apostoliku
„vstoupil na nebe, sedí na pravici Boha Otce všemohoucího, odkud přijde soudit…")
také nahoře je tomu tedy podobně jako dole, při zemi
zde se země dotýkají kola, ale také taková, jako jsou na zemi nevídaná
„třpytila se jako chrysolit“ 16
23-25 pod klenbou se pohybovaly ony bytosti připomínající cheruby
mávání jejich křídel vydávalo zvuk podobný hukotu vody
nebo hřmotu vojenského tábora
a dunění hromu
bytosti se mohly stejně snadno vznášet a pohybovat
nebo stát v klidu se spuštěnými křídly
26 nad jejich hlavami se klenula klenba nebes
a nad ní vidí prorok přímo trůn Všemocného
safírový (podobně Ex 24,9n, místo, které je ve SZ naprosto výjimečné:
Pak Mojžíš a Áron, Nádab a Abíhú a sedmdesát z izraelských starších vystoupili vzhůru (na horu Sinaj). Uviděli Boha Izraele. Pod jeho nohama bylo cosi jako průzračný safír, jako čisté nebe.)
a Ezechiel vidí na trůnu kohosi, kdo vypadal jako člověk
zde je z popisu poznat, že tato část zjevení se nejvíce vymyká lidským slovům
(jako by se třpytil oslnivý vzácný kov; jako oheň uvnitř i okolo; co vypadalo jako bedra; co vypadalo jako oheň; jako duha)
prorok vidí duchovním zrakem podobu člověka
ví, že jeho popis není přesný, nemůže být, Hospodina nemůže svými smysly pojmout
přece však je veden k odvaze, aby vyjádřil aspoň náznakově, že se Hospodin blíží člověku „lidsky“
ve SZ jsou i další podobné náznaky
Ex 33:23 (Mojžíšovi) Až dlaň odtáhnu, spatříš mě zezadu, ale mou tvář nespatří nikdo.
(má dlaň a záda, tvář)
Iz 6:1n Spatřil jsem Panovníka. Seděl na vysokém a vznosném trůnu a lem jeho roucha naplňoval chrám. Nad ním stáli serafové: každý z nich měl po šesti křídlech, dvěma si zastíral tvář, dvěma si zakrýval nohy a dvěma se nadnášel.
Jr 1:9 Hospodin vztáhl svou ruku a dotkl se mých úst. Pak mi Hospodin řekl: "Hle, vložil jsem ti do úst svá slova.“
Am 7:7 Toto mi ukázal: Hle, Panovník stojí na hradbách s olovnicí, s olovnicí v ruce.
9:1 Spatřil jsem Panovníka, jak stojí nad oltářem.
Da 7:9 Viděl jsem, že byly postaveny stolce a že usedl Věkovitý. Jeho oblek byl bílý jako sníh, vlasy jeho hlavy jako čistá vlna, jeho stolec - plameny ohně, jeho kola - hořící oheň.
je to překvapivé, při izraelské ostražitosti vůči zobrazování Boha
můžeme zde vidět, že se už naznačuje, že v plnosti času Bůh dokonce přijde na zem
jakožto člověk v Ježíši Kristu
27 vzhůru i dolů od beder na něm
jiskřilo a vířilo s ohnitavým mihotáním
zlatostříbrně oslňující světlo
a šířila se záře vypadající jako duha
28 zmíněno je i mračno a déšť:
to je připomínka Božího hněvu při potopě (Gn 6-8)
zatímco duha zjevuje Boží smířlivost (Gn 9,12-17)
za oslňujícím světlem záře tuší prorok samotného Hospodina,
ale mluví jen o Hospodinově slávě
zřejmě cítí, že se nesmí opovážit „malovat“ Boha lidským způsobem,
(Ex 20,4: nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi…)
neboť Hospodin přesahuje každé lidské poznání
Hospodin na trůnu – nad klenbou nebes a nad cheruby
zjevuje se zde jakožto Pán vyvýšený nad všechen svět,
neomezený hranicemi Izraele ani Babylónie
tento Bůh se sám přihlašuje zdeptanému prorokovi a lidu svým náhlým zjevením
judský lid je zajat, Babylón se pokládá za pána světa,
a neví, že je nad ním mnohem vyšší Pán
Babylón je na vrcholu své moci a vládne
protože je zpit svou mocí,
ještě neví, jak vše skončí
teď však o tom už ví ponížený prorok
ten, přemožený mohutností vidění, padá na tvář k zemi
a Hospodin k němu začíná mluvit,
po vidění zde následuje slyšení
a ještě i nakonec probraný text v Králickém překladu
22 Podobenství pak oblohy bylo nad hlavami zvířat jako podobenství křištálu roztaženého nad hlavami jejich svrchu. 23 A pod oblohou křídla jejich pozdvižená byla, jedno připojené k druhému. Každé mělo dvě, jimiž se přikrývalo, každé, pravím, mělo dvě, jimiž přikrývalo tělo své. 24 I slyšel jsem zvuk křídel jejich jako zvuk vod mnohých, jako zvuk Všemohoucího, když chodila, zvuk hluku jako zvuk vojska. Když pak stála, spustila křídla svá. 25 Byl také zvuk svrchu nad oblohou, kteráž byla nad hlavou jejich, když stála a spustila křídla svá. 26 Svrchu pak na obloze, kteráž byla nad hlavou jejich, bylo podobenství trůnu, na pohledění jako kámen zafirový, a nad podobenstvím trůnu na něm svrchu, na pohledění jako tvárnost člověka. 27 I viděl jsem na pohledění jako velmi prudkou světlost, a u vnitřku jejím vůkol na pohledění jako oheň, od bedr jeho vzhůru; od bedr pak jeho dolů viděl jsem na pohledění jako oheň, a blesk vůkol něho. 28 Na pohledění jako duha, kteráž bývá na oblace v čas deště, takový na pohledění byl blesk vůkol. To bylo vidění podobenství slávy Hospodinovy. Kteréžto viděv, padl jsem na tvář svou, a slyšel jsem hlas mluvícího.
jaká to odvaha
jaká to odvaha
ježíš
zlatý a stříbrný
nahý
v jednom pokoji
s dnešními lidmi
jaká to odvaha
I. nahý
Ježíš při křižování byl nahý
J 19:23 Když vojáci Ježíše ukřižovali, vzali jeho šaty a rozdělili je na čtyři díly, každému vojákovi díl; zbýval ještě spodní šat. Ten byl beze švů, od shora vcelku utkaný. 24 Řekli mezi sebou: "Netrhejme jej, ale losujme, čí bude!"
z lidského pohledu je nahota potupa, spojená se studem
tak je tomu od pádu člověka
Gn 3:7 Oběma (Adamovi a Evě) se otevřely oči: poznali, že jsou nazí. Spletli tedy fíkové listy a přepásali se jimi.
Bůh se ptá: „Adame, kde jsi?“ Gn 3:10 On odpověděl: "Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se." 11 Bůh mu řekl: "Kdo ti pověděl, že jsi nahý? Nejedl jsi z toho stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst?"
Gn 3:21 Hospodin Bůh udělal Adamovi a jeho ženě kožené suknice a přioděl je.
(o studu mezi blízkými příbuznými Lv 18:6 Nikdo se nepřiblíží k některé ze svých blízkých příbuzných, aby odkryl její nahotu. Já jsem Hospodin. 7 Neodkryješ nahotu svého otce tím, že bys odkryl nahotu své matky. Je to tvá matka, neodkryješ její nahotu.
o kněžích Ex 20:26 Nebudeš vystupovat k mému oltáři po stupních, abys u něho neodkrýval svou nahotu." )
proto i my ukřižovaného oprávněně znázorňujeme zahaleného rouškou
jen z čistého pohledu Božího jde o přirozeného
Gn 2:25 Oba dva byli nazí, člověk i jeho žena, ale nestyděli se.
Jb připomíná 1:21: "Z života své matky jsem vyšel nahý, nahý se tam vrátím.“
nahý ukřižovaný:
- to, co je z lidského pohledu potupa, nejvyšší stupeň zneuctění
to je z lidského pohledu znamení nového Adama, obnova rajského stavu
(Ježíš je po sejmutí z kříže zahalen:
J 19:40 Vzali Ježíšovo tělo a zabalili je s vonnými látkami do lněných pláten, jak je to u Židů při pohřbu zvykem.
vzkříšen je však opět nahý, v prázdném hrobě učedníci nacházejí plátna:
J 20:5 Milovaný učedník se sehnul a viděl tam ležet lněná plátna, ale dovnitř nevešel.)
II. zlatý a stříbrný
a) je možné a pravděpodobné,
že pro někoho se však krucifix stává pouhou ozdobou, dekorací
ozdobou obývacích pokojů, kde se hádáme, opíjíme, necháme ohlupovat televizí
pak je možno se ptát:
- co tento nahý? necítíte stud?
- nezarazí vás jeho utrpení?
- vnímáte ho ještě vůbec? nebo ho máte pozlaceného jako dekoraci?
b) věřím však, že jsou lidé, kteří žijí ve znamení ukřižovaného
apoštol Pavel: 1K 2:2 Rozhodl jsem se totiž, že mezi vámi nebudu znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného.
a pak má pozlacení své oprávnění
Ježíšova smrt je pro křesťany slavná
1Pt 2:24 On 'na svém těle vzal naše hříchy' na kříž, abychom zemřeli hříchům a byli živi spravedlnosti.
jeho kříž je podle evangelisty Jana vyvýšením
J 3:14 Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti (na žerdi), tak musí být vyvýšen Syn člověka.
Nu 21:8 Hospodin Mojžíšovi řekl: "Udělej si hada Ohnivce a připevni ho na žerď. Když se na
něj kterýkoli uštknutý podívá, zůstane naživu." 9 Mojžíš tedy udělal bronzového hada a
připevnil ho na žerď. Jestliže někoho uštkl had a on pohlédl na hada bronzového, zůstal naživu.
ježíš
zlatý a stříbrný
nahý
v jednom pokoji
s dnešními lidmi
jaká to odvaha
I. nahý
Ježíš při křižování byl nahý
J 19:23 Když vojáci Ježíše ukřižovali, vzali jeho šaty a rozdělili je na čtyři díly, každému vojákovi díl; zbýval ještě spodní šat. Ten byl beze švů, od shora vcelku utkaný. 24 Řekli mezi sebou: "Netrhejme jej, ale losujme, čí bude!"
z lidského pohledu je nahota potupa, spojená se studem
tak je tomu od pádu člověka
Gn 3:7 Oběma (Adamovi a Evě) se otevřely oči: poznali, že jsou nazí. Spletli tedy fíkové listy a přepásali se jimi.
Bůh se ptá: „Adame, kde jsi?“ Gn 3:10 On odpověděl: "Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se." 11 Bůh mu řekl: "Kdo ti pověděl, že jsi nahý? Nejedl jsi z toho stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst?"
Gn 3:21 Hospodin Bůh udělal Adamovi a jeho ženě kožené suknice a přioděl je.
(o studu mezi blízkými příbuznými Lv 18:6 Nikdo se nepřiblíží k některé ze svých blízkých příbuzných, aby odkryl její nahotu. Já jsem Hospodin. 7 Neodkryješ nahotu svého otce tím, že bys odkryl nahotu své matky. Je to tvá matka, neodkryješ její nahotu.
o kněžích Ex 20:26 Nebudeš vystupovat k mému oltáři po stupních, abys u něho neodkrýval svou nahotu." )
proto i my ukřižovaného oprávněně znázorňujeme zahaleného rouškou
jen z čistého pohledu Božího jde o přirozeného
Gn 2:25 Oba dva byli nazí, člověk i jeho žena, ale nestyděli se.
Jb připomíná 1:21: "Z života své matky jsem vyšel nahý, nahý se tam vrátím.“
nahý ukřižovaný:
- to, co je z lidského pohledu potupa, nejvyšší stupeň zneuctění
to je z lidského pohledu znamení nového Adama, obnova rajského stavu
(Ježíš je po sejmutí z kříže zahalen:
J 19:40 Vzali Ježíšovo tělo a zabalili je s vonnými látkami do lněných pláten, jak je to u Židů při pohřbu zvykem.
vzkříšen je však opět nahý, v prázdném hrobě učedníci nacházejí plátna:
J 20:5 Milovaný učedník se sehnul a viděl tam ležet lněná plátna, ale dovnitř nevešel.)
II. zlatý a stříbrný
a) je možné a pravděpodobné,
že pro někoho se však krucifix stává pouhou ozdobou, dekorací
ozdobou obývacích pokojů, kde se hádáme, opíjíme, necháme ohlupovat televizí
pak je možno se ptát:
- co tento nahý? necítíte stud?
- nezarazí vás jeho utrpení?
- vnímáte ho ještě vůbec? nebo ho máte pozlaceného jako dekoraci?
b) věřím však, že jsou lidé, kteří žijí ve znamení ukřižovaného
apoštol Pavel: 1K 2:2 Rozhodl jsem se totiž, že mezi vámi nebudu znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného.
a pak má pozlacení své oprávnění
Ježíšova smrt je pro křesťany slavná
1Pt 2:24 On 'na svém těle vzal naše hříchy' na kříž, abychom zemřeli hříchům a byli živi spravedlnosti.
jeho kříž je podle evangelisty Jana vyvýšením
J 3:14 Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti (na žerdi), tak musí být vyvýšen Syn člověka.
Nu 21:8 Hospodin Mojžíšovi řekl: "Udělej si hada Ohnivce a připevni ho na žerď. Když se na
něj kterýkoli uštknutý podívá, zůstane naživu." 9 Mojžíš tedy udělal bronzového hada a
připevnil ho na žerď. Jestliže někoho uštkl had a on pohlédl na hada bronzového, zůstal naživu.
chrám těl
chrám těl
chrám
ducha
jsou naše těla
/napsal kdysi ten epileptik
do korintu/
proto následovala
objetí polibky
a svaté hostiny
teprve později
chrámy z kamene
1) „epileptik“ – apoštol Pavel, epilepsie je jeden z výkladů toho, co měl za nemoc
2K 12:7 A abych se nepovyšoval pro výjimečnost zjevení, jichž se mi dostalo, byl mi dán do těla osten, posel satanův, který mne sráží, abych se nepovyšoval. 8 Kvůli tomu jsem třikrát volal k Pánu, aby mne toho zbavil, 9 ale on mi řekl: "Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla."
Pavel si uvědomuje (musí uvědomovat) svou tělesnou slabost
přesto zároveň ví, že jeho tělo – osobnost – je místem, které si Bůh vybral pro přebývání svého Svatého ducha
ten Pavla oživuje, posiluje, naplňuje
2) 1K 6:19 Či snad nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás přebývá a jejž máte od Boha?
tělo je místem přebývání Ducha svatého
(sóma – neutrální pojem, slouží sice hříchu, ale stojí před dvěma možnostmi
- sarx – tělo propadlé smrti
- slouží Bohu a je určeno k věčnému životu,
má být připodobněno tělu slávy Kristovy, když je proměňováno)
ten přebývá ve společenství, ale i v každém jednotlivém křesťanovi
je vlastnictvím Božím, ne naším
častější je v NZ obraz, že celé společenství je živý chrám,
křesťané jako živé kameny
Ef 2:20 Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš. 21 V něm je celá stavba pevně spojena a roste v chrám, posvěcený v Pánu; 22 v něm jste i vy společně budováni v duchovní příbytek Boží.
3) objetí polibky – tak končí hned 4 dopisy v NZ
Ř 16:16 Pozdravte jedni druhé svatým políbením.
1K 16:20 Pozdravte se navzájem svatým políbením.
2K 13:11 Pozdravte jedni druhé svatým políbením.
a ještě silnější: políbení lásky
1Pt 5:14 Pozdravte jedni druhé políbením lásky.
tělesná blízkost, která je čistá, bez erotické žádostivosti
„agapé“ bez „erosu“
(agapé – láska nezávislá na vnějších okolnostech, miluji druhého, protože Bůh nás miluje
éros – láska pohlavní, i když někdy i zduchovnělá,
ale vždycky vyvolaná vlastnostmi milované osoby a proto egocentrická,
kdy mi ten druhý má posloužit k vlastnímu uspokojení)
5) svaté hostiny
hody lásky v prvotní církvi – agapai
(Sk 2:46 Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem. - Lukáš se zde romanticky ohlíží několik desetiletí nazpět
ale už u Pavla začaly výtky
1K 11:20 Když vy se však shromažďujete, není to už společenství večeře Páně: 21 každý se dá hned do své večeře, a jeden má hlad, druhý se opije.)
je zajímavé , že o agapai se NZ i jinde zmiňuje už jen v negativních souvislostech
Ju 1:12 Ti jsou úskalím vašeho bratrského stolování, když s vámi hodují bez bázně před Hospodinem. (K: nestoudně)
2Pt 2:13 oddávají se prostopášnosti, když s vámi hodují.
možná se agapé měnilo na éros
možná to bylo zakrýváno přejídáním
našim posláním by mělo být: obnovit radost z toho, že jsme chrámem Ducha,
každý věřící a pak dohromady jako společenství
chrám
ducha
jsou naše těla
/napsal kdysi ten epileptik
do korintu/
proto následovala
objetí polibky
a svaté hostiny
teprve později
chrámy z kamene
1) „epileptik“ – apoštol Pavel, epilepsie je jeden z výkladů toho, co měl za nemoc
2K 12:7 A abych se nepovyšoval pro výjimečnost zjevení, jichž se mi dostalo, byl mi dán do těla osten, posel satanův, který mne sráží, abych se nepovyšoval. 8 Kvůli tomu jsem třikrát volal k Pánu, aby mne toho zbavil, 9 ale on mi řekl: "Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla."
Pavel si uvědomuje (musí uvědomovat) svou tělesnou slabost
přesto zároveň ví, že jeho tělo – osobnost – je místem, které si Bůh vybral pro přebývání svého Svatého ducha
ten Pavla oživuje, posiluje, naplňuje
2) 1K 6:19 Či snad nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás přebývá a jejž máte od Boha?
tělo je místem přebývání Ducha svatého
(sóma – neutrální pojem, slouží sice hříchu, ale stojí před dvěma možnostmi
- sarx – tělo propadlé smrti
- slouží Bohu a je určeno k věčnému životu,
má být připodobněno tělu slávy Kristovy, když je proměňováno)
ten přebývá ve společenství, ale i v každém jednotlivém křesťanovi
je vlastnictvím Božím, ne naším
častější je v NZ obraz, že celé společenství je živý chrám,
křesťané jako živé kameny
Ef 2:20 Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš. 21 V něm je celá stavba pevně spojena a roste v chrám, posvěcený v Pánu; 22 v něm jste i vy společně budováni v duchovní příbytek Boží.
3) objetí polibky – tak končí hned 4 dopisy v NZ
Ř 16:16 Pozdravte jedni druhé svatým políbením.
1K 16:20 Pozdravte se navzájem svatým políbením.
2K 13:11 Pozdravte jedni druhé svatým políbením.
a ještě silnější: políbení lásky
1Pt 5:14 Pozdravte jedni druhé políbením lásky.
tělesná blízkost, která je čistá, bez erotické žádostivosti
„agapé“ bez „erosu“
(agapé – láska nezávislá na vnějších okolnostech, miluji druhého, protože Bůh nás miluje
éros – láska pohlavní, i když někdy i zduchovnělá,
ale vždycky vyvolaná vlastnostmi milované osoby a proto egocentrická,
kdy mi ten druhý má posloužit k vlastnímu uspokojení)
5) svaté hostiny
hody lásky v prvotní církvi – agapai
(Sk 2:46 Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem. - Lukáš se zde romanticky ohlíží několik desetiletí nazpět
ale už u Pavla začaly výtky
1K 11:20 Když vy se však shromažďujete, není to už společenství večeře Páně: 21 každý se dá hned do své večeře, a jeden má hlad, druhý se opije.)
je zajímavé , že o agapai se NZ i jinde zmiňuje už jen v negativních souvislostech
Ju 1:12 Ti jsou úskalím vašeho bratrského stolování, když s vámi hodují bez bázně před Hospodinem. (K: nestoudně)
2Pt 2:13 oddávají se prostopášnosti, když s vámi hodují.
možná se agapé měnilo na éros
možná to bylo zakrýváno přejídáním
našim posláním by mělo být: obnovit radost z toho, že jsme chrámem Ducha,
každý věřící a pak dohromady jako společenství
pánové
pán
kterému
tykáme
kázán
pány
kterým
vykáme
Mt 23:1 Tehdy Ježíš mluvil k zástupům i k svým učedníkům: 2 "Na stolici Mojžíšově zasedli zákoníci a farizeové. 3 Proto čiňte a zachovávejte všechno, co vám řeknou; ale podle jejich skutků nejednejte: neboť oni mluví a nečiní. 4 Svazují těžká břemena a nakládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem. 5 Všechny své skutky konají tak, aby je lidé viděli: rozšiřují si modlitební řemínky a prodlužují třásně, 6 mají rádi přední místa na hostinách a přední sedadla v synagógách, 7 líbí se jim, když je lidé na ulici zdraví a říkají jim 'Mistře'. 8 Vy však si nedávejte říkat 'Mistře': jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří. 9 A nikomu na zemi nedávejte jméno 'Otec': jediný je váš Otec, ten nebeský. 10 Ani si nedávejte říkat 'Učiteli': váš učitel je jeden, Kristus. 11 Kdo je z vás největší, bude váš služebník. 12 Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.
Mk 12:38 Když učil, řekl: "Varujte se zákoníků, kteří se rádi procházejí v dlouhých řízách, stojí o pozdravy na ulicích, 39 o přední sedadla v synagógách a přední místa na hostinách. 40 Vyjídají domy vdov a dlouho se naoko modlí. Ty postihne tím přísnější soud."
báseň říká: Bohu tykáme
kazatelům vykáme, prokazujeme jim větší úctu než Bohu
náboženství je vznešená věc, mluví o Bohu, jeho slávě
ti, kdo se touto řečí zabývají, mohou být v pokušení uzmout kus té úcty, která patří Bohu
když jsou zbožní kvůli lidskému uznání
ale je to i pokušení posluchačů, že se jim kazatel a Pán Bůh dostanou do zákrytu
promítají si na kazatele vlastnosti skoro-božské a očekávají je od něj
k Mt 23,8-10
zapovězen je titul „Mistře“ – doslova „rabbi“, tedy „učiteli můj“
(koncové „i“ má význam přivlastňovacího zájmena)
církevní společenství zná jediného učitele, a tím je Kristus
a mezi těmi, kdo jeho učení učí, je bratrské společenství
- zapovězen je obdobně titul „otec“ v duchovním smyslu
aby se nezastíralo, že z Boha se rodíme duchovně
- třetí výrok zdá se dubluje první (rabbi – židovský původ, katecheta – řecký původ)
je zde zapovězen titul „katecheta“ – ten, kdo uvodí, duchovní vůdce
- je tak zapovězeno oslovovat se v církvi pomocí zastávaných úřadů
důležité je vzájemné bratrství
jsou sice ve společenství určité služby, ty však nemají zmasivnět natolik, aby bylo
překážkou vzájemnosti
společenství má být bratrským, kde Ježíš je nám prvním z bratří
vládne nám mocí bratrské, blíženecké lásky
11 Kdo je z vás největší, bude váš služebník. 12 Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.
hierarchie služby má jít cestou pokory
pozor: dodržování tohoto nařízení se asi nedá posuzovat podle používání titulů,
ale podle toho, jak to v církvi skutečně funguje
titul "Otec" v ř-k církvi – i apoštol Pavel nazýval Timotea synem, považoval se za jeho duchovního otce
pastor – pastýř
kterému
tykáme
kázán
pány
kterým
vykáme
Mt 23:1 Tehdy Ježíš mluvil k zástupům i k svým učedníkům: 2 "Na stolici Mojžíšově zasedli zákoníci a farizeové. 3 Proto čiňte a zachovávejte všechno, co vám řeknou; ale podle jejich skutků nejednejte: neboť oni mluví a nečiní. 4 Svazují těžká břemena a nakládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem. 5 Všechny své skutky konají tak, aby je lidé viděli: rozšiřují si modlitební řemínky a prodlužují třásně, 6 mají rádi přední místa na hostinách a přední sedadla v synagógách, 7 líbí se jim, když je lidé na ulici zdraví a říkají jim 'Mistře'. 8 Vy však si nedávejte říkat 'Mistře': jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří. 9 A nikomu na zemi nedávejte jméno 'Otec': jediný je váš Otec, ten nebeský. 10 Ani si nedávejte říkat 'Učiteli': váš učitel je jeden, Kristus. 11 Kdo je z vás největší, bude váš služebník. 12 Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.
Mk 12:38 Když učil, řekl: "Varujte se zákoníků, kteří se rádi procházejí v dlouhých řízách, stojí o pozdravy na ulicích, 39 o přední sedadla v synagógách a přední místa na hostinách. 40 Vyjídají domy vdov a dlouho se naoko modlí. Ty postihne tím přísnější soud."
báseň říká: Bohu tykáme
kazatelům vykáme, prokazujeme jim větší úctu než Bohu
náboženství je vznešená věc, mluví o Bohu, jeho slávě
ti, kdo se touto řečí zabývají, mohou být v pokušení uzmout kus té úcty, která patří Bohu
když jsou zbožní kvůli lidskému uznání
ale je to i pokušení posluchačů, že se jim kazatel a Pán Bůh dostanou do zákrytu
promítají si na kazatele vlastnosti skoro-božské a očekávají je od něj
k Mt 23,8-10
zapovězen je titul „Mistře“ – doslova „rabbi“, tedy „učiteli můj“
(koncové „i“ má význam přivlastňovacího zájmena)
církevní společenství zná jediného učitele, a tím je Kristus
a mezi těmi, kdo jeho učení učí, je bratrské společenství
- zapovězen je obdobně titul „otec“ v duchovním smyslu
aby se nezastíralo, že z Boha se rodíme duchovně
- třetí výrok zdá se dubluje první (rabbi – židovský původ, katecheta – řecký původ)
je zde zapovězen titul „katecheta“ – ten, kdo uvodí, duchovní vůdce
- je tak zapovězeno oslovovat se v církvi pomocí zastávaných úřadů
důležité je vzájemné bratrství
jsou sice ve společenství určité služby, ty však nemají zmasivnět natolik, aby bylo
překážkou vzájemnosti
společenství má být bratrským, kde Ježíš je nám prvním z bratří
vládne nám mocí bratrské, blíženecké lásky
11 Kdo je z vás největší, bude váš služebník. 12 Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.
hierarchie služby má jít cestou pokory
pozor: dodržování tohoto nařízení se asi nedá posuzovat podle používání titulů,
ale podle toho, jak to v církvi skutečně funguje
titul "Otec" v ř-k církvi – i apoštol Pavel nazýval Timotea synem, považoval se za jeho duchovního otce
pastor – pastýř
žalmeček
bůh
moje skrýše
kde jsem v bezpečí
před nepřáteli
v bezpečí
i před sebou samým
I. v bezpečí před nepřáteli
Ž 31:21 Ukrýváš ty, kdo se tě bojí je u sebe v své skrýši před srocením, před jazyky svárlivými schováváš je v stánku.
Ž 14:6 Radu poníženého ostouzíte, ale Hospodin je jeho útočiště.
J. A. Komenský (Labyrint světa a ráj srdce): vejdi do pokojíku svého srdce a zavři za sebou dveře.
II. v bezpečí před sebou samým
každý z nás má dvě JÁ
1. „já“ tělesné („sarx“)
Ř 7:15 Nepoznávám se ve svých skutcích;
vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím. 16 Jestliže však to, co dělám, je proti mé vůli, pak souhlasím se zákonem a uznávám, že je dobrý. 17 Pak to vlastně nejsem já, kdo jedná špatně, ale hřích, který je ve mně. 18 Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti (správně: v mém těle), nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. 19 Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci. 20 Jestliže však činím to, co nechci, nedělám to já, ale hřích, který ve mně přebývá.
resumé: chci dobro, ale jednám špatně
protože mé úmysly jsou deformovány hříchem, zákonem těla
2. „já“ vnitřní
Ř 7: 22 Ve své nejvnitřnější bytosti (podle vnitřního člověka)
s radostí souhlasím se zákonem Božím; 23 když však mám jednat,
pozoruji, že jiný zákon vede boj proti zákonu, kterému se podřizuje má mysl,
a činí mě zajatcem zákona hříchu, kterému se podřizují mé údy.
jenže toho já vnitřního se nedoberu, když sestoupím do hloubi srdce
když se nějak oprostím od tělesných tužeb (od sexu, od touhy po majetku),
když se uzavřu do sebe a budu žít jenom pro duchovno
i nejvnitřnější touhy lidské mohou být hříšné, tělesné, sobecké
připadá mi, že usiluji o dobro, a zatím je to stále sobectví
(abych získal uznání od lidí, abych se sám ospravedlnil)
Jr 17:9 "Nejúskočnější ze všeho je srdce a nevyléčitelné. Kdopak je zná?“
tohoto vnitřního člověka můžeme objevit jen ve víře
je to obnova Božího obrazu v nás, ke kterému jsme byli stvořeni
a který je proto naší dobrou „přirozeností“
Gn 1:27 Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem.
Kol 1:15 Ježíš Kristus je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření
Ef 4:24 oblecte nové lidství, stvořené k Božímu obrazu ve spravedlnosti a svatosti pravdy.
je to život v lásce, podle Krista
v souladu s Boží vůlí, podle zákona Božího
život dobrý, kdy poznávám, že v plnění Boží vůle je radost života
Ef 3:16 (modlím se) aby se pro bohatství Boží slávy ve vás jeho Duchem posílil a upevnil 'vnitřní člověk' 17 a aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích; a tak abyste mohli poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boží.
1Pt 3:4 to, co je skryto v srdci (skrytý člověk srdce) a co je nepomíjitelné: tichý a pokojný duch; to je před Bohem převzácné.
mezi tělesným člověkem a duchovním člověkem je naprostý protiklad
Ga 5:17 Touhy lidské přirozenosti (těla) směřují proti Duchu Božímu,
a Boží Duch proti nim.
Jde tu o naprostý protiklad, takže děláte to, co dělat nechcete.
Ř 8:2 neboť zákon Ducha, který vede k životu v Kristu Ježíši,
osvobodil tě od zákona hříchu a smrti.
růst vnitřního člověka je postupný proces:
tělesný člověk se stravuje, protože patří k pomíjitelnému,
ale vnitřní člověk se obnovuje ze dne na den
2K 4:16 A proto neklesáme na mysli: i když navenek hyneme, vnitřně se den ze dne obnovujeme.
Ř 8:10 Je-li však ve vás Kristus, pak vaše tělo sice podléhá smrti, protože jste zhřešili, ale Duch dává život, protože jste ospravedlněni. 11 Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, pak ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla Duchem, který ve vás přebývá.
2K 4:10 Stále nosíme na sobě znamení Ježíšovy smrti, aby i život Ježíšův byl na nás zjeven.
a tak tu marti říká totéž co apoštol
Ko 3:3 Zemřeli jste a váš život je skryt spolu s Kristem v Bohu.
mé „já“ je vyzvednuto a ukřižováno
podobně to říkají také:
Augustin: Bůh je nám blíž, než my sami sobě.
(když žijeme oním vnějším já)
[Terezie z Avily: „Mám dojem, že je to něco, co ze srdce nepochází, ale vychází odjinud, ještě více zevnitř, jakoby z hloubky. Domnívám se, že to musí být ve středu duše.“
(Hrad v nitru, Čtvrté komnaty, kap. 2, odst. 5)]
moje skrýše
kde jsem v bezpečí
před nepřáteli
v bezpečí
i před sebou samým
I. v bezpečí před nepřáteli
Ž 31:21 Ukrýváš ty, kdo se tě bojí je u sebe v své skrýši před srocením, před jazyky svárlivými schováváš je v stánku.
Ž 14:6 Radu poníženého ostouzíte, ale Hospodin je jeho útočiště.
J. A. Komenský (Labyrint světa a ráj srdce): vejdi do pokojíku svého srdce a zavři za sebou dveře.
II. v bezpečí před sebou samým
každý z nás má dvě JÁ
1. „já“ tělesné („sarx“)
Ř 7:15 Nepoznávám se ve svých skutcích;
vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím. 16 Jestliže však to, co dělám, je proti mé vůli, pak souhlasím se zákonem a uznávám, že je dobrý. 17 Pak to vlastně nejsem já, kdo jedná špatně, ale hřích, který je ve mně. 18 Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti (správně: v mém těle), nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. 19 Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci. 20 Jestliže však činím to, co nechci, nedělám to já, ale hřích, který ve mně přebývá.
resumé: chci dobro, ale jednám špatně
protože mé úmysly jsou deformovány hříchem, zákonem těla
2. „já“ vnitřní
Ř 7: 22 Ve své nejvnitřnější bytosti (podle vnitřního člověka)
s radostí souhlasím se zákonem Božím; 23 když však mám jednat,
pozoruji, že jiný zákon vede boj proti zákonu, kterému se podřizuje má mysl,
a činí mě zajatcem zákona hříchu, kterému se podřizují mé údy.
jenže toho já vnitřního se nedoberu, když sestoupím do hloubi srdce
když se nějak oprostím od tělesných tužeb (od sexu, od touhy po majetku),
když se uzavřu do sebe a budu žít jenom pro duchovno
i nejvnitřnější touhy lidské mohou být hříšné, tělesné, sobecké
připadá mi, že usiluji o dobro, a zatím je to stále sobectví
(abych získal uznání od lidí, abych se sám ospravedlnil)
Jr 17:9 "Nejúskočnější ze všeho je srdce a nevyléčitelné. Kdopak je zná?“
tohoto vnitřního člověka můžeme objevit jen ve víře
je to obnova Božího obrazu v nás, ke kterému jsme byli stvořeni
a který je proto naší dobrou „přirozeností“
Gn 1:27 Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem.
Kol 1:15 Ježíš Kristus je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření
Ef 4:24 oblecte nové lidství, stvořené k Božímu obrazu ve spravedlnosti a svatosti pravdy.
je to život v lásce, podle Krista
v souladu s Boží vůlí, podle zákona Božího
život dobrý, kdy poznávám, že v plnění Boží vůle je radost života
Ef 3:16 (modlím se) aby se pro bohatství Boží slávy ve vás jeho Duchem posílil a upevnil 'vnitřní člověk' 17 a aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích; a tak abyste mohli poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boží.
1Pt 3:4 to, co je skryto v srdci (skrytý člověk srdce) a co je nepomíjitelné: tichý a pokojný duch; to je před Bohem převzácné.
mezi tělesným člověkem a duchovním člověkem je naprostý protiklad
Ga 5:17 Touhy lidské přirozenosti (těla) směřují proti Duchu Božímu,
a Boží Duch proti nim.
Jde tu o naprostý protiklad, takže děláte to, co dělat nechcete.
Ř 8:2 neboť zákon Ducha, který vede k životu v Kristu Ježíši,
osvobodil tě od zákona hříchu a smrti.
růst vnitřního člověka je postupný proces:
tělesný člověk se stravuje, protože patří k pomíjitelnému,
ale vnitřní člověk se obnovuje ze dne na den
2K 4:16 A proto neklesáme na mysli: i když navenek hyneme, vnitřně se den ze dne obnovujeme.
Ř 8:10 Je-li však ve vás Kristus, pak vaše tělo sice podléhá smrti, protože jste zhřešili, ale Duch dává život, protože jste ospravedlněni. 11 Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, pak ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla Duchem, který ve vás přebývá.
2K 4:10 Stále nosíme na sobě znamení Ježíšovy smrti, aby i život Ježíšův byl na nás zjeven.
a tak tu marti říká totéž co apoštol
Ko 3:3 Zemřeli jste a váš život je skryt spolu s Kristem v Bohu.
mé „já“ je vyzvednuto a ukřižováno
podobně to říkají také:
Augustin: Bůh je nám blíž, než my sami sobě.
(když žijeme oním vnějším já)
[Terezie z Avily: „Mám dojem, že je to něco, co ze srdce nepochází, ale vychází odjinud, ještě více zevnitř, jakoby z hloubky. Domnívám se, že to musí být ve středu duše.“
(Hrad v nitru, Čtvrté komnaty, kap. 2, odst. 5)]
Báby
(zpěvník Svítá 47)
v Bibli Ex 1,7-21
1 Sefora a Fua (asi „Krása“ a „Potěcha“)
jejich (I.) jména zachována
je dobré připomínat si konkrétní svědky
jinak jich určitě bylo více – byly u každého porodu
tyto jsou uvedeny jako příklad: zvlášť se zapsaly do paměti lidu
(jméno toho mocného egyptského krále přitom zapsáno není)
4 je lepší jak ta bába se Boha bát
bába docela hanlivé označení: jednoduchá, prostoduchá žena
ale tady prostě to (II.) rozhodování prosté je, že i ta jednoduchá bába na něj stačí
zatímco chytřejší člověk nad tím spekuluje, co je asi lepší,
a najde si omluvu pro každé své jednání
a chytá se do pasti svého vlastního rozumu
je v tom i kus (III.) biblického humoru:
prosté ženy vítězí nad mocným faraónem
faraón má být tím vyprávěním zesměšněn:
faraón byl v Egyptě uctíván jako Bůh, má na své straně armádu a statní aparát
nechá se přelstít osobami dvojnásob bezmocnými: ženami – a hebrejkami
(to bylo tenkrát v Egyptě označení diskvalifikující, jako „póvl“)
5 chválím já ty báby i Boha těch bab
chvála biblických hrdinek
i Boha, který dává takovou odvahu, že (IV.) ztrácíme strach z lidí,
i z mocných lidí, i z těch, kdo mohou ublížit
a kteří si nás podmaňují strachem
ty báby bála se Boha jen
tvým, farao, nebyly nástrojem
v Bibli Ex 1,7-21
1 Sefora a Fua (asi „Krása“ a „Potěcha“)
jejich (I.) jména zachována
je dobré připomínat si konkrétní svědky
jinak jich určitě bylo více – byly u každého porodu
tyto jsou uvedeny jako příklad: zvlášť se zapsaly do paměti lidu
(jméno toho mocného egyptského krále přitom zapsáno není)
4 je lepší jak ta bába se Boha bát
bába docela hanlivé označení: jednoduchá, prostoduchá žena
ale tady prostě to (II.) rozhodování prosté je, že i ta jednoduchá bába na něj stačí
zatímco chytřejší člověk nad tím spekuluje, co je asi lepší,
a najde si omluvu pro každé své jednání
a chytá se do pasti svého vlastního rozumu
je v tom i kus (III.) biblického humoru:
prosté ženy vítězí nad mocným faraónem
faraón má být tím vyprávěním zesměšněn:
faraón byl v Egyptě uctíván jako Bůh, má na své straně armádu a statní aparát
nechá se přelstít osobami dvojnásob bezmocnými: ženami – a hebrejkami
(to bylo tenkrát v Egyptě označení diskvalifikující, jako „póvl“)
5 chválím já ty báby i Boha těch bab
chvála biblických hrdinek
i Boha, který dává takovou odvahu, že (IV.) ztrácíme strach z lidí,
i z mocných lidí, i z těch, kdo mohou ublížit
a kteří si nás podmaňují strachem
ty báby bála se Boha jen
tvým, farao, nebyly nástrojem
v Bibli je mnoho příkladů takové odvahy:
Ž 118:6 Hospodin je při mně, nebojím se. Co by mi mohl udělat člověk?
8 Lépe utíkat se k Hospodinu, než doufat v člověka.
Sk 5:29 Petr a apoštolové odpověděli: "Boha je třeba poslouchat, ne lidi.
30 Bůh našich otců vzkřísil Ježíše, kterého vy jste pověsili na kříž a zabili.
ta odvaha plyne z víry ve vzkříšení
vládcové nejsou pány nad životem lidí
ba bu bu dab da,
ba bu bu dab dy bab
z takového nestrachování se může vyplynout i zdravá (V.) lehkost života
Já sem ňákej stounavej
(zpěvník Svítá 103)
(číslování slok podle Svítá)
„chybí láska“
1. pokud je láska jen církevním učením, ne praxí
1J 3,17n Má-li někdo dostatek a vidí, že jeho bratr má nouzi,
a bez soucitu se od něj odvrátí – jak v něm může zůstávat láska Boží?
Dítky, nemilujte pouhým slovem, ale opravdovým činem.
cílem správného poznání Božího slova je „akce“
Boží slovo není „informativní“ (oslovující jenom intelekt),
ale „in-formativní“ (vevnitř formující)
takové poznání nám přináší:
1) vnitřní pokoj, který přerůstá v radost z Písma svatého a přebývání v něm
2) schopnost podle něj rozlišovat: dobré od zlého, podstatné od nepodstatného
3) odvahu rozhodnout se a konkrétně jednat v souladu s evangeliem
sloky 2.+5. strach z lásky
1J 4,18-21 Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání.
My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás.
Zachariášův chvalozpěv při narození Ježíše: v něm nám
Bůh dá, abychom vysvobozeni z rukou nepřátel a prosti strachu
jej zbožně a spravedlivě ctili po všechny dny svého života (L 1,73n)
Toto se naplňuje v učení Ježíše:
Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou. (Mt 10,28)
Ježíšovy výzvy a pozdravy: Vzchopte se, já jsem to, nebojte se! (Mt 14,27)
Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí! (J 14,27)
Cílem naší modlitby, našeho zápasu se sebou
by mělo být zdokonalování ve zkušenosti Boží lásky,
pak také lásky k lidem a lásky k sobě samému. 1J 4,18-21 výše
První pomocí je už verbalizace našeho strachu
a uvědomění si, co ve strachu dominuje:
zda je to reálné nebezpečí (tak asi sloka 5)
nebo naše obranné a zraněné postoje vůči životu (tak asi sl. 2)
zkušenost ohrožení a strachu je pro člověka kritériem pravdivosti naší víry
právě okamžiky našeho strachu nejlépe odhalují, o koho nebo o co se náš život opírá
základní terapií na veškeré strachy, i ty všední, obyčejné, každodenní,
i ty větší, neurotické,
je naprostá otevřenost vůči Bohu a jeho lásce
zkušenost strachu staví před člověka vždy i pozvání k překročení sama sebe,
k vystoupení ze všeho, oč se náš život opíral doposud,
aby člověk mohl objevit základ, který se nezhroutí ani tehdy,
když padnou všechny lidské jistoty
evangelijní realismus: kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život,
bude-li se znepokojovat? (Mt 6,27)
sl. 3. mechanismus „potlačení“
potlačená touha po lásce jako obrana před zklamáním
náplní života je odreagování, samota, utrácení času, sekulární askeze
pak se ale člověku nechce žít, protože podstatou života je právě láska
plodem je agresivita: neuvědomovaný postoj nepřátelství a nenávisti
vůči sobě a druhým
naproti tomu: Miluj Hospodina, Boha svého,
celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.
Miluj svého bližního
jako sám sebe. (Mt 22,37-39)
sl. 4. mechanismus „sublimace“
ničivým účinkem potlačených emocí je zbrždění procesu citového vývoje
a ustálení nezralosti člověka
citově nedostatečně vyvinutí lidé se často pokouší
kompenzovat si emocionální nezralost pěstováním rozumové inteligence,
hromaděním hmotného bohatství, kariérou, smyslovými zkušenostmi
sublimace - snaha o převedení energie pudových hnutí na vznešenější činnosti
Říkáš, jsem bohatý, mám všechno a nic už nepotřebuji!
A nevíš, že jsi ubohý, bědný a nuzný, slepý a nahý. (Zj 3,17)
žádnou citovou zkušenost však nelze zničit
je třeba ji připustit a poznat, uspořádat, léčit a uzdravovat
(číslování slok podle Svítá)
„chybí láska“
1. pokud je láska jen církevním učením, ne praxí
1J 3,17n Má-li někdo dostatek a vidí, že jeho bratr má nouzi,
a bez soucitu se od něj odvrátí – jak v něm může zůstávat láska Boží?
Dítky, nemilujte pouhým slovem, ale opravdovým činem.
cílem správného poznání Božího slova je „akce“
Boží slovo není „informativní“ (oslovující jenom intelekt),
ale „in-formativní“ (vevnitř formující)
takové poznání nám přináší:
1) vnitřní pokoj, který přerůstá v radost z Písma svatého a přebývání v něm
2) schopnost podle něj rozlišovat: dobré od zlého, podstatné od nepodstatného
3) odvahu rozhodnout se a konkrétně jednat v souladu s evangeliem
sloky 2.+5. strach z lásky
1J 4,18-21 Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání.
My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás.
Zachariášův chvalozpěv při narození Ježíše: v něm nám
Bůh dá, abychom vysvobozeni z rukou nepřátel a prosti strachu
jej zbožně a spravedlivě ctili po všechny dny svého života (L 1,73n)
Toto se naplňuje v učení Ježíše:
Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou. (Mt 10,28)
Ježíšovy výzvy a pozdravy: Vzchopte se, já jsem to, nebojte se! (Mt 14,27)
Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí! (J 14,27)
Cílem naší modlitby, našeho zápasu se sebou
by mělo být zdokonalování ve zkušenosti Boží lásky,
pak také lásky k lidem a lásky k sobě samému. 1J 4,18-21 výše
První pomocí je už verbalizace našeho strachu
a uvědomění si, co ve strachu dominuje:
zda je to reálné nebezpečí (tak asi sloka 5)
nebo naše obranné a zraněné postoje vůči životu (tak asi sl. 2)
zkušenost ohrožení a strachu je pro člověka kritériem pravdivosti naší víry
právě okamžiky našeho strachu nejlépe odhalují, o koho nebo o co se náš život opírá
základní terapií na veškeré strachy, i ty všední, obyčejné, každodenní,
i ty větší, neurotické,
je naprostá otevřenost vůči Bohu a jeho lásce
zkušenost strachu staví před člověka vždy i pozvání k překročení sama sebe,
k vystoupení ze všeho, oč se náš život opíral doposud,
aby člověk mohl objevit základ, který se nezhroutí ani tehdy,
když padnou všechny lidské jistoty
evangelijní realismus: kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život,
bude-li se znepokojovat? (Mt 6,27)
sl. 3. mechanismus „potlačení“
potlačená touha po lásce jako obrana před zklamáním
náplní života je odreagování, samota, utrácení času, sekulární askeze
pak se ale člověku nechce žít, protože podstatou života je právě láska
plodem je agresivita: neuvědomovaný postoj nepřátelství a nenávisti
vůči sobě a druhým
naproti tomu: Miluj Hospodina, Boha svého,
celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.
Miluj svého bližního
jako sám sebe. (Mt 22,37-39)
sl. 4. mechanismus „sublimace“
ničivým účinkem potlačených emocí je zbrždění procesu citového vývoje
a ustálení nezralosti člověka
citově nedostatečně vyvinutí lidé se často pokouší
kompenzovat si emocionální nezralost pěstováním rozumové inteligence,
hromaděním hmotného bohatství, kariérou, smyslovými zkušenostmi
sublimace - snaha o převedení energie pudových hnutí na vznešenější činnosti
Říkáš, jsem bohatý, mám všechno a nic už nepotřebuji!
A nevíš, že jsi ubohý, bědný a nuzný, slepý a nahý. (Zj 3,17)
žádnou citovou zkušenost však nelze zničit
je třeba ji připustit a poznat, uspořádat, léčit a uzdravovat
Kázání o svatbě v Káni
o svatbě v Káni Galilejské (J 2,1-11)
Svatopluk karásek z biblického textu vytáhne
jeden důležitý motiv: nejlepší víno až nakonec
- zvykem bylo nalévat v průběhu hostiny nejlepší víno na začátek,
a později, když už možná byli trochu podroušeni,
nepoznali tak dobře, nebo jim nevadilo,
že se nalévá víno horší
- s Ježíšem se to však na této hostině obrací
po víně obyčejném, byť třeba dobrém,
přichází na stůl víno výborné
- hostina je v písni obrazem celého našeho života:
běžné očekávání je, že stárnutím je život horší, méně kvalitní
stesky Ž 71,9.17n
Sváťa nás vybízí, abychom od Boha očekávali to nejlepší
1) nakonec - „na sklonku našich dní“
po tělesné smrti – „v svý smrti jen přejdeš most“ sl. 6
na slavnosti v království Božím
(toto očekávání znal už SZ: Iz 25,6-8)
2) ale tu chuť věčnosti můžeme zakoušet už také dnes
- obecně ve všem, co nám Bůh dává
„v žití tvém dnes každá radost tvá
radost tu úplnou předjímá“ sl. 6
- a speciálně ve víně večeře Páně J 6,52-56
kdo pije mou krev, má život věčný
Svatopluk karásek z biblického textu vytáhne
jeden důležitý motiv: nejlepší víno až nakonec
- zvykem bylo nalévat v průběhu hostiny nejlepší víno na začátek,
a později, když už možná byli trochu podroušeni,
nepoznali tak dobře, nebo jim nevadilo,
že se nalévá víno horší
- s Ježíšem se to však na této hostině obrací
po víně obyčejném, byť třeba dobrém,
přichází na stůl víno výborné
- hostina je v písni obrazem celého našeho života:
běžné očekávání je, že stárnutím je život horší, méně kvalitní
stesky Ž 71,9.17n
Sváťa nás vybízí, abychom od Boha očekávali to nejlepší
1) nakonec - „na sklonku našich dní“
po tělesné smrti – „v svý smrti jen přejdeš most“ sl. 6
na slavnosti v království Božím
(toto očekávání znal už SZ: Iz 25,6-8)
2) ale tu chuť věčnosti můžeme zakoušet už také dnes
- obecně ve všem, co nám Bůh dává
„v žití tvém dnes každá radost tvá
radost tu úplnou předjímá“ sl. 6
- a speciálně ve víně večeře Páně J 6,52-56
kdo pije mou krev, má život věčný
Podobenství o zrnu a koukolu
(v Bibli Mt 13,24-30)
v Palestině povstávaly stále nové myšlenkové směry a aktivisté
(Kumránci, zéloti)
kteří chtěli pročistit svatý Boží lid
oddělit svaté od nečistých a odpadlých
všechny hrůza a horory
byly v touze by svět očištěn byl sl. 10
(koncentrační tábory, plynové komory sl. 5)
lidi si přebere až Bůh, jednou v soudný den
při žních sl. 9, v. 30
jen Bůh dovede rozlišit dobro i zlo
jsou v kořenech svých dost prorostlé sl. 2
1K 4,5 Nevyslovujte soudy předčasně,
dokud Pán nepřijde.
On vynese na světlo to, co je skryto ve tmě,
a zjeví záměry srdcí.
to, jaký člověk je, je ukryto někde v hloubi srdce
zároveň už tu vidíme varování před sudičstvím,
které se opakuje na mnoha místech NZ
Mt 7,1-5 Nesuďte, abyste nebyli souzeni
J 8,1-11 Ježíš a hříšnice: „Kdo z vás je bez hříchu, …“
v člověku je častá touha odsuzovat toho druhého,
povyšovat se nad něj,
vidět toho druhého jako zlého (projekce „stínu“)
vidět sebe jako lepšího
Karásek vykládá „pole“ na dva způsoby
1) sl. 4 pole je náš svět
někteří lidé jsou dobří a jiní zlí
a ti jedni odsuzují ty druhé
to udělali i učedníci v jednom faktickém případu
L 9,51-56 Hněv proti samařské vesnici
„Nevíte, jakého jste ducha.
Syn člověka nepřišel lidi zahubit, ale zachránit.“
nalézáme zde opět Ježíšovo tíhnutí k záchraně lidí,
k záchraně před odsouzením
2) sl. 7 pole je naše srdce
v naší duši je dobro a zlo,
a také zde fest prorostlé
J 1,8 „říkáme-li, že jsme bez hříchu,
klameme sami sebe a pravda v nás není“
jak tedy rozpoznat lidi dobré,
nebo spíše rozpoznat to, co je dobré a to, co je zlé?
1J 3,10n: „podle toho lze rozeznat děti Boží a děti ďáblovy:
není z Boha, kdokoli nečiní spravedlnost
a nemiluje svého bratra“
měřítky jsou spravedlnost a láska
v Palestině povstávaly stále nové myšlenkové směry a aktivisté
(Kumránci, zéloti)
kteří chtěli pročistit svatý Boží lid
oddělit svaté od nečistých a odpadlých
všechny hrůza a horory
byly v touze by svět očištěn byl sl. 10
(koncentrační tábory, plynové komory sl. 5)
lidi si přebere až Bůh, jednou v soudný den
při žních sl. 9, v. 30
jen Bůh dovede rozlišit dobro i zlo
jsou v kořenech svých dost prorostlé sl. 2
1K 4,5 Nevyslovujte soudy předčasně,
dokud Pán nepřijde.
On vynese na světlo to, co je skryto ve tmě,
a zjeví záměry srdcí.
to, jaký člověk je, je ukryto někde v hloubi srdce
zároveň už tu vidíme varování před sudičstvím,
které se opakuje na mnoha místech NZ
Mt 7,1-5 Nesuďte, abyste nebyli souzeni
J 8,1-11 Ježíš a hříšnice: „Kdo z vás je bez hříchu, …“
v člověku je častá touha odsuzovat toho druhého,
povyšovat se nad něj,
vidět toho druhého jako zlého (projekce „stínu“)
vidět sebe jako lepšího
Karásek vykládá „pole“ na dva způsoby
1) sl. 4 pole je náš svět
někteří lidé jsou dobří a jiní zlí
a ti jedni odsuzují ty druhé
to udělali i učedníci v jednom faktickém případu
L 9,51-56 Hněv proti samařské vesnici
„Nevíte, jakého jste ducha.
Syn člověka nepřišel lidi zahubit, ale zachránit.“
nalézáme zde opět Ježíšovo tíhnutí k záchraně lidí,
k záchraně před odsouzením
2) sl. 7 pole je naše srdce
v naší duši je dobro a zlo,
a také zde fest prorostlé
J 1,8 „říkáme-li, že jsme bez hříchu,
klameme sami sebe a pravda v nás není“
jak tedy rozpoznat lidi dobré,
nebo spíše rozpoznat to, co je dobré a to, co je zlé?
1J 3,10n: „podle toho lze rozeznat děti Boží a děti ďáblovy:
není z Boha, kdokoli nečiní spravedlnost
a nemiluje svého bratra“
měřítky jsou spravedlnost a láska
Byl boj
(Boj na zemi – zpěvník Svítá 24 )
podkladem je Zj 11,7-18
bitva na nebi
Michal a jeho andělé bojují proti drakovi a jeho andělům
drak a jeho andělé svrženi z nebe na zem
pronásleduje ženu (Marii)
(krásné obrazy – jak z fantasy filmu)
vede válku proti jejímu potomstvu (tj. těm, kdo se drží svědectví Ježíšova)
I. je boj
člověk asi má přirozenou potřebu vyhledávat pokoj, pohodu
vytvářet pokoj, aspoň nakolik to jde
to však může znamenat, že mnoho věcí prostě musíme přehlédnout, nevidět
duchovní život je boj
3 drak prohrál, když pokoušel Krista na poušti
4 křesťan stále poznává, že svůj boj prohrává,
že nedovede nad zlem zvítězit
naše slabost je umocněna tím,
že (už) nedovedeme dobro a zlo dobře rozlišovat
vždyť to zvíře pitomý ztupilo mi svědomí
(co tupí naše svědomí:
- když si neustále nacházíme omluvy pro své špatnosti
- když je zla tolik, že už nejsme schopni ho vnímat
- když jsme si mysleli, že děláme dobro, a špatně to skončilo
- když ti, kdo jednají špatně, jsou úspěšní)
5 Ježíš na naší straně, posila
Ef 6:10 A tak, bratří, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci.
11 Oblecte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům.
12 Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům,
(doslova: proti tělu a krvi)
ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy,
proti nadzemským duchům zla.
13 Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj
abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát.
(jaká je ta zbroj?)
14 Stůjte tedy 'opásáni kolem beder pravdou,
obrněni pancířem spravedlnosti,
15 obuti k pohotové službě evangeliu pokoje'
16 a vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého.
17 Přijměte také přilbu spasení (tj. vědomí, že jsme zachráněni)
a meč Ducha, jímž je slovo Boží. (takto bojoval Ježíš na poušti)
II. boj má kosmickou dimenzi
není to boj proti lidem
jde o to boj proti drakovi, který ohrožuje celý svět
dnes bychom řekli: boj proti některým trendům, tendencím, sklonům, duchu doby
jistě je to boj přede vším v mém srdci
je to boj, který bojuji ve svém blízkém okolí: např. o vztahy lásky, porozumění
ale i toto může být příliš úzké:
- např. jak zabránit ekologické katastrofě
- jak zabránit světové válce, terorismu
- jak zabránit konzumnímu zpovrchnění světa
podkladem je Zj 11,7-18
bitva na nebi
Michal a jeho andělé bojují proti drakovi a jeho andělům
drak a jeho andělé svrženi z nebe na zem
pronásleduje ženu (Marii)
(krásné obrazy – jak z fantasy filmu)
vede válku proti jejímu potomstvu (tj. těm, kdo se drží svědectví Ježíšova)
I. je boj
člověk asi má přirozenou potřebu vyhledávat pokoj, pohodu
vytvářet pokoj, aspoň nakolik to jde
to však může znamenat, že mnoho věcí prostě musíme přehlédnout, nevidět
duchovní život je boj
3 drak prohrál, když pokoušel Krista na poušti
4 křesťan stále poznává, že svůj boj prohrává,
že nedovede nad zlem zvítězit
naše slabost je umocněna tím,
že (už) nedovedeme dobro a zlo dobře rozlišovat
vždyť to zvíře pitomý ztupilo mi svědomí
(co tupí naše svědomí:
- když si neustále nacházíme omluvy pro své špatnosti
- když je zla tolik, že už nejsme schopni ho vnímat
- když jsme si mysleli, že děláme dobro, a špatně to skončilo
- když ti, kdo jednají špatně, jsou úspěšní)
5 Ježíš na naší straně, posila
Ef 6:10 A tak, bratří, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci.
11 Oblecte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům.
12 Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům,
(doslova: proti tělu a krvi)
ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy,
proti nadzemským duchům zla.
13 Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj
abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát.
(jaká je ta zbroj?)
14 Stůjte tedy 'opásáni kolem beder pravdou,
obrněni pancířem spravedlnosti,
15 obuti k pohotové službě evangeliu pokoje'
16 a vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého.
17 Přijměte také přilbu spasení (tj. vědomí, že jsme zachráněni)
a meč Ducha, jímž je slovo Boží. (takto bojoval Ježíš na poušti)
II. boj má kosmickou dimenzi
není to boj proti lidem
jde o to boj proti drakovi, který ohrožuje celý svět
dnes bychom řekli: boj proti některým trendům, tendencím, sklonům, duchu doby
jistě je to boj přede vším v mém srdci
je to boj, který bojuji ve svém blízkém okolí: např. o vztahy lásky, porozumění
ale i toto může být příliš úzké:
- např. jak zabránit ekologické katastrofě
- jak zabránit světové válce, terorismu
- jak zabránit konzumnímu zpovrchnění světa
Je lepší na skále
(zpěvník Svítá 118)
refrénem je to, že je lepší mít svůj dům na skále
naráží na podobenství o dvou domech
Mt 7,24-27
podobný domu na skále je rozvážný muž, který slyší Ježíšova slova a plní je
ten, kdo Ježíšova slova slyší, ale neplní je, je podoben domu na písku
sl. 1 Noemu Bůh po potopě slíbil (Gn 9,12-17),
že příště už nebude hubit lidstvo potopou
na připomínku tohoto zaslíbení učinil duhu na nebi
2 Pt 3:5 dávná nebesa i země byly vyvolány slovem Božím z vody a před vodou chráněny.
6 Vodou byl také tehdejší svět zatopen a zahynul.
7 Týmž slovem jsou udržována nynější nebesa a země,
dokud nebudou zničena ohněm;
duha je tady dávána do souvislosti s ohněm
sl. 2 podobenství o boháči a Lazarovi
zde ovšem není napsáno, že vyhnal, ale nevšímal si ho
sl. 3 Pilát (Mt 27,20-26) se rozhoduje pod tlakem davu
(řádky e-g aktualizace: politické procesy)
sl. 4 podobenství o milosrdném Samařanu L 10,25-37
jeho aktualizace 5
sl. 6 Iz 49:16 Hle, vyryl jsem si tě do dlaní.
nápis na ruce člověka znamená viditelné vyznání víry (sr Iz 44,5)
refrénem je to, že je lepší mít svůj dům na skále
naráží na podobenství o dvou domech
Mt 7,24-27
podobný domu na skále je rozvážný muž, který slyší Ježíšova slova a plní je
ten, kdo Ježíšova slova slyší, ale neplní je, je podoben domu na písku
sl. 1 Noemu Bůh po potopě slíbil (Gn 9,12-17),
že příště už nebude hubit lidstvo potopou
na připomínku tohoto zaslíbení učinil duhu na nebi
2 Pt 3:5 dávná nebesa i země byly vyvolány slovem Božím z vody a před vodou chráněny.
6 Vodou byl také tehdejší svět zatopen a zahynul.
7 Týmž slovem jsou udržována nynější nebesa a země,
dokud nebudou zničena ohněm;
duha je tady dávána do souvislosti s ohněm
sl. 2 podobenství o boháči a Lazarovi
zde ovšem není napsáno, že vyhnal, ale nevšímal si ho
sl. 3 Pilát (Mt 27,20-26) se rozhoduje pod tlakem davu
(řádky e-g aktualizace: politické procesy)
sl. 4 podobenství o milosrdném Samařanu L 10,25-37
jeho aktualizace 5
sl. 6 Iz 49:16 Hle, vyryl jsem si tě do dlaní.
nápis na ruce člověka znamená viditelné vyznání víry (sr Iz 44,5)
Návštěva v pekle
kde začít?
trčí nám tady postava Jidáše
sloka 6: Mistře, já jsem trochu naštvaný…
klasické pojetí totiž vidí Jidáše jako zavrženého:
Jidáš Ježíše zradil
a pak navíc propadl zoufalství (že mu takový hřích nemůže Bůh odpustit)
a spáchal sebevraždu
Sk 1,18: střemhlav se zřítil, jeho tělo se roztrhlo a všechny vnitřnosti vyhřezly
také odtud pojem „smrtelného hříchu“
a klasické pojetí pak vedle sebe staví postavy Jidáše a Petra
a hranici zavržení načrtává mezi nimi
také Petr Ježíše zradil,
ale pak svého činu litoval
J 22,62: hořce se rozplakal
také odtud pojem „účinné lítosti“
Karásek ovšem taky na Jidáše vztahuje všeobecnou aminu (amnestii)
vždyť také on svého činu litoval:
Mt 27,3-4a: když Jidáš, který Ježíše zradil, viděl, že Ježíše odsoudili,
pocítil výčitky, vrátil 30 stříbrných velekněžím a starším a řekl:
„Zhřešil jsem, zradil jsem nevinnou krev!“
co o Jidáši říká Ježíš? nikde výslovně, že je zavržený
J 6,70: Jidáš je ďábel (diabolos) znamená: odpůrce, protivník
(Petr musí obdobně slyšet, že je „satan“)
Mt 26,24: běda tomu, kdo Syna člověka zrazuje:
pro toho by bylo lépe, kdyby se byl vůbec nenarodil
(k tomu ovšem patří jiné Ježíšovo slovo:
každý hřích i rouhání bude lidem odpuštěno,
i tomu, kdo by řekl slovo proti Synu člověka,
jen rouhání proti Duchu svatému - totiž žít tak jako by Ježíš nebyl přišel, nebyl vzkříšen a nebyl zvěstován - nebude odpuštěno Mt 12,31)
Karásek vidí hranici zavržení až tam,
kde si lidé s hříchem starost nedělají: na hřích kašlou (8)
rozdělení je tedy takovéto:
kdo hledá, najde a vejde v radost mou
kdo se dá marnosti (i tady moment osobního rozhodnutí), zůstane před branou (7)
vlastně tu Karásek existenci pekla popírá:
toto není píseň o návštěvě v pekle, název písně klame:
raději si poskoč, vešels v radost mou (3)
ta otázka je stará (3), zastaralá a naše myšlení příliš černobílé,
když rozdělujeme nebe a peklo
všichni, kdo o svých hříších ví a litují jich, mohou být u Boha
andělé, lidi, ale i čerti rohatí (!!!)
(to je přece ještě více pobuřující, než to, že je v u Ježíše Jidáš)
hříchy jsou odpuštěny každému, koho tíží
a tak tady problém i pro nás zůstává v té naštvanosti:
vždyť jeden za pravdu trpěl a věděl proč a zač,
a druhý po ní šlapal, ve svých dnech byl jenom sráč (6)
„jdi a nehřeš více“ – to je přece věta z vyprávění o ženě cizoložné (J 8,11)
a platí: kdo z vás je bez hříchu, první hoď kamenem
neměřme své hříchy s hříchy jiných, ale podívejme se na to pozitivně:
1) Bůh hříchy odpouští
2) my můžeme jít a snažit se nehřešit znovu
3) a Boha za to chválit: Bohu zpívej halelů
trčí nám tady postava Jidáše
sloka 6: Mistře, já jsem trochu naštvaný…
klasické pojetí totiž vidí Jidáše jako zavrženého:
Jidáš Ježíše zradil
a pak navíc propadl zoufalství (že mu takový hřích nemůže Bůh odpustit)
a spáchal sebevraždu
Sk 1,18: střemhlav se zřítil, jeho tělo se roztrhlo a všechny vnitřnosti vyhřezly
také odtud pojem „smrtelného hříchu“
a klasické pojetí pak vedle sebe staví postavy Jidáše a Petra
a hranici zavržení načrtává mezi nimi
také Petr Ježíše zradil,
ale pak svého činu litoval
J 22,62: hořce se rozplakal
také odtud pojem „účinné lítosti“
Karásek ovšem taky na Jidáše vztahuje všeobecnou aminu (amnestii)
vždyť také on svého činu litoval:
Mt 27,3-4a: když Jidáš, který Ježíše zradil, viděl, že Ježíše odsoudili,
pocítil výčitky, vrátil 30 stříbrných velekněžím a starším a řekl:
„Zhřešil jsem, zradil jsem nevinnou krev!“
co o Jidáši říká Ježíš? nikde výslovně, že je zavržený
J 6,70: Jidáš je ďábel (diabolos) znamená: odpůrce, protivník
(Petr musí obdobně slyšet, že je „satan“)
Mt 26,24: běda tomu, kdo Syna člověka zrazuje:
pro toho by bylo lépe, kdyby se byl vůbec nenarodil
(k tomu ovšem patří jiné Ježíšovo slovo:
každý hřích i rouhání bude lidem odpuštěno,
i tomu, kdo by řekl slovo proti Synu člověka,
jen rouhání proti Duchu svatému - totiž žít tak jako by Ježíš nebyl přišel, nebyl vzkříšen a nebyl zvěstován - nebude odpuštěno Mt 12,31)
Karásek vidí hranici zavržení až tam,
kde si lidé s hříchem starost nedělají: na hřích kašlou (8)
rozdělení je tedy takovéto:
kdo hledá, najde a vejde v radost mou
kdo se dá marnosti (i tady moment osobního rozhodnutí), zůstane před branou (7)
vlastně tu Karásek existenci pekla popírá:
toto není píseň o návštěvě v pekle, název písně klame:
raději si poskoč, vešels v radost mou (3)
ta otázka je stará (3), zastaralá a naše myšlení příliš černobílé,
když rozdělujeme nebe a peklo
všichni, kdo o svých hříších ví a litují jich, mohou být u Boha
andělé, lidi, ale i čerti rohatí (!!!)
(to je přece ještě více pobuřující, než to, že je v u Ježíše Jidáš)
hříchy jsou odpuštěny každému, koho tíží
a tak tady problém i pro nás zůstává v té naštvanosti:
vždyť jeden za pravdu trpěl a věděl proč a zač,
a druhý po ní šlapal, ve svých dnech byl jenom sráč (6)
„jdi a nehřeš více“ – to je přece věta z vyprávění o ženě cizoložné (J 8,11)
a platí: kdo z vás je bez hříchu, první hoď kamenem
neměřme své hříchy s hříchy jiných, ale podívejme se na to pozitivně:
1) Bůh hříchy odpouští
2) my můžeme jít a snažit se nehřešit znovu
3) a Boha za to chválit: Bohu zpívej halelů
Proroctví o příchodu Mesiáše
(Svítá 352)
Genesis 49:11 Své oslátko si přiváže k vinné révě,
mládě své oslice k révoví.
Oděv svůj vypere ve víně,
háv knížecí v krvi hroznů.
12 Oči bude mít tmavší než víno,
zuby bělejší než mléko.
1 oslátko a víno
osel je zvířetem mesiášským
na něm přijede Mesiáš podle proroctví Zachariáše,
oslátko dá odvázat sám Ježíš před svým vjezdem do Jeruzaléma
(možná právě u vinného kmene)
o Květné neděli
a evangelisté řeknou, že se tady plní stará předpověď proroka
Za 9:9 Rozjásej se, sijónská dcero,
dcero jeruzalémská, propukni v hlahol!
Hle, přichází k tobě tvůj král,
spravedlivý a zachráněný, pokořený,
jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti.
Mt 21:5 'Povězte dceři siónské:
Hle, král tvůj přichází k tobě,
tichý a sedící na oslici,
na oslátku té, která je podrobena jhu.'
osel – (dosud) nejobvyklejší domácí zvíře v Palestině
král, který na něm přijíždí, je chudý, nenápadný, nenásilný
(narozdíl od koně jako symbolu síly a vojenství)
vinný kmen je stromem života
jako chléb sytí přítomný život,
pak víno může opojením přinést předjímku jiného života
Př 31,6: Dejte opojný nápoj hynoucímu a víno těm, kterým je hořko.
(toto opojení je ovšem třeba odlišit od opilství,
které bible jednoznačně odmítá)
víno tedy ukazuje k budoucí radosti, k budoucímu životu
v 1. sloce tedy symbolická směs pokory, tichosti
a radosti
sl. 2 odtud je jasné, že slovo je o mocném pánu
„práti bude pán ve víně roucho své“
- víno je symbolem eschatologického veselí,
vína je tu tolik, že se v něm dá prát šat
- zároveň je tu však víno symbolem krve, krve prolité
jakoby tato slova znamenala: jeho šat bude potřísněn krví
(na tuto podobnost vína a krve Ježíš navazuje při poslední večeři
Mt 26,28: toto je má krev, která se prolévá za mnohé na odpuštění hříchu)
Kristova krev je prolita: za vinu, k očištění našich hříchů
a tato symbolika je dále rozvíjena v knize Zjevení Janova
soudící Kristus vystupuje v rouchu pokropeném krví (Zj 19,13)
a vykoupení jsou ti, kdo svá roucha zbílili v krvi Beránkově (Zj 7,14)
(tady vidíme, jak bílá a červená navzájem přecházejí)
sl. 3 a poslední sloka pracuje se symbolikou barev: červená a bílá
víno a mléko
mléko a víno obrazem hojnosti, obrazem mesiášského věku
Iz 55,1: Pojďte a kupujte bez peněz víno a mléko
„bílý a červený“:
Pís 5,10: Můj milý je běloskvoucí i červený.
(podobně jako v našich lidových povídačkách: „holka jako krev a mlíko“)
je to obraz plnosti života
tyto barvy mají i sakrální význam:
bílá barva je symbolem čistoty a vznešenosti
červená jakožto barva krve symbolizuje životní sílu
je tedy čistý a vznešený a plný života
shrnutí
toto všechno patří dohromady, doplňuje se
očekáván je Mesiáš: mocný Pán / a zároveň pokorný: na oslátku
je symbolizován vínem: víno jako znamení budoucího věku / krev jako symbol života i utrpení
Mesiáš je plný života / ale svou krev prolije, aby z ní jiní získali život, život věčný
vše patří nedělitelně k sobě:
není to píseň o krvežíznivém bohatýrovi – vždyť přijíždí na oslátku
víno není obyčejné opojení – je znamením budoucí radosti
ideálem není životaschopnost – jsou zde názvuky, že krev bude prolita
Genesis 49:11 Své oslátko si přiváže k vinné révě,
mládě své oslice k révoví.
Oděv svůj vypere ve víně,
háv knížecí v krvi hroznů.
12 Oči bude mít tmavší než víno,
zuby bělejší než mléko.
1 oslátko a víno
osel je zvířetem mesiášským
na něm přijede Mesiáš podle proroctví Zachariáše,
oslátko dá odvázat sám Ježíš před svým vjezdem do Jeruzaléma
(možná právě u vinného kmene)
o Květné neděli
a evangelisté řeknou, že se tady plní stará předpověď proroka
Za 9:9 Rozjásej se, sijónská dcero,
dcero jeruzalémská, propukni v hlahol!
Hle, přichází k tobě tvůj král,
spravedlivý a zachráněný, pokořený,
jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti.
Mt 21:5 'Povězte dceři siónské:
Hle, král tvůj přichází k tobě,
tichý a sedící na oslici,
na oslátku té, která je podrobena jhu.'
osel – (dosud) nejobvyklejší domácí zvíře v Palestině
král, který na něm přijíždí, je chudý, nenápadný, nenásilný
(narozdíl od koně jako symbolu síly a vojenství)
vinný kmen je stromem života
jako chléb sytí přítomný život,
pak víno může opojením přinést předjímku jiného života
Př 31,6: Dejte opojný nápoj hynoucímu a víno těm, kterým je hořko.
(toto opojení je ovšem třeba odlišit od opilství,
které bible jednoznačně odmítá)
víno tedy ukazuje k budoucí radosti, k budoucímu životu
v 1. sloce tedy symbolická směs pokory, tichosti
a radosti
sl. 2 odtud je jasné, že slovo je o mocném pánu
„práti bude pán ve víně roucho své“
- víno je symbolem eschatologického veselí,
vína je tu tolik, že se v něm dá prát šat
- zároveň je tu však víno symbolem krve, krve prolité
jakoby tato slova znamenala: jeho šat bude potřísněn krví
(na tuto podobnost vína a krve Ježíš navazuje při poslední večeři
Mt 26,28: toto je má krev, která se prolévá za mnohé na odpuštění hříchu)
Kristova krev je prolita: za vinu, k očištění našich hříchů
a tato symbolika je dále rozvíjena v knize Zjevení Janova
soudící Kristus vystupuje v rouchu pokropeném krví (Zj 19,13)
a vykoupení jsou ti, kdo svá roucha zbílili v krvi Beránkově (Zj 7,14)
(tady vidíme, jak bílá a červená navzájem přecházejí)
sl. 3 a poslední sloka pracuje se symbolikou barev: červená a bílá
víno a mléko
mléko a víno obrazem hojnosti, obrazem mesiášského věku
Iz 55,1: Pojďte a kupujte bez peněz víno a mléko
„bílý a červený“:
Pís 5,10: Můj milý je běloskvoucí i červený.
(podobně jako v našich lidových povídačkách: „holka jako krev a mlíko“)
je to obraz plnosti života
tyto barvy mají i sakrální význam:
bílá barva je symbolem čistoty a vznešenosti
červená jakožto barva krve symbolizuje životní sílu
je tedy čistý a vznešený a plný života
shrnutí
toto všechno patří dohromady, doplňuje se
očekáván je Mesiáš: mocný Pán / a zároveň pokorný: na oslátku
je symbolizován vínem: víno jako znamení budoucího věku / krev jako symbol života i utrpení
Mesiáš je plný života / ale svou krev prolije, aby z ní jiní získali život, život věčný
vše patří nedělitelně k sobě:
není to píseň o krvežíznivém bohatýrovi – vždyť přijíždí na oslátku
víno není obyčejné opojení – je znamením budoucí radosti
ideálem není životaschopnost – jsou zde názvuky, že krev bude prolita
1. kapitola
kniha Jonáš
má formu souvislého vypravování
zvěstuje, že Bůh má zájem o celý svět, a ukazuje poslání Božího lidu uprostřed světa
1. KAPITOLA
1:1 Stalo se slovo Hospodinovo k Jonášovi, synu Amítajovu:
začíná podobně jako jiné prorocké knihy
ale nedočteme se ani zde, jak se událo ono „stalo se“
jisté je jen, že to bylo slovo Hospodinovo, které člověka překvapí, zasáhne jej, zatřese jim
kdo byl Jonáš?
o jeho původu a osobě se z knihy nedočteme nic než jeho jméno a jméno jeho otce
je o něm zmínka ještě v 2Kr
14:25 (Jarobeám) znovu získal pomezí Izraele od cesty do Chamátu až k Pustému moři podle slova Hospodina, Boha Izraele, které promluvil skrze svého služebníka Jonáše, syna Amítajova, proroka z Gat-chéferu.
Gat-chéfer patřilo pokolení Zabulán
tento Jonáš žil v 8. stol. př. Kr.
Ninive bylo zničeno 612 př. Kr.
je pravděpodobné, že dnešní podoba textu pochází z 5. stol. př. Kr., i když obsahuje mnohé staré motivy
jméno Jonáš znamená „holubice“
v bibli i mimobiblickém prostředí je to častý symbol
holubici vypouští Noe nad vody soudu a ona se stává zvěstovatelkou Boží milosti (Gn 8,8-11)
v prorockých sz knihách je hlas holubice obrazem zármutku a pokání
Iz 38:14 Kvílím jako holubice, zemdlely mé oči upírající se na výšinu. Panovníku, jsem v tísni, zasaď se o mne!
tak se má stát i Jonáš zvěstovatelem nejen soudu, ale i pokání a milosti
snad se má celý Izrael poznat v Jonášovi,
protože od doby proroka Ozeáše se obraz holubice vyskytuje jako označení Izraele
7:11 Efrajim je jako nerozumná holubice, snadno se dá zlákat. Volají k Egyptu, chodí do Asýrie.
11:11 Přilétnou s třesením z Egypta jako ptáče, z asyrské země jako holubice. A já je usadím v jejich domech, je výrok Hospodinův.
2 "Vstaň, jdi do Ninive, toho velikého města, a volej proti němu, neboť zlo, které páchají, vystoupilo před mou tvář."
jasný Boží příkaz – Jonáš má jít do Ninive
Ninive – hlavní město Asýrie, tedy metropole krutých nepřátel Izraele (obrázek Ninive)
Ninive je velké město – co do velikosti i co do významu, a zde uvidíme – i jeho hřích je veliký
bylo to město pyšné, zabezpečené svými hradbami o ochranou svých božstev
Na 3:1 Běda městu, jež se brodí v krvi! Je samá přetvářka, je plné loupeží, kořistění nebere konce.
božskou ochránkyní města byla zejména Ištar (obrázek), bohyně lásky, plodnosti a války
Na 3:4 To všechno pro mnohá smilstva Nevěstky, přesvůdné mistryně kouzel. Svým smilstvem kupčí s pronárody, svými kouzly kupčí s čeleděmi. 5 Chystám se však na tebe, je výrok Hospodina zástupů. Až přes tvář ti vyhrnu sukni a ukáži tvou nahotu pronárodům, královstvím tvou hanbu. 6 Nakydám na tebe neřád, potupím tě, postavím na pranýř. 7 Kdokoli tě spatří, prchne od tebe. Řekne: "Ninive propadlo záhubě, kdo se nad ním ustrne?" Kde vyhledám ty, kdo by tě potěšili?
Sofonjáš (kolem 630) už předpovídá zkázu Ninive (nazývá ji Kráskou)
Sof 2:15 Tohle je město jásotu, které tak bezpečně trůnilo a v srdci si namlouvalo: "Není nade mne." Jak bylo zpustošeno! Jen zvěř tam odpočívá. Každý, kdo přejde kolem, posměšně sykne a mávne rukou.
II. 1,3 Ale Jonáš vstal, aby uprchl do Taršíše, pryč od Hospodina. Sestoupil do Jafy a vyhledal loď, která plula do Taršíše. Zaplatil za cestu a vstoupil na loď, aby se s nimi plavil do Taršíše, pryč od Hospodina.
Jonášovi se nechce jít do místa vyhlášeného svou bezbožností a krutostí
nebyl si jist, jak by tam dopadl
zvěst, se kterou ho Hospodin poslal (volej proti němu!) byla nejen nepopulární,
ale vypadal přímo nesmyslně
uvěří lidé takovému kázání, poznají se v něm?
nebude proto jen terčem posměchu nebo dokonce pronásledování
ale byl tu ještě jeden důvod, proč Jonáš nechtěl poslechout
dovídáme se o něm z Jon 4,2, poté, co se Hospodin nad Ninive smiloval:
"Ach, Hospodine, což jsem to neříkal, když jsem byl ještě ve své zemi? Proto jsem dal přednost útěku do Taršíše! Věděl jsem, že jsi Bůh milostivý a plný slitování, shovívavý a nesmírně milosrdný, že tě jímá lítost nad každým zlem.
tady za začátku tedy Jonáš váhá: splní Hospodin, co mu přikazuje zvěstovat?
zkazí opravdu ty pohanské ukrutníky? neslituje se nad nimi?
vždyť to Jonáš mohl znát z izraelských dějin
kolikrát Izrael jednal proti Bohu, ale pak se Hospodin slitoval
kdyby se toto stalo v Ninive, vypadal by Jonáš jako falešný prorok
tak Jonáš, místo aby se dal na východ do Ninive (na řece Tigris, asi 900 km SV od Izraele,
dává se na západ a pospíchá do přístavu Jafy (mapka)
domnívá se, že se může útěkem vyvléci z Božího poslání
hledá místo, kde by se před Hospodinem skryl
to je tu dvakrát zopakováno: pryč od Hospodina
Taršíš volí promyšleně
bylo to místo vzdálené, podle tehdejších představ až na konci světa
dokonce kolovaly pověsti, že v Taršíši je brána do podsvětí = místa, kde Hospodin nechce přebývat ani mluvit – tam se chce Jonáš ukrýt
neví, že před Božím zrakem není úniku
Ž 139:7 Kam odejdu před tvým duchem, kam uprchnu před tvou tváří?
8 Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš.
9 I kdybych vzlétl na křídlech jitřní záře, chtěl přebývat při nejzazším moři,
10 tvoje ruka mě tam doprovodí, tvá pravice se mě chopí.
11 Kdybych řekl: Snad mě přikryje tma, i noc kolem mne se stane světlem.
12 Žádná tma pro tebe není temná: noc jako den svítí, temnota je jako světlo.
anebo si Jonáš nemyslí, že by v Taršíši nebyl Hospodin,
ale utíká spíše od svého prorockého poslání
jestliže Hospodin bude jednat v Ninive, ať soudem či milostí, Jonáš u toho nebude!
Bůh je všemohoucí, ale my máme možnost mu říci NE
a ten útěk se Jonášovi zpočátku daří
přijde do Jafy a zastihne loď do Taršíše
to mohl považovat za dobré znamení, neboť lodě do Taršíše jezdily zřídka
Jonášův útěk zde je charakterizován jako sestup
sestoupil do Jafy – k moři
vstoupil – doslova „sestoupil“ na loď
sestoupil do podpalubí
je to další signál, že jde o cestu od Hospodina – sestupuje se ve SZ např. do Egypta
vystupuje se do Jeruzaléma
ale bude muset sestoupit ještě mnohem níže: až ke kořenům hor (2,7)
Sestoupil jsem ke kořenům horstev, závory země se za mnou zavřely navěky. Tys však vyvedl můj život z jámy, Hospodine, můj Bože!
III. 1, 4-9 4 I uvrhl Hospodin na moře veliký vítr a na moři se rozpoutala veliká bouře. Lodi hrozilo ztroskotání.
Hospodin proroka dostihuje a volá k odpovědnosti
prudkou bouří dává najevo, že ho nepustil ze zřetele ani ze služby
Jonáš svou neposlušností uvádí v nebezpečí celou posádku lodi
5 Lodníci se báli a úpěli každý ke svému bohu a vrhali do moře předměty, které měli na lodi, aby jí odlehčili. Ale Jonáš sestoupil do podpalubí, ulehl a tvrdě usnul.
bouře – hněv Hospodinův – byla tak silná, že vyděsila zkušené námořníky
jedinou naději vidí námořníci v zásahu svých ochranných bohů
modlí se a zároveň házejí předměty do moře
nejde jen o odlehčení lodi, ale také o oběť moři, moře bylo také považováno za svéprávnou mocnost
Jonáš však odejde a tvrdě spí – je nesolidární, sobecký
6 Přišel k němu velitel lodi a řekl mu: "Co je s tebou, ospalče! Vstaň a volej k svému bohu! Snad si nás tvůj bůh povšimne a nezahyneme."
Bůh nenechá Jonáše klidně spát
pohanský kapitán musel být docela překvapen, když našel při vynášení nákladu spícího Jonáše
oni se dřou, aby zachránili loď a své životy, oni se usilovně modlí – a on tady spí
a ta slova, která mu říká pohanský kapitán, mu mohou nepříjemně připomenout jeho úkol: “vstaň, volej“
podobnými slovy ho posílal Hospodin do Ninive: "Vstaň, jdi do Ninive, toho velikého města, a volej proti němu!“
Jonáš je vyzýván, aby se modlil - ale vždyť on se nemůže modlit, on se nechce Bohu přiblížit, vždyť on od něj naopak prchá!
7 Zatím se lodníci mezi sebou smluvili: "Pojďte, budeme losovat a poznáme, kvůli komu nás postihlo toto neštěstí." Losovali tedy a los padl na Jonáše.
vyhazování nákladu nepomohlo, modlitby nepomáhají
a tak námořníci docházejí k závěru, že příčinou je nějaká skrývaná vina
vidí v bouři trest za něčí provinění
chtějí zjistit viníka nebo toho, kdo by o příčině bouře mohl něco vědět
dělají to losováním, způsobem tehdy běžným
a dobírají se takto pravdy - los padne na Jonáše
(vidíme, že kniha tady nepopírá ani onu myšlenku, že za bouři někdo může
ani onen způsob, že se dá na viníka dojít losováním)
8 Řekli mu: "Pověz nám, kvůli komu nás postihlo toto neštěstí. Čím se zabýváš? Odkud přicházíš? Z které země, z kterého lidu?"
Jonáš je v tuto chvíli obklopen všemi námořníky, udiveně na něj hledí, otázky se jen sypou
těmito otázkami je Jonáš vyzýván, aby odkryl svou totožnost
ale nejenom, aby ukázal svůj „občanský průkaz“,
také aby vyznal svoji víru – především otázka „z kterého lidu“ míří tímto směrem
9 Odpověděl jim: "Jsem Hebrej a bojím se Hospodina, Boha nebes, který učinil moře i pevninu."
Jonáš se nyní už nemůže vytáčet, nemůže se tvářit, že tady vlastně není a se situací nemá nic společného
označuje se jako Hebrej, ne jako Izraelec
tohoto označení se používalo, když Izraelec mluvil s neizraelci
„bojím se“ je tady ve významu „mám úctu, ctím Hospodina“
svou výpověď zpřesňuje přiznáním k Hospodinu, který je Bohem nad pevninou i mořem
tady se i námořníkům ukazuje o co jde: situace má co dělat s vírou tohoto chlapíka
jeho víra či nevěra nás všechny přivedla do ohrožení
IV. Jonáš přes palubu!
10 Tu padla na ty muže veliká bázeň a řekli mu: "Cos to udělal?" Dozvěděli se totiž, že prchá od Hospodina, sám jim to pověděl.
když Jonáš přizná, že od Hospodina, svého Boha utíká, námořníci se zděsí
hned je jim jasná příčina bouře: Hospodin svým hněvem stíhá neposlušného proroka
Jonášova výpověď je pro námořníky neuvěřitelná: jak jsi to mohl udělat, neposlouchat svého Boha?
oni stěží mohou pochopit drzost, s níž je Jonáš neposlušný Hospodina
připomíná to údiv Abímeleka, jeho výtku vůči Abrahamovi, když tento vydával svou ženu za svou sestru:
Gn 20:9 Abímelek tedy zavolal Abrahama a řekl mu: "Jak ses to k nám zachoval? Čím jsem se proti tobě prohřešil, že jsi na mne a na mé království uvedl takový hřích? Dopustil ses u mne něčeho, co se přece nedělá."
zde prorok Jonáš je tak svéhlavý, že dokonce pohané jsou tím šokováni
a ještě jeden případ, z NZ, z Pavlových listů, z korintského sboru – prvotní církve
1Kor 5:1 Dokonce se proslýchá, že je mezi vámi případ smilstva, a to takový, jaký se nevyskytuje ani mezi pohany, že totiž kdosi žije s ženou svého otce.
11 Zeptali se ho: "Co teď s tebou máme udělat, aby nás moře nechalo napokoji?" Neboť moře se stále více bouřilo.
a přesto se obracejí také na něj s prosbou o radu
Jonášova Boha je nyní nutno usmířit – ale jak?
vlastně po Jonášovi chtějí, aby je učil řádům svého Boha
i pro ně je teď Jonáš prorokem, oni ho uznávají, i když prorokem být nechtěl
12 Odpověděl jim: "Vezměte mě a uvrhněte do moře, a moře vás nechá napokoji. Vím, že vás tahle veliká bouře přepadla kvůli mně."
Jonášova rada je překvapí
pravděpodobně se i za těmito slovy skrývá Jonášova pokračující snaha Hospodinu uniknout
když už neunikl plnění Boží vůle skrze svůj útěk, tak skrze smrt se mu to přece podaří
„ponořit se do spánku, z kterého ho už nebude moci vyburcovat nikdo“ – touha zemřít
co Jonášem asi hýbalo, že by raději zemřel, než plnil Boží úkol?
únava? zoufalství? nebo naopak víra, že ve smrti najde spočinutí?
že byla Jonášovi myšlenka na útěk ze života blízká, potvrzuje i jeho přání v kap. 4, poté, co Hospodin upustí od trestu pro Ninive
Jo 4:3 „Nyní, Hospodine, vezmi si prosím můj život. Lépe abych umřel, než abych žil."
proč Jonáš prostě neskočil do moře sám?
zdá se, že námořníci mají jednat, zapojit se
projevit svou poslušnost vůči Boží vůli
tak jako měli Izraelci příkaz zbavovat se těch, kdo zhřešili vůči Bohu
Lv 24:10 Jednou si vyšel syn jedné izraelské ženy a jakéhosi Egypťana mezi Izraelce; v táboře se dostal syn té Izraelky do hádky s nějakým Izraelcem. 11 Syn izraelské ženy lál Jménu a zlořečil. Přivedli ho tedy k Mojžíšovi; jméno jeho matky bylo Šelomít, dcera Dibrího, z pokolení Danova. 12 I dali ho do vazby, až by se jim dostalo jasného pokynu z Hospodinových úst. 13 Hospodin promluvil k Mojžíšovi: 14 "Vyveď toho zlolajce ven z tábora; tam všichni, kdo ho slyšeli, vloží ruce na jeho hlavu a celá pospolitost ho ukamenuje. 15 Izraelcům pak řekneš: Kdokoli by zlořečil svému Bohu, ponese následky svého hříchu. 16 Kdo bude lát jménu Hospodinovu, musí zemřít. Celá pospolitost ho ukamenuje. Jak host, tak domorodec zemře, jestliže bude lát Jménu.
pak je i toto místo pro Izraelce poučením, jsou poučováni skrze pohany,
že jsou poslušnější Boží vůli, než to praktikují oni sami
námořnici mají položit své ruce na Jonáše a odstranit jej
tak se oddálit od vzpoury vůči Bohu a od hříchu
((EXKURS: tak to požaduje ještě i Pavel ve výše zmíněné ostudné kauze
1Kor 5:5 vydejte toho člověka satanu ke zkáze těla, aby duch mohl být zachráněn v den Páně. v praxi pravděpodobně znamenalo, že byl takový člověk vyloučen ze společenství –
v. 2: odstraňte ze svého středu toho, kdo to udělal
aby přestal být pokušením, příkladem, omluvou pro hřích ostatních
Pavlovou starostí je ochrana zbytku společenství,
ale také konečná záchrana života takového člověka: aby duch mohl být zachráněn v den Páně. (v. 5)
vyloučení ze společenství je v tomto chápání naplněním přikázání zcela odstranit zlo,
jako i ve SZ vyloučení z Božího lidu, vyhnání z tábora se rovnalo rozsudku smrti
vždyť společenství církve je životadárné – je to společenství spásy, věčného života
a je třeba při vysvětlování nakonec třeba udělat i tento krok zpět, do SZ
i zde se můžeme domnívat, že se příkaz vyloučit zlo naplňoval často jako vyloučení ze společenství))
13 Ti muži však veslovali, aby se vrátili na pevninu, ale marně. Moře se proti nim bouřilo stále víc.
ale i námořníci nejprve váhají použít jeho rady
podle jejich právního nebo náboženského vědomí (což se často krylo) nezasluhoval trest smrti
ani ho nebylo možno obětovat moři, neboť byl služebníkem Boha nebes (v. 9)
spíše je třeba ho navrátit Bohu živého, ať s ním naloží, jak uzná
proto se pustí s vypětím sil do boje s rozbouřeným živlem
dávají všanc loď i své životy
(v bouři je někdy bezpečnější opustit loď, a skočit do moře)
ve vystupňovaném bouření moře však poznávají potvrzení Jonášových slov (v. 12)
14 Volali tedy k Hospodinu: "Prosíme, Hospodine, ať nezahyneme pro život tohoto muže, nestíhej nás za nevinnou krev. Ty jsi Hospodin, jak si přeješ, tak činíš."
dříve však, než s ním naloží podle jeho rady, obracejí se v úpěnlivé prosbě k Hospodinu
ať je netrestá, zachovají-li se nesprávně
vždyť oni se snaží jednat co nesprávněji podle svého poznání
oni si nejsou jisti, zda rozpoznávají Jonášovu vinu správně
možná je Jonáš před Bohem nevinný – a oni nechtějí prolít „nevinnou krev“
uvědomují si velkou odpovědnost a závažnost rozhodnutí, kdy mají vydat člověka na smrt
nevidí však jiné východisko
dovedeme pochopit, jak složité bylo rozhodování těchto námořníků
oni chtěli zachránit Jonášův život, i když se kvůli němu dostali do nebezpečí vlastního života
teď je sám Jonáš přesvědčuje, aby ho hodili do moře, a okolnosti se zdají jeho slova potvrzovat
oni se však nejdříve vroucně modlí, než tak učiní, prosí o milost a odpuštění
15 I vzali Jonáše a uvrhli ho do moře.
V. 1,15-17 moře se utišilo, námořníci však ne
15 I vzali Jonáše a uvrhli ho do moře. A moře přestalo běsnit.
Bůh potvrdil správnost jejich jednání
když Jonáš zmizel ve vlnách, zmizely také vlny
(co se to tu říká: že je někdy možné obětovat člověka? že si to Bůh žádá?
kniha Jonáš je velmi neskladná až nebezpečná, a vůči Židům především)
16 Na ty muže padla veliká bázeň před Hospodinem. Přinesli Hospodinu oběť a zavázali se sliby.
námořníci zažili Hospodinovu přísnost (vůči neposlušnému prorokovi)
i milosrdenství (vůči sobě)
to je vede k uctivé bázni i k srdečné vděčnosti
poznávají, že to, co Jonáš říkal, je pravda
a tedy i že Hospodin je pravý Bůh
tak Jonáš chtě nechtě posloužil těmto námořníkům
slouží jim svým vyznáním a svou obětí, aby se obrátili k Hospodinu, Bohu živému a všemocnému
a tito lidé, kteří se s Hospodinem doposud nesetkali, se mu poddávají s vroucností, která zahanbuje mnohé z Božího lidu
námořníci jsou setkáním s Jonášem posvěceni,
prorok však ještě stále zůstává na útěku od Boha
a takto končí 1. kapitola
můžeme se k některým věcem z ní vrátit
a snad se i podívat, co nám může říci do našeho života
vůbec tady nefungují stereotypy o tom, jak jedná prorok a jak pohané
„stereotypy židovské zbožnosti jsou zde hozeny přes palubu,
jsme donuceni, abychom nesouhlasili s Jonášovým jednáním
a naopak na pohanské psy abychom hleděli s určitým obdivem a respektem"
všimněme si toho kontrastu mezi Jonášem a námořníky:
námořníci Jonáš
Modlí se Nemodlí se
Soucit s Jonášem Nemá soucit s námořníky
Chtějí žít Chce zemřít
Chtějí najít hřích Chce setrvat v hříchu
Otřeseni Jonášovým hříchem Neotřesen
Zbožní Utíká od Boha
Slouží Hospodinu Žádná služba
Mají bázeň Boží Žádná bázeň
SZ má dvě hlavní zásady víry:
1) poslouchat / milovat Boha
2) milovat bližní
ale Jonáš naprosto selhává: neposlouchá Boha
nemiluje bližní (nemá soucit s ohroženými námořníky)
tato kapitola Jon se nezajímá o původ člověka – i pohané mohou chválit Hospodina,
ani o povolání – námořníci mohou sloužit Hospodinu lépe než prorok
ale o to, jak dobře děláme to, co dělat máme
jak říká apoštol Pavel: před Hospodinem není tak důležité, jestli máme a známe Zákon (jako Židé), ale zda Zákon konáme:
Ř 2:11 Bůh nikomu nestraní. 12 Ti, kteří neměli zákon a hřešili, také bez zákona zahynou; ti, kteří znali zákon a hřešili, budou odsouzeni podle zákona. 13 Před Bohem nejsou spravedliví ti, kdo zákon slyší; ospravedlněni budou, kdo zákon svými činy plní. 14 Jestliže národy, které nemají zákon, samy od sebe činí to, co zákon žádá, pak jsou samy sobě zákonem, i když zákon nemají. 15 Tím ukazují, že to, co zákon požaduje, mají napsáno ve svém srdci, jak dosvědčuje jejich svědomí, poněvadž jejich myšlenky je jednou obviňují, jednou hájí. 16 Nastane den, kdy Bůh skrze Ježíše Krista bude soudit podle mého evangelia, co je v lidech skryto. 17 Ty se tedy nazýváš židem, spoléháš na zákon, chlubíš se Bohem 18 a tím, že znáš jeho vůli a vyučován zákonem dovedeš rozpoznat, na čem záleží. 19 Myslíš si, že jsi vůdcem slepých, světlem těch, kteří jsou ve tmách, 20 vychovatelem nevzdělaných, učitelem nedospělých, protože máš v zákoně ztělesnění všeho poznání a vší pravdy. 21 Ty tedy poučuješ druhého, a sám sebe neučíš?
také Pavel tak říká, že nestačí Zákon znát a hlásat ho,
to dělali Židé a byli na to hrdi, povyšovali se nad druhé
Jonáš je hrdý (jak ještě uvidíme) na svou znalost Boží vůle, ale nejedná podle ni
tak jsou hrdiny této kapitoly právě námořníci,
kteří poslouchali Hospodina natolik, nakolik ho znali
co nám tento oddíl říká k otázce srovnávání křesťanství s jinými náboženstvími?
má formu souvislého vypravování
zvěstuje, že Bůh má zájem o celý svět, a ukazuje poslání Božího lidu uprostřed světa
1. KAPITOLA
1:1 Stalo se slovo Hospodinovo k Jonášovi, synu Amítajovu:
začíná podobně jako jiné prorocké knihy
ale nedočteme se ani zde, jak se událo ono „stalo se“
jisté je jen, že to bylo slovo Hospodinovo, které člověka překvapí, zasáhne jej, zatřese jim
kdo byl Jonáš?
o jeho původu a osobě se z knihy nedočteme nic než jeho jméno a jméno jeho otce
je o něm zmínka ještě v 2Kr
14:25 (Jarobeám) znovu získal pomezí Izraele od cesty do Chamátu až k Pustému moři podle slova Hospodina, Boha Izraele, které promluvil skrze svého služebníka Jonáše, syna Amítajova, proroka z Gat-chéferu.
Gat-chéfer patřilo pokolení Zabulán
tento Jonáš žil v 8. stol. př. Kr.
Ninive bylo zničeno 612 př. Kr.
je pravděpodobné, že dnešní podoba textu pochází z 5. stol. př. Kr., i když obsahuje mnohé staré motivy
jméno Jonáš znamená „holubice“
v bibli i mimobiblickém prostředí je to častý symbol
holubici vypouští Noe nad vody soudu a ona se stává zvěstovatelkou Boží milosti (Gn 8,8-11)
v prorockých sz knihách je hlas holubice obrazem zármutku a pokání
Iz 38:14 Kvílím jako holubice, zemdlely mé oči upírající se na výšinu. Panovníku, jsem v tísni, zasaď se o mne!
tak se má stát i Jonáš zvěstovatelem nejen soudu, ale i pokání a milosti
snad se má celý Izrael poznat v Jonášovi,
protože od doby proroka Ozeáše se obraz holubice vyskytuje jako označení Izraele
7:11 Efrajim je jako nerozumná holubice, snadno se dá zlákat. Volají k Egyptu, chodí do Asýrie.
11:11 Přilétnou s třesením z Egypta jako ptáče, z asyrské země jako holubice. A já je usadím v jejich domech, je výrok Hospodinův.
2 "Vstaň, jdi do Ninive, toho velikého města, a volej proti němu, neboť zlo, které páchají, vystoupilo před mou tvář."
jasný Boží příkaz – Jonáš má jít do Ninive
Ninive – hlavní město Asýrie, tedy metropole krutých nepřátel Izraele (obrázek Ninive)
Ninive je velké město – co do velikosti i co do významu, a zde uvidíme – i jeho hřích je veliký
bylo to město pyšné, zabezpečené svými hradbami o ochranou svých božstev
Na 3:1 Běda městu, jež se brodí v krvi! Je samá přetvářka, je plné loupeží, kořistění nebere konce.
božskou ochránkyní města byla zejména Ištar (obrázek), bohyně lásky, plodnosti a války
Na 3:4 To všechno pro mnohá smilstva Nevěstky, přesvůdné mistryně kouzel. Svým smilstvem kupčí s pronárody, svými kouzly kupčí s čeleděmi. 5 Chystám se však na tebe, je výrok Hospodina zástupů. Až přes tvář ti vyhrnu sukni a ukáži tvou nahotu pronárodům, královstvím tvou hanbu. 6 Nakydám na tebe neřád, potupím tě, postavím na pranýř. 7 Kdokoli tě spatří, prchne od tebe. Řekne: "Ninive propadlo záhubě, kdo se nad ním ustrne?" Kde vyhledám ty, kdo by tě potěšili?
Sofonjáš (kolem 630) už předpovídá zkázu Ninive (nazývá ji Kráskou)
Sof 2:15 Tohle je město jásotu, které tak bezpečně trůnilo a v srdci si namlouvalo: "Není nade mne." Jak bylo zpustošeno! Jen zvěř tam odpočívá. Každý, kdo přejde kolem, posměšně sykne a mávne rukou.
II. 1,3 Ale Jonáš vstal, aby uprchl do Taršíše, pryč od Hospodina. Sestoupil do Jafy a vyhledal loď, která plula do Taršíše. Zaplatil za cestu a vstoupil na loď, aby se s nimi plavil do Taršíše, pryč od Hospodina.
Jonášovi se nechce jít do místa vyhlášeného svou bezbožností a krutostí
nebyl si jist, jak by tam dopadl
zvěst, se kterou ho Hospodin poslal (volej proti němu!) byla nejen nepopulární,
ale vypadal přímo nesmyslně
uvěří lidé takovému kázání, poznají se v něm?
nebude proto jen terčem posměchu nebo dokonce pronásledování
ale byl tu ještě jeden důvod, proč Jonáš nechtěl poslechout
dovídáme se o něm z Jon 4,2, poté, co se Hospodin nad Ninive smiloval:
"Ach, Hospodine, což jsem to neříkal, když jsem byl ještě ve své zemi? Proto jsem dal přednost útěku do Taršíše! Věděl jsem, že jsi Bůh milostivý a plný slitování, shovívavý a nesmírně milosrdný, že tě jímá lítost nad každým zlem.
tady za začátku tedy Jonáš váhá: splní Hospodin, co mu přikazuje zvěstovat?
zkazí opravdu ty pohanské ukrutníky? neslituje se nad nimi?
vždyť to Jonáš mohl znát z izraelských dějin
kolikrát Izrael jednal proti Bohu, ale pak se Hospodin slitoval
kdyby se toto stalo v Ninive, vypadal by Jonáš jako falešný prorok
tak Jonáš, místo aby se dal na východ do Ninive (na řece Tigris, asi 900 km SV od Izraele,
dává se na západ a pospíchá do přístavu Jafy (mapka)
domnívá se, že se může útěkem vyvléci z Božího poslání
hledá místo, kde by se před Hospodinem skryl
to je tu dvakrát zopakováno: pryč od Hospodina
Taršíš volí promyšleně
bylo to místo vzdálené, podle tehdejších představ až na konci světa
dokonce kolovaly pověsti, že v Taršíši je brána do podsvětí = místa, kde Hospodin nechce přebývat ani mluvit – tam se chce Jonáš ukrýt
neví, že před Božím zrakem není úniku
Ž 139:7 Kam odejdu před tvým duchem, kam uprchnu před tvou tváří?
8 Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš.
9 I kdybych vzlétl na křídlech jitřní záře, chtěl přebývat při nejzazším moři,
10 tvoje ruka mě tam doprovodí, tvá pravice se mě chopí.
11 Kdybych řekl: Snad mě přikryje tma, i noc kolem mne se stane světlem.
12 Žádná tma pro tebe není temná: noc jako den svítí, temnota je jako světlo.
anebo si Jonáš nemyslí, že by v Taršíši nebyl Hospodin,
ale utíká spíše od svého prorockého poslání
jestliže Hospodin bude jednat v Ninive, ať soudem či milostí, Jonáš u toho nebude!
Bůh je všemohoucí, ale my máme možnost mu říci NE
a ten útěk se Jonášovi zpočátku daří
přijde do Jafy a zastihne loď do Taršíše
to mohl považovat za dobré znamení, neboť lodě do Taršíše jezdily zřídka
Jonášův útěk zde je charakterizován jako sestup
sestoupil do Jafy – k moři
vstoupil – doslova „sestoupil“ na loď
sestoupil do podpalubí
je to další signál, že jde o cestu od Hospodina – sestupuje se ve SZ např. do Egypta
vystupuje se do Jeruzaléma
ale bude muset sestoupit ještě mnohem níže: až ke kořenům hor (2,7)
Sestoupil jsem ke kořenům horstev, závory země se za mnou zavřely navěky. Tys však vyvedl můj život z jámy, Hospodine, můj Bože!
III. 1, 4-9 4 I uvrhl Hospodin na moře veliký vítr a na moři se rozpoutala veliká bouře. Lodi hrozilo ztroskotání.
Hospodin proroka dostihuje a volá k odpovědnosti
prudkou bouří dává najevo, že ho nepustil ze zřetele ani ze služby
Jonáš svou neposlušností uvádí v nebezpečí celou posádku lodi
5 Lodníci se báli a úpěli každý ke svému bohu a vrhali do moře předměty, které měli na lodi, aby jí odlehčili. Ale Jonáš sestoupil do podpalubí, ulehl a tvrdě usnul.
bouře – hněv Hospodinův – byla tak silná, že vyděsila zkušené námořníky
jedinou naději vidí námořníci v zásahu svých ochranných bohů
modlí se a zároveň házejí předměty do moře
nejde jen o odlehčení lodi, ale také o oběť moři, moře bylo také považováno za svéprávnou mocnost
Jonáš však odejde a tvrdě spí – je nesolidární, sobecký
6 Přišel k němu velitel lodi a řekl mu: "Co je s tebou, ospalče! Vstaň a volej k svému bohu! Snad si nás tvůj bůh povšimne a nezahyneme."
Bůh nenechá Jonáše klidně spát
pohanský kapitán musel být docela překvapen, když našel při vynášení nákladu spícího Jonáše
oni se dřou, aby zachránili loď a své životy, oni se usilovně modlí – a on tady spí
a ta slova, která mu říká pohanský kapitán, mu mohou nepříjemně připomenout jeho úkol: “vstaň, volej“
podobnými slovy ho posílal Hospodin do Ninive: "Vstaň, jdi do Ninive, toho velikého města, a volej proti němu!“
Jonáš je vyzýván, aby se modlil - ale vždyť on se nemůže modlit, on se nechce Bohu přiblížit, vždyť on od něj naopak prchá!
7 Zatím se lodníci mezi sebou smluvili: "Pojďte, budeme losovat a poznáme, kvůli komu nás postihlo toto neštěstí." Losovali tedy a los padl na Jonáše.
vyhazování nákladu nepomohlo, modlitby nepomáhají
a tak námořníci docházejí k závěru, že příčinou je nějaká skrývaná vina
vidí v bouři trest za něčí provinění
chtějí zjistit viníka nebo toho, kdo by o příčině bouře mohl něco vědět
dělají to losováním, způsobem tehdy běžným
a dobírají se takto pravdy - los padne na Jonáše
(vidíme, že kniha tady nepopírá ani onu myšlenku, že za bouři někdo může
ani onen způsob, že se dá na viníka dojít losováním)
8 Řekli mu: "Pověz nám, kvůli komu nás postihlo toto neštěstí. Čím se zabýváš? Odkud přicházíš? Z které země, z kterého lidu?"
Jonáš je v tuto chvíli obklopen všemi námořníky, udiveně na něj hledí, otázky se jen sypou
těmito otázkami je Jonáš vyzýván, aby odkryl svou totožnost
ale nejenom, aby ukázal svůj „občanský průkaz“,
také aby vyznal svoji víru – především otázka „z kterého lidu“ míří tímto směrem
9 Odpověděl jim: "Jsem Hebrej a bojím se Hospodina, Boha nebes, který učinil moře i pevninu."
Jonáš se nyní už nemůže vytáčet, nemůže se tvářit, že tady vlastně není a se situací nemá nic společného
označuje se jako Hebrej, ne jako Izraelec
tohoto označení se používalo, když Izraelec mluvil s neizraelci
„bojím se“ je tady ve významu „mám úctu, ctím Hospodina“
svou výpověď zpřesňuje přiznáním k Hospodinu, který je Bohem nad pevninou i mořem
tady se i námořníkům ukazuje o co jde: situace má co dělat s vírou tohoto chlapíka
jeho víra či nevěra nás všechny přivedla do ohrožení
IV. Jonáš přes palubu!
10 Tu padla na ty muže veliká bázeň a řekli mu: "Cos to udělal?" Dozvěděli se totiž, že prchá od Hospodina, sám jim to pověděl.
když Jonáš přizná, že od Hospodina, svého Boha utíká, námořníci se zděsí
hned je jim jasná příčina bouře: Hospodin svým hněvem stíhá neposlušného proroka
Jonášova výpověď je pro námořníky neuvěřitelná: jak jsi to mohl udělat, neposlouchat svého Boha?
oni stěží mohou pochopit drzost, s níž je Jonáš neposlušný Hospodina
připomíná to údiv Abímeleka, jeho výtku vůči Abrahamovi, když tento vydával svou ženu za svou sestru:
Gn 20:9 Abímelek tedy zavolal Abrahama a řekl mu: "Jak ses to k nám zachoval? Čím jsem se proti tobě prohřešil, že jsi na mne a na mé království uvedl takový hřích? Dopustil ses u mne něčeho, co se přece nedělá."
zde prorok Jonáš je tak svéhlavý, že dokonce pohané jsou tím šokováni
a ještě jeden případ, z NZ, z Pavlových listů, z korintského sboru – prvotní církve
1Kor 5:1 Dokonce se proslýchá, že je mezi vámi případ smilstva, a to takový, jaký se nevyskytuje ani mezi pohany, že totiž kdosi žije s ženou svého otce.
11 Zeptali se ho: "Co teď s tebou máme udělat, aby nás moře nechalo napokoji?" Neboť moře se stále více bouřilo.
a přesto se obracejí také na něj s prosbou o radu
Jonášova Boha je nyní nutno usmířit – ale jak?
vlastně po Jonášovi chtějí, aby je učil řádům svého Boha
i pro ně je teď Jonáš prorokem, oni ho uznávají, i když prorokem být nechtěl
12 Odpověděl jim: "Vezměte mě a uvrhněte do moře, a moře vás nechá napokoji. Vím, že vás tahle veliká bouře přepadla kvůli mně."
Jonášova rada je překvapí
pravděpodobně se i za těmito slovy skrývá Jonášova pokračující snaha Hospodinu uniknout
když už neunikl plnění Boží vůle skrze svůj útěk, tak skrze smrt se mu to přece podaří
„ponořit se do spánku, z kterého ho už nebude moci vyburcovat nikdo“ – touha zemřít
co Jonášem asi hýbalo, že by raději zemřel, než plnil Boží úkol?
únava? zoufalství? nebo naopak víra, že ve smrti najde spočinutí?
že byla Jonášovi myšlenka na útěk ze života blízká, potvrzuje i jeho přání v kap. 4, poté, co Hospodin upustí od trestu pro Ninive
Jo 4:3 „Nyní, Hospodine, vezmi si prosím můj život. Lépe abych umřel, než abych žil."
proč Jonáš prostě neskočil do moře sám?
zdá se, že námořníci mají jednat, zapojit se
projevit svou poslušnost vůči Boží vůli
tak jako měli Izraelci příkaz zbavovat se těch, kdo zhřešili vůči Bohu
Lv 24:10 Jednou si vyšel syn jedné izraelské ženy a jakéhosi Egypťana mezi Izraelce; v táboře se dostal syn té Izraelky do hádky s nějakým Izraelcem. 11 Syn izraelské ženy lál Jménu a zlořečil. Přivedli ho tedy k Mojžíšovi; jméno jeho matky bylo Šelomít, dcera Dibrího, z pokolení Danova. 12 I dali ho do vazby, až by se jim dostalo jasného pokynu z Hospodinových úst. 13 Hospodin promluvil k Mojžíšovi: 14 "Vyveď toho zlolajce ven z tábora; tam všichni, kdo ho slyšeli, vloží ruce na jeho hlavu a celá pospolitost ho ukamenuje. 15 Izraelcům pak řekneš: Kdokoli by zlořečil svému Bohu, ponese následky svého hříchu. 16 Kdo bude lát jménu Hospodinovu, musí zemřít. Celá pospolitost ho ukamenuje. Jak host, tak domorodec zemře, jestliže bude lát Jménu.
pak je i toto místo pro Izraelce poučením, jsou poučováni skrze pohany,
že jsou poslušnější Boží vůli, než to praktikují oni sami
námořnici mají položit své ruce na Jonáše a odstranit jej
tak se oddálit od vzpoury vůči Bohu a od hříchu
((EXKURS: tak to požaduje ještě i Pavel ve výše zmíněné ostudné kauze
1Kor 5:5 vydejte toho člověka satanu ke zkáze těla, aby duch mohl být zachráněn v den Páně. v praxi pravděpodobně znamenalo, že byl takový člověk vyloučen ze společenství –
v. 2: odstraňte ze svého středu toho, kdo to udělal
aby přestal být pokušením, příkladem, omluvou pro hřích ostatních
Pavlovou starostí je ochrana zbytku společenství,
ale také konečná záchrana života takového člověka: aby duch mohl být zachráněn v den Páně. (v. 5)
vyloučení ze společenství je v tomto chápání naplněním přikázání zcela odstranit zlo,
jako i ve SZ vyloučení z Božího lidu, vyhnání z tábora se rovnalo rozsudku smrti
vždyť společenství církve je životadárné – je to společenství spásy, věčného života
a je třeba při vysvětlování nakonec třeba udělat i tento krok zpět, do SZ
i zde se můžeme domnívat, že se příkaz vyloučit zlo naplňoval často jako vyloučení ze společenství))
13 Ti muži však veslovali, aby se vrátili na pevninu, ale marně. Moře se proti nim bouřilo stále víc.
ale i námořníci nejprve váhají použít jeho rady
podle jejich právního nebo náboženského vědomí (což se často krylo) nezasluhoval trest smrti
ani ho nebylo možno obětovat moři, neboť byl služebníkem Boha nebes (v. 9)
spíše je třeba ho navrátit Bohu živého, ať s ním naloží, jak uzná
proto se pustí s vypětím sil do boje s rozbouřeným živlem
dávají všanc loď i své životy
(v bouři je někdy bezpečnější opustit loď, a skočit do moře)
ve vystupňovaném bouření moře však poznávají potvrzení Jonášových slov (v. 12)
14 Volali tedy k Hospodinu: "Prosíme, Hospodine, ať nezahyneme pro život tohoto muže, nestíhej nás za nevinnou krev. Ty jsi Hospodin, jak si přeješ, tak činíš."
dříve však, než s ním naloží podle jeho rady, obracejí se v úpěnlivé prosbě k Hospodinu
ať je netrestá, zachovají-li se nesprávně
vždyť oni se snaží jednat co nesprávněji podle svého poznání
oni si nejsou jisti, zda rozpoznávají Jonášovu vinu správně
možná je Jonáš před Bohem nevinný – a oni nechtějí prolít „nevinnou krev“
uvědomují si velkou odpovědnost a závažnost rozhodnutí, kdy mají vydat člověka na smrt
nevidí však jiné východisko
dovedeme pochopit, jak složité bylo rozhodování těchto námořníků
oni chtěli zachránit Jonášův život, i když se kvůli němu dostali do nebezpečí vlastního života
teď je sám Jonáš přesvědčuje, aby ho hodili do moře, a okolnosti se zdají jeho slova potvrzovat
oni se však nejdříve vroucně modlí, než tak učiní, prosí o milost a odpuštění
15 I vzali Jonáše a uvrhli ho do moře.
V. 1,15-17 moře se utišilo, námořníci však ne
15 I vzali Jonáše a uvrhli ho do moře. A moře přestalo běsnit.
Bůh potvrdil správnost jejich jednání
když Jonáš zmizel ve vlnách, zmizely také vlny
(co se to tu říká: že je někdy možné obětovat člověka? že si to Bůh žádá?
kniha Jonáš je velmi neskladná až nebezpečná, a vůči Židům především)
16 Na ty muže padla veliká bázeň před Hospodinem. Přinesli Hospodinu oběť a zavázali se sliby.
námořníci zažili Hospodinovu přísnost (vůči neposlušnému prorokovi)
i milosrdenství (vůči sobě)
to je vede k uctivé bázni i k srdečné vděčnosti
poznávají, že to, co Jonáš říkal, je pravda
a tedy i že Hospodin je pravý Bůh
tak Jonáš chtě nechtě posloužil těmto námořníkům
slouží jim svým vyznáním a svou obětí, aby se obrátili k Hospodinu, Bohu živému a všemocnému
a tito lidé, kteří se s Hospodinem doposud nesetkali, se mu poddávají s vroucností, která zahanbuje mnohé z Božího lidu
námořníci jsou setkáním s Jonášem posvěceni,
prorok však ještě stále zůstává na útěku od Boha
a takto končí 1. kapitola
můžeme se k některým věcem z ní vrátit
a snad se i podívat, co nám může říci do našeho života
vůbec tady nefungují stereotypy o tom, jak jedná prorok a jak pohané
„stereotypy židovské zbožnosti jsou zde hozeny přes palubu,
jsme donuceni, abychom nesouhlasili s Jonášovým jednáním
a naopak na pohanské psy abychom hleděli s určitým obdivem a respektem"
všimněme si toho kontrastu mezi Jonášem a námořníky:
námořníci Jonáš
Modlí se Nemodlí se
Soucit s Jonášem Nemá soucit s námořníky
Chtějí žít Chce zemřít
Chtějí najít hřích Chce setrvat v hříchu
Otřeseni Jonášovým hříchem Neotřesen
Zbožní Utíká od Boha
Slouží Hospodinu Žádná služba
Mají bázeň Boží Žádná bázeň
SZ má dvě hlavní zásady víry:
1) poslouchat / milovat Boha
2) milovat bližní
ale Jonáš naprosto selhává: neposlouchá Boha
nemiluje bližní (nemá soucit s ohroženými námořníky)
tato kapitola Jon se nezajímá o původ člověka – i pohané mohou chválit Hospodina,
ani o povolání – námořníci mohou sloužit Hospodinu lépe než prorok
ale o to, jak dobře děláme to, co dělat máme
jak říká apoštol Pavel: před Hospodinem není tak důležité, jestli máme a známe Zákon (jako Židé), ale zda Zákon konáme:
Ř 2:11 Bůh nikomu nestraní. 12 Ti, kteří neměli zákon a hřešili, také bez zákona zahynou; ti, kteří znali zákon a hřešili, budou odsouzeni podle zákona. 13 Před Bohem nejsou spravedliví ti, kdo zákon slyší; ospravedlněni budou, kdo zákon svými činy plní. 14 Jestliže národy, které nemají zákon, samy od sebe činí to, co zákon žádá, pak jsou samy sobě zákonem, i když zákon nemají. 15 Tím ukazují, že to, co zákon požaduje, mají napsáno ve svém srdci, jak dosvědčuje jejich svědomí, poněvadž jejich myšlenky je jednou obviňují, jednou hájí. 16 Nastane den, kdy Bůh skrze Ježíše Krista bude soudit podle mého evangelia, co je v lidech skryto. 17 Ty se tedy nazýváš židem, spoléháš na zákon, chlubíš se Bohem 18 a tím, že znáš jeho vůli a vyučován zákonem dovedeš rozpoznat, na čem záleží. 19 Myslíš si, že jsi vůdcem slepých, světlem těch, kteří jsou ve tmách, 20 vychovatelem nevzdělaných, učitelem nedospělých, protože máš v zákoně ztělesnění všeho poznání a vší pravdy. 21 Ty tedy poučuješ druhého, a sám sebe neučíš?
také Pavel tak říká, že nestačí Zákon znát a hlásat ho,
to dělali Židé a byli na to hrdi, povyšovali se nad druhé
Jonáš je hrdý (jak ještě uvidíme) na svou znalost Boží vůle, ale nejedná podle ni
tak jsou hrdiny této kapitoly právě námořníci,
kteří poslouchali Hospodina natolik, nakolik ho znali
co nám tento oddíl říká k otázce srovnávání křesťanství s jinými náboženstvími?
2. kapitola
1 Hospodin však nastrojil velikou rybu, aby Jonáše pohltila.
Jonáš byl v útrobách ryby tři dny a tři noci.
2 I modlil se v útrobách ryby k Hospodinu, svému Bohu. Řekl:
3 "V soužení jsem volal k Hospodinu, on mi odpověděl.
Z lůna podsvětí jsem volal o pomoc a vyslyšels mě.
4 Vhodil jsi mě do hlubin, do srdce moře, obklíčil mě proud,
všechny tvé příboje, tvá vlnobití se přese mne převalily.
5 A já jsem si řekl: Jsem zapuzen, nechceš mě už vidět.
Tak rád bych však zase hleděl na tvůj svatý chrám!
6 Zachvátily mě vody, propastná tůň mě obklíčila, chaluhy mi ovinuly hlavu.
7 Sestoupil jsem ke kořenům horstev, závory země se za mnou zavřely navěky.
Tys však vyvedl můj život z jámy, Hospodine, můj Bože!
8 Když jsem byl v duši tak skleslý, Hospodina jsem si připomínal;
má modlitba vešla k tobě ve tvůj svatý chrám.
9 Ti, kdo se šalebných přeludů drží, o milosrdenství se připravují.
10 Já ti však s díkůvzdáním přinesu oběť, co jsem slíbil, splním.
U Hospodina je spása!"
11 I rozkázal Hospodin rybě, a vyvrhla Jonáše na pevninu.
I. vv. 1n + 11 Jonáš a velryba
1 Hospodin však nastrojil velikou rybu, aby Jonáše pohltila.
Jonáš byl v útrobách ryby tři dny a tři noci.
2 I modlil se v útrobách ryby k Hospodinu, svému Bohu.
11 I rozkázal Hospodin rybě, a vyvrhla Jonáše na pevninu.
dnes víme, že existuje druhy kytovců, který dokáže pohltit nejen člověka,
ale i tvory daleko větší
přesto by asi bylo zbytečné, hledat pro příběh podklady v přírodopise
motiv není vzat ze zoologie, ale z mytologie
celý starověký Orient si vykládal pověsti o člověku v útrobách mořské ryby
např. řecký mýtus mluví o hrdinovi, který je pohlcen mořskou obludou,
bojuje po 3 dny v jejím nitru, nakonec ho musí obluda pustit na svobodu,
ale on při tom přijde o vlasy
(pod vlivem tohoto mýtu bývá Jonáš znázorňován holohlavý – viz obrázek)
ve vyprávění o Jonášovi už nejde o mýtus, nýbrž o zvěst o Hospodinu, jemuž je vše poddáno
on sám jedná: nastrojil velkou rybu, dal pohltit Jonáše, rozkázal, aby Jonáše vyvrhla
veliká ryba tady nemá moc sama o sobě, nýbrž pouze nástrojem v ruce Hospodinově
z Božího rozkazu je ryba jaksi Jonášovým hrobem, ale i jeho záchranou
ryba musí vydat svědectví o Hospodinově moci, v níž jsou přírodní živly,
ale také mocnosti hlubin a podsvětí
časový údaj „tři dny a tři noci“
doba úzkosti, temna a smrti
v pozadí je pravděpodobně lunární motiv:
v době novměsíce jsou tři temné noci bez měsíčního svitu
Jonáš musí tímto projít, aby se stal Božím svědkem
svým třídenním pobytem v rybě Jonáš ukazuje k Ježíši Kristu,
který svou smrtí, pobytem v hrobě a vzkříšením zjevil Boží milost všemu stvoření
Mt 12:40 Jako byl Jonáš v břiše mořské obludy tři dny a tři noci, tak bude Syn člověka tři dny a tři noci v srdci země. 41 Mužové z Ninive povstanou na soudu s tímto pokolením a usvědčí je, neboť oni se obrátili po Jonášově kázání - a hle, zde je víc než Jonáš.
II. Jonášův žalm a Žalmy:
vyskytují se tu motivy podobné jako v knize Žalmů
v. 10: U Hospodina je spása!" Ž 3:9 V Hospodinu je spása.
3 "V soužení jsem volal k Hospodinu, on mi odpověděl.
Z lůna podsvětí jsem volal o pomoc a vyslyšels mě.
Ž 18:4 Když jsem vzýval Hospodina, jemuž patří chvála, byl jsem zachráněn před svými nepřáteli. 5 Ovinuly mě provazy smrti, zachvátily mě dravé proudy Ničemníka, 6 provazy podsvětí se kolem mne stáhly, dostihly mě léčky smrti.
také v dalším žalmu se ohrožení popisuje pomocí obrazů vodních proudů
Ž 42:6 Proč se tak trpce rmoutíš, má duše, proč ve mně úzkostně sténáš? Na Boha čekej, opět mu budu vzdávat chválu, jen jemu, své spáse. 7 Můj Bože, duše se ve mně tak trpce rmoutí, 8 Propastná tůně na tůni volá v hukotu peřejí tvých, všechny tvé příboje, tvá vlnobití se přese mne valí. 9 Kéž ve dne přikáže Hospodin milosrdenství svému a v noci své písni být se mnou! Modlím se k Bohu života mého.
III. jak zbožný je Jonáš?
na první pohled se zdá, že jde o zbožná slova
při pečlivějším prozkoumání však jde o zbožnou přetvářku
je Jonáš kajícný? potřeba pokání je nejdůležitějším tématem knihy
ninivští se kát budou, je však kajícný Jonáš sám?
ve zbytku knihy určitě ne
zde je jediná možnost
je kajícný?
v kap. 1 jsme viděli, jak Jonáš neposlušně utíká Hospodinovu příkazu
jeho neposlušnost způsobila bouři na moři, která ohrozila loď a námořníky
až po velkém váhání házejí námořníci Jonáše do moře
námořníci poslušně odpověděli na poznání Hospodina, kterého se jim dostalo,
námořníci, ne Jonáš
a byli uchováni
v kap. 3 bude Jonášovi podruhé nařízeno kázat proti Ninive,
což konečně udělá, a způsobí pokání v celém městě
a tím i „proměnu Božího myšlení“
kap. 4 však ukáže, že smýšlení samotného Jonáše však změněno nebylo
žalm kap. 2 neobsahuje žádné pokání ani vyznání viny,
i když průběh 1. kapitoly jasně ukazuje, že by to bylo pro Jonáše potřebné
když přemýšlí o příčinách svého ohrožení, popisuje je ne jako důsledek svého hříchu,
ale jako důsledek Boží suverenity: vv. 4 + 5a
4 Vhodil jsi mě do hlubin, do srdce moře, obklíčil mě proud,
všechny tvé příboje, tvá vlnobití se přese mne převalily.
5 A já jsem si řekl: Jsem zapuzen, nechceš mě už vidět.
jaký je to rozdíl se žalmistou, který vyznává své hříchy často
Ž 69: 2 Zachraň mě, můj Bože, vody mi pronikly k duši! 6 Ty znáš, Bože, moji pošetilost, čím jsem se kdy provinil, ti není skryto.
Jonáš dobře rozpoznává hřích pohanů – v modloslužbě
9 Ti, kdo se šalebných přeludů drží, o milosrdenství se připravují.
ale svůj ne
jediné, co Jonáš v modlitbě volá, je jeho starost o svou fyzickou záchranu
a díky Bohu, že ho zachránil
je to zbožnost, které chybí srdce
on dělá z Boží milosti omluvu pro svůj hřích
když ho Bůh zachránil, uchoval naživu, nemusí se nad svých hříchem zamýšlet
(Bůh ho nezachránil proto, že si to Jonáš přál, ale proto, že s ním měl další plány)
Jonáš se nekaje, nemá lítost nad svou neposlušností
a my uvidíme dále, jaké to má důsledky:
protože neumí vyznat svůj hřích
nezná ani milost odpuštění,
a proto ani neumí odpustit druhým
a co my? „Bože, děkujeme ti za tento další den, který jsi do našich životů přidati ráčil“
taková modlitba může být taky jen pokrytectvím a vyhýbáním se pravdě
to, že žijeme dále, není ospravedlněním našeho předchozího života
nové dny dostáváme, protože Bůh s námi zřejmě má ještě nějaké další plány
máme činit pokání,
abychom mohli dále žít věrněji a lépe
Jonáš byl v útrobách ryby tři dny a tři noci.
2 I modlil se v útrobách ryby k Hospodinu, svému Bohu. Řekl:
3 "V soužení jsem volal k Hospodinu, on mi odpověděl.
Z lůna podsvětí jsem volal o pomoc a vyslyšels mě.
4 Vhodil jsi mě do hlubin, do srdce moře, obklíčil mě proud,
všechny tvé příboje, tvá vlnobití se přese mne převalily.
5 A já jsem si řekl: Jsem zapuzen, nechceš mě už vidět.
Tak rád bych však zase hleděl na tvůj svatý chrám!
6 Zachvátily mě vody, propastná tůň mě obklíčila, chaluhy mi ovinuly hlavu.
7 Sestoupil jsem ke kořenům horstev, závory země se za mnou zavřely navěky.
Tys však vyvedl můj život z jámy, Hospodine, můj Bože!
8 Když jsem byl v duši tak skleslý, Hospodina jsem si připomínal;
má modlitba vešla k tobě ve tvůj svatý chrám.
9 Ti, kdo se šalebných přeludů drží, o milosrdenství se připravují.
10 Já ti však s díkůvzdáním přinesu oběť, co jsem slíbil, splním.
U Hospodina je spása!"
11 I rozkázal Hospodin rybě, a vyvrhla Jonáše na pevninu.
I. vv. 1n + 11 Jonáš a velryba
1 Hospodin však nastrojil velikou rybu, aby Jonáše pohltila.
Jonáš byl v útrobách ryby tři dny a tři noci.
2 I modlil se v útrobách ryby k Hospodinu, svému Bohu.
11 I rozkázal Hospodin rybě, a vyvrhla Jonáše na pevninu.
dnes víme, že existuje druhy kytovců, který dokáže pohltit nejen člověka,
ale i tvory daleko větší
přesto by asi bylo zbytečné, hledat pro příběh podklady v přírodopise
motiv není vzat ze zoologie, ale z mytologie
celý starověký Orient si vykládal pověsti o člověku v útrobách mořské ryby
např. řecký mýtus mluví o hrdinovi, který je pohlcen mořskou obludou,
bojuje po 3 dny v jejím nitru, nakonec ho musí obluda pustit na svobodu,
ale on při tom přijde o vlasy
(pod vlivem tohoto mýtu bývá Jonáš znázorňován holohlavý – viz obrázek)
ve vyprávění o Jonášovi už nejde o mýtus, nýbrž o zvěst o Hospodinu, jemuž je vše poddáno
on sám jedná: nastrojil velkou rybu, dal pohltit Jonáše, rozkázal, aby Jonáše vyvrhla
veliká ryba tady nemá moc sama o sobě, nýbrž pouze nástrojem v ruce Hospodinově
z Božího rozkazu je ryba jaksi Jonášovým hrobem, ale i jeho záchranou
ryba musí vydat svědectví o Hospodinově moci, v níž jsou přírodní živly,
ale také mocnosti hlubin a podsvětí
časový údaj „tři dny a tři noci“
doba úzkosti, temna a smrti
v pozadí je pravděpodobně lunární motiv:
v době novměsíce jsou tři temné noci bez měsíčního svitu
Jonáš musí tímto projít, aby se stal Božím svědkem
svým třídenním pobytem v rybě Jonáš ukazuje k Ježíši Kristu,
který svou smrtí, pobytem v hrobě a vzkříšením zjevil Boží milost všemu stvoření
Mt 12:40 Jako byl Jonáš v břiše mořské obludy tři dny a tři noci, tak bude Syn člověka tři dny a tři noci v srdci země. 41 Mužové z Ninive povstanou na soudu s tímto pokolením a usvědčí je, neboť oni se obrátili po Jonášově kázání - a hle, zde je víc než Jonáš.
II. Jonášův žalm a Žalmy:
vyskytují se tu motivy podobné jako v knize Žalmů
v. 10: U Hospodina je spása!" Ž 3:9 V Hospodinu je spása.
3 "V soužení jsem volal k Hospodinu, on mi odpověděl.
Z lůna podsvětí jsem volal o pomoc a vyslyšels mě.
Ž 18:4 Když jsem vzýval Hospodina, jemuž patří chvála, byl jsem zachráněn před svými nepřáteli. 5 Ovinuly mě provazy smrti, zachvátily mě dravé proudy Ničemníka, 6 provazy podsvětí se kolem mne stáhly, dostihly mě léčky smrti.
také v dalším žalmu se ohrožení popisuje pomocí obrazů vodních proudů
Ž 42:6 Proč se tak trpce rmoutíš, má duše, proč ve mně úzkostně sténáš? Na Boha čekej, opět mu budu vzdávat chválu, jen jemu, své spáse. 7 Můj Bože, duše se ve mně tak trpce rmoutí, 8 Propastná tůně na tůni volá v hukotu peřejí tvých, všechny tvé příboje, tvá vlnobití se přese mne valí. 9 Kéž ve dne přikáže Hospodin milosrdenství svému a v noci své písni být se mnou! Modlím se k Bohu života mého.
III. jak zbožný je Jonáš?
na první pohled se zdá, že jde o zbožná slova
při pečlivějším prozkoumání však jde o zbožnou přetvářku
je Jonáš kajícný? potřeba pokání je nejdůležitějším tématem knihy
ninivští se kát budou, je však kajícný Jonáš sám?
ve zbytku knihy určitě ne
zde je jediná možnost
je kajícný?
v kap. 1 jsme viděli, jak Jonáš neposlušně utíká Hospodinovu příkazu
jeho neposlušnost způsobila bouři na moři, která ohrozila loď a námořníky
až po velkém váhání házejí námořníci Jonáše do moře
námořníci poslušně odpověděli na poznání Hospodina, kterého se jim dostalo,
námořníci, ne Jonáš
a byli uchováni
v kap. 3 bude Jonášovi podruhé nařízeno kázat proti Ninive,
což konečně udělá, a způsobí pokání v celém městě
a tím i „proměnu Božího myšlení“
kap. 4 však ukáže, že smýšlení samotného Jonáše však změněno nebylo
žalm kap. 2 neobsahuje žádné pokání ani vyznání viny,
i když průběh 1. kapitoly jasně ukazuje, že by to bylo pro Jonáše potřebné
když přemýšlí o příčinách svého ohrožení, popisuje je ne jako důsledek svého hříchu,
ale jako důsledek Boží suverenity: vv. 4 + 5a
4 Vhodil jsi mě do hlubin, do srdce moře, obklíčil mě proud,
všechny tvé příboje, tvá vlnobití se přese mne převalily.
5 A já jsem si řekl: Jsem zapuzen, nechceš mě už vidět.
jaký je to rozdíl se žalmistou, který vyznává své hříchy často
Ž 69: 2 Zachraň mě, můj Bože, vody mi pronikly k duši! 6 Ty znáš, Bože, moji pošetilost, čím jsem se kdy provinil, ti není skryto.
Jonáš dobře rozpoznává hřích pohanů – v modloslužbě
9 Ti, kdo se šalebných přeludů drží, o milosrdenství se připravují.
ale svůj ne
jediné, co Jonáš v modlitbě volá, je jeho starost o svou fyzickou záchranu
a díky Bohu, že ho zachránil
je to zbožnost, které chybí srdce
on dělá z Boží milosti omluvu pro svůj hřích
když ho Bůh zachránil, uchoval naživu, nemusí se nad svých hříchem zamýšlet
(Bůh ho nezachránil proto, že si to Jonáš přál, ale proto, že s ním měl další plány)
Jonáš se nekaje, nemá lítost nad svou neposlušností
a my uvidíme dále, jaké to má důsledky:
protože neumí vyznat svůj hřích
nezná ani milost odpuštění,
a proto ani neumí odpustit druhým
a co my? „Bože, děkujeme ti za tento další den, který jsi do našich životů přidati ráčil“
taková modlitba může být taky jen pokrytectvím a vyhýbáním se pravdě
to, že žijeme dále, není ospravedlněním našeho předchozího života
nové dny dostáváme, protože Bůh s námi zřejmě má ještě nějaké další plány
máme činit pokání,
abychom mohli dále žít věrněji a lépe
3. kapitola
pokání
1 I stalo se slovo Hospodinovo k Jonášovi podruhé: 2 "Vstaň, jdi do Ninive, toho velikého města, a provolávej v něm, co ti uložím."
už podruhé dostává příkaz kázat proti NInive
a to není nový příkaz, je téměř doslovným opakováním toho, co bylo v 1. kap.
rozdíl jen v tom, že původně měl kázat proti němu,
nyní příkaz zní: „provolávej v něm“, vejdi do něj
3 Jonáš tedy vstal a šel do Ninive, jak mu Hospodin uložil.
nyní konečně Jonáš poslechne
ne nijak ochotně nebo radostně – jak brzy uvidíme,
ale aspoň už jde
Ninive bylo veliké město před Bohem, muselo se jím procházet tři dny.
historikové potvrzují, že Ninive bylo opravdu veliké město
obvod hradeb měřil přibližně 13 km (viz mapka),
jeho rozloha i pevnost vzbuzovaly u současníků údiv
veliké před Bohem: veliké také svým významem, a také svým hříchem, svou pýchou
přídavné jméno „veliký“ se v knize vyskytuje mnohokrát:
Ninive bylo veliké město, na moři byl veliký vítr a proto se strhla veliká bouře, námořníky přepadla veliká bázeň, Jonáše spolkla veliká ryba, Jonáše přepadla veliká zloba nad smilováním Božím, měl velikou radost ze škočce, který vyrostl nad jeho hlavou –
všechno je tady velmi vypjaté, Jonášovo prožívání je velmi vypjaté
4 Jonáš vešel do města, procházel jím jeden den a volal: "Ještě čtyřicet dní, a Ninive bude vyvráceno."
Jonášova zvěst byla prostá, přímočará a výhružná
a účinek jeho slov byl nečekaně překvapivý:
ačkoliv neprošel celým městem (musel by procházet 3 dny),
jeho zvěst uvedla v pohyb celé město
5 I uvěřili ninivští muži Bohu, vyhlásili půst a oblékli si žíněné suknice od největšího až po nejmenšího.
a ninivští vzali tu zvěst vážně
(stejně jako námořníci v 1. kap., že je Hospodin trestá za Jonáše)
uvěřili Bohu, myslí se Hospodinu, vždyť on je ve SZ jediným pravým Bohem
nejen, že se zalekli trestu, oni se spolehli na Boha a činí pokání,
uvěřili, že jejich život visí na Bohu, jehož jim zvěstoval Jonáš
poznali, že se dostali na práh záhuby
město, které se ještě včera vznášelo v sebejisté pýše, leží teď v popelu s úpěnlivou prosbou
včera plné násilí, dnes v postu,
včera nenasytné, dnes ochotné k odříkání
6 Když to slovo proniklo k ninivskému králi, vstal ze svého trůnu, odložil svůj plášť, zahalil se do žíněné suknice a sedl si do popela.
lítost a touha po nápravě jde zespoda i shora,
od běžných lidí, ale také král je tou zvěstí zasažen
7 Potom dal v Ninive rozhlásit: "Podle vůle krále a jeho mocných rádců! Lidé ani zvířata, skot ani brav ať nic neokusí, ať se nepasou a nepijí vodu. 8 Ať se zahalí do žíněné suknice, lidé i zvířata, a naléhavě ať volají k Bohu. Každý ať se odvrátí od své zlé cesty a od násilí, které mu lpí na rukou. 9 Kdo ví, možná že se Bůh v lítosti obrátí a odvrátí od svého planoucího hněvu a nezahyneme."
král zvláštním nařízením vybízí město k pokání
nejde jen o nějaký kultický obřad, ale o skutečný zásah do celého života, o nápravu životního stylu – to je jediná možnost záchrany
tato zpráva ostře kontrastuje s tím, jak na mnoha místech SZ reagují na prorocké výzvy k pokání Izraelci
Jr 26:2 "Toto praví Hospodin (k Jeremiášovi): Postav se na nádvoří Hospodinova domu a mluv proti všem judským městům, která se přicházejí klanět do Hospodinova domu, všechna slova, která jsem ti přikázal, abys jim mluvil; neubereš ani slovíčko. 3 Snad uslyší a odvrátí se každý od své zlé cesty a já budu litovat toho, že jsem s nimi chtěl zle naložit za jich zlé skutky.
Jr 36:23 Jak Jehúdí (Jeremiáš poslal Bárucha, ten Jehúdiho) přečetl tři čtyři sloupce, král je ze svitku odřízl nožíkem a házel je do ohně na ohništi, až celý svitek na ohništi shořel. 24 Král ani jeho služebníci se nezachvěli strachem a neroztrhli svá roucha, když slyšeli všechna ta slova.
stává se, že ti, kdo dosud stáli mimo okruh Božího lidu,
jsou vnímavější pro Boží slovo a poslušnější než ti,
kteří se k Božímu lidu počítají a mylně se domnívají, že už tím je všechno v pořádku
Ježíš říká ke svým současníkům (L 11:32) Mužové ninivští povstanou na soudu s tímto pokolením, neboť oni se obrátili po Jonášovu kázání - a hle, zde je více než Jonáš.
ninivský král to říká takto: Kdo ví, možná že se Bůh v lítosti obrátí
on ví, že je to pouhá Boží milost, kterou si nelze ani zasloužit, ani vynutit
mohou mít naději v Boží obrat, ale není samozřejmé, že se to stát musí
10 I viděl Bůh, jak si počínají, že se odvracejí od své zlé cesty, a litoval, že jim chtěl učinit zlo, které ohlásil. - A neučinil tak.
stal se zázrak, Bůh nevykonal, čím hrozil
lituje, že chtěl ninivským učinit zlé
to je překvapivá, ale zároveň radostná a osvobozující skutečnost
„Boží slovo nemá cíl ve svém sebeuplatnění“, slovo Boží může být naplněno jinak
"Ještě čtyřicet dní, a Ninive bude vyvráceno.", hlásal Jonáš, ale my chápeme, že to nebylo konstatování, že se naopak to slovo naplnilo v pokání ninivských
Bible používá tento způsob varování častěji:
- běda vám farizeové,
- tam bude pláč a skřípění zubů – všechno toto jsou ještě stále volání k nápravě,
právě aby nemuselo nastat to, čím se tady hrozí
Ez 33:11 Řekni jim: Jakože jsem živ, je výrok Panovníka Hospodina, nechci, aby svévolník zemřel, ale aby se odvrátil od své cesty a byl živ. Odvraťte se, odvraťte se od svých zlých cest!
nikdo není předem ztracen a zatracen
o nikom, i kdyby byl jakkoli zlý a zatvrzelý, nelze říci, že je natrvalo uzavřen Božímu slovu
každý může být osloven
1 I stalo se slovo Hospodinovo k Jonášovi podruhé: 2 "Vstaň, jdi do Ninive, toho velikého města, a provolávej v něm, co ti uložím."
už podruhé dostává příkaz kázat proti NInive
a to není nový příkaz, je téměř doslovným opakováním toho, co bylo v 1. kap.
rozdíl jen v tom, že původně měl kázat proti němu,
nyní příkaz zní: „provolávej v něm“, vejdi do něj
3 Jonáš tedy vstal a šel do Ninive, jak mu Hospodin uložil.
nyní konečně Jonáš poslechne
ne nijak ochotně nebo radostně – jak brzy uvidíme,
ale aspoň už jde
Ninive bylo veliké město před Bohem, muselo se jím procházet tři dny.
historikové potvrzují, že Ninive bylo opravdu veliké město
obvod hradeb měřil přibližně 13 km (viz mapka),
jeho rozloha i pevnost vzbuzovaly u současníků údiv
veliké před Bohem: veliké také svým významem, a také svým hříchem, svou pýchou
přídavné jméno „veliký“ se v knize vyskytuje mnohokrát:
Ninive bylo veliké město, na moři byl veliký vítr a proto se strhla veliká bouře, námořníky přepadla veliká bázeň, Jonáše spolkla veliká ryba, Jonáše přepadla veliká zloba nad smilováním Božím, měl velikou radost ze škočce, který vyrostl nad jeho hlavou –
všechno je tady velmi vypjaté, Jonášovo prožívání je velmi vypjaté
4 Jonáš vešel do města, procházel jím jeden den a volal: "Ještě čtyřicet dní, a Ninive bude vyvráceno."
Jonášova zvěst byla prostá, přímočará a výhružná
a účinek jeho slov byl nečekaně překvapivý:
ačkoliv neprošel celým městem (musel by procházet 3 dny),
jeho zvěst uvedla v pohyb celé město
5 I uvěřili ninivští muži Bohu, vyhlásili půst a oblékli si žíněné suknice od největšího až po nejmenšího.
a ninivští vzali tu zvěst vážně
(stejně jako námořníci v 1. kap., že je Hospodin trestá za Jonáše)
uvěřili Bohu, myslí se Hospodinu, vždyť on je ve SZ jediným pravým Bohem
nejen, že se zalekli trestu, oni se spolehli na Boha a činí pokání,
uvěřili, že jejich život visí na Bohu, jehož jim zvěstoval Jonáš
poznali, že se dostali na práh záhuby
město, které se ještě včera vznášelo v sebejisté pýše, leží teď v popelu s úpěnlivou prosbou
včera plné násilí, dnes v postu,
včera nenasytné, dnes ochotné k odříkání
6 Když to slovo proniklo k ninivskému králi, vstal ze svého trůnu, odložil svůj plášť, zahalil se do žíněné suknice a sedl si do popela.
lítost a touha po nápravě jde zespoda i shora,
od běžných lidí, ale také král je tou zvěstí zasažen
7 Potom dal v Ninive rozhlásit: "Podle vůle krále a jeho mocných rádců! Lidé ani zvířata, skot ani brav ať nic neokusí, ať se nepasou a nepijí vodu. 8 Ať se zahalí do žíněné suknice, lidé i zvířata, a naléhavě ať volají k Bohu. Každý ať se odvrátí od své zlé cesty a od násilí, které mu lpí na rukou. 9 Kdo ví, možná že se Bůh v lítosti obrátí a odvrátí od svého planoucího hněvu a nezahyneme."
král zvláštním nařízením vybízí město k pokání
nejde jen o nějaký kultický obřad, ale o skutečný zásah do celého života, o nápravu životního stylu – to je jediná možnost záchrany
tato zpráva ostře kontrastuje s tím, jak na mnoha místech SZ reagují na prorocké výzvy k pokání Izraelci
Jr 26:2 "Toto praví Hospodin (k Jeremiášovi): Postav se na nádvoří Hospodinova domu a mluv proti všem judským městům, která se přicházejí klanět do Hospodinova domu, všechna slova, která jsem ti přikázal, abys jim mluvil; neubereš ani slovíčko. 3 Snad uslyší a odvrátí se každý od své zlé cesty a já budu litovat toho, že jsem s nimi chtěl zle naložit za jich zlé skutky.
Jr 36:23 Jak Jehúdí (Jeremiáš poslal Bárucha, ten Jehúdiho) přečetl tři čtyři sloupce, král je ze svitku odřízl nožíkem a házel je do ohně na ohništi, až celý svitek na ohništi shořel. 24 Král ani jeho služebníci se nezachvěli strachem a neroztrhli svá roucha, když slyšeli všechna ta slova.
stává se, že ti, kdo dosud stáli mimo okruh Božího lidu,
jsou vnímavější pro Boží slovo a poslušnější než ti,
kteří se k Božímu lidu počítají a mylně se domnívají, že už tím je všechno v pořádku
Ježíš říká ke svým současníkům (L 11:32) Mužové ninivští povstanou na soudu s tímto pokolením, neboť oni se obrátili po Jonášovu kázání - a hle, zde je více než Jonáš.
ninivský král to říká takto: Kdo ví, možná že se Bůh v lítosti obrátí
on ví, že je to pouhá Boží milost, kterou si nelze ani zasloužit, ani vynutit
mohou mít naději v Boží obrat, ale není samozřejmé, že se to stát musí
10 I viděl Bůh, jak si počínají, že se odvracejí od své zlé cesty, a litoval, že jim chtěl učinit zlo, které ohlásil. - A neučinil tak.
stal se zázrak, Bůh nevykonal, čím hrozil
lituje, že chtěl ninivským učinit zlé
to je překvapivá, ale zároveň radostná a osvobozující skutečnost
„Boží slovo nemá cíl ve svém sebeuplatnění“, slovo Boží může být naplněno jinak
"Ještě čtyřicet dní, a Ninive bude vyvráceno.", hlásal Jonáš, ale my chápeme, že to nebylo konstatování, že se naopak to slovo naplnilo v pokání ninivských
Bible používá tento způsob varování častěji:
- běda vám farizeové,
- tam bude pláč a skřípění zubů – všechno toto jsou ještě stále volání k nápravě,
právě aby nemuselo nastat to, čím se tady hrozí
Ez 33:11 Řekni jim: Jakože jsem živ, je výrok Panovníka Hospodina, nechci, aby svévolník zemřel, ale aby se odvrátil od své cesty a byl živ. Odvraťte se, odvraťte se od svých zlých cest!
nikdo není předem ztracen a zatracen
o nikom, i kdyby byl jakkoli zlý a zatvrzelý, nelze říci, že je natrvalo uzavřen Božímu slovu
každý může být osloven
4. kapitola
Jonášův hněv 3:10 – 4:4
3:10 I viděl Bůh, jak si počínají, že se odvracejí od své zlé cesty, a litoval, že jim chtěl učinit zlo, které ohlásil. - A neučinil tak.
4:1 Jonáš se velice rozezlil a planul hněvem. 2 Modlil se k Hospodinu a řekl: "Ach, Hospodine, což jsem to neříkal, když jsem byl ještě ve své zemi? Proto jsem dal přednost útěku do Taršíše! Věděl jsem, že jsi Bůh milostivý a plný slitování, shovívavý a nesmírně milosrdný, že tě jímá lítost nad každým zlem.
3 Nyní, Hospodine, vezmi si prosím můj život. Lépe abych umřel, než abych žil." 4 Hospodin se však otázal: "Je dobře, že tak planeš?"
3:10 I viděl Bůh, jak si počínají, že se odvracejí od své zlé cesty, a litoval, že jim chtěl učinit zlo, které ohlásil. - A neučinil tak.
ninivští projevili skutečné pokání, nejen v obřadech, v popelu,
ale odvrátili se od zlé cesty
(není zde uvedeno žádné vysvětlení, jak je možné, že ninivští byli tak rychle ochotní činit pokání
ale mohly být nějaké okolnosti, které je na to připravily:
Jonáš pravděpodobně přišel do Ninive v roce 759 př. Kr.
jeho příchod předcházely dvě morové rány – 765 a 759
a úplné zatmění slunce 763)
Jonáš se mohl radovat z účinku svého zvěstování:
celé město činilo pokání a Bůh jim odpustil
tohle se nepovedlo žádnému jinému prorokovi ve SZ!
4:1 Jonáš se velice rozezlil a planul hněvem.
Jonáš však viděl jen jediné: Bůh nesplnil, co ohlásil – nepotrestal Ninive
zvěst vypadala jako lživá – to, že vykonala své dílo, Jonáš neviděl a nechtěl vidět
byl zklamán, považoval Boží jednání za nespravedlivé
rozpálil se podobně jako Kain, když byl Hospodin milostivý k Ábelovi
Gn 4:4 I shlédl Hospodin na Ábela a na jeho obětní dar, 5 na Kaina však a na jeho obětní dar neshlédl. Proto Kain vzplanul velikým hněvem a zesinal v tváři.
2 Modlil se k Hospodinu a řekl: "Ach, Hospodine, což jsem to neříkal, když jsem byl ještě ve své zemi? Proto jsem dal přednost útěku do Taršíše! Věděl jsem, že jsi Bůh milostivý a plný slitování, shovívavý a nesmírně milosrdný, že tě jímá lítost nad každým zlem.
Jonáš vyčítá Hospodinu jeho milosrdenství a slitování
Jonáš se nad Bohem hněvá
nehněvá se nad jeho svatostí, spravedlností
ale nad jeho slitováním
protestuje proti těm jeho vlastnostem, které jsou jinde ve SZ podkladem pro chválu Boží, např.:
Ž 86:5 neboť ty jsi, Panovníku, dobrý a nabízíš odpuštění; ke všem, kdo tě volají, jsi nejvýš milosrdný.
15 Ty, Panovníku, jsi Bůh slitovný a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný, věrný.
Jonáš ve své vyčítavé modlitbě vyslovuje jednu ze základních zvěstí, která se jako červená nit táhne celým SZ
Jonáš sám na sobě takové milosrdenství zakusil, díky němu byl zachován při životě,
ale svým nepřátelům ho nepřeje
sr. Mt 5:44 Já však pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, 45 abyste byli syny nebeského Otce;
hněvá se nad tím, že jedná v souladu se svou povahou, kterou Jonáš zná,
že jedná tak, jak Jonáš předpokládal
a Božího slitování nad ninivskými používá jako omluvu pro svou neposlušnost
pro svůj pokus o útěk do Taršíše
3 Nyní, Hospodine, vezmi si prosím můj život. Lépe abych umřel, než abych žil."
jeho hněv je tak intenzívní, že by raději zemřel než žít dále
svým rozhorlením připomíná staršího syna z podobenství o marnotratném synu:
L 15:25 Starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. 26 Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to má znamenat. 27 On mu odpověděl: 'Vrátil se tvůj bratr, a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že ho zase má doma živého a zdravého.' 28 I rozhněval se a nechtěl jít dovnitř. Otec vyšel a domlouval mu.
4 Hospodin se však otázal: "Je dobře, že tak planeš?"
Jonášův hněv je až neuvěřitelný
a Hospodin mu domlouvá, jako staršímu synovi z podobenství
je zřejmé, že Jonáš se hněvá především proto, že Hospodin odpustil ninivským
1) proč se nade mnou hněváš? copak to má smysl? já jsem svatý a mocný Bůh
2) milost Hospodina vůči ninivským měla Jonášovi připomenout Boží milost vůči němu samotnému, Bůh byl milosrdný, třebaže ani nečinil pokání, zatímco ninivští ano
4-11 jaká starost / lítost?
4 Hospodin se však otázal: "Je dobře, že tak planeš?" 5 Jonáš totiž vyšel z města, usadil se na východ od něho a udělal si tam přístřešek. Seděl v jeho stínu, aby viděl, co se bude ve městě dít. 6 Hospodin Bůh nastrojil skočec, který vyrostl nad Jonášem, aby mu stínil hlavu a zbavil ho zloby. Jonáš měl ze skočce velikou radost. 7 Příštího dne za svítání nastrojil však Bůh červa, který skočec nahlodal, takže uschl. 8 Když pak vzešlo slunce, nastrojil Bůh žhavý východní vítr a slunce bodalo Jonáše do hlavy, až úplně zemdlel a přál si umřít. Řekl: "Lépe abych umřel, než abych žil." 9 Bůh se však Jonáše otázal: "Je dobře, že pro ten skočec tak planeš?" Odpověděl: "Je to dobře. Planu hněvem až k smrti." 10 Hospodin řekl: "Tobě je líto skočce, s kterým jsi neměl žádnou práci, jemuž jsi nedal vzrůst; přes noc vyrostl, přes noc zašel. 11 A mně by nemělo být líto Ninive, toho velikého města, v němž je víc než sto dvacet tisíc lidí, kteří nedovedou rozeznat pravici od levice, a v němž je i tolik dobytka?"
4n Jonáš sedí nad Ninive a očekává podívanou na Boží soud
čeká, až vyprší ona lhůta 40 dní, kterou ninivští dostali
očekával něco podobného, jako se dělo se Sodomou a Gomorou?
Gn 19:24 Hospodin začal chrlit na Sodomu a Gomoru síru a oheň; od Hospodina z nebe to bylo. 25 Tak podvrátil ta města i celý okrsek a zničil všechny obyvatele měst, i co rostlo na rolích.
Hospodin však Ninive odpustil, pro čtenáře už to není překvapením
pro Jonáše však ano
(3 středověké obrázky Jonáš nad Ninive – trochu rozdílné výrazy tváře)
Jonáš nesouhlasí s tím, že Hospodin odpustil městu Ninive
hněvá se na Hospodina, on sám neposlušný prorok
Hospodin ani jej však nezatracuje
jedná s ním s podivuhodnou mírností
dává mu otázku k sebezkoumání: "Je dobře, že tak planeš?"
a vyučuje ho názorným příkladem – nastrojil skočec
sloveso „nastrojit“ nacházíme v této knize několikrát
Hospodin nastrojil – rybu 2,1; a ke skočci červa 4,7 a východní vítr 4,8
Hospodin používá přírody jako pomůcek k svému dílu, k vyzkoušení proroka
o skočci čteme v bibli jen zde
je to dvouletá keřovitá rostlina, která rychle roste a dosahuje výšky až přes 2 m
skočec byl pro Jonáše lepším útočištěm než jeho přístřešek
poskytuje mu ochranu před žhavými paprsky slunce
ale zároveň nebrání ve výhledu, když Jonáš chtěl vidět, co se bude v Ninive dít,
očekával katastrofu
Jonáš je poprvé v příběhu spokojený
osamělé stromy a keře bývaly také často místy asylu
1Kr 19:4 Eliáš šel den cesty pouští, až přišel k jednomu trnitému keři a usedl pod ním; přál si umřít. Řekl: "Už dost, Hospodine, vezmi si můj život, vždyť nejsem lepší než moji otcové." 5 Pak pod tím keřem ulehl a usnul. Tu se ho dotkl anděl a řekl mu: "Vstaň a jez!"
proto mohl Jonáš vidět ve skočci zvláštní projev Boží přízně a ochrany
Bůh však skočcem sledoval jiný cíl
chce Jonáše poučit o jeho zlobě
do rána keř, nahlodaný červem usychá
a k tomu vítr, hubící, vysušující dovršuje Jonášovo zemdlení
Jonášovi je skočce líto a znovu plane hněvem až k smrti
a dostává k tomu od Hospodina poučení:
Jonášovi je líto uschlého keře
jak by Hospodinu nemělo být líto jeho tvorů, díla jeho rukou?
Jonáši, já Hospodin jsem nastrojil skočec a pak červa
to ty jsi spíše? s čem se poznáváš?
Jonáš by raději chtěl být jako ten červ, ničit Boží stvoření, v tom viděl svůj úkol
a skočec? přinesl mu radost, vyrostl z Božího milosrdenství, aby ho ochránil před zničením
Jonáš byl poslán s podobným úkolem do Ninive,
aby jeho kázání přikrylo město Božím milosrdenstvím
ale Jonáš chtěl být spíše červem než skočcem
pravda, ninivští zhřešili, ale činili to z neznalosti
byli jako děti, které neznají rozdíl mezi dobrým a zlým,
nerozeznávají mezi pravým a nepravým
jakmile jim byl zvěstován soud, hned činili pokání, upřímné a opravdové
tobě je líto skočce – nemělo mi být líto Ninive?
jak je tato obojí lítost rozdílná
Jonášovi je líto jenom skočce, jeho starost je soběstředná, jen o svůj život
(v kap. 2 se modlil jen o svou záchranu), o druhé lidi se nestará (neměl soucit s námořníky v bouři ani s Ninivskými)
Hospodinovi je však líto lidí
touto otázkou kniha končí: „nemělo mi být líto Ninive?“
to je výzva pro nás, abychom následovali Boží lásku,
ve víře, že milosrdenství a odpuštění je více než spravedlivý hněv
to pak vidíme u Ježíše, který je „více než Jonáš“
a jestliže už kniha Jonášova svědčí o Božím milosrdenství, které zahrnuje všechny,
Ježíš právě toto důrazně potvrzuje
např. v podobenství o milosrdném Samařanovi: buď bližním každému, kdo to potřebuje
3:10 I viděl Bůh, jak si počínají, že se odvracejí od své zlé cesty, a litoval, že jim chtěl učinit zlo, které ohlásil. - A neučinil tak.
4:1 Jonáš se velice rozezlil a planul hněvem. 2 Modlil se k Hospodinu a řekl: "Ach, Hospodine, což jsem to neříkal, když jsem byl ještě ve své zemi? Proto jsem dal přednost útěku do Taršíše! Věděl jsem, že jsi Bůh milostivý a plný slitování, shovívavý a nesmírně milosrdný, že tě jímá lítost nad každým zlem.
3 Nyní, Hospodine, vezmi si prosím můj život. Lépe abych umřel, než abych žil." 4 Hospodin se však otázal: "Je dobře, že tak planeš?"
3:10 I viděl Bůh, jak si počínají, že se odvracejí od své zlé cesty, a litoval, že jim chtěl učinit zlo, které ohlásil. - A neučinil tak.
ninivští projevili skutečné pokání, nejen v obřadech, v popelu,
ale odvrátili se od zlé cesty
(není zde uvedeno žádné vysvětlení, jak je možné, že ninivští byli tak rychle ochotní činit pokání
ale mohly být nějaké okolnosti, které je na to připravily:
Jonáš pravděpodobně přišel do Ninive v roce 759 př. Kr.
jeho příchod předcházely dvě morové rány – 765 a 759
a úplné zatmění slunce 763)
Jonáš se mohl radovat z účinku svého zvěstování:
celé město činilo pokání a Bůh jim odpustil
tohle se nepovedlo žádnému jinému prorokovi ve SZ!
4:1 Jonáš se velice rozezlil a planul hněvem.
Jonáš však viděl jen jediné: Bůh nesplnil, co ohlásil – nepotrestal Ninive
zvěst vypadala jako lživá – to, že vykonala své dílo, Jonáš neviděl a nechtěl vidět
byl zklamán, považoval Boží jednání za nespravedlivé
rozpálil se podobně jako Kain, když byl Hospodin milostivý k Ábelovi
Gn 4:4 I shlédl Hospodin na Ábela a na jeho obětní dar, 5 na Kaina však a na jeho obětní dar neshlédl. Proto Kain vzplanul velikým hněvem a zesinal v tváři.
2 Modlil se k Hospodinu a řekl: "Ach, Hospodine, což jsem to neříkal, když jsem byl ještě ve své zemi? Proto jsem dal přednost útěku do Taršíše! Věděl jsem, že jsi Bůh milostivý a plný slitování, shovívavý a nesmírně milosrdný, že tě jímá lítost nad každým zlem.
Jonáš vyčítá Hospodinu jeho milosrdenství a slitování
Jonáš se nad Bohem hněvá
nehněvá se nad jeho svatostí, spravedlností
ale nad jeho slitováním
protestuje proti těm jeho vlastnostem, které jsou jinde ve SZ podkladem pro chválu Boží, např.:
Ž 86:5 neboť ty jsi, Panovníku, dobrý a nabízíš odpuštění; ke všem, kdo tě volají, jsi nejvýš milosrdný.
15 Ty, Panovníku, jsi Bůh slitovný a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný, věrný.
Jonáš ve své vyčítavé modlitbě vyslovuje jednu ze základních zvěstí, která se jako červená nit táhne celým SZ
Jonáš sám na sobě takové milosrdenství zakusil, díky němu byl zachován při životě,
ale svým nepřátelům ho nepřeje
sr. Mt 5:44 Já však pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, 45 abyste byli syny nebeského Otce;
hněvá se nad tím, že jedná v souladu se svou povahou, kterou Jonáš zná,
že jedná tak, jak Jonáš předpokládal
a Božího slitování nad ninivskými používá jako omluvu pro svou neposlušnost
pro svůj pokus o útěk do Taršíše
3 Nyní, Hospodine, vezmi si prosím můj život. Lépe abych umřel, než abych žil."
jeho hněv je tak intenzívní, že by raději zemřel než žít dále
svým rozhorlením připomíná staršího syna z podobenství o marnotratném synu:
L 15:25 Starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. 26 Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to má znamenat. 27 On mu odpověděl: 'Vrátil se tvůj bratr, a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že ho zase má doma živého a zdravého.' 28 I rozhněval se a nechtěl jít dovnitř. Otec vyšel a domlouval mu.
4 Hospodin se však otázal: "Je dobře, že tak planeš?"
Jonášův hněv je až neuvěřitelný
a Hospodin mu domlouvá, jako staršímu synovi z podobenství
je zřejmé, že Jonáš se hněvá především proto, že Hospodin odpustil ninivským
1) proč se nade mnou hněváš? copak to má smysl? já jsem svatý a mocný Bůh
2) milost Hospodina vůči ninivským měla Jonášovi připomenout Boží milost vůči němu samotnému, Bůh byl milosrdný, třebaže ani nečinil pokání, zatímco ninivští ano
4-11 jaká starost / lítost?
4 Hospodin se však otázal: "Je dobře, že tak planeš?" 5 Jonáš totiž vyšel z města, usadil se na východ od něho a udělal si tam přístřešek. Seděl v jeho stínu, aby viděl, co se bude ve městě dít. 6 Hospodin Bůh nastrojil skočec, který vyrostl nad Jonášem, aby mu stínil hlavu a zbavil ho zloby. Jonáš měl ze skočce velikou radost. 7 Příštího dne za svítání nastrojil však Bůh červa, který skočec nahlodal, takže uschl. 8 Když pak vzešlo slunce, nastrojil Bůh žhavý východní vítr a slunce bodalo Jonáše do hlavy, až úplně zemdlel a přál si umřít. Řekl: "Lépe abych umřel, než abych žil." 9 Bůh se však Jonáše otázal: "Je dobře, že pro ten skočec tak planeš?" Odpověděl: "Je to dobře. Planu hněvem až k smrti." 10 Hospodin řekl: "Tobě je líto skočce, s kterým jsi neměl žádnou práci, jemuž jsi nedal vzrůst; přes noc vyrostl, přes noc zašel. 11 A mně by nemělo být líto Ninive, toho velikého města, v němž je víc než sto dvacet tisíc lidí, kteří nedovedou rozeznat pravici od levice, a v němž je i tolik dobytka?"
4n Jonáš sedí nad Ninive a očekává podívanou na Boží soud
čeká, až vyprší ona lhůta 40 dní, kterou ninivští dostali
očekával něco podobného, jako se dělo se Sodomou a Gomorou?
Gn 19:24 Hospodin začal chrlit na Sodomu a Gomoru síru a oheň; od Hospodina z nebe to bylo. 25 Tak podvrátil ta města i celý okrsek a zničil všechny obyvatele měst, i co rostlo na rolích.
Hospodin však Ninive odpustil, pro čtenáře už to není překvapením
pro Jonáše však ano
(3 středověké obrázky Jonáš nad Ninive – trochu rozdílné výrazy tváře)
Jonáš nesouhlasí s tím, že Hospodin odpustil městu Ninive
hněvá se na Hospodina, on sám neposlušný prorok
Hospodin ani jej však nezatracuje
jedná s ním s podivuhodnou mírností
dává mu otázku k sebezkoumání: "Je dobře, že tak planeš?"
a vyučuje ho názorným příkladem – nastrojil skočec
sloveso „nastrojit“ nacházíme v této knize několikrát
Hospodin nastrojil – rybu 2,1; a ke skočci červa 4,7 a východní vítr 4,8
Hospodin používá přírody jako pomůcek k svému dílu, k vyzkoušení proroka
o skočci čteme v bibli jen zde
je to dvouletá keřovitá rostlina, která rychle roste a dosahuje výšky až přes 2 m
skočec byl pro Jonáše lepším útočištěm než jeho přístřešek
poskytuje mu ochranu před žhavými paprsky slunce
ale zároveň nebrání ve výhledu, když Jonáš chtěl vidět, co se bude v Ninive dít,
očekával katastrofu
Jonáš je poprvé v příběhu spokojený
osamělé stromy a keře bývaly také často místy asylu
1Kr 19:4 Eliáš šel den cesty pouští, až přišel k jednomu trnitému keři a usedl pod ním; přál si umřít. Řekl: "Už dost, Hospodine, vezmi si můj život, vždyť nejsem lepší než moji otcové." 5 Pak pod tím keřem ulehl a usnul. Tu se ho dotkl anděl a řekl mu: "Vstaň a jez!"
proto mohl Jonáš vidět ve skočci zvláštní projev Boží přízně a ochrany
Bůh však skočcem sledoval jiný cíl
chce Jonáše poučit o jeho zlobě
do rána keř, nahlodaný červem usychá
a k tomu vítr, hubící, vysušující dovršuje Jonášovo zemdlení
Jonášovi je skočce líto a znovu plane hněvem až k smrti
a dostává k tomu od Hospodina poučení:
Jonášovi je líto uschlého keře
jak by Hospodinu nemělo být líto jeho tvorů, díla jeho rukou?
Jonáši, já Hospodin jsem nastrojil skočec a pak červa
to ty jsi spíše? s čem se poznáváš?
Jonáš by raději chtěl být jako ten červ, ničit Boží stvoření, v tom viděl svůj úkol
a skočec? přinesl mu radost, vyrostl z Božího milosrdenství, aby ho ochránil před zničením
Jonáš byl poslán s podobným úkolem do Ninive,
aby jeho kázání přikrylo město Božím milosrdenstvím
ale Jonáš chtěl být spíše červem než skočcem
pravda, ninivští zhřešili, ale činili to z neznalosti
byli jako děti, které neznají rozdíl mezi dobrým a zlým,
nerozeznávají mezi pravým a nepravým
jakmile jim byl zvěstován soud, hned činili pokání, upřímné a opravdové
tobě je líto skočce – nemělo mi být líto Ninive?
jak je tato obojí lítost rozdílná
Jonášovi je líto jenom skočce, jeho starost je soběstředná, jen o svůj život
(v kap. 2 se modlil jen o svou záchranu), o druhé lidi se nestará (neměl soucit s námořníky v bouři ani s Ninivskými)
Hospodinovi je však líto lidí
touto otázkou kniha končí: „nemělo mi být líto Ninive?“
to je výzva pro nás, abychom následovali Boží lásku,
ve víře, že milosrdenství a odpuštění je více než spravedlivý hněv
to pak vidíme u Ježíše, který je „více než Jonáš“
a jestliže už kniha Jonášova svědčí o Božím milosrdenství, které zahrnuje všechny,
Ježíš právě toto důrazně potvrzuje
např. v podobenství o milosrdném Samařanovi: buď bližním každému, kdo to potřebuje
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)