Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

102. "Hell dance strip", klub v Ostravě, "přehlídka lidské krásy". Jó, bývaly doby, kdy ďábel to, že lidi ovládá, spíše skrýval.

101. K eucharistii nesmíme asi proto, že patronkou jednoty církve jmenovali katolíci Pannu Marii, a ta má dost důvodů být na neuctivé evangelíky naštvaná.

100. Hádám se se svým rádoby chytrým mobilem. Když do sms napíšu „modlím“, opraví mi to na „myslím“, a já ho musím přesvědčovat, že se opravdu i „modlím“.

99. Modernisté v evangelické církvi si myslí, že víno se při večeři Páně dětem nepodává proto, že je v něm alkohol.

98. Jako evangelík to v katolickém prostředí dost schytávám. Snad mi to Bůh připočte jako zásluhu.

97. Prý "progresivní přístup koupališť", která umožňují pohyb naháčů. Kdyby novináři znali první stránky Bible, psali by o regresi, a to extrémní

96. V bráně arcibiskupství nějaký uslintaný obejda, potlouká se tady mnoho bezďáků, ale tohoto podpírali a laskavě na něj mluvili, takže asi bývalý nejméně kněz.

95. Nejhnusnější na evangelících je, že pijí z jednoho kalicha. Katolíci to nedělají - dnes jsem se dověděl dokonce, že jeden katolický kněz svým farníkům zdůvodňoval, že tohle by přece nechtěli.

94. Zamilovanost - nekritická fáze lásky - trvá maximálně dva roky. Kdyby byli kazatelé ochotni střídat sbory s takovou frekvencí, byly by před námi éra nádherného souznění kazatelů s jejich sbory.

93. „A teď vám povím něco, co vás velmi pobaví: v 70. létech býval tady v budově arcibiskupství kněžský seminář a zde v Trůnním sále stával pingpongový stůl.“ Tak to je tedy pecka. Až doteď si asi nikdo z nás, účastníků prohlídky, neuměl představit, že by kandidáti kněžství mysleli na něco jiného než na modlení.

92. Jediným náboženským pořadem, který se v České televizi prosadil do prime-timu, je losování Šťastných 10. Vždy na začátku moderátor divákům slibuje přízeň Štěstěny - a je to takové malé misijní kázáníčko.

91. V katolickém kostele na Bílou sobotu ukazují Ježíšův hrob, pak na chvíli zamknou, tělo někam odnesou, a v neděli ráno tvrdí, že se stal zázrak, že byl Ježíš vzkříšen.

90. Chválíme tě, Ježíši, že jsi nám svou obětí zajistil nejdelší víkend v roce.

89. Farář, s ordinací a po instalaci, je něčím mezi lékařem a trubkou.

88. Na dveřích kříž. Červený.

87. "Ježíš miluje chudé a potřebné, ale zdá se, že Ježíšek má raději děti bohatých rodičů."

86. "Ptala jsem se dětí, jestli znají nějaké písničky o zvířátkách, a on začal: "Beránku Boóžíí....""

85. Nájemný klaun Hopsalín dělá při Vánočních besídkách mezi dětmi v mateřských školách (sic!) sexistické narážky na Marii a způsob, jakým otěhotněla. Rád bych mu vzkázal: "Pane, dě*ka jste vy."

84. "Pane faráři, budou Vánoce. Můžete nám přinést kousek toho duchovna?"

83. Tělo hyne, přežívá duše a fejsbukový profil.

82. Na úpatí Hostýna stojí socha Panny Marie, kterou "zhotovili studenti Arcibiskupského semináře". Snad si to chlapci celibátníci v rukodílně pěkně užili.

81. Zasténala: "Ó Bože", a tak jsem věděl, že ze všech přítomných se mám právě já zeptat, co ji trápí.

80. Na Hané znamená "podobojí": že pijete bílé víno i červené.

79. Za chvíli začíná mše - a lidé se v kostele modlí. Pro evangelíka dost nepochopitelný zážitek. (Evangelická tradice totiž učí v tomto punktu jinak: lidé před bohoslužbami spolu kecají a je marné snažit se je to odnaučit.)

78. Protivný týpek, ten Vinnetou, jak nesleze z koně a všude vede důležité řeči, že jsou všichni lidi bratři. Nemohl jsem se dočkat, až ho zabijí. - Šikovně ho parodoval Ježíš, když jel na oslu.

Ž 147,12-15

Bělí pšeničnou tě sytí, na zem vysílá svůj výrok

Chval, Jeruzaléme, zpěvem Hospodina,
chval, Sijóne, svého Boha!
On upevnil závory v tvých branách,
požehnal tvým synům v tobě.
Na tvém území ti zjednal pokoj,
bělí pšeničnou tě sytí.
Na zem vysílá svůj výrok,
rychle běží jeho slovo.


Přátelé v Kristu,

v Hypernově měli před nedávnem rohlíky po 10 haléřích.
Všimli jste si toho?
Anebo bych se měl možná spíše ptát:
je tady někdo, kdo se o tom nedověděl?
Byl by to skoro div, protože se to rychle rozkřiklo.
Myslím, že taková událost ovlivní život v Ostravě více,
než když do Ostravy přijede nějaký známý zpěvák.
Cestu do Hypernovy si v těch dnech udělal leckdo,
a mnozí si odnášeli tašky plné rohlíků,
a jedli doma více rohlíků než obvykle
a říkali si možná, že ten život je tak nějak krásnější,
když stojí rohlík 10 haléřů.
Já sám jsme šel do Hypernovy pro chleba,
ale místo něj jsem koupil rohlíky, když jsem to viděl.
No, nekupte to.
Rohlík je chutnější než chleba,
vyrábí se jen z bílé mouky,
jen z té nejlepší části obilného zrna.
Rohlík, to je běl pšeničná,
o které mluví dnešní žalm, když chce vyjádřit,
že Hospodin svůj lid sytí něčím výborným a vybraným,
tím nejlepším z chleba.
Když jsem pak šel z Hypernovy,
šli kolem mne také jacísi chlapci,
nesli tašky naplněné rohlíky k prasknutí, asi je vyslali rodiče,
a jeden z chlapců povídá:
„to teď, když stojí rohlíky to haléřů,
to už s nimi můžeme hrát i fotbal.“
Byla to možná jenom taková věta,
já jsem je neviděl, že by rohlík upustili na zem,
a přece jsem se zarazil a ta slova mi zůstala nadlouho v hlavě.
Jak je to možné, že je pro ty chlapce rohlík jenom taková věc,
která se stane bezcennou, když téměř nic nestojí?
Je možné, že bychom dnes už zapomínali,
že můžeme o své živobytí přijít, kdyby přišla válka nebo pohroma,
a že má i dnes rohlík v mnoha částech světa cenu lidského přežití?
To, že je chléb jenom taková věc, které si nemusíme vážit,
to může říci jen člověk,
který už nevnímá, že to, co máme, dostáváme,
od Boha dostáváme, a je to požehnání.
Moderní člověk asi už ani nedovede být takto vděčný,
svůj blahobyt považuje za samozřejmý a koupitelný.
To se mu pak ale, mám obavu,
Boží požehnání pomalu stává prokletím,
když ho blahobyt uspává v pocitu,
že všechno co má, je jeho zásluha a jeho přičinění,
a že si bude žít stále lépe a radostněji.

2. Ježíš mohl ve svém učení často pracovat s motivem chleba.
Žil mezi lidmi, kteří ještě měli ke chlebu přirozenou úctu,
protože věděli, jaká je to námaha, dostat z půdy kvalitní úrodu.
A byl to lid, který si stále připomínal cestu svých předků přes poušť,
kde by Izraelci pomřeli hladem,
kdyby je Hospodin nesytil svým chlebem, chlebem z nebe, manou.
Člověk snadno zapomíná, že vše, co od má, dostal o Boha,
ale když budeme spravedliví, uvidíme,
že z toho nemůžeme vinit až moderní dobu.
Byla to slabost právě už také starozákonního lidu,
že snil více o plných hrncích masa a pojídání chleba do sytosti (Ex 16,3),
než o Boží dobrotě.
A proto Starý zákon připomíná,
že „nejen chlebem živ je člověk“ (Dt 8,3)
ale že potřebuje k životu i Boží slovo,
Slovo jako připomínku, že život je Boží dar,
slovo jako pozvání do obecenství s Bohem,
a také slovo jako napomenutí, pokud člověk chce spoléhat jen na sebe.
Proto jsou dar chleba a dar slova pevně spojeny
a navzájem se doplňují, také v dnešním žalmu.
Hospodin tě sytí pšeničnou bělí,
a vysílá na zem svůj výrok, své slovo.
V Ježíšových současnících přežívalo povědomí o chlebu
jako základním daru Božím.
Dar chleba znamená dar života.
A tady se tohoto motivu chápe Ježíš a řekne sám o sobě:
„Já jsem chléb života.
Já jsem ten chléb, který sestupuje z nebe.
Kdo jí z tohoto chleba, živ bude navěky.“ (J 6,48-51)
Ježíš je jako chléb, nabízí člověku nasycení jeho potřeb,
a zároveň je více než chlebem, protože nabízí pravé nasycení,
sytí duši člověka, jeho vnitřní život.
Avšak i zde musí být chléb doplněn slovem.
Nestačilo by říci, že Ježíš Kristus je Chlebem života.
On tady není jenom tak, jako němý dar,
vezmeš nebo nevezmeš, nebo vezmeš ten vedle, chutnější,
ne, tak to není.
Musíme k tomu dodat, že on je také Slovo života.
Slovo naléhavé, naléhavější než jakákoliv reklama.
On se doporučuje, on se nám dává, pro naše pravé dobro.
Při večeři Páně rozdává Ježíš svým učedníkům chléb
a k tomu říká: „vezměte, jezte, toto je mé tělo.“
„Toto je mé tělo, které se za vás vydává.“ (L 22,19)
To slovo je s tím darem pevně spojené
a slovo dává hmatatelnému daru razanci.
Bůh sám se nám ve svých darech vydává,
tak jak to ukázal svým osudem Ježíš Kristus.
Za to dneska chceme být vděčni, za to chceme Boha chválit:
ne že od něj dostáváme „něco“, chléb a úrodu zahrádek.
Je také málo, když nás přepadá vděčnost za naše děti
a třeba i za všechen náš blahobyt.
Vděčni máme být za to, že se nám dává Bůh sám, že se pro nás vydává.
Život je v tom, když rosteme ve víře,
že všechno, co přijímáme, dostáváme od Boha.
Že Boha přijímáme ve všech věcech.
Jen tehdy pochopíme,
jak takové úplnou vydanost Bohu jako odpověď na jeho dobrotu
může apoštol žádat od nás. Pavel řekne:
„Vybízím vás, bratři a sestry, pro Boží milosrdenství,
abyste sami sebe, svá těla přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť;
to ať je vaše pravá bohoslužba.“ (Ř 12,1)

3. Myslím, že všichni, jak tady jsme
pociťujeme jakousi úctu vůči chlebu,
a určitě nám není jedno, když se chléb někde válí po zemi.
Ještě větší pozor dáváme při slavení večeře Páně,
vždyť tady rozdělujeme chléb, který je znamením těla Páně.
Děláme to pečlivě a nechceme, aby ani kousek nepadl na zem.
Děláme to takto právem.
Jak bychom si však mohli myslet,
že je menší vinou,
když na zem necháme spadnout Slovo Boží?
Ježíš Kristus je mezi námi přítomen
jako nedělitelná jednota těla a slova.
A když máme úctu k jeho svátostem,
a já vím že máme, častěji slýchávám,
že je pro mnohé z nás slavení večeře Páně velmi významné,
pak ve stejné vážnosti přijímejme také Slovo,
které Bůh na zemi posílá,
aby nepadalo na zem.
Přijímejme je a ukládejme do svého srdce.

Apoštolské vyznání víry

Žádné komentáře: