Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

122. Co je modlitba? Rozhovor s Bohem, vysekne evangelík. A už sis někdy s Bohem povídal? Ne, Bůh mlčí. – Že takový rozhovor vyrůstá ze spočinutí před Bohem, to mu ovšem taky nic neříká.

121. "Tu levou nohu má od Boha." - Mistrovství světa ve fotbale.

120. Zdržela mě na ulici cigánka, že mi chce povědět, co mě čeká. Když jsem ji řekl, že jsem křesťan, požehnala mi a ustoupila z cesty. Vida.

119. "Vzal její hřích na sebe" u G. Greena znamená, že "si nasadil kondom při souloži s katoličkou".

118. Poznal jsem dalšího člověka, který se ujímá zatoulaných koček. Stále však neznám nikoho, kdo by se nezištně ujímal zbloudilých lidí.

117. Při výstupu na Svatý kopeček se bavili komentováním jednotlivých zastavení křížové cesty: "Hele, zase o něco zakopl."...

DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Dt 6,10-13

10 Až tě Hospodin, tvůj Bůh, přivede do země, o které přísahal tvým otcům Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi, že ti ji dá, a dá ti veliká a dobrá města, která jsi nestavěl, 11 domy plné všeho dobrého, které jsi nenaplnil, vykopané studny, které jsi nevykopal, vinice a olivoví, které jsi nevysadil, a budeš jíst a nasytíš se, 12 pak si dávej pozor, abys nezapomněl na Hospodina, který tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. 13 Hospodina, svého Boha, se budeš bát, jemu budeš sloužit, při jeho jménu přísahat.

Přátelé v Kristu,
zhruba vzato, mohly by základní otázky neděle díkčinění znít takto: na co se v životě spoléháme? Spoléháme se především na své vlastní síly - nebo se spoléháme na sílu Boží? Kam směřuje naše vděčnost za to dobré, co dostáváme? Myslíme si, že je to zásluha naší práce a schopností – nebo jsme za ně vděčni Bohu? A správný užitek z neděle Díkčinění pak získáváme tehdy, když si uvědomíme, že ve svých životech se příliš spoléháme na sebe, když se učíme více důvěry a spoléhání pokládat na Hospodina, Boha našeho. Špatně to přece udělal onen boháč v Ježíšově podobenství. Když sklidil velkou úrodu, řekl si: Teď máš velké zásoby na mnoho let; klidně si žij, jez, pij. Řekl si: „teď máš. Klidně si žij.“ Ten boháč chtěl spoléhat na svůj majetek a žít pro sebe. Proto u něj nacházíme základní znaky takové soběstřednosti:
zaprvé: řekl si, tedy sám sobě, místo aby řekl slovo věčnosti Bohu, základní slovo pro něj bylo: já;
zadruhé: řekl si „teď máš“, místo aby pomyslel na to, že mu bylo dáno, nejdůležitější pro něj bylo vlastnictví, a už ztratil povědomí, že to všechno je dar;
a zatřetí: řekl si: klidně si žij, jez, pij, přední pro něj byl jeho vlastní klid a požitek, místo aby pomyslel, že majetek není všechno a že svým majetkem má sloužit druhým.
Boháč je názorným příkladem člověka, který se spoléhá na vlastní schopnosti a úspěch, místo aby byl vděčný Bohu, za to, že od něj dostává všechno: i svou dobrou sklizeň, i své schopnosti a úspěch.

A přece nás dnešní čtení z knihy Deuteronomia upozorňuje, že ta základní otázka je ještě hlubší: dovedeme být vůbec vděčni? Podívejme se, mluví se tady o Izraeli, který bude přiveden do zaslíbené země, přijde k hotovému. je jasné, že nic z toho, co dostává, není jeho zásluhou. Slyší: budete přivedeni do dobré země, zaslibuje Bůh skrze Mojžíše. Budeš žít ve městech, která jsi nestavěl. Budeš pít ze studní, které jsi nevykopal. Budeš jíst z vinic a olivoví, které jsi nezasadil. Dobré věci dostáváme nezaslouženě. Často jsou to plody vytrvalé práce těch, kdo tady byli před námi. Máme domy, města, silnice, banky, politické zřízení. Po celé generace se do společnosti ukládá bohatství toho, co se povedlo. Je vyloučeno, že bychom si mohli myslet, že bohatství v naší společnosti je naší zásluhou. Někteří ekonomové dokonce řeknou bonmótem, že „jsme odsouzeni k blahobytu“. „Odsouzeni“, to znamená, že
k němu přicházíme ani často nevíme jak, jen proto, že žijeme v bohaté části zeměkoule, žijeme v sousedství zemí ještě bohatších, že jsme na křižovatce obchodních cest. Proto tomu ani nemůže být jinak, pokud se nestane nějaká katastrofa, než že je naše životní úroveň už dnes vysoce nadprůměrná, a budeme ještě stále bohatší. A do této situace přichází otázka neděle Díkčinění. Vyostřeně zní: rozpoznáme ještě vůbec, že máme být vděčni? Víme ještě vůbec, jak nesamozřejmé jsou ty dobré věci, které máme a v kterých žijeme, anebo už je přijímáme jako samozřejmé? Víme, že jsme obdarováni? - Izrael dostal zemi zaslíbenou, v které se mu dobře vedlo. A k tomu dostal příkaz: nezapomeň na Hospodina. Nezapomeň, že to všechno dobré, v čem žiješ, že je to dar, nezasloužený dar, že je to projev přízně a milosti. Jsi milován a obdarován, a proto se můžeš otevřít a žít beze strachu o svůj život, proto můžeš říct: „děkuji“, a uvědomit si: „mám za co být vděčný“, a ne si jen pořád myslet: „kéž bych měl více“. – A jak je to s tebou? Jaký postoj zaujmeš ke svému bohatství, když už ani nevíš, co je chudoba a nedostatek? Budeš za dobré věci ve svém životě vděčný Bohu, nebo na Boha zapomeneš? Myslíš si ještě vůbec, že je potřebné být vděčný Bohu? – Představuji si to tak, že v dobách, kdy dostatek ještě nebyl samozřejmý, a když si člověk své živobytí zajišťoval „v potu tváře“ (Gn 3,19), dokud si každý den musel uvědomovat, že má, ale nemusí mít, dokud se běžně pohyboval na hranici hladu, pak pro něj byla otázka vděčnosti Bohu asi živá. Všechno, co měl, pro něj bylo nesamozřejmé a ohrožené. Lépe poznával svou bezmoc a bylo na něm, kam ji zaměří: jestli se spolehne na své omezené síly a pokusí se svůj život chatrně zabezpečit sám svými silami – nebo se svěří Bohu, v chudobě i v dostatku. Tak tomu asi bylo dříve. Dnes však žijeme v poměrně dobře klapajícím systému sociálního i všelijakého jiného zabezpečení, ten slibuje, že se o nás postará. Jaké místo tady má Bůh? Najednou se víra v Boha může zdát jako stará, nepotřebná veteš. Proč bych se na něj měl ještě spoléhat, když všechno co potřebuji, si mohu koupit v obchodě nebo objednat přes telefon? Prý i štěstí, zdraví, spokojenost. A pokud ještě ne dnes, jsou tady zástupy těch, kteří se starají, aby všechny lidské starosti a problémy vymizely co nejdříve. Byl bych rád, kdybyste mi porozuměli, co čtu jako dilema tohoto starého textu z knihy Deuteronomium, které je ovšem také závažným dilematem naším dnešním: jsi vděčný? Víš ještě o zdroji všeho toho dobrého, čeho se ti dostává? A jestli víš a vyznáváš, že vše dostáváš od Boha, svůj majetek i své nadání, víš pak odtud také, jak toto dobré dobře užívat, k čemu může sloužit? Máš tento pohled za sebe a před sebe? Anebo už žiješ v jakémsi vlídném bezčasí, kdy považuješ životní hojnost kolem sebe za samozřejmou, a nepotřebuješ se ptát: odkud a nač? Milan Kundera nazval jeden svůj román velmi výstižně: „Nesnesitelná lehkost bytí.“ Nesnesitelná lehkost bytí: to je, když už se jenom tak houpeme na vlnkách spokojenosti, když je nám docela době a můžeme nemít žádné velké problémy. Proč bychom se ještě o něco starali nebo o něco usilovali? Kundera jako přemýšlivý člověk řekne, že taková lehkost bytí je nesnesitelná, že z člověka dělá sobce s prázdným srdcem. A Bible řekne, že taková lehkost je nebezpečná.

Je pro mne opravdu překvapující, jak dobře text z knihy Mojžíšovy postihuje naší dnešní situaci. Mluví se tady o zemi dostatku: v té zemi jsou veliká a dobrá města, domy plné všeho dobrého, vykopané studny, vinice, jen ty olivy vozíme ze zahraničí. A k tomu je řečeno: až toto všechno budeš mít, až budeš žít v takovém blahobytu, pak si dávej pozor, abys nezapomněl na Hospodina. Abys nezapomněl na Hospodina, který tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Pro nás křesťany to znamená dále: který tě vyvedl z otroctví hříchu a z hrozby marné smrti. Abys nezapomněl na Hospodina, který tě nejprve vysvobodil, a tento blahobyt ti dává návdavkem. Pokud ti zůstane jenom blahobyt, a ty zapomeneš na toho, kdo ti ho dal, staneš se znovu otrokem. Budeš si myslet, že máš všechno, a zapomeneš, že ty nejdůležitější věci se nedají ani zasloužit ani koupit. Proto: nezapomínej na Hospodina a buď vděčný.

Apoštolské vyznání víry

Žádné komentáře: