Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

151. Bude ateistická rebelie? Výjimku z nočního zákazu vycházení dostaly půlnoční Vánoční mše, ale ne Silvestrovské oslavy.

150. Roky jsme řešili, jaké to je, když muslimské ženy nosí zahalené obličeje. S koronavirem a rouškami jsme teď do toho experimentu byli vtaženi všichni.

151. Nazval svou firmu Boží střecha, chce tím naznačit, že staví střechy fakt skvělé. A když se to nepovede nebo nestihne, máte z postele výhled na boží střechu v pojetí trampském.


DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

L 22,17-19

Vzdal díky, lámal
Přátelé v Kristu,
1. těžištěm dnešní neděle má být naše vděčnost za úrodu tohoto roku. Některé dary země zdobí také náš oltář. Domýšlím se, že pro naše předky měla tato neděle velkou důležitost. Skončená sklizeň znamenala v jejich roce velký zářez, a pokud navíc bylo úrody dost, byla to pro ně velká úleva. Dobrá úroda byla jakoby zárukou, že dostávají další rok života, že je na celý další dlouhý rok zajištěno jejich živobytí. Dovedeme si ještě snad i představit, že pro dřívější generace bylo téma dobré úrody a vděčnosti za ní tématem duchovním, na kterém se zkoušela jejich víra. Oni každý rok mohli pozorovat, jaká je to velká nesamozřejmost, že na poli něco vyroste, že zrno zakoření a zraje. Viděli, že člověk se tady svou prací může přičinit jen málo, orbou a setím, ale všechno ostatní jakoby se dělo samo, bez něj. A když pak plody rostly a zrály, kolik zase jen bylo těch nebezpečí, která sklizeň ohrožovala. Sucho anebo zase naopak velké vlhko, oheň a plísně, zvěř a nezřídka i války. A když se pak už konečně mohla úroda postupně sklízet do stodol a sýpek, byl to radostný úkon člověka, který si však přesto musel v každé chvíli říkat: není to mé dílo a zásluha, jsem odkázán na pomoc shůry. Bůh nám dává tyto dary k životu. I letos i každý rok. Bohu díky. - Mám za to, že pro většinu z nás je už tento děj cizí. Už se necítíme odkázáni na úrodu tohoto roku. Všechno, co potřebujeme, si můžeme koupit v obchodech, a nic nenapovídá, že by našim supermarketům hrozil nedostatek čehokoliv. Téměř jsme ztratili kontakt s přírodou a jejími přirozenými běhy. V zemi se hrabeme nanejvýš pro radost na našich zahrádkách. V létě si přejeme co nejvíce sluníčka, bez deště bychom se raději obešli, a už zapomínáme, že je déšť potřebný pro úrodu. Neznáme pocit skutečného hladu, naopak naše stoly běžně hýří plody ze všech částí světa. Dovedeme tedy ještě cítit za úrodu vděčnost? Chápeme a přijímáme důraz této neděle, nebo je pro nás už něčím okrajovým a nezvyklým? A dovedeme ještě vnímat, jak spolu souvisí zemitost úrody a duchovnost našich modliteb a mluvení o Bohu? Představte si, že v dlani držíte zrníčko obilí. Jaké bohatství a tajemství v sobě skrývá. Člověk nedovede nic takového vyrobit ani sestrojit. Zrno v sobě skrývá budoucí plodnost, celý klas a mnoho dalších zrn.

2. Ježíš si při poslední večeři vyvolil dvě přírodní látky. Udělal z nich znamení svého činu pro nás. Ty dvě látky jsou z nejběžnějších - chléb a víno. Chléb je nejzákladnější potravinou člověka, je jí dodnes a my snadno rozumíme, když v Otčenáši chléb zastupuje všechno potřebné k životu, oč Boha prosíme: chléb náš vezdejší dej nám dnes. A na druhé straně jako nápoj víno. V Ježíšově době bylo ještě daleko běžnější, než je dnes u nás. Lehké víno vždy bylo obvyklým nápojem v krajinách kolem Středozemního moře a v biblických zemích. Bez vína se neobešla žádná společná hostina. A tak tady Ježíš při poslední večeři před učedníky pozvedává běžný pokrm a obyčejný nápoj, chléb a víno. Také my se při slavení večeře Páně dotýkáme takto obyčejných látek. Jsou to kousky přírodního světa, které nyní leží připraveny na oltáři. Cítíme strukturu a chuť kousku chleba, víno nám zavoní a svlaží naše hrdlo. Ježíš z celé šíře pokrmů a nápojů vybral pro své znamení právě chléb a víno. Vybral si dvě přírodní látky, a přece, nejsou to látky v přirozeném tvaru, tak jak je nacházíme v přírodě. Chléb a víno jsou už látky přetvořené, prošly už proměnou. (To slovo „proměnění“ ovšem v této souvislosti používáme jinak než naši římsko-katoličtí bratři. Ti totiž říkají, že víno a chléb se promění během obřadu, při pozdvihování, a že změní svou podstatu, už pak nejsou chlebem a vínem, ale skutečným tělem a krví Kristovou. Protestanti však naproti tomu říkají, že taková masivní představa nevyplývá z Ježíšových slov a není ani potřebná. Při večeři Páně chléb zůstává chlebem a víno vínem, totiž znameními, které ukazují ke Kristu. Kristus je pak při nás skutečně přítomen, v celém tomto hodu, nejenom v živlech.) Když my dnes mluvíme o proměňování chleba a vína, myslíme na proměnu, kterou už mají chléb a víno za sebou, která se musela stát, aby nám tady byly k užitku. Obilné zrno muselo být rozdrceno na mouku, aby z ní byl upečen chleba. A podobně se drtí také vinné hrozny, aby jejich mošt zkvasil v ušlechtilé víno. Ježíš si vybral jako znamení chléb: „toto jest mé tělo“, a vybral si jako znamení víno: „tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví.“ Jestliže chléb a víno jsou znamením jeho oběti, vidíme zde hlubokou podobnost mezi Ježíšovým osudem, jeho obětí a údělem obilného zrna nebo vinného hroznu. Ježíš se vydává, hyne, aby z jeho života a smrti vzešel hojnější užitek. Je lámán a drcen, ale z jeho ubitého těla vzejde tělo vzkříšené. Zdá se, že tady vítězí smrt, ale učedníci poznají Ježíše Krista živého a vyvýšeného. Umírání přirozeného těla a vzkříšení k pravému životu, to je ona proměna, ke které ukazují chléb a víno večeře Páně. A chléb a víno, které zde přijímáme, jsou i pro nás výzvou k takové proměně. Lidský život nemůže zůstat jen tak, jak přichází, den za dnem. Náš život není jen břicho, netvoří ho jen to, co sníme a vypijeme, spotřebujeme. Z našeho života musíme něco udělat, aby byl co k čemu. Pravý život je až výsledkem proměny přirozeného života, výsledkem procesu leckdy bolestného. Když chceme svůj život křesťansky naplnit, znamená to často sebevydávání, obětavou službu. Jako bychom byli mleti a drceni, až pak dostává náš život šťávu.

3. Ježíš bere do rukou chléb a víno. Děje se to v předvečer jeho utrpení. Spolu se slovy ustanovení vysvětluje chlebem a vínem význam své smrti. Ježíš bere živly do ruky, děkuje za ně Bohu a pak je rozdílí. Učedníci je berou, jedí a pijí. V noci zrady, zapření a útěky jim Ježíš dává na cestu toto znamení. Dostávají je jako posilu. Chléb a víno jsou zde znameními odpuštění: je to znamení Ježíšova těla, které se za nás láme, a znamení Ježíšovy krve, která se za nás prolévá. Na to si mají Ježíšovi učedníci vzpomenout, když poznají svou slabost, když prožijí svůj vlastní pád. Není v našich lidských silách ani to, abychom se plně obětovali a vydali. Nedovedeme to po něm prostě zopakovat. Jeho oběť si připomínáme, od něj přijímáme moc k proměně svého života. Potřebujeme Kristovu lásku a odpuštění.

Děkujeme ti, Ježíši Kriste, za všechny věci,
které nám ukazují cestu k tobě, k pravému životu.
Děkujeme ti za chléb a víno svaté večeře,
a prosíme, aby se nám stávaly posilou k proměně.

Žádné komentáře: