Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

122. Co je modlitba? Rozhovor s Bohem, vysekne evangelík. A už sis někdy s Bohem povídal? Ne, Bůh mlčí. – Že takový rozhovor vyrůstá ze spočinutí před Bohem, to mu ovšem taky nic neříká.

121. "Tu levou nohu má od Boha." - Mistrovství světa ve fotbale.

120. Zdržela mě na ulici cigánka, že mi chce povědět, co mě čeká. Když jsem ji řekl, že jsem křesťan, požehnala mi a ustoupila z cesty. Vida.

119. "Vzal její hřích na sebe" u G. Greena znamená, že "si nasadil kondom při souloži s katoličkou".

118. Poznal jsem dalšího člověka, který se ujímá zatoulaných koček. Stále však neznám nikoho, kdo by se nezištně ujímal zbloudilých lidí.

117. Při výstupu na Svatý kopeček se bavili komentováním jednotlivých zastavení křížové cesty: "Hele, zase o něco zakopl."...

DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Vždycky za všecko vzdávejte díky

Ef 5,20 Vždycky za všecko vzdávejte díky Bohu a Otci ve jménu našeho Pána Ježíše Krista.

Přátelé v Kristu,
slova z epištoly, která jsem právě přečetl, rád používám na začátku modlitby před večeři Páně. „Pane Bože, je to pro nás dobré, abychom ti vždycky a za všechno vzdávali díky.“ – A věřím, že to skutečně pro nás dobré je, takto děkovat. A přece si vždy znovu uvědomím, jak nesamozřejmě a až provokativně to zní. Za všechno máme děkovat? I za věci těžké a zlé? A vždycky máme děkovat? Třeba i tehdy, když mám bolest, když se mi ani mluvit nechce? Zní to až provokativně, ta apoštolova výzva, abychom stále děkovali. A tak jsem si řekl, že se dnes podíváme podrobněji, jak to apoštol myslel.

Jistě by dnes nebylo od věci, začít už tím slovesem: vzdávejte díky. Nebo ho můžeme přeložit i jinak: děkujte, buďte vděčni. Ta slova nejsou samozřejmě pochopitelná. Naopak se setkávám s lidmi, kterým zní jako slova cizí. Jsou totiž lidé, kteří se snaží dokonce každou vděčnost ze života vytlačit. Možná někoho takové znáte. Říkají: „Nechci nikomu být za nic vděčný, a tak mu zavázaný. Chci si vystačit sám. Mám jen to, co jsem si sám sehnal, na co jsem si vydělal.“ - S takovým postojem se setkávám, ale dnes se s ním nechci moc zdržovat. Je to spíš úchylka, která člověka zavede, aby žil nejlépe někde úplně na samotě a stranil se lidí. Každý jiný člověk, který aspoň trochu žije mezi lidmi, snad poznává, jak si lidé mohou aspoň někdy pomáhat, a obdarovávat se navzájem. A i nevěřící člověk mnoho věcí zakouší, že je má nezaslouženě. Svůj život že jsme dostali darem. A například, to je častá situace, když se lidem narodí dítě, často nad ním žasnou jako nad malým dárkem do svého života, atd. Pocit vděčnosti je u normálních lidí docela častý. To je má zkušenost.

Ale teď už k dalšímu slovu dnešní výzvy. Apoštol říká, že za všechno máme vzdávat díky Bohu. Za všechno – protože on je přece Stvořitel všeho. A tady vstupuje pro moderního člověka další potíž. Vždyť my už to přece takto nevidíme. Nevidíme svět jako Boží stvoření. Nám už se přece rozpadl ten obraz světa, že na počátku byl Pán Bůh, a z jeho ruky že všechno vzešlo. Takhle samozřejmě a jednoduše si to snad mohli představovat lidé kdysi, když nevěděli tolik o přírodních procesech, o zákonitostech, podle kterých se příroda řídí, o evoluci, o stavbě atomů atd. Pro lidi minulosti snad bylo snazší vidět všechno kolem jako zázrak, jako Boží dar. To pro nás už je snazší přijmout teorii o samovolných procesech, že se všechno vyvíjí samo ze sebe, ze svých vnitřních sil. – Ale je to tak? Je to skutečně pravda, že ten starý obraz božího stvoření je překonaný? Vždyť si připomeňme, že to, co čteme na úvodních stránkách bible, byla myšlenka kdysi naprosto převratná. Biblická zvěst o stvoření vznikla v době, kdy si lidé představovali, že všude je plno bohů. To, že vyroste obilí na poli, je v kompetenci jednoho boha. A to, že přijde déšť, má na starosti zase jiný bůh. A když se to nebo ono nevydaří, je to způsobeno tím, že jsou ti bohové škodolibí. A proto se jim pohané snažili zalíbit, a proto měli své kultíky, aby bohům podkuřovali, a když to vše vykonali, měli pocit, že úroda bude zasloužená. Dali bohům, co jejich jest, aby dostali zpátky, co sami potřebovali. – Mám ovšem pocit, že i naše běžné myšlení je docela blízké onomu pohanskému. I my si přece myslíme, že to, co se nám dostane na stůl, jsme si sami zasloužili, že na to máme nárok. Když tedy úrodu neohrozí nějaký z rozmarů přírody, jak dodnes říkáme. Ale i pak je to jen otázka peněz, tedy jiného boha, kterému sloužíme. Obživu si sice za vyšší cenu, ale přesto zajistíme. – Zatímco biblická zvěst do toho vstupuje přelomově. Říká: nemusíte sloužit různým bůžkům. Nemusíme mít strach. Nemusíte si myslet, že si vše sami zajistíte. Je jen jediný živý Bůh, který je nad světem. A on stvořil svět dobře, a moudře ho řídí. On něj máme náš život i vše k životu. Jemu má patřit naše vděčnost. Za všechno.

A pak je v té výzvě z epištoly další slovo. Apoštol říká, že vděčni máme být vždycky. To znamená: za každé situace, ať se děje cokoliv. Tak tady myslím vzniká s pochopením problém největší. To máme děkovat i za nemoci? Za umírání? Za to, když se nám stane něco špatného? Není to divné? - Proto se nejprve vzpouzím slovu apoštola. Nemusíme přece v těžkých chvílích říkat: děkuji ti Bože za nemoc, za problémy. Stačí přece, když řekneme: děkujeme, Bože, za důvěru, že jsi v tom se mnou, že o mne víš a že mne posiluješ. Jako Ježíš nikdy neřekl: díky za utrpení, díky za kříž. Nýbrž řekl: je-li to, Bože, tvá vůle, chci to vše přijmout. Takto i my můžeme být za Boží pomoc a péči vděčni vždycky, v každé situaci.

Tak jsme si snad vysvětlili slovo: vždycky děkujte. Ale zdá se, že jsme tím zase zpochybnili předchozí odstavec, kde jsme si připomněli, že máme děkovat za všechno. Tak jak to tedy je? – Pomáhám si zde opět slovem evangelia. Připomeňme si, jak to bylo při poslední večeři Ježíše s jeho učedníky, a jak to za chvíli uslyšíme od stolu Páně. Ježíš vzal do rukou chléb, a vzdal díky. Potom vzal kalich, a znovu poděkoval. Za chléb a víno děkuje jako za dobré dary stvoření. Ale potom hned řekne, že ten chléb je jeho tělo, a ten kalich jeho krev. Když za ně vzdal díky, vlastně tím poděkoval i za to, co ho čeká. Všechno přijímá z Boží ruky. Jako to i my zpíváme v jedné pěkné písni: „z tvé ruky, Pane můj, co dáváš, chci vzít“. A chápeme, že v textu té písně se myslí na to, že od Boha přijímáme ve víře i různé zkoušky a těžkosti. Jak řekl už starozákonní Job (2,10): „To máme od Boha přijímat jenom dobro, kdežto věci zlé přijímat nebudeme?" - A tak je to v díkůvzdání vše promícháno. Radostné i bolestné můžeme přikrýt důvěrou, že Boží vůle je dobrá. A za to děkovat. - Vždycky za všecko vzdávejte díky. (Ř 8:28) Těm, kdo milují Boha, všechny věci napomáhají k dobrému.

Žádné komentáře: