Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

123. A jeho jméno je Rouhání. Iránský muslimský prezident.

122. Co je modlitba? Rozhovor s Bohem, vysekne evangelík. A už sis někdy s Bohem povídal? Ne, Bůh mlčí. – Že takový rozhovor vyrůstá ze spočinutí před Bohem, to mu ovšem taky nic neříká.

121. "Tu levou nohu má od Boha." - Mistrovství světa ve fotbale.

120. Zdržela mě na ulici cigánka, že mi chce povědět, co mě čeká. Když jsem ji řekl, že jsem křesťan, požehnala mi a ustoupila z cesty. Vida.

119. "Vzal její hřích na sebe" u G. Greena znamená, že "si nasadil kondom při souloži s katoličkou".

118. Poznal jsem dalšího člověka, který se ujímá zatoulaných koček. Stále však neznám nikoho, kdo by se nezištně ujímal zbloudilých lidí.

117. Při výstupu na Svatý kopeček se bavili komentováním jednotlivých zastavení křížové cesty: "Hele, zase o něco zakopl."...

DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Mt 6,25-27

Pohleďte na nebeské ptactvo
25 Proto vám pravím: Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv? 26 Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Což vy nejste o mnoho cennější? 27 Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat?

Přátelé v Kristu,
Ježíš nás v úvodu dnešního textu napomíná: nemějte starost. Nemějte starost: a myslí tím: nebuďte ustaraní, netrapte se starostmi. Snad je to přímo takto slovo pro mnohé z nás. Tolika věcmi se trápíme, tolika starostmi. Býváme přepracovaní, uhonění. Problémy se na nás valí z tolika stran. A konkrétně tady Ježíš myslí na naši starost o živobytí. Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. – Když se nad tím zamyslíme, mělo by tomu být tak, že takových starostí máme dneska méně, mnohem méně než v době, kdy Ježíš tato slova řekl. Kolikanásobně od té doby vzrostla životní úroveň. V jeho době se mohlo stát, že někdo chudý neměl ani sousto k jídlu, čteme o synovi ve známém podobenství, že v době hladu ještě rád jedl aspoň slupky, které byly určeny ke krmení vepřů. A podobně s oblečením: někteří chudí měli jen otrhanou spodní košili, která je ovšem špatně chránila před nočním chladem, a po svrchním plášti mohli jen toužit. Co my můžeme říct dnes ve srovnání s tím? Nikdo nemusí v naší společnosti umírat chladem, nikdo hladem, nemusí, věřte mi, mám s bezdomovci několikaletou zkušenost. A mimo tyto případy žije většina lidí ve slušném blahobytu. Kdybychom jen tak mohli na Ježíšovo slovo říci: „O živobytí my se nestaráme, o to, co budeme jíst, o to, co budeme mít na sebe“. Ale jinak tomu je, naprosto překvapivě, opačně. Říkají nám vědci, kteří zkoumají společnost, že dnešní člověk stráví starostmi o živobytí mnohem více času než kdykoliv dříve. Dokonce více času než dříve! A já bych jim věřil. Roste naše bohatství, ale naše spotřeba roste ještě rychleji. Můžeme jen vzpomínat na doby, kdy jste přišli do obchodu, a chtěli jste chléb a máslo a mléko. Dnes se třemi věcmi v košíku nevyjede z obchodu nikdo, vypadal by snad trapně. Taky už to není košík, ale stále větší koš. A člověku najednou připadá, že k životu nezbytně potřebuje tolik věcí. Mnozí lidé by se neobešli také bez drahého auta, bez dovolené u moře, bez zájmových kroužků pro své děti, bez satelitní televize.
Život je více než pokrm, řekne Ježíš, a my s ním nepochybně souhlasíme. Většina lidí s ním bude souhlasit. Ale jak to zařídit, když se dnes hypermarkety stavějí vysloveně jako cíle rodinných výletů, kde si lidé navykají trávit volný čas? Když nás letáky a billboardy lákají, že tady budou splněny všechny naše potřeby, a velmi výhodně? Jak nepodlehnout této iluzi? - Tělo je více než oděv, řekne Ježíš dále, a zase předpokládá náš souhlas. Ale jak se pak chovat ve společnosti, která tolik dá na vnější vzhled člověka? Kde doslova platí, že „šaty dělaj člověka“? Kde i z nahoty se pro mnohé stává pracovní oděv? Přijatelný pracovní oděv? Tak často může vzhled člověka svádět, klamat, lhát. Ale tělo je více než oděv, řekne Ježíš. On má pro tělo velké ocenění. Pro tělo jako pro lidskou blízkost. Kde jsme si nablízku, jako bližní. Když vidíme tvář druhého člověka, a nečekáme záludnost, ale můžeme se podívat z očí do očí. Když vidíme podanou ruku jako podanou ruku, a nemusíme toho druhého podezírat, že nakonec on z nás chce mít prospěch.
Je pro mne opravdu překvapivé, jak aktuální zůstala Ježíšova slova až podnes. Jak živě popisují naše pokoušení, pokušení, která v době blahobytu ještě zesilují. A přece dnes nechceme a nemůžeme zůstat u sociologického rozboru, u lidské kritiky. U toho, do čeho člověk upadá. Řeč bude o Panu Bohu a o tom, k čemu nás vede on. Jaká je alternativa ke konzumnímu způsobu života. Jen od Pána Boha může přijít alternativa skutečně životná. Pohleďte na nebeské ptactvo, řekne Ježíš. Pohleďte na nebeské ptáky, jak si létají. A to není pobídka k alternativě ekologické: pohleďte na ptáky a žijte v souladu s přírodou. Není to pobídka k alternativě tulácké: pohleďte na ptáky a žijte jako ptáci nebeští. Ne, je to pobídka k alternativě víry: Pohleďte na nebeské ptactvo, jak je váš nebeský Otec živí. Ptáci se spoléhají na Boha Otce, a proto mohou létat, nejenom se honit za zrním, mohou zpívat a nejenom shánět úkryt. Svou volností a radostí symbolizují, že Bůh stvořitel se o ně stará. Pohleďte na nebeské ptactvo, ono vám ukáže něco důležitého. Oni svým životem takto zjevují Boží péči. A co my lidé: Což my nejsme o mnoho cennější? V čem cennější? V čem máme pro Boha vyšší hodnotu než zvířata, která mu důvěřují čistě a bezprostředně? V tom, že Boží péči poznáváme vědomě. Mám k Božímu řádu říci své ano. Jistě, zároveň je zde nebezpečí, že řekneme ne, že budeme Boží řád zpochybňovat, hledat řád lidský, údajně lepší, je tu nebezpečí nevěry. S tímto rizikem nás Bůh stvořil, že jeho lásku nepřijmeme, že se budeme sami snažit být jako bohové, sami pro sebe. Kde však „ano“ říkáme, kde rozpoznáváme Boží péči, kde se učíme na ni spoléhat, tam se naše „ano“ zároveň promění v Boží chválu a vděčnost. O takové vděčnosti má být dnešní neděle, neděle díkůvzdání. Tady jsme pak Bohu cennější než ptactvo nebeské.
A nakonec se nás Ježíš ještě ptá: Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat? Prodloužit život o píď: tomu lze rozumět dvěma způsoby. První mají Kraličtí překladatelé: Kdo z nás může zvýšit svou postavu o délku jednoho lokte? A druhý způsob máme zde, v Ekumenickém překladu? Kdo z nás může prodloužit délku svého života, nad ten počet dní, který nám Bůh vyměřil? Kdo dokáže něco takového: ať už jedno nebo druhé? Možná se leckterý mladý chlapec nebo děvče trápí nad tím, zda vyroste. Chtěli by být větší a vyšší, zdá se jim, že pak by byli šťastnější. K jejich dospívání bude muset patřit, že se se svou výškou smíří. Budou hledat štěstí v tom stavu, do kterého byli postaveni. Podobně, můžeme říci podle druhého způsobu překladu: moderní člověk usiluje o prodlužování délky lidského života, o dlouhověkost. Sní o věčném trvání pozemského života. A přitom dnešní člověk často jako by neuměl dát životu smysl a hodnotu, tomu životu, který mu byl Bohem vyměřen. Člověk touží natáhnout Boží řády, uvolnit se z nich. Hledá lidskou svobodu ve svévoli. Místo aby hledat svobodu uprostřed Božích řádů, v jejich moudrém uspořádání, v Boží lásce a dobrotě. Kdo hledá opravdovou svobodu Božích dětí, ten se učí s Kristem říkat: „ne má, ale tvá vůle se, Bože, staň.“ Kde Bohu důvěřujeme, tam jsme v duchovním smyslu: ptáky nebeskými.

Apoštolské vyznání víry

Žádné komentáře: