Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

151. Bude ateistická rebelie? Výjimku z nočního zákazu vycházení dostaly půlnoční Vánoční mše, ale ne Silvestrovské oslavy.

150. Roky jsme řešili, jaké to je, když muslimské ženy nosí zahalené obličeje. S koronavirem a rouškami jsme teď do toho experimentu byli vtaženi všichni.

151. Nazval svou firmu Boží střecha, chce tím naznačit, že staví střechy fakt skvělé. A když se to nepovede nebo nestihne, máte z postele výhled na boží střechu v pojetí trampském.


DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Pane, ponech ho ještě tento rok

L 13,1-9 Právě tehdy k Ježíši přišli někteří se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětí. On jim na to řekl: „Myslíte, že tito Galilejci byli větší hříšníci než ti ostatní, že to museli vytrpět? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete. Nebo myslíte, že oněch osmnáct, na které padla věž v Siloe a zabila je, byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete.“
Potom jim pověděl toto podobenství: „Jeden člověk měl na své vinici fíkovník; přišel si pro jeho ovoce, ale nic na něm nenalezl. Řekl vinaři: ‚Hle, už po tři léta přicházím pro ovoce z tohoto fíkovníku a nic nenalézám. Vytni jej! Proč má kazit i tu zem?‘ On mu odpověděl: ‚Pane, ponech ho ještě tento rok, až jej okopám a pohnojím. Snad příště ponese ovoce; jestliže ne, dáš jej porazit.‘“

Přátelé v Kristu,
pokud se ohlížíme za uplynulým rokem, a třeba i čteme všelijaké souhrny nejdůležitějších událostí, co z toho nám zůstává v paměti nejsilněji? Co z osobních událostí, co z veřejných nás nejvíce ovlivnilo? A možná bychom leccos z toho rádi vzali, a přinesli před Boha nebo konkrétně před Ježíše. A ptali bychom se: proč se to stalo? Proč se to muselo stát? Jaký to má smysl? – A o něčem podobném taky čteme v dnešním evangeliu. Za Ježíšem přišli někteří z židů se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětí. To byla asi prostě zpráva, nad kterou tehdy mnozí uvažovali. Nějací Galilejci přinášeli své oběti do chrámu, a Pilát je nechal zmasakrovat. Byla to jedna z epizod dlouhých potyček římské okupační moci, zastupované Pilátem, s podmaněným, ale stále odbojným židovským národem. A tahle zpráva se mezi lidmi předává ještě s větším vzrušením právě pro onu provokativní detail: krev těch Galilejců smísil Pilát s krví jejich obětí. A co nám na to řekneš ty, Ježíši? A Ježíš jim odpovídá: „Myslíte, že tito Galilejci byli větší hříšníci než ti ostatní, že to museli vytrpět?“ Vy jistě hledáte smysl toho zla, které se ve světě děje. Vy v tom chcete vidět souvislost mezi vinou a trestem. Že by ti Galilejci byli větší hříšníci než jiní lidé? A proto se jim to stalo? To se vám to takto uvažuje, když mluvíte o těch druhých. Že oni byli asi většími hříšníky, a že my máme štěstí. A tady Ježíš říká jasné ne, takto to není. Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete. A Ježíš sám zná ještě jednu další podobnou zprávu: Nebo myslíte, že oněch osmnáct, na které padla věž v Siloe a zabila je, byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Zase byste si chtěli myslet, že ta věž a její pád byl Božím trestem, na ty, kteří byli větší hříšníci než vy, protože vy ještě žijete a měli jste prostě doposavad štěstí? A Ježíš se opakuje, když říká: Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete. – Ta první část dnešního evangelia je prostě velmi tvrdá: všichni zahynete. Teď ještě žijeme. Dosud jsme měli štěstí, že se nám nic tragického nestalo. Přitom už se nám mohlo stát leccos, komukoliv z nás. A Bible dokonce tvrdí, že kdokoliv z nás by si smrt zasloužil. Pro náš neřádný, hříšný život. To, že doposud žijeme, je jen z Boží milosti. Trest za hřích je smrt. Ale tento trest je pro nás Boží milostí oddalován. Abychom měli čas k pokání a ke změně života. A pod tímto znamením nám běží čas, čas k nápravě. Někomu ten čas skončí přirozeně, přirozenou smrtí, někomu předčasně. A Ježíš řekne: nebudete-li činit pokání, všichni bídně zahynete. A co na těchto slovech bychom chtěli zpochybnit? I nevěřící člověk ví a řekne: „Všichni zahyneme, dříve nebo později.“ A člověk věřící má vědět: nebudeme-li činit pokání, zahyneme. Kdo by chtěl doufat, že lidé budou zachráněni tak, jak jsou, je bloud. To je vidění stejně laciné jako ono doufání, že nás nepotká žádné nebezpečí zde v tomto životě.

Takže první část Ježíšova slova byla velmi tvrdá. A teď k tomu Ježíš vypráví ještě podobenství, a my se k tomuto podobenství upínáme s očekáváním, že snad uslyšíme něco víc o naději. A skutečně: to podobenství se zdá velmi laskavé. Je zřejmé, že majitelem vinice je v Ježíšově vyprávění myšlen Bůh. A že onen neplodný fíkovník je obrazem našeho vlastního života. O žádném vykonaném trestu se tu však nemluví. Třebaže fíkovník žádným obrácením neprojde, žádnou nápravou k užitečnosti a plodnosti. V tomto podobenství je Bůh majitelem této vinice. A od člověka očekává, že ponese plody. A Bůh má trpělivost. Už po tři léta k fíkovníku přichází, byť marně, ale s nadějí. To je obraz převzatý už ze Starého zákona. Kdy je Bůh jako majitel vinice, který má se svou vinicí téměř bezmeznou trpělivost, se svým lidem, který stále, přes staletí izraelských dějin, nepřináší žádoucí plody. – A v tomto novozákonním podobenství ten majitel vinice mluví se svým vinařem. Jako vinaře asi Ježíš vidí sám sebe. A teď Ježíš od Boha slyší: „Ten fíkovník už vytni. Je k ničemu. Proč má kazit i tu zem?“ – Ježíš je tady jako soudce. A nejdříve si všimněme, že Ježíš s majitelem vinice souhlasí: „Jestliže ten fíkovník neponese ovoce, dáš jej porazit. Pak je skutečně k ničemu.“ Je k ničemu. V tom se Ježíš s Božím soudem shoduje. Jediné, co si dovolí pozměnit, anebo prostě jen rozříkat, je onen čas, než Boží soud přijde. Pane, ponech ten fíkovník ještě tento rok, až jej okopám a pohnojím. Snad příště ponese ovoce. A takto je tedy určen také náš čas. Tento náš mezičas, v kterém teď žijeme. Jako čas k nápravě, k pokání. A v tomto je naše naděje – že tento čas máme. Nemůžeme se spoléhat, že jednou bude všechno OK, že jednou všechno dobře dopadne. Ty by byla hloupá naděje. Naše naděje je jen v tom, že ještě máme čas k nápravě.

Pane Ježíši,
také my se necháme řídit různými zprávami,
z doslechu a z novin a z televize,
a podle nich bychom chtěli porozumět svému životu.
Dej, ať se více řídíme podle tvého slova,
podle tvého slova soudu, ale pak tím více podle tvé milosti.

Žádné komentáře: