I porodila Maria svého prvorozeného syna

L 2:7 I porodila Maria svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou.

Přátelé v Kristu,
malý Ježíš se narodil ve stáji. Ten, o kterém vyznáváme, že je Boží syn, se narodil ve skromných poměrech. Jeho narození nebylo královské ani zázračné: Maria ho zplodila v jedné z betlémských stájí. To my už víme, že se Ježíš nerodí vznešeně, a vánoční koledy to opěvují na mnoho způsobů, že se Bůh sklonil k člověku takovým pokorným způsobem, že se Ježíš rodí dokonce ve stáji. Na slámě má svou první postýlku. – Dočetl jsem se však nedávno, že ani dítě v jeslích není ojedinělé v té době. K chudým lidem to patřilo častěji, a zvláště když museli putovat, a pak hledat přístřeší někde po cestě. Často se museli spokojit se skromným noclehem ve stáji, kde byla ustájena také zvířata, a ulehli na seně. Ježíšovo narození není vznešené, ale není ani nejubožejší. Nevymykalo se ani skvělostí, ale ani chudobou. Spíše bylo takové jakési obyčejné. Obyčejně chudé. Ježíš nebyl výjimečný ani ve své chudobě. A mnoho chudých dnešního světa by ho považovalo za bohatého: vždyť měl přinejmenším plény a měl svou matku. Mnohé z nejchudších dětí dodnes často nemají ani to, ani ve světě, který nazýváme moderním, a který je ve své části, v naší části, nesmírně bohatý. Ale jsou milióny lidí, kteří by i stáj považovali za přepych. Vánoční koledy opěvují výtečnou pokoru stáje, vánoční obrázky vidí vše zalité svatým světlem, Maria však prostě musela přijmout, že je vše tak obyčejné. A zařídit se podle toho. Starostí měla dost. A sotva si dovedu představit, že by si ke své práci zpívala velebné koledy. Kdyby ji znala, mohla by si zpívat spíše písničku „That´s a life“, „Takový je život“.

Maria zavine své dítě do plenek a položí ho do jeslí. Musí ho někam položit, a když se pro ně nenašlo místo pod střechou, zůstali ve stáji, a Maria odkládá malého Ježíše aspoň do slámy v jeslích. Nenašlo se ubytování, musíme to udělat jinak. Nějak to udělat musíme. Maria, které se narodí dítě, nemá na vybranou, musí se o ně postarat. Nějak se o něj postarat. A když to nejde pohodlně, tak musí snášet nepohodlí. Ani nemá síly, aby sháněla jiné možnosti. Možná se měl lépe postarat Josef a sehnat něco lepšího, možná by mu to Maria mohla vyčítat. Ale není důležité nad tím uvažovat. Maria prostě porodí, prostě zabalí dítě do plenek a prostě ho položí na nejpohodlnější místo, které má k dispozici. Udělá, co je potřeba a udělá to tak dobře, nakolik je to možné. Snáší věci, tak jak jsou. Události mají svůj vlastní běh.a jim nezbývá, než jej přijmout. Maria za těchto okolností porodila, a tak se musí v těchto podmínkách postarat. – To dneska těhotná žena, když nechce, ani neporodí. Přece nemůžu přivést dítě na svět do těchto podmínek, řekne si. A může jít na potrat. Anebo může dítě přivést na svět, a říct: neumím se o něj nestarat. Může ho odložit do ústavu, dnes už anonymně a bez rizika. Anebo si dítě nechá, a odloží manžela. Dnes může otec odejít od matky nebo matka od otce, a celkem se nic nestane. Nepotřebují se navzájem k výchově dítěte. Stát se postará, aby byly zajištěny vnější podmínky. – Dnes máme sto způsobů, jak můžeme vystoupit z toho, co máme dělat a co je potřeba udělat. Někdy mi připadá, že ztrácíme citlivost pro to, jak mají věci být, ztrácíme citlivost pro přirozený běh věcí. Zdá se nám, že se mnoha věcem můžeme vyhnout. U Marie ještě vidíme, jak to vypadá, když není vyhnutí. Z Božího dopuštění se stalo to, co se stalo, ona porodila v přelidněném Betlémě, a Maria nereptá, ona dělá, co je potřeba, tak dobře, jak jen je to možné. Dnes bychom možná řekli, že to takto ani možné není, rodit ve stáji. Máme přece právo na lidskou důstojnost, máme právo na štěstí. A zapomínáme, že život často je těžký. Je těžký, a my ho máme takto přijmout a nést, a nemyslet si, že to tak nemá být.

Marii bylo už dříve zaslíbeno, že porodí Mesiáše. Její prvorozený syn se však nyní rodí tak obyčejně. Jak si může za těchto okolností myslet, že se zaslíbení naplňuje? Jak může poznat, že se tady děje něco mimořádného? Obyčejný porod, obyčejné mateřské starosti, a ty jsou přece monotónní a většinou velmi přízemní. Marii nečeká jiná cesta víry, než obyčejný život s Ježíšem. Takhle obyčejně to začalo, a po většinu jejích dní to také bude docela obyčejně pokračovat. Maria poroste ve víře v Ježíše dlouho a komplikovaně. Poroste ve víře skrze svůj život, skrze to, že bude dělat, co dělat má a musí. Neexistují žádné zkratky, že bychom mohli poznat Boha jinak, než skrze životní zkušenosti. Většina křesťanské víry je spojena s všednodenností. A nejvíce se naše víra pozná v tom, jak přijímáme obyčejné věci, které do našeho života přicházejí. Jak se stavíme k těžkostem. Zda je přijímáme, nebo před nimi uhýbáme. Ježíš, až vyroste, řekne, že máme na sebe brát a nést svůj životní kříž. „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mne.“ (L 9,23) To řekl Ježíš ještě před tím, než musel nést svůj skutečný kříž, dřevěný kříž pro svou popravu. Ale i ten na sebe vzal a nesl jej v důvěře v Boha Otce. Od něj měl posilu k nesení kříže. Od něj měl potěšení a od něj dostal nový život, oslavený. A zase nám o tom řekl (Mt 11,29n): „Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží."