Zmocnila se jich veliká bázeň

L 2,7-11: I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou. A v té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. Anděl jim řekl: "Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově.

Přátelé v Kristu,
jak se můžeme my, shromážděni zde, v teplém světle sálu, přenést do atmosféry dnešního evangelia? Například takto: představme si – třeba - nemocniční pokoj v noci. Skoro všichni lidé už spí, zdá se. Ale jeden člověk nedovede usnout. Trápí ho jeho bolest, prášky nezabraly, a navíc má starosti, jak jeho nemoc bude pokračovat. Převaluje se v posteli z boku na bok, hlavou se mu honí různé myšlenky. Tak rád by usnul a odpočinul si, ale nemůže. Vstane a jde k oknu, divá se na potemnělé město pod nemocnicí, kde je teď v pozdní noci jen pár světel rozsvícených. Jen pár dalších takto bdí s naším nemocným, zdá se mu, jeho společníci v nespavosti. – V jednu chvíli projede po silnici před nemocnicí kamión. Jeho prudká světla na krátký moment ozáří i zeď nemocničního pokoje, a nemocnému se dokonce zdá, že zahlédl řidičovu tvář. Představuje si jeho unavené oči, a ruce rozložené na volantu. Domýšlí se, že řidič spěchá domů, dojíždí poslední kilometry, už unavený přes míru. Navyklý na noční bdění, a přes to jím stale více unavovaný. Noční směna není nikdy žádná slast.

Pacient a řidič kamiónů, tak se to může stát dnes. Marie ve stáji a pastýři pod širým nebem, tak to bylo tenkrát dávno na počátku evangelia. Marie a pastýři - společníci v temné noci, kteří se prozatím navzájem tuší jen tak, že zdálky zahlédnou svá osamělá světla. Společníci v hodině, kdy všichni normální lidé už spí. Kdy mohou spát. Běžní lidé mohou zaspat své normální všednodenní starosti. Mají své domy, které mohou zamknout, a nebezpečí nechat za dveřmi. Mají své postele, do kterých se mohou schoulit, a aspoň na pár hodin zapomenout na běh světa.

Avšak Marie teď bdí. Porodila svého prvorozeného syna ve stáji. Protože byla zrovna se svým mužem na cestě, když na ni přišla její hodina, a protože se pro ně nenašlo místo pod střechou. V tehdejší literatuře bychom se dočetli, že to nebyl ojedinělý případ, že se poutníci museli pokojit s noclehem ve stáji. A taky Maria prostě a dělá to, co musí a co ji okolnosti dovolí. Syna zavinula do plenek a položila do jeslí. – Maria. Porodila ve stájí. Největší problém pro ní však možná nebyl v tom, že tu neměla pohodlí, že tu jen obtížně mohla zajistit pro sebe a pro svého syna hygienu. Ještě jeden a daleko větší problém Maria měla. Vnitřní, duchovní problém. Jí bylo zaslíbeno, že porodí Syna s velkým „S“, že porodí dítě, které se stane Pánem celého světa. „Milostí jsi zahrnutá“, slyšela Maria od anděla, a více podobných slov. Zázračným způsobem otěhotněla. Alespoň jí muselo být zřejmé, že se tady skutečně začíná něco velkého. Devět měsíců nosila ten plod ve svých útrobách. Jako dcerka Siónská, jako truhla úmluvy ukrývala v sobě velký Boží dar a velké Boží tajemství. Jestli nikdo kolem ní, tak aspoň ona musela žít velkým, ba obrovským očekáváním, co z toho bude. Nakonec však porodila ve stáji a své dítě klade do jeslí. Do takových jeslí, kam se běžně dává žrádlo pro zvířata. Je tohle opravdu plán Boží?

Někde kousek od Betléma bdí na kopcích ještě jiní lidé. V té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. Pastýři byli na noční práci zvyklí, museli své ovce střežit i v noci, a dokonce více v noci než ve dne, protože tma dávala větší šance například vlkům, aby si nějakou ovečku ulovili. Ostatní lidé mohli spát, udělali si svou práci a pak měli klid, ale pastýři nikdy úplně volno neměli. I v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. A teď, co se stalo: Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. A jak na to ti pastýři reagují? Zmocnila se jich veliká bázeň. Pastýři jsou zaskočeni a do hloubi duše otřeseni. Tohle opravdu nečekali a nemohli čekat. - Jestli si Maria ve stáji mohla v tuto chvíli připadat Bohem neprávem opomenuta, jsou pastýři Boží pozorností naopak přímo zaskočeni. Jak si ji vůbec zasloužili? Kdyby Bůh chtěl k lidem promluvit, tak by podle běžné představy měl sestoupil spíše do Jeruzaléma. Tam mají židé chrám, tam mají kněží, tam mají nejlepší zákoníky, kteří vytrvale čtou Písmo, ve dne i v noci rozjímají nad Božím zákonem (Ž 1,2). – Andělé však přišli zrovna za pastýři. Jako přišel dříve anděl Gabriel zrovna za Marií, aby ji zvěstoval, že se jí Ježíš narodí.
Maria a pastýři, lidé na pokraji společnosti. Oni byli těmi, kterým se o Vánocích dostalo zvláštní Boží milosti. Bůh má podle Bible blízko k těm, kdo jsou chudí, kdo jsou odstrkovaní. Má blízko také k nemocným a k tirákářům. "Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské.“ (Mt 5,3) Proč má v nim blízko? Ne proto, že by ty situace byly nějaké slavné samy o sobě. Situace pastýřů nebyla slavná. Chudoba sama o sobě žádné Boží slávu nemá, ani bolest, ani únava neznamenají automaticky, že takoví lidé uzří Boha. Jen to můžeme říci, že jsou lidé v takových situacích Bohem snadněji oslovitelní. Ten, kdo si žije v pohodě a kdo je se svým životem spokojený, je málokdy Božímu oslovení otevřený. Snadno zůstane vězet v iluzi, že si vystačí sám, bez Boha.

I my máme na výběr. Můžeme slavit Vánoce dvěma způsoby: Zdálo by se, že hranice běží mezi těmi, kdo Vánoce slaví, a těmi, kdo Vánoce neslaví. Nebo že běží mezi těmi, kdo Vánoce slaví křesťansky a těmi, kdo je berou hlavně jako oslavu jídla a sledování televize. Ale není tomu tak. Hranice je mezi těmi, kdo jsou ještě schopni zakusit bázeň, kdo ještě očekávají Spasitele, kdo touží po pomoci shůry. A těmi, kdo už jsou spokojení ve svém životě. Takoví lidé třeba i mohou slavit Vánoce, i do kostela zajdou. Ale jsou to pro ně jen takové ozdůbky, příkrasy v jejich životě. V hloubi duše jsou takoví lidé raději, že Bůh do jejich života nijak znatelně nezasahuje.
Dnešní evangelium nám taky připomíná, že počátkem moudrosti je bázeň. Bázeň znamená, že vím, že jsem hříšný, vím, jak je můj život nedostatečný. Až se toho děsím. A rozhodně vím, že nejsem hoden, aby ke mně přišel svatý Bůh. Z vánoční zvěsti však znovu slyším, že se bát nemusím. Slyším zvěstování veliké radosti. A slyším zvěst o Spasiteli jako odpověď na svou velkou vnitřní touhu. Slovo „Spasitel“ je totiž odpověď. Samo o sobě, vysloveno jen tak, je nesrozumitelné. K tomu, abychom mu porozuměli, musíme vědět, že je náš život zásadně nemocný. Duchovně nemocný, podstatně nemocný. Naše srdce má v sobě zánět, nebo velkou otevřenou ránu. Nebo je ztuhlé. Spasitel přichází, aby ho uzdravil. Skloňme se dnes před jeslemi a přivlastněme si to slovo, které nám bylo zvěstováno: Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán.

Pane Bože, prosíme, posiluj v nás otázku po tom, kde je naše záchrana.
A znovu nás veď k poznání, že Ježíš je náš Spasitel.