L2,11-16 Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí." A hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: "Sláva na výsosti Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení." Jakmile andělé od nich odešli do nebe, řekli si pastýři: "Pojďme až do Betléma a podívejme se na to, co se tam stalo, jak nám Pán oznámil." Spěchali tam a nalezli Marii a Josefa i to děťátko položené do jeslí.
Přátelé v Kristu,
jistě to znáte. Vidíte nějakou reklamu, například na prací prášek. Ta reklama tvrdí, že zrovna tenhle prášek je něco zcela nového – revoluční vynález. „Vypere dočista dočista.“ „Aby bílá bílá byla.“ A tak si zrovna tento prášek tentokrát se zvědavostí koupíte, přinesete ho domů, dáte do pračky. Jste zvědaví, jak to dopadne. Jistě, nějak to dopadne. Sami si doplňte, jakou máte s reklamami zkušenost.
Pastýři v krajině u Betléma viděli nebeské zjevení. Podle toho, jak to evangelista Lukáš popisuje, byla to – dnešními pojmy - taková velkolepá světelná show. Velkolepá vánoční „promotion“. „Sláva Páně se rozzářila kolem nich.“ Byli tu andělé, a s nimi množství nebeských zástupů, kteří zpěvem chválili Boha. A pastýřům ti andělé zvěstovali, že v Betlémě najdou svého Spasitele. A teď se mají pastýři do Betléma vydat a podívat se, jaká je skutečnost. Mají vyhledat děťátko položené do jeslí. Jakpak asi bude vypadat? Obklopené nebeskou září? Konejšené anděly? Oprávněně mohli mít ti pastýři velká očekávání. A jaká bude skutečnost? Neukáže se ta nebeská reklama jako klamavá?
Spěchali ti pastýři do Betléma a nalezli Marii a Josefa i to děťátko položené do jeslí. Ano, je pravda, takhle jim to bylo předpověděno: „Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.“ Na lživost zjevení si stěžovat nemohli. Ale přece jen, asi čekali více. Přece jen, ta nebeská předpověď naznačovala cosi více. Ježíš byl uveden prostřednictvím andělů. Pastýři teď mohli být trochu zklamáni. Ano, dítě tady v betlémských jeslích leží, to je to, co jsme měli hledat a skutečně jsme to našli. Boží předpověď se naplnila. Ale takto obyčejně? Jak se pozná, že je to Spasitel? Rozhlížíme se s pastýři znovu po té místnosti: dítě, jesle, Marie a Josef. Vidíme opravdu všechno, co vidět máme? Nepřehlédli jsme něco? Čeho si tady máme ještě všimnout, aby byl náš zážitek silnější? Aby byl spasitelnější? - Klasičtí malíři v dějinách při znázorňování této scény hýří světlem a barvami. Na většině obrazů jsou i zde nad stájí andělé a plno nebeské záře. Dítě mívá kolem hlavy svatozář. Jako by šlo o pokračování oné světelné show, kterou pastýři viděli na pastvinách. V evangeliu však v tuto chvíli o ničem takovém není řeč. O ničem jiném, než o tom, že nalezli Marii a Josefa i to děťátko položené do jeslí. Toť vše.
A toto, právě toto jim má být znamením: děťátko v plenkách, položené do jeslí. Možná pastýři čekali více, ale nic více tady vidět není. Znamením je jim tato všední scéna. To, že Spasitel se rodí v podobě dítěte. Znamením je jim Ježíšova člověčina. Nemají se ohlížet po nebi, nemají čekat andělské vysvětlení toho, co se tady děje. Z nebe se už žádný hlas neozve. Oni už byli přivedeni tam, kde mají být. Teď vidí v jeslích malé dítě, a oni mají přemýšlet, co je ten člověk vlastně zač. Bůh v podobě člověka: a co je člověk jako takový, vlastně zač? Co jsme my všichni, každý z nás vlastně zač?
Klidně se vraťme až do Starého zákona, tam už začaly výpovědi o tom, jaká je lidská podstata. A připomeňme si například slova ze silného žalmu osmého: Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi! Svou velebnost vyvýšil jsi nad nebesa. Ústy nemluvňat a kojenců jsi vybudoval mocný val proti svým protivníkům a zastavil nepřítele planoucího pomstou. Vidím tvá nebesa, dílo tvých prstů, měsíc a hvězdy, jež jsi tam upevnil: Co je člověk, že na něho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš? Jen maličko jsi ho omezil, že není roven Bohu, korunuješ ho slávou a důstojností.
Vánoční přemýšlení může být legitimně také o tom, co jsme my lidé vlastně zač. Proč jsme tady na světě? Rozumím tomu tak, že Vánoce jsou svátkem lidství. V přemýšlení nad betlémským děním nejsme vedeni někam do nebeských sfér, ale jsme přiváděni sami k sobě. Jistě jsou takoví, kteří by mi namítli: „jsme přivádění k Ježíši, a Ježíš je úplně jiný člověk než my ostatní. Můžeme se mu tak nanejvýš poklonit a pak si zase jít po svých, do svých běžných radostí a starostí. Ježíš nás vysoce přesahuje.“ Ale on nám byl ve všem podobný, řekne Nový zákon. Ve všem vyjma hříchu, to znamená vyjma toho, co nás odděluje od Boha. Jinak nám byl ve všem podobný, a ta podobnost není bez významu. Stal se ve všem člověkem, aby nás učil, jak žít tak, aby nás už od Boha nic neoddělovalo, abychom měli s Bohem společenství. Pravoslavní křesťané to řeknou až provokativně: Ježíš na sebe vzal naše lidství, abychom my mohli obléci jeho božství. – Ježíš v kolébce: jistě jsou křesťané, kteří i tohoto malého Ježíše budou považovat spíše za součást nebeských sfér. Já si však myslím, že o tom byla ta první část vánočního zjevení – andělé a nebeské zástupy – a že ti pastýře poslali do Betléma, k jeslím, aby přemýšleli ne o nebeských sférách, ale o člověčině. To dítě nám má být znamením! Připomínkou toho, že my všichni jsme byli stvořeni k obrazu Božímu, že my všichni jsme synové Boží. My všichni se máme znovu narodit, narodit se z moci Boží. Ježíš nás chce znovu na tuto cestu přivést, v tom smyslu je naším Spasitelem.
Křesťanství se někdy tváří jako reklama na Boha. Na nebeské zážitky. Ve skutečnosti je však cestou, jak můžeme znovu objevit sami sebe, své místo a své poslání v tomto světě. – Kolem nás je Ostrava, domy a ulice, sídliště a parky. Za chvíli se budeme vracet cestou domů. Ke svátečním stolům, možná se půjdeme projít, pojedeme za rodinou. Jaké má být naše vánoční mluvení, vánoční jednání? Jistě, mohli bychom my, kostelový lid, nabízet, že otevřeme nebe, že lidem povíme, jak je tomu u Boha. Místo toho nás však naše víra učí především, jak chodit po ulicích jako dobří lidé. – Trochu pozměním tu pravoslavnou větu: O Vánocích se stal ten zázrak, že se Bůh stal člověkem. Stal se z Boží moci člověkem proto, aby se s námi mohla stát druhá půlka toho zázraku – abychom my mohli být opět lidmi. Takovými, jakými máme být.
Vyznáváme, Pane Bože, že nežijeme tak, jak máme žít. Mnohé věci děláme špatně, mnohé dobré věci zanedbáváme.
Věříme, že Ježíš Kristus přišel, aby nám jako tvůj syn připomínal, že i my jsme byli stvořeni k tvému obrazu. Věříme, že nás svou láskou vede a táhne k tobě.
Jako on dovedl hříšníkům zvěstovat odpuštění, odpouštíme i my v tuto chvíli alespoň těm, kdo se provinili proti nám.
Poslyšte slovo milosti: Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.
Žádné komentáře:
Okomentovat