L 2:4-5 Josef se vydal z Galileje, města Nazareta, do Judska, do města Davidova, které se nazývá Betlém, poněvadž byl z domu a rodu Davidova, aby se dal zapsat s Marií, která mu byla zasnoubena a čekala dítě.
Přátelé v Kristu,
přenesli jsme se v tomto čtení někam do let kolem roku nula. V biblické krajině probíhá sčítání lidu. Každý se musí hlásit v místě, odkud pochází jeho rod. A tak se i nazaretský muž Josef vydává na cestu. Putuje do městečka Betlém, odkud pochází rod krále Davida. Právě do tohoto slavného rodu totiž v kdovíkteré generaci patří i tesař Josef. A teď je na cestě s Marií, svou snoubenkou, která je těhotná. Museli se na cestu vydat chtě nechtě. Navzdory tomu, že je Marie těhotná, v poslední fázi těhotenství, navzdory tomu, že je cesta dlouhá a namáhavá. Římané potřebují mít o obyvatelstvu ve své říši přehled.
Josef se v Betlémě chystá do úředních listin zapsat sebe, a taky Marii, že patří k němu. A tím potvrdí, že je jeho i to dítě, které se jí má narodit. I když my víme, že z jeho krve ten potomek nebude. Ale myslím, že s tímhle obelhaním římských úřadů si Josef moc hlavu nelámal. Kolonka sem, kolonka tam. Jako si ji dříve nelámal s porušením zákona židovského. Podle židovského zákona totiž měl svou snoubenku Marii udat úřadům židovským, když zjistil, že otěhotněla, a on věděl, že ne s ním. Podle zákona židovského měla být vedena jako žena cizoložná. Přesto ji Josef přijímá za svou. - Josef se nám tady představuje trochu jako anarchista. Zákony pro něj nejsou tím nejdůležitějším. Anebo ještě jinak: to Bůh sám je z lidského pohledu anarchista, vždyť to on Josefa vede. Josef poslouchá vůli Boží, to především. A plnění Boží vůle nerovná se plnění všemožných předpisů lidských.
Vzpomínáte si, jak Josef zjistil, co je Boží vůle? Jak se dověděl, co má udělat? K tomu, aby přijal Marii za svou, přiměl Josefa anděl. Řekl mu: „Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého.“ To byl ten základní impuls, aby si Josef ponechal Marii jako svou snoubenku, i když to dítě, které v ní teď rostlo, nebylo Josefovo. Boží byl ten impuls, aby Josef dělal i všechno ostatní, co z toho vyplývá, také to, že jsou teď jako rodina, která patří k sobě.
Josef a těhotná Marie jsou tedy na cestě. Z Nazareta do Betléma. Ta cesta byla dlouhá asi 140 kilometrů, a proto trvala nejméně 6 dní. To je skutečně dost dlouhá doba. Taky poskytovala dost času k přemýšlení. Marie putovala s Josefem, s nimi to dítě blízké zrození. Ale proč to tak musí být? Kde je teď Bůh? Kde je ten, kdo jim dal impuls, aby vydrželi spolu? Který byl impulsem, aby bylo počato toto dítě? Kde je Bůh? Je někde poznatelný, slyšitelný, hmatatelný? Nejhmatatelnější je teď prach cesty. Poutníci cítí také každý ušlý kilometr. A ještě se mohou dotknout sebe navzájem, a ještě mohou nahmatat to dítě, chystající se na svět. – Ovšem: kde je v tuto chvíli Bůh? Okolnosti by mluvily spíše pro to, že je vzdálený, nepřítomný. Proč o svou vyvolenou dívku Marii Bůh lépe nepečuje, když se ona teď musí namáhat dlouhou cestu polovyprahlou zemí? Proč se zdá, že daleko větší hybnou silou v životě Josefa a Marie je teď nařízení císaře Augusta než Boží pokyny?
Jak je jim Bůh přítomen? Když nad tím přemýšlím, řekl bych, že je s Josefem a Marií dvěma způsoby. Nejprve: jistě v tom dítěti, které Marie nosí pod srdcem. Bůh je přítomen v Ježíši, který se v cíli cesty, v Betlémě narodí. Marie souhlasila s andělskou zvěstí, že se v ní počne Boží syn. Josefovi anděl zvěstoval, že si má takto těhotnou Marii při sobě ponechat. Obojí se naplnilo, a od té chvíle se dítě vyvíjí. A pro Marii s Josefem je tedy stále přítomnou připomínkou, že Boží plán s nimi pokračuje, že v něm mají místo, že jsou v něm důležití. I když to zrovna teď vypadá spíše, že plní vůli císařskou. Jdou světem, kde na první pohled vládnou jiní pánové než Bůh. I na pohled druhý a třetí a další. Marie s Hosefem musí své Boží povolání nést i skrze okolnosti, které jsou namáhavé, které jakoby byly o úplně něčem jiném. – Jak moc mi to připomíná naší vlastní situaci v tomto světě. Kristus má žít v našem nitru. A my, s ním v srdci, chodíme po cestách tohoto světa, a často se zdá, že se řídíme jen podle nařízení světských, podle vládců tohoto světa. Tolik starostí máme, tolik věcí musíme vyřídit. A k tomu Ježíš v našem nitru. Jakoby byl spíše na obtíž. Jako zbytečná zátěž na cestách světa. A přesto má naše víra růst v našem nitru. Víra, kterou máme pronést světem až k cíli, k Božímu království. Víra, s kterou musíme mít živou zkušenost, víra, která tepe v našem nitru, víra živá. Víra jako připomínka, že se v nás začalo Boží dílo a že má růst ke zralosti. Ve smyslu slov jednoho mystika: „I kdyby Ježíš v Betlémě tisíckrát se zrodil, jsi ztracen, jestli v srdci tvém se nenarodil.“
A ještě druhým způsobem byl Bůh v jejich situaci přítomen. Byl přítomen v jejich vzájemné lásce. „Bůh je láska.“ To, že Josef a Marie spolu drží, to že spolu nesou věci nepříznivé, to není nic samozřejmého a přirozeného. V situaci, kdy jim vnější okolnosti nepřály, kdy jen oni sami věděli, že to vše, co dělají, je to jejich úkol v Božím plánu - věděli to nejdříve každý zvlášť, za Marií přišel anděl a za Josefem přišel anděl - ale oni teď ten úkol nesou také společně, trpělivě a věrně. Tak to je láska. A k takové lásce dává sílu Bůh. Taková láska je Bůh.
Řekl jsem, že dvěma způsoby byl Bůh s Marií a Josefem: v malém Ježíši a v jejich vzájemné lásce. Ty dva způsoby odpovídají taky dvěma polovinám dvojpřikázání lásky: „Miluj Boha svého; a miluj bližního svého.“ Ježíš později řekne, že v tomto přikázání jsou shrnuta všechna ostatní. Že tímto ústředním přikázáním se mají poměřovat všechny ostatní zákony a předpisy. - Řekli jsme si, že Josef a Maria zdánlivě porušovali mnoho světských předpisů. Nerozhodovali se podle jiných zákonů než podle zákona lásky. - Když si je představíme na jejich úmorné a prašné cestě, dovedeme se domyslet, co láska znamená v reálu. Láska k Bohu a láska k bližnímu. To ať je naší inspirací na životní cestě. Láska především. A všechno ostatní už se nějak poddá a zvládne.
Žádné komentáře:
Okomentovat